Díkuvzdání v Mississippi

Tenhle čtvrtek, jako každý čtvrtý čtvrtek v listopadu budou lidé slavit Díkuvzdání v celých Spojených státech. O víkendu už začaly velké přesuny auty i letadly po celých Státech, protože Díkuvzdání je hodně o setkání nejenom širší rodiny ale i přátel. Slavnostní tabuli obvykle vévodí pečená nebo smažená krůta s nádivkou. Nesmí chybět ani dušené zelené fazolky, bramborová kaše, brusinková omáčka (tedy, říkají tomu cranberry sauce, ale je to spíš brusinkový rosol a jen málokdo se s tím dělá doma – koupí to v konzervě a jen to vyšťouchnou na talíř. Když jsem to viděla poprvé, myslela jsem si, že je to vařená řepa). A ještě nesmím zapomenout na pumpkin pie – dýňový koláč nebo apple pie – jablkový koláč. Musím se přiznat, že mi pumpkin pie k srdci nepřirostl. Je tradicí, že u slavnostní tabule každý přítomný řekne, zač je vděčný. Co považuje na největší dar, kterého se mu dostalo v minulém roce. Po slavnostním obědě se velká část osazenstva přesune k televizi, aby sledovali Egg Bowl – fotbalový zápas mezi dvěmi nejvýznamnějšími mississippskými univerzitami – Ole Miss a Mississippi State University. A fandění jedné nebo druhé univerzitě tu berou hodně vážně, dokonce i ženy.

Nikdy nezapomenu na jedno speciální Díkuvzdání. Toho roku, v říjnu zemřel nečekaně Billův nejmladší syn, tak si asi umíte představit, že ani jeden jsme neměli chuť dělat na Díkuvzádní jakékoli přípravy. A pak, asi týden před samotným svátkem se u nás zastavila sousedka a pozvala nás, abychom se připojili k jejich rodině, která se sejde u strýce na farmě. Když jsme přijeli, přípravy už byly v plném proudu. Ženy v kuchyni rozkládaly na servírovací stůl všechny dobroty, co jednotlivé klany přivezly, pánové, s otevřenou plechovkou piva postávali venku kolem hrnce s olejem, ve kterém se smažila krůta a probírali fotbal, politiku, rybaření, farmaření a vůbec všechno, co zajímá obyčejné rednecky a děcka řádila ve stodole – bavila se skákáním s balíků sena. Po požehnání se jídlo se podávalo po americkém způsobu, tj. lidé se postavili do fronty, vzali si tácek, příbory a pomalu procházeli kolem nachystaných mis a nabírali si po libosti. Malé stolky pro 4 až 6 lidí byly rozesety po celé zahradě a celkem logicky jsme skončili u stolku s lidmi, které, podobně jako nás, pozvali jiní členové rodiny. Ukázalo se, že i ti ostatní v nedávné době ztratili někoho blízkého. Kupodivu bylo osvobozující mít s kým si promluvit o smutku, který svíral srdce. Nepamatuju se, co jsem měla na talíři, ale hřejivý pocit toho dne ve mně zůstává i po těch letech. Po vydatném obědě osedlal pán farmy koně a zajemci se mohli projet.

Myslím, že se shodneme na tom, že Češi nemusí kopírovat každou tradici ze Západu (stejně jako není třeba opakovat, co říká pan Komárek), ale přimlouvala bych se za to, abychom, třeba jen v duchu si řekli, zač jsme vděční. A nemusí to být jen čtvrtý čtvrtek v listopadu. Za sebe musím říct, že je spousta osobních událostí, za které jsem vděčná – ty si nechám pro sebe, ale jednu věc můžu říct nahlas – jsem vděčná, že jsme ještě tady, že ještě nezačal nukleární Armagedon a modlím se za to, aby ani nezačal. Snad, když to vydrží ještě dva měsíce, než bude inaugurován Trump, pak bude trochu větší naděje.

Přikládám 2 fotografie z onoho speciálního Díkuvzdání, na další je plynový hořák s hrncem, který se používá na smažení krůty (já to používám na vyvařování úlových rámků) a vtípek nakonec (překlad: „Ty si odškrtáváš dny do Vánoc?“ „Ne, do 20. ledna.“ (Trumpova inaugurace)).

Z Mississippi zdraví Petra