Babí léto líně posouvalo dopolední čas přes hranu nenávratna. Slunce bylo ostré a už trochu zubaté, horká káva však vracela vesmíru rovnováhu. Zahřívala a voněla jako rty dychtivé ženy. Nathalie, sladká Nathalie. Pohodlně se rozvalil v proutěném křesílku a rozložil noviny. Hodlal v kavárně prolelkovat půl dopoledne. Nechal Pařížany volně protékat ulicí, jako odhmotněné stíny, které nemohly proniknout do jeho prostoru. Vítr sfoukl rudý list javoru, jenž se snesl na okraj stolečku. Tam chvíli balancoval, než třepotavě pokračoval ve své smrtelné pouti. Obdivoval tu krásu jedinečnosti okamžiku. Mrknutí všehomíra. Panta rhei.
Usrknul kávu. Musel už vysadit. Možná si vezme pár dní dovolené. Od rozchodu s Nathalií už uplynulo půl roku. Utopil se v práci. Integrály zmenšovaly bolest. Počítal, znova a znova. Vršil na sebe rovnice, až se ty zikkuraty začaly vlastní tíhou hroutit. Pak vše rozebral a začal od začátku. Cítil, že je blízko, ale pořád mu něco unikalo.
Nathalie byla sladká, tak krásná, tak laskavá, ale zdržovala jej. Musel počítat. Počítal pro lidi. Jednou, jednou možná. Teď však jeho život formovaly kvantové neurčitosti. Nejjemnější vlákno mezi existencí a neexistencí.
Lhal sám sobě. Ve skutečnosti věděl, že se už nevrátí. Je to ztraceno, zapomenuto, utopeno. Navždy. Jako prstýnek z bílého zlata s kamínkem, který štěpil slunce na tisíc barev. Prstýnek, který spolkly kalné vlny Seiny.
Do vůně podzimu a kávy se přimíchal zvláštní pach. Ozón. Rozhlédl se po modré obloze. Bouřka? Nesmysl. Vrátil se ke kontemplaci. Noviny jsou jen kulisa, mysl scéna, myšlenky libreto.
„Pardon, vadilo by vám, kdybych si přisedl?“
Jeden ze stínů se zhmotnil. U stolu stál vysoký, starý muž. Skoro tak vysoký, jako byl on sám. Džíny, triko, černý trenčkot. Dlouhé, šedivé vlasy měl sepnuty v copu. Shrbený, ve tváři bolest volžských burlaků.
Rozhlédl se po poloprázdné zahradní kavárně „Prosím?“
„Vadilo by vám, kdybych si přisedl?“ zopakoval otázku, starý muž.
Okamžik uvažoval. Starý nebyl nesympatický, vlastně – proč ne?
„Ne, nevadilo, prosím, posaďte se.“
Starý muž se usadil bokem. Stejně jako on, ani stařec by své dlouhé nohy neposkládal pod stoleček.
„Znáte to tu?“ začal rozhovor starý.
„Nijak zvlášť,“ odpověděl a prohlížel si muže z poloprofilu. „Jednou jsem tu byl,“ doplnil, protože se mu předchozí odpověď zdála nezdvořilá.
„Co jste si dal?“ pokračoval starý.
„Černou kávu bez ničeho a croisant,“ odpověděl a podivil se, jak otázky starého muže zní přirozeně. Jako by se znali od dětství.
„To zní dobře. Dám si totéž,“ kývl na obsluhu a odmlčel se. Počkal si na kávu, chvíli ji jemně foukal a blaženě upil. Nevypadal jako někdo, kdo by si lámal hlavu etiketou. „Miluji kávu, jen tak. Horkou, bez ničeho. Silnou“.
„Já také. Tady je výborná.“ Myslel, že stráví klidné dopoledne sám se sebou, trochu si uklidí myšlenky, ale starý mu byl, bůhvíproč, sympatický. Neuškodí jen tak si zatlachat.
„Můžu se zeptat, čím se zabýváte?“ vyzvídal starý.
Udivovalo ho, jak nenásilně otázky starého klouzaly. Co vlastně dělá? Počítá! Hlavou mu prolétla vzpomínka, když jako páťák znemožnil před celou třídou učitele matematiky. Pýcha. „Jsem fyzik, dost počítám. Pracuji na Sorboně.“
„To je zajímavé, já jsem kdysi také trochu počítal. Na čem pracujete?“ starý upil kávy, trochu vylil na talířek, jak se mu třásla ruka.
„Vlastně je to dost složité. Zkoumáme diference kvantových polí a jejich vzájemné interakce. Simulujeme to teoreticky. Čekáme na urychlovač. Až nás tam pustí, tak s tím trochu pohneme.“
„ Co si pod tím mám jako laik představit?“
„Hmmm,“ přemýšlel nahlas, „když se na něco podíváte opravdu hodně zblízka, tak vlastně nejde úplně přesně říct, jestli to existuje, nebo neexistuje. No a my máme pocit, že by se to dalo nějak prakticky využít.“
„To je zvláštní. Jak myslíte, že by se to dalo využít?“
„To zatím nevíme.“
Chvíli bylo ticho, pak se starý rozesmál. Ten smích byl nakažlivý. Za chvíli se neubránil a smál se taky.
„Vlastně vůůůbec nevíme, co s tím,“ cedil mezi smíchem.
Když ztichli, starý žvýkal croisant. V jeho očích byla bolest a smutek, jako by se vrátil z války.
„A co vy? Máte děti, vnoučata?“ zeptal se a prohlížel si starcovy třesoucí ruce, pokryté skvrnami.
„Ne, nemám. Hodně jsem kdysi pracoval a pak už to bylo všechno pryč. Čas se nedá vrátit, že?“
Znělo to jako výstřel tichým lesem na komoru koloucha.
„Jednoho dne zjistíte, že vás všichni kolem poklepávají po ramenou, nosí kávu, otevírají dveře a když přijdete domů, hodíte do mikrovlnky lazáně z lednice.“
Ztichli. Nechali líný čas padat přes hranu nenávratna. Slunce kreslilo tak ostré barvy, až se svět stával neskutečným. Možná, že malíř, který by tohle dokázal namalovat, udělal by pro svět více než všichni fyzici světa. Javorový list se snesl na rameno starého muže.
„Myslím, že už musím jít. Čas je strašně drahý,“ smutně se pousmál starý muž.
„Víte co? Něco tu mám. Možná by se vám to mohlo hodit“.
Zalovil třesoucí se rukou v kapse trenčkotu a položil na stůl malou krabičku. Pak se postavil a narovnal svou vysokou postavu. Byli vlastně úplně stejně vysocí. Když se k němu otočil celou tváři, všiml si pod pravým okem jizvy. Vzpomněl si, jak si kdysi sám jako kluk, roztrhnul tvář o rezavý hřebík.
„Čas je strašně drahý, příteli,“ zopakoval starý muž a šouravým krokem odešel.
Otevřel krabičku. Kamínek prstýnku z bílého zlata lámal slunce tisíci barvami.
Vzduch zavoněl ozonem.
Děkuji,
tato povídka mně utvrdila v tom, že jsem se kdysi rozhodl správně……
https://iforum.cuni.cz/IFORUM-15989.html
psychika a kočky
Mandalane, mám k Vám prosbu: dovolte mě Vaši povídku zařadit na můj blog. Nezměním na ni ani čárku, uvedu Vás jako autora i odkaz na toto místo. Na mém přepolitizovaném blogu se bude zatím vyjímat jako perla vyplavená na pobřeží, ale časem jistě dostane své přátele.
Jasně, není problém. Taková perla to, ale zase není. Děkuji, ale za pochvalu.
Je to tady. Díky
Bombastické! Je od Vás možno ještě někde něco přečíst?
Díky. Ne, vlastně mě k tomu dokopal Alef. A taky mi dělá korekce. Zato mu velký dík. V podstatě je spoluautor.
Jste zbytečně skromný. Pro mne byla vaše povídka čtivější, než ta jeho. Hned jsem pochopila pointu.
Ale kdež! Nanejvýš korektor, nanejvýš – a to ještě, jak se ukázalo, poněkud nedbalý. Autorem textu je jen a pouze a výhradně Mandaladan.
Tady:
https://web.litterate.cz/author/mandaladan/
Mandalane, moc pěkná povídka. Je v ní hodně poezie a smutku. A také otázka, co je v životě důležitější?
Díky, přesně tuhle otázku jsem se pokusil neumětelsky položit.
Jak kdy a jak pro koho
Je třeba se poptat u Matky Přírody. Kdo se neumí/nechce/nemůže replikovat, vyhyne. Buď jeho linie genů nebo,. když je to rozšířené, celý druh. K tom není třeba dodávat ničeho dalšího, potvrdí se to samo. Druhová sebevražda.
Jak se to vezme. Hodně lidí se neumí, nemůže, nechce replikovat.
A přesto jsou pro společnost užitečnější , než recidivista, který zplodil osm malých recidivistů.
😀
Třeba Jan Neruda, Jan Karafiát, oba obohatili pokladnici. I když jenom tu v Kotlině.
😍
To jsem četla od Flegra Zamrzlá evoluce a je prý jedno,jestli se jedinec rozmnoží nebo ne. Že stejně se geny nepřenesou,jen úseky a vše je zpančované tím druhým partnerem,takže chytrej oškliveh chlap a hezká hloupá žena mají zhusta ošklivé a hloupé děcko a části genů se stejně přenášejí přes bratrance sestřenice tetičky a strejdy a žádný génius stejně nemá dalšího génia a dobrý geny stejně zmizí a blbé se šíří,protože ty geny to nevědí,co by lidstvo potřebovalo přenášet a je jim to i jedno vše je jen pokus omyl. Jedinec je nedůležitý,důležité jsou populace a stejně jak se to replikuje,tak dochází k chybám a řetězce se zkracují a za x generací stejně každý druh je za zenitem a vyhyne degraduje
Potkali se, když jí bylo asi patnáct a jemu asi třicet pět. Byl fešák a byla to láska na první pohled.
Chodil v čistě vypraných montérkách a okolo krku měl umně uvázaný hezký barevný šátek. Krásně voněl!
Řekl jí, že je spiťar. Nic neplánovali, vlastně ani nic nebylo, jen od pasu nahoru.
Když to prasklo, doma musela slíbit, že na něj zapomene. Protože jinak skončí v base, za styk s nezletilou.
Dělala jakože zapomněla, ale na nic jiného nemyslela.
V den osmnáctých narozenin vyrazila do Mladé Boleslavi. Věděla jenom jméno, a že pracuje ve Škodovce.
Našla ubytovnu a dozvěděla se, že už nežije. Že zmrznul někde u plotu na cestě z hospody.
Vyhledala Pohřební službu, kde jí tu informaci potvrdili. A sdělili, že urnu si odvezla jeho sestra.
***
A po letech, zrovna zase s bříškem, celkem šťastně vdaná, kráčela po ulici a najednou ucítila tu silnou , zvláštní vůni. Asi nějaká speciální voda po holení, možná Duch Moskvy?
Musela se přidržet kandelábru, aby to s ní nepraštilo. Chvíli se jí třásla kolena. A pak to pominulo.
Aneb na ulici člověk může potkat duchy.
Já jsem několik let poté, co táta umřel, potkal na ulici jeho dokonalého dvojníka. Otočil jsem se a předešel ho. Byl to on! Díval se na mě cize. Racionalita zvítězila a neoslovil jsem ho „Tati, jak se tam máš?“
Ale otřesený jsem byl několik dní.
Já bych bývala dotyčného oslovila. Kdybych se nemusela zdržet u toho kandelábru. Zeptala bych se ho na název té vody po holení.
Bylo by mi to na nic a je jen dobře, že jsem to neudělala. Fetovat dávnou lásku… uff…
Jo jo, nos neošidíš. Vůni spojenou s emocí můžeš potkat třeba po dvaceti letech, okamžitě se ti všechno zpětně vybaví… (rána jak když kopne kůň)
Moc pěkné. Je fajn si to občas připomenout.
Když jí bylo 24 a jemu 26
ještě spali hadi, štíři, když uznávali čest
Láska nebyla prodejná reklama na silikon
měli stůl, knížek pár, podnájem, gramofon
2. Tak se sami sebe ptali, kam můžou světem jít,
když v televizi hráli jen pro ty, co maj byt
Snili o nejhezčích dětech, co přinese jim čáp
a ten sen přišel dřív, než se jim mohl zdát
R: I ta černá díra v nebi má světlo v hlubinách
I to nejtemnější moře má ryby v šupinách
I ta nejkrutější bolest se jednou promění
a tak jdou, neví kam, životem smíření
3. Když jí bylo 34 a jemu 36
byli dohromady čtyři a toužili to nést
Oslněni sami sebou na schodišti z mramoru
netuší, když lezou pomalu nahoru
4. A pak děti se jich ptaly, kam můžou světem jít
když v televizi hráli jak krást a pošpinit
Polapeni zlatou klecí, pastí bahna, lží a řas
odpoví: „Pospíchám a nemám na tebe čas…
Smutné. Zdánlivě smutnější, než Mandalanův příběh.
V tomhle případě ale také není nic ztraceno. Jako babička a děda budou mít příležitost splatit dluh na vnoučatech.
Užít si možnost kochat se růstem vnoučátek, tvarovat jejich mysl, čas už jim do toho nebude házet vídle.
Je to ostatně známá věc, že prarodiče si užijí děti daleko víc, než rodiče. A asi i proto hodně člověků tíhne víc k prarodičům, než k rodičům.
To babičkovství a dědečkovství bych nepřeceňovala,někteří bydlí daleko,jiní umřou brzy,další jsou rozvedení,senilní staří nebo smrdí….
Jinak Roman Horký je básník. Píseň Zlatá klec
Nádherná povídka.
Kdyby měl každý možnost spatřit svoje stáří…
Držím pánovi palce. Snad ještě stihne někoho potkat, komu navlékne ten prstýnek.
Zbytečně patetické.
Já jsem plakala. Právě jsem četla, když z youtubka se pustila automaticky po jiných písničkách nějaká povědomá od kabátů, až jsem zvedla zrak. Burlaci. Přemýšlela jsem přitom, jakým způsobem nám vlastně dějepisářky asi barvitě vyprávěly o burlacích, že to na některé z nás tak docela zapůsobilo, zřejmě napříč hodinami dějepisu a republikou. Každá tak zapálená určitě nebyla, takže jaké typy lidí touhle historkou dojmete? Burlaci jako ztělesnění odhodlání… no tak něco, strádání a síly. A přemýšlela jsem, na jakých historkách asi vyrostli ruští v před pádooponovým obdobím… A tudíž o co jim nyní asi jde především, o čem by sami sebe dokázali přesvědčit… No, nic, to je fuk, nicméně vrátila jsem se k rozečtené větě:, ve tváři bolest volžských burlaků. Hodnou chvíli mi trvalo pochopit, jak to dělá, než jsem mohla číst dál. Ne, nechápu to doteď
Pěkné, lehce smutné, poučné. Po dočtení mi tak nějak samo naskočilo: Život je jen náhoda… a smrt je jako moře.
Pěkné, děkuji.
A Paříž, čas, příběh….
Doporučuji film „Půlnoc v Paříži.“
Dobrý, až na to děctví.
…dovolil jsem si to autorovi opravit. Díky.
Ano, je to dobrá povídečka.
Ale mé náladě neprospívá. Je to pro mě moc osobní. Nikdy už nebudu dědkem, jenom starcem – mladí přece nebudou přivádět děti do takového světa. To mi řekli. A s děckem je přece spousta starání, strachů…
Ale je to přede jejich svět! Oni pak přijdou domů a hodí něco do mikrovlnky.
===
Jak se tak rozhlížím ze sloupku u vrátek na dvorek a okolí, vidím spoustu nenávisti, nezájmu, sobectví a nadutosti. Pak si vždy musím pustit na YT pár klipů o to, jak někdo dá bezďákovi kávu a v druhém kelímku tisíc dolarů, přenese přes cestu stařenku, zvěrolékař si lehne si vedle smutného psa v ordinaci aby ho ujistil, že ho někdo má rád nebo sportovní hvězda věnuje malému klukovi svůj dres. Prostě dobro bez nároku na odměnu.
Je to poněkud (hodně) Amicis, já vím, ale musím si to ostatní trochu kompenzovat.
Nějak se mi ty „zajímavé časy“, do kterých se řítíme, nelíbí. Velmi nelíbí.
Proč si neuvaří? Přeci i když je člověk starý a sám,nemusí jíst pořád mraženiny. A nechat se obsluhovat? Považovat za dobrý život přijít domů a tam mít navařeno od nějaké služky?
Sibylo, myslím si, že ta povídka nebyla o žrádle. Dokonce ani ne o vypraných fuseklích.
Vařením se stráví spoustu času.
Jistě, místo toho lze třeba tupě zírat do zdi. [;>))
Nebo diskutovat na netu
Bať.
Kdo má wifi tak není nikdy sám
WiFi nemám, zato několik známých a jednoho celoživotního kamaráda a dva kocoury, kteří mě mají moc rádi a ženu, která mě možná taky má ráda…
A vůbec!
Wiki aFlegr
V roce 2014 získal Ig Nobelovu cenu (udělovanou za „výsledky, které vás nejprve rozesmějí, a následně donutí k zamyšlení“) za zjištění související s výzkumem toxoplazmózy, a to, že vlastnictví koček ohrožuje duševní zdraví.[74] Počátkem roku 2016 mu v časopise Parasites & Vectors vyšel článek potvrzující, že korelace mezi duševním zdravím a zraněním způsobeným kočkou skutečně existuje,
Nebo donekonečna vylejvat žluč. Všichni, vždycky, nikdo, žádnej. A přitom je to až hanebně snadný vyvrátit jedním jediným protipříkladem, kdyby to snad někomu stálo za to. Ale zřejmě nestojí. Ještě horší než samota je zahořklá samota s hrudníkem imrvére poprskaným vlastní žlučí.
Právě od koček chytí lidé prvoka,ten jim podivně znění psychiku. Zabýval se tím též výše zmíněný Flegr
Sibylo, nic mi do toho není, jen tak mě to napadlo – nemáte doma kočku?
Nechcete jin dát odkaz na tyto stránky? digitalnivztah.cz, odkrytepravdy.cz. Možná se Vám budou zdát divné, ale pro Vaši generaci ani nejsou myslím určené.. (?) Třeba by se mileniálům rozsvítilo v hlavě. Třeba by mohli objevit motivace a rozvinout to, co je u nich potlačené.
rozvine se toho plno, ale ještě nenastal čas