Ve spojitosti s globálními otřesy na mezinárodní scéně, které značí potenciál pro systémovou změnu, zaznívají hlasy, že by česká alternativní média měla klást důraz na náměty, jak na toto dění v oblasti politiky a ekonomiky reagovat. Je žádoucí stanovit priority, jichž by mělo být v dohledném časovém horizontu dosaženo.
Osobně poukazuji na nutnost hledat nové trhy a změnit strukturu průmyslové výroby, která u nás až příliš sází na automobilový průmysl. Ten však v Evropě upadá do čím dál větší krize.
V Německu Volkswagen začíná uvažovat o přechodu z výroby automobilů na zbraně, čímž silně připomíná krále Pikolu z Werichových Tří veteránů, jenž dával z písmen lít kule.
Neměla být Evropská unie projektem blahobytu a míru? Nyní se z ní stává uskupení militantní a bankrotující.
Kdysi jsme vynikali v průmyslu textilním a sklářském a k jedné z našich důležitých komodit pro rozvoj dalších průmyslových oblastí patřila ocel. Zřejmě nastává čas se k těmto kořenům vracet.
Rovněž bych se jen opakoval, že zásadním způsobem potřebujeme změnit náš školský systém, který upřednostňuje indoktrinaci před skutečnou vzdělaností, a generuje spousty politologů, ale málo zručných řemeslníků. Jinými slovy je důležité, aby náš vzdělávací systém kráčel úplně jinudy než koncepce pánů Beka s Plagou.
Abychom ale mohli vést jakoukoli smysluplnou debatu o našem budoucím směrování, je nezbytné mít zajištěno, že nás někdo poslouchá a že se nad našimi nápady zamýšlí.
Zatím jsme svědky nadvlády mainstreamu, který formuje „správné“ postoje a současně identifikuje občany ideologicky „závadné“, které soustavně dehonestuje, nálepkuje a pranýřuje. Vytváří prostředí pro diskusi zcela nepřijatelné, kdy jedni jsou nadřazeni nad ty druhé, a to bez ohledu na své znalosti a schopnosti.
Co kdo sleduje?
Každý člověk by měl být schopen triviálního úsudku: Proč konkrétní médium, instituce či organizace říkají, co říkají? Co je jejich cílem? A kdo je financuje? Pokud vynakládá nemalé finanční prostředky, jistě tak činí proto, aby něco získal.
Je zřejmé, že média ovlivňují naše názory. Nejen tím, o čem píší, ale často výrazně více tím, o čem neinformují a mlčí.
Pokud se statisíce lidí sejdou, aby demonstrovaly za více peněz pro zbrojaře a útočné války, jakou je například ta, která je vedena proti Íránu, je s naší společností zle. To není projev občanského vzedmutí, to je jedna velká noční můra.
Životaschopné společnosti, zejména mladí lidé v ní, demonstrují za odzbrojování a za mír.
Skutečně váš názor?
Jsou to především mainstreamová média, která část populace přesvědčí, aby jednomu prezidentovi za nejmenování nominanta na ministra spílala a vinila ho z vlastizrady, a druhého za totéž chválila a bránila ho před kritiky.
Tato média svévolně rozhodují o tom, kdy konkrétní typ jednání bude dav odsuzovat či ho podporovat, a to bez ohledu na povahu tohoto jednání.
Rozeberme si přístup médií ke dvěma konkrétním politikům: K Filipu Turkovi a Vítu Rakušanovi.
Rakušan versus Turek
Filip Turek je od první chvíle líčen jako člověk neschopný, arogantní, nezralý a nebezpečný. Za to, že se nechtěl vzdát své kandidatury, sklízel opakovaný výsměch. Ať už ale napsal na sociální sítě cokoli, nikdy nemohl být spojován s organizovaným zločinem.
Vít Rakušan nebyl místopředsedou Poslanecké sněmovny České republiky zvolen ani na čtvrtý pokus (získal pouhých 73 hlasů z 87 nezbytných). Dlužno dodat, že podle získaných hlasů ho nevolí ani část bývalého paktu Spolu, který disponuje 92 poslanci.
Mainstream však v jeho případě nepsal o tom, že někdo jako Rakušan by již dávno v politice být neměl. Že se nemělo stát, aby šéfoval resortu vnitra, když prokazatelně lhal jak o důvodech jmenování Petra Mlejnka ředitelem Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), tak ohledně šifrování svého mobilního telefonu, které bylo typické pro lidi z okolí Michala Redla.
V kauze Dozimetr jde o organizovaný zločin a objevují se v ní i mrtví. Přesto se jak mainstream, tak Mikuláš Minář a jeho Milion chvilek pro vše jiné než demokracii tváří, že to není nic vážného. Jenom zde nitky vedou k osobám typu Pitra či Krejčíře.
Panu Minářovi údajně vadí zneužívání moci. V případě Víta Rakušana však k bezprecedentnímu zneužívání moci Minářův spolek i jeho podporovatelé mlčeli. Média jako na povel přestala v určitém okamžiku na Víta Rakušana tlačit, třebaže je zde podezření, že STAN i TOP09 z peněz z Dozimetru profitovaly (viz například výpověď bývalého manažera Dopravního podniku Hlavního města Prahy, Mateje Augustína). Proč Vít Rakušan vyměnil takřka hned po nástupu do ministerského křesla Marka Šimandla za Petra Mlejnka, který měl styky s Michalem Redlem? Tato otázka by měla být kardinální. Jistě, média odvedla vcelku uspokojivou práci, co se týká informací o Petru Mlejnkovi – ale v okamžiku, kdy se do celé aféry čím dále více zaplétal Vít Rakušan, viditelně couvla. Bilo to do očí. Připomeňme si další politiky spojené s touto kauzou, potažmo s osobou M. Redla: Petra Hlubučka, Petra Gazdíka či Stanislava Polčáka. O ode všech se dostaneme k člověku blízkému Radovanu Krejčířovi, tedy k panu Redlovi. Přesto ti „lepší demonstrující“ nenašli důvod vyrazit ani na Staroměstské náměstí ani na Letenskou pláň – a Česká televize dnes a denně nezdůrazňovala, jak je nepřípustné, aby vysoce postavení politici měli vazby na lidi z okruhu organizovaného zločinu.
Kromě toho to byl právě Vít Rakušan, kdo opět posvětil cenzuru, kriminalizaci pro vládu nesprávných názorů a zastrašování názorových odpůrců. S tím vším se Milion chvilek pro Rakušana ztotožnil, a žádnou demonstraci na podporu demokracie neuspořádal.
Vítu Rakušanovi mainstream nepředhazuje, že se chová jako malý kluk, kterému rozšlapali bábovičku, a že již dávno měl na místopředsenickou pozici ve Sněmovně rezignovat. Neotlouká mu o hlavu lži, proč že jmenoval do kauzy Dozimetr namočeného Petra Mlejnka. Nehovoří o mafiánských praktikách a o ohrožení demokracie. Pro mainstream je totiž pan Rakušan posvátný a jestli něco vystihuje, pro co je Milion chvilek, pak právě osoba Víta Rakušana.
Nikdo z mainstreamových novinářů nepíše o Vítu Rakušanovi jako o hochštaplerovi či lháři. Naopak, tito novináři se tváří, že Vít Rakušan nebyl zvolen proto, že se ho stávající vládní strany údajně bojí.
Do tohoto kontextu je potom vhodné zasadit výzvu šéfredaktorů některých mainstreamových médií, kteří se ohrazují proti výtce Andreje Babiše, že jejich média se stala aktivistickými a jednostranně zaujatými. V ní se mimo jiné uvádí: „Svobodná a nezávislá média jsou nezbytnou součástí každé demokratické společnosti. Zajišťují i veřejnou kontrolu státní moci a každý demokratický politik by měl takovou kontrolu snést.“
Kdyby takto média skutečně pracovala a kontrolovala státní, Vít Rakušan by již dávno na naší politické scéně nefiguroval (podobně jako svého času Stanislav Gross).
Co není dovoleno kmánovi…
Je děsivé, jak místo univerzálních hodnot vládnou dvojí metry, které nastavují ti, kteří mají vliv na mainstream.
Zatímco prezident Miloš Zeman směl být zesměšňován, sprostě urážen a směla se mu přát smrt, jakákoli kritika Petra Pavla vyvolává mainstreamové pohoršení. Když jistá část společnosti nazývala Miloše Zemana „Ovarem“, mělo to být bráno jako norma. Jakmile je ale Petr Pavel zván jinou částí společnosti „Rozvědčíkem“ či „Gumou“, je to prý hanobení. Jak by asi ochránci Petra Pavla přijali vtip, že hlavní poselství Tajemství všech tajemství od Dana Browna je, že rozvědčík Pavel běhá zběsile po Praze s bouchačkou a není zrovna nejbystřejší?
Kdo si koho koupil…
Rovněž je třeba si připustit, že mnozí ti, kdo hlasitě vykřikují, jak si Andrej Babiš koupil republiku, jsou závislí na penězích že zahraničí, neboť se podílejí na ovlivňování názorů českých občanů. Ti si na své zdroje nechtějí nechat sahat.
Kdy lze mluvit o svobodě?
Dokud bude společnost rozdělena na ty, kterým prochází takřka vše a jsou v podstatě nedotknutelní, a na ty, kteří se svých práv nemají šanci domoci, nelze hovořit o demokracii.
Není možné, aby jedni demonstrující občané byli médii napadáni jako „lůza“, „pátá kolona“ či „dezoláti“, zato o druhých demonstrantech si nikdo ani slůvkem jako o „primitivech“ zmínit nesměl. Přesně takto vzniká hluboce rozdělená společnost – a rozdělují ji ta média, která si nyní nejhlasitěji stěžují, že prý nejsou aktivistická.
K tomu přikládám dvě své básně: Velikonoční zamyšlení ve formě sonetu a verše obsahující víru v přežití našeho národa veškerým nepříznivým faktorům navzdory.
Vzhledem k dostupným faktům lze tvrdit, že Ježíš Kristus by se tvrdě vymezil vůči všem válkám, tedy i té proti Íránu, a že by odsoudil všechny zkorumpované a korumpující agresivní politiky včetně B. Netanjahua.
Mysleme na budoucnost naši i dalších generací. Spojujme se, abychom učinili mainstream nevýznamným. Aby počet těch, který se jím nechá zmanipulovat, klesl na naprosté minimum. Zajímejme se o věci, které se nás týkají, sami. Vzdělávejme se. A nezaprodávejme se nikomu. Teprve potom můžeme mluvit o svobodě.
Odkaz
Byl kdysi jeden muž, jenž kritizoval mocné,
jenž hlásal dokonce, že lidé rovni jsou si.
Jak se to líbilo? Těm, kteří vládli moc ne.
Prý láska k bližnímu. Tu okamžitě rdousí.
Z něj měli mnozí strach, že oni svou moc ztratí,
a tak se štvancem stal, že šíří pouze bludy.
Ti, kteří boří řád, holt nemohou být svatí,
ti, kteří boří řád, jsou líčeni jak zrůdy.
Ten muž byl vykreslen jak symbol nebezpečí,
protože přemýšlí, a protože i léčí
ty strachem zmožené, kteří se hrbí stále.
Važme si toho, co ten muž nám zanechává,
že všichni lidmi jsme a máme stejná práva.
Máme ctít člověka, však nikoli jak krále…
Meditační
Když stane se, že na prsou tlak sedí,
a člověk, sklíčený, se jen tak potácí.
Když v sobě sám klouže jak po náledí,
když přítomnost ho neustále svědí,
když marně vyhlíží svit slunce v oblacích.
Pak pomůže, co někde uvnitř dřímá,
mně aspoň určitě to velmi pomáhá,
když dívám se, jak střechy hladí zima,
a dojme mne, co jindy nedojímá.
Dívám se na řeku svlečenou donaha.
Sníh na věžích jak řasy oči krášlí,
a mostní oblouky jsou dlaně zdvižené,
jež drží čas – ten pod nánosy zašlý,
kde plíce zdí se zalykají v kašli,
než další svítání ho opět vyžene.
Zde cítím tep, jenž nikdy nepoleví,
tep dějin zarostlých do domů v okolí,
boj husitů a jejich zvučné zpěvy,
též porážku, již Bílá hora zjeví,
a která národ náš tak těžce proškolí.
Pak dojde mi, jak hledím na průčelí,
že je tu něco v nás, co sílu dodává,
však tehdy jen, dokud sám člověk čelí
všem nesnázím – a pilný je jak včely.
Pak jednou odezní i tíseň bodavá.
V tu chvíli vím, co nazývat smím vlastí,
svým krbem, domovem, v němž nikdy nejsem sám.
Rád poslouchám, jak sníh pod kroky chrastí,
a rázem vím, že vždy je cesta z pasti,
již právě v dějinách své Prahy nalézám…
Doníku couvej,
je nám tu ouvej!
Vždyť je jich mnoho,
vycouvej z toho.
Dám ti i radu:
utři si bradu.
Dostal jsi ránu
u Teheránu.
Taky jsi v letech,
poležíš v květech,
měl bys být v klidu.
Už pre ťa idú.
Díky, Ládíku a zdravím 🙂
Občané!
Umírněte se. To se nedá stíhat, všechny stíhat. Co odešel JUDr. Stříž stojí to však víte za co. Jak byste nevěděli. Všude projevy nenávisti, schvalování a podněcování. Teroristický íránský islámský režim, izraelská genocida, palestinský terorismus, americká agrese. Shora nepadají žádné pokyny co, proč a za co koho stíhat. Lidi, buďte rozumní alespoň vy. Neztěžujte nám už tak obtížnou práci. Když už něco takového máte na srdci a nemůžete to vydržet, pošlete kopii na příslušné policejní oddělení s politologickým a právním rozborem. Ať se to dá vyřídit rychle trestním příkazem ve zkráceném trestním řízení. Dostanete peněžitý trest nebo obecně prospěšné práce. I kdyby pár let vězení, budete mít dobrý pocit, že jste uvědomělými občany a platným členy svobodné demokratické společnosti. Jsme s vámi, buďte s námi!
Líbí se mi moudrost přísloví. Je to esence moudrosti lidí, ověřená věky. Žádné výstřelky vědy, překonané dalším objevem.
Jedno z mých oblíbených je „Bez práce nejsou koláče“. Obsah je jasný a nezpochybnitelný. Koláče každý zná a na jejich definici se shodne „celé politické spektrum“. Problémem je definice práce.
Za socialismu letěla definice „práce je poslední možnost, jak získat peníze“.
Za kapitalismu platí totéž. V tom si jsou oba systémy podobné, jako vejce vejci. Jenže v socíku šla nadhodnota (to, co pracující vyrobí nad hodnotu své pracovní síly) na oltář státu (do společenského vlastnictví), v kapíku jde do kapes majitelů výrobních prostředků, aby generovala další zisk. A tak to má jít věčně, do nekonečna.
Narůstající systémové rozpory kapíku vyhřezávají do cyklických krizí; intervaly mezi nimi se v historii zkracovaly a teď jsme již v permanentní krizi, v rakovině kapitalismu. Koláče nebudou, už je nebude umět nikdo udělat. Práce se ztratila. Systém zmizí:
– velkým třeskem
– rozpadne se na atomy (vyhnije)
– kombinací obou způsobů – to je nejdelší proces a právě ten nás čeká.
Zemský ekosystém to snese. Už teď se rodí méně potomků, zanikají pracovní návyky a zvyšuje se bojechtivost a bojeschopnost obyvatelstva. Klid nastane, až zmizí motor tohoto hnilobného procesu, t.j. osobní zisk.
Bez práce nejsou koláče…
Nejím tedy pečivo.
KO?
Skvělé. Děkuji!
Rádo se stalo.
Chci tu všem především popřát klidné velikonoční svátky. Těm je věnován i můj sonet, a kdo bude chtít, může si poslechnout zhudebněný text básně nazvané Meditační.
Co se týče mého textu, nezabývá se ani tak panem Rakušanem, ten v něm figuruje jen jako symbol, ale systémem jako takovým a rolí médií v něm. Ono těch tématických linek je zde více.
Mějte se co nejlépe a držte se,
Marek
Ten scénář , kdy Turek byl prohlášen arcilotrem , fungoval jako ledoborec , pro kádra globalistů Macinku . Turek fungoval pouze jako červený hadr .
Zabývat se Rakušanem , znamená nevnímat parazitické klany , jejichž je Rakušan vystrčeným tykadlem . Je to součást systému , který se právě přenastavuje . A to se týká i dosazovaných pRezidentů , kde může probíhat podpora pro Někoho potřebných procesů , či naopak likvidace už nepotřebných struktur , dosazením lídra národní zkázy , viz PePa .
Ten volební systém není nastaven pro volbu ideálního kádra národní spásy , ale pro dosazení předem vybraného exota , z pečlivě roztříděného minimálního vzorku výběru .
Když si důkladně prohlédnete rozvoj čechoslováků , tak co zde můžeme vidět ? Období první policejní republiky , kdy Nám bylo povoleno rozvíjet se , jako připravovaný zdroj mašinerie trétí říše .
A období socialismu , kdy v první stalinské fázi byl rozvoj podporován a v postalinské fázi byl úmyslně bržděn .
Pokud se soustředíte na celek a nemarníte čas úvahou , co by kdyby , tak můžete sledovat proces , kdy jsme zařazováni do určité předem připravované formy , či ohrádky daného projektu . A to platí generačně .
A s tím i mimo jiné souvisí dosazení Macinky a jeho zařazení v globální politice v takové pozici , do které onuce Fiala ani nedohlédl .
Máte vidinu toho , že je možné vlastní pílí vystoupit z daných mantinelů , jenže to neumožní tlak okolního prostředí . To jediné , co můžeme úspěšně provozovat ve vnitřní politice , je spojování na úrovni obcí . Vytvářet struktury tam , kde stojíme a tím podporovat tlak zdola nahoru . Generační práce s kolektivem . To znamená ten úmyslně roztříštěný rodinný system , kdy spolužijí tři generace , kde starší přebírají životní zkušenosti těch nejstarších a mladí mohou porovnávat zkušenosti obou těchto generací a svým vlastním selským rozumem odhalovat chyby obou generací a tak se vyvarovat jejich generačnímu opakování .
Ke spolužití generací – nevýznamné není ani to, že si lidé z širší rodiny mohou navzájem vypomáhat, poskytovat si podporu. V podobné rodině jsem vyrostla; bylo běžné si navzájem pohlídat děti, pomáhat si třeba při stavbě či opravě domu a podobně. Když jsem přišla ze školy, nebyla jsem nikdy sama, v domě vždycky někdo byl. Jistě to s sebou neslo i negativa, ale podle mne výrazně převažovala pozitiva.
Nukleární rodiny za takovou výpomoc dnes tvrdě platí na dřevo. Holt byznys, nic osobního.
Je to systém občin , kde každý svým přičiněním udržuje celek . A je to i právo občiny , nekompromisně se zbavovat každého , kdo tento systém podkopává . Parazitů a škodné .
To ze systému občin došlo ke vzniku států . Konec konců , právě Rusko představuje mnohonárodnostní funkční občinu . Jen nedostatečně využívají proces odstraňování parazitů a škodné .
Ten systém kast a otroků , který buduje západ a před ním i mnoho jiných říší , se rozpadá a spolu se systémem se rozpadne i v okupovaných koloniích .
To je to okno šancí .
Souhlas.