Čtvrté patro

Díl druhý

Motto: … až rozhodnou, tak projdu zdí,

          a nikdo z vás to nedovede zastavit…

Tuto povídku bych rád věnoval všem předkům svým i předkům Staré Jahody, kteří kopali uhlí.

Zároveň bych chtěl připomenout smutné výročí 130 let od největšího důlního neštěstí v OKR, kdy v lokalitě Karviná – Doly došlo k několika výbuchům metanu. Z té doby už přetrval jen „Šikmý kostel“ svatého Petra z Alkantary a opuštěný hřbitov…

Havíř František

 (věk 23 let, výška 176 cm, váha 74 kg, svobodný, bezdětný, vyučený důlní zámečník, počet odfáraných let – 3)

Když se konečně vyřvu ze svého strachu, skrček mi beze slova podá láhev se zbytkem melty, abych spláchl prach a mohl zas normálně mluvit.

Mrazí mne i na zpocených zádech, jako bych nebyl na čtvrtém patře, skoro půl kilometru pod zemí, kde je pětatřicet nad nulou. Beru blůzu, na opasek věším celý pracovní ansámbl.

Ještě sbíječku a lopatu, Francku,“ smutně hledí skrček. Normálně bych ho poslal někam. Dnes ale nediskutuju, neptám se, proč. Ty jakoby vyhaslé oči…

„Jak se jmenuješ?“ nedá mi to.

„Říkej mi třeba Evžene.“

„Evžen byl můj prastrýc. Prý taky dělal na nějaké šachtě. Pak měl úraz v závalu a vrátil se k truhlařině.“

„Já vím, Francku.“

„Tys ho znal?“

„Já jsem tu znal skoro každého,“ pousměje se Evžen a vytáhne z kapsy další kousek kůrky z mého krajíce.

„Hele, kam mě táhneš? Tamtudy půjdem blbě! Tam je jen větrací šachta,“ rafnu drobka z rukáv.

„Neboj, Francku, zvládnem to. Dostanem se k jámě včas.“

„Poslouchej, dědku, vlastně Evžene, o čem to tu pořád meleš? Říkals, že půjdem dozadu za štajgrem. Dobrá, jsi starší, zkušenější, snad víš, co děláš. A teď mě táhneš překopem na druhou stranu k větrací jámě. Co to tu na mě zkoušíš?

Skrček stojí a větří, jako zdivočelý pes. Všude hrobové ticho a černá tma. Jen naše čelovky nasvěcují podivnou zaprášenou chodbu.

„Pojď,“ táhne mě k polozasypanému, téměř neznatelnému výklenku. Odhrabává suť, obrátí se ke mně: „Je to na tobě, Francku. Pojedeš do pískovce. Naslouchej, dívej se, rozmlouvej. Musíš vybrat ten správný směr, jinak nenajdeš to, co tam hledáš.

Začínám být znovu pořádně vyplašený, cítím, že se něco děje. Pak si uvědomím, že přestalo fungovat větrání v šachtě. Proudění vzduchu se zastavilo, zbývá pár desítek minut až několik hodin na to, abychom se dostali odsud. Vše závisí na tom, jak rychle se bude zvyšovat koncentrace metanu a oxidů uhlíku. Mám sto chutí se na to zeptat Evžena, ale ten někam zmizel. Vzápětí se zjeví daleko v chodbě jeho svítilna a posléze přifuní i ten trpasličí exot v kostelním obleku. Táhne za sebou vzduchovou hadici i s rychlospojkou.

„Pro Boha, kdes to sebral? Myslíš, že tam bude tlak?

„Myslíš, že si můžeš dovolit to nezkusit?“ opáčí trpasličí muž.

Nasucho polknu a připojím hadici. Vzápětí se rozeřve sbíječka. Snažím se dělat to, co mi poradil Evžen. Pomalu, s rozmyslem, opatrně. Dívat se na kámen, snažit se odhadnout jeho strukturu, rozbíjet ho tak, aby se rozlomil tam, kde je jeho pevnost nejmenší. Koupu se v potu. Není to z fyzické námahy, potím se strachem. Pískovec mě vede stranou, téměř souběžně s chodbou, ve které jsme. Takhle se většinou štoly nerazí. Po pár minutách se přede mnou provalí balvan někam dozadu, do prázdna. Ještě několik záběrů a vytvářím průlez do staré štoly. Strčím hlavu do díry a vidím, že jsem obešel starou dubovou hráz, kterou je stařina znepřístupněna.

„Tys o ní věděl?“ otáčím se k Evženovi.

„Půjdeš tou štolou asi sto metrů a dostaneš se k závalu. Dá se tamtudy prolézt, zůstalo tam půlmetrové okno. Neber už s sebou nic, jen tohle kladivo,“ podává mi skrček rezavou zablácenou věc.

„Evžene, kde je moje kladivo? Vždyť jsem si ho bral s sebou! Já vůbec nechápu…“

„Poslouchej, co ti říkám! Pak narazíš po dvou stech metrech na šibík, který vede o patro níž do zazděného překopu. Je to kousek od hlavní jámy v místě, kde mají středisko přípraváři.“

„A jak se z něj dostanu, když je zazděný?“

„Ztrácíš drahocenný čas, Francku, já se ještě musím vrátit. Nečekej na mě. Pamatuj si, že okno v závalu je na pravé straně! A nesmíš se bát!… A neztrať to kladivo!“ volá skrček klusající pryč překopem k větrací šachtě.

„Panenko Maria, ty víš, že jsem do kostela nepáchl od babiččina pohřbu! Jestli jsi a nějak to můžeš zařídit, zachraň mě! Svatá Barborko, prosím tě, přimluv se, za toho nejbídnějšího ze všech, co tu fárají!“ improvizuju modlitbu. Po lících mi tečou slzy jako hrachy, kdybych měl z čeho, mám už dávno plné kalhoty.

Prolézám do staré štoly, dělám přesný opak toho, co nám, havířským bažantům, vtloukali do hlav na učňáku. Nikdy nelézt do stařin, při průšvihu čekat na místě, pokud se nelze vrátit obvyklou cestou.

Starý zával zvládám s obtížemi, je opravdu tak na skrčka Evžena, ne na mě. Mačká mi hrudník, taktak popadám dech. Naštěstí je průlez dlouhý jen tři metry, pak se můžu normálně nadechnout a pokračovat po čtyřech. Kličkuju mezi starou výdřevou, ve změti trubek, přelézám spadané kusy horniny. Do šibíku málem spadnu, není vůbec zajištěný. Už jsem klidnější, jen doufám, že nebudu muset zpět stejnou cestou. Konečně jsem v překopu. Hledím, na kterou stranu bych měl vyrazit. Pak udělám kladivem značku, zkusím to na jednu stranu. Po padesáti metrech přijdu k závalu. Cítím, jak se mě zmocňuje panika. Zběsile vyrazím zpátky. Míjím vstup do šibíku a utíkám dál a dál. Když mám pocit, že mi srdce vyskočí z těla, přicházím k dubové hrázi. Srdce padá až do kalhot, žaludek sevře ledová obruč děsu, když v tom si všimnu, že u kraje hráze cosi trčí. Kus roury ze vzduchotechniky!

Kladivo a bouchat!

Bouchat a doufat, že to snad někdo uslyší…

Bouchat…!

 Bouchat do úplného zemdlení…