20 července, 2024

Čtvrté patro

Díl první

Motto: až rozhodnou, tak projdu zdí,

          a nikdo z vás to nedovede zastavit…

Tuto povídku bych rád věnoval všem předkům svým i předkům Staré Jahody, kteří kopali uhlí.

Zároveň bych chtěl připomenout smutné výročí 130 let od největšího důlního neštěstí v OKR, kdy v lokalitě Karviná – Doly došlo k několika výbuchům metanu. Z té doby už přetrval jen „Šikmý kostel“ svatého Petra z Alkantary a opuštěný hřbitov…

Havíř František

(věk 23 let, výška 176 cm, váha 74 kg, svobodný, bezdětný, vyučený důlní zámečník, počet odfáraných let – 3)

Jemné brumendo pásového dopravníku, pravidelný kovový skřípot lopaty, tlumené údery kusů horniny o gumový pás střídá zběsilé staccato sbíječky. Svist stlačeného vzduchu, dunění ocelové špice zuřivě hryzající do černé masy. Z uhelného pilíře vypadávají kus po kuse hroudy lesklého antracitu, mnohem větší, než moje hlava. Náhle oživlí svědkové dávné minulosti na mne hledí temnýma očima.

„Proč nás budíš z nekonečného spánku?“ ptají se dunivým hlasem.

Přiložím špici k největší hlavě, zmáčknu spoušť. Rozlétá se na všechny strany. Žádné slitování s parchantem.

„Proměním tě v teplo, světlo, v přísadu do ušlechtilé oceli. Když musím já na kolena, abych tě vyrval z podzemí, padneš na kolena taky. Nezbude z tebe nic, jen hrstička popela, trocha sazí, prázdná díra v podzemí.“

Konečně vyrubám pilíř zespod až do stropu. Přikrčený v nízké sloji, vkleče znovu chytám lopatu, vyházím všechnu leskle černou hmotu za sebe. Pak jen obtáhnout kusem hladkého pískovce ostří sekery, přiseknout trámky do výdřevy. Co nejvíc se rozpřáhnout a vší silou zatít do vyměřeného místa, znovu a znovu. Založit pažení, vzepřít a zaklínovat stojky, natlouct rozpěry. Pot stéká do očí, do úst, do gumáků plných uhlí. Vedro k zalknutí, vlhko jak v amazonském pralese, a přece se dokáže jazyk přilepit na patro, jako by byl natřený lepidlem.

Konečně pauza. Černý chrchel letí do kouta. Čas na svačinu a tabákové bago.

Klid. Nekonečné ticho, jen slabé syčení unikajícího stlačeného vzduchu, občasné zavrzání výdřevy. Jak to, že neslyším nikoho jiného? Že bych tu zůstal sám?

Mlaskám u chleba s tlačenkou, šplouchám s láhví melty, přemýšlím, kam se všichni poděli a proč mi nikdo nepřišel nic říct. Že by zase nějaký trapný kanadský žertík starých mazáků havířskému bažantovi?

„Máš sílu jako býk, Francku.“  

Zakuckám se, melta vyrývá stružky do vrstvy uhelného prachu na prsou, tlačenka se válí na zemi. Zezadu od překopu přišel drobný človíček, v nízké chodbě se skoro nemusí shýbat. Lampu čelovku nemá na přilbě, ale drží ji v ruce.

„Do řiti!“ vyjeknu napůl vztekle, napůl polekaně.

„Nechtěl jsem tě polekat.“

„Kde ses tu tak naráz vzal? Vůbec jsem tě neslyšel přicházet.“

„Málo posloucháš,“ skoro hněvivě odsekne pidimuž.

„Co to máš za fáračky? Vždyť to vypadá jako kostelové sako! A ta zamazaná košile! Ta byla kdysi bílá, že?“

„Psst, poslouchej,“ dá malý prst na ústa.

„No…, slyším. Praská výdřeva, a co jako?“

Hlasitě povzdechne a potřásá nespokojeně hlavou. „Ty ses už učil havířině na vysokých slojích a se železnými výztužemi, že?“

„Pravda, na ruční těžbu jsem šel za držkování štajgrovi,“ přiznávám nerad.

„Štajgrovi se odmlouvat nemá,“ hledí na mne káravým pohledem.

„Hele, skrčku, co tu děláš? Kdo tě sem pustil?“
„Slyšíš? To dřevo praská v určitém rytmu. Podle toho, jak Země dýchá,“ pronese nábožně prcek. „Když budeš poslouchat pozorně, poznáš, co ti Gaia říká, a jaké Nebe ti drží nad hlavou.“

Poslouchej, já potřebuju nabouchat tuny a ne se tady vyblbovat s posloucháním, jak praská dřevo,“ vysvětluju netrpělivě.

„Ja, ja, to jsou ty konce,“ tiše zasmutní.

„Vždyť ty nemáš ani přilbu! Kdo tě sem dolů pustil? Nebo to je zas debilní žert starších havířů mladému?“

„Ukaž mi sekeru, něco ti předvedu,“ praví skrček ještě tišeji. „Prohlídni si dobře ten pilíř. Chvilku se na něj jen dívej, čekej. Sám ti ukáže, jak seseknout výdřevu.“ Při těch slovech hledí upřeně na další pilíř určený k vyrubání a přejíždí rukou po hranolu.

Znenadání máchne rukou. A znova a znova.

„Vidíš?“ otočí se ke mně.

Nó… „ já vidím, žes nakrátil dřevo, které jsem měl nachystané na nevytěžené místo, takže polovinu můžeme rovnou vyhodit!“ Už jsem na toho trpaslíka normálně dopálený.

Smutně se na mne dívá matnýma očima a kroutí hlavou.

„Myslím, že se pleteš, Francku…“

Vztekle popadnu sbíječku a pustím se do vybírání dalšího pilíře. Opírám se ramenem a vší silou tlačím. Cítím, jak svaly únavou tuhnou, pomalu přichází bolest, pak znova nasadím a zarvu ze strany. Mrštně uskakuju před padajícími kusy uhlí. Nasadím sbiják na další místo, stroj mlčí.

  „Do háje, co s tím křápem je?“ vztekám se, praštím se sbíječkou o zem. Skrček mne úplně rozhodil.

„Podej mi ji, Francku,“ praví úplně tiše.

„Ty jsi ještě tady?“ začínám být vzteky nepříčetný.

„Líbíš se mi. Jen musíš zkrotit svoji sílu a poslouchat Zemi. A Nebe taky,“ ukazuje na pískovcový poval.

Dochází mi řeč, ten chlap mne snad elektrizuje, nebo co? Študuje pilíř, jak komunista stranický tisk. Dlouho, pozorně. Nasadí špici na místo, které si vybral.  Sbíječku sotva udrží v rukou, skrček jeden. Pak se stroj rozdrnčí v krátkých salvách. Zdá se, že se trpaslík pod tíhou sbíječky tancuje, uhýbá, po chvíli se ale začnou sypat drobné kousky uhlí. Pramínek se změní v potůček, posléze doslova v potok živé černě. Popadnu lopatu, házím černé nadělení za sebe na dopravník, jak nejrychleji můžu. Přesto skrčkovi nestíhám odebírat. Pot se valí po nahých zádech do trenýrek, dýchám jak lokomotiva.

„Sucho v hubě, co?“ volá rubač.

„Jooo…“ zahrčím přes hleny.

„Neměl bys pro mě bago, že?“

„Víc nemám,“ podám mu zbytek žvýkacího tabáku.

„Tak to nechci, kůrky ze starého chleba nemáš?“

„Jen ten, který mi spadl s tlačenkou na zem.“

Skrček poodejde, zašátrá rukou v místě, kde jsem svačil. Vylamuje střídu, kousek černé kůrky strká do pusy.  „Chleba je chleba. A uhlí, jako uhlí. I tak ho spolykáš dost a dost.“ Žvýká kůrku chleba, já baguju. Pliváme na zem sliny plné černého prachu, já při tom dočišťuju ort. Když doházím, kývne na mne rukou.

„Podívej, musíš se pořádně dívat, jak je uhlí položené ve vrstvách. Nespěchej tak a postůj u něj, povídej si s ním.“

Chvíli spolu tiše civíme do černoty, posloucháme kapání vody, vrzání výdřev. Trpaslík maluje rukou na pilíř, jak se uhlí rozpadne na větší a menší kusy. Mám chuť ho vzít za flígr a hodit ho na dopravník! Ať odjede s uhlím, abych ho už nikdy víc neviděl. Chytnu sbíječku, podle jeho rady začnu v místě, na které ukázal. Cítím, že práce jde o hodně lépe a rychleji. Sbiják jede do uhlí, jako horký nůž do másla. To jsem blázen…

Chci odházet uvolněný materiál, ale skrček už ho uklidil, pod nohama nemáme nic. On snad kouzlí nebo co?

Chopí se sekery a začne sestavovat výdřevu z nakrácených hranolů. Nechápavě civím, všechny trámky sedí lépe, než kdybych je osekal za trojnásobnou dobu, kterou tomu věnoval on bez zkoušek a měření.

„Jak jsi věděl, že…“

„To není těžké, jen dělej, co jsem ti říkal. Zastav se a pozoruj. Vnímej vibrace Země a Nebe. Pohlaď si to dřevo a poslouchej,“ mele pořád svou dokola. Je metr ode mě a sotva ho slyším!

„Tady je ale to tvoje Nebe z pískovce.  A tak nízko, že se na něj nemůžu podívat, ledaže bych si v šichtě lehl na záda…“

„Poslouchej jeho duši.“

„Co? Kámen že má duši?“ Zbláznil jsem se já, nebo tenhle pidicvok?

„Samozřejmě, vždyť sis sám předtím s uhlím povídal, ne?“

„Jaks mě mohl slyšet? Vždyť řvala sbíječka!“

„Já neposlouchám ušima…“

„Hele, skrčku, začínám být z tebe nervózní, víš?

„To si jen myslíš, že to je ze mne. To se ti Země a Nebe snaží spolu něco říct. Slyšíš to?“ zvedne ruku k uchu a udělá z dlaně kornoutek.

„Mám pocit, že se ten praskot trochu změnil…,“ poznamenám nejistě. „Starý Bonczek, co už dělá jen narážeče na jámě, vždycky v krčmě u piva povídá, že před závalem dřevo vždycky praská jinak. Anebo že přestane praskat úplně. A to prý vždycky začnou utíkat myši! Ale ostatní se mu jen smějí, že zas přebral a praská akorát jemu v hlavě.“

Stojí dál úplně tiše, bez pohnutí, neposlouchá moje brebentění. Pokyvuje hlavou. „Stary Bonczek zažil dva závaly. A myslím, že by bylo dobré to říct štajgrovi.“

„A co? Že jinak praská dřevo? Vždyť se mi všichni vysmějí! Nejdu nikam, zdaleka ještě není fajront.“

„Myslím, že je ten nejlepší čas jít za štajgrem, Francku. To on mě pro tebe poslal,“ hledí na mne vyhaslým pohledem. Začne mi z něj být zima. Z jeho smutných očí náhle čiší chlad přímo na má obnažená prsa. Jako by mi na ně připlácl mražené kuře.

„Ty nejsi smrťák, že ne,“ ubezpečuju se. „Že tě za mnou poslali parťáci, že jo?“

„Vždyť je to jedno, Francku, nemyslíš?“

Popadá mne nepřekonatelný děs. Hodím po skrčkovi sbíječku a začnu hystericky ječet:

„Nic není jedno! Kurva! Tak mi řekni, kam se všichni ztratili? Na šichtu sem přišlo dvacet chlapů a není tu ani noha! Kurva…!

Jak to, že jsem v celém porubu najednou sám…?

Co se to tady vlastně děje…?

Kurváááá…!!!“

67 thoughts on “Čtvrté patro

  1. Pěkná povídka. Před lety jsem pracovala v Hyundaice a tam byl havíř, který si potřeboval odkroutit nějaké zbývající roky do havířské penze, tuším 57 let.
    A on také hovořil, že to dřevo praská jinak, když hrozí zával. I říkal, že když to rupne, tak to vyvolá slabé zemětřesení.
    A byl to také Rom, malý statný chlapík, který vždy našeho blbého gruplídra dokázal vytočit, když nám vyčítal chyby. Vždycky řekl, když nic nedělám tak nic nez.kur.vím.

    Kozí mléko se pilo, bo kdo měl krávu a potřeboval nutně peníze, tak sbíral smetanu a stlouklo se později máslo a to se prodalo. Tchán ten dokonce vyrostl na kozím mléku a na kozím másle. Babka, tchýně, ti kravku doma měli, ta nikdy kozí mléko nepila a ohrnovala nos nad svou tchýni. Říkávala, že když její budoucí manžel ochutnal máslo kravské, tak doma mu začalo to kozí smrdět. A už odmítal i to kozí mléko.
    A asi je to pravda o kozím mléku, maminka tchána měla těžký porod, proto byl tchán jedináček a patrně prodělala v šestinedělí nějaký zánět a menzes už nikdy neměla, dožila se 83 let.

  2. Targusi, vy tím psaním chytíte člověka za srdce. Stojí za to si vaše povídky přečíst. I když, jak říká vaše Jahoda, je to spíš na depku. Ale hezkou depku.

  3. Targusi, piš!
    Z naší rodiny i rodiny mé ženy, tam hluboko pod zemí zůstalo několik předků. A také je to poznat, kolik těchto pracantů zemřelo v šachtách je poznat, když se člověk prochází po našich OKR hřbitovech. A ta práce po zemí člověka tak nějak změnila, po určité době se z každého stával jiný člověk, ať byl jaký chtěl. Havíři se vždy vyznačovali nesmírnou upřímnosti a přímosti a byli svým způsobem drsní a přesto jemní a spravedliví.

  4. Pane Targus
    Povídky maji mít dobrý konec,ale teď ty povídky z Ostravska maji špatný konec.
    Žádný princ nepřišel, jen vychcánkove,ukradli princeznu s pokladem.

    1. Re: zemedelec

      Ano, povídky by měly mít dobrý konec.
      Proto mi NIKDO nechce vydat žádnou knížku.
      Ještě poznámka paní Jahody:
      „Po přečtení KAŽDÉ tvojí povídky mám chuť se jít oběsit.“
      Už je dávno nečte…

        1. Ještě se zeptám, moja stařenka vždycky , když jsme něco nechtěly jíst. Tak říkala ,, hladu na vás a polských vší“. Jsou ty polské vši víc agresivní?

          1. Ne jen větší bída. Nám říkávali, že bídu na vás a polské vši.
            Rodina mého otce je z Řecka a emigranti byli hlavně v Polsku, ale v těch bývalých německých městech. A měli k tady k tomuto polskému území negativní vztah, že jsou zaostalí.

  5. Opravdu dobře napsané, stejně jako ta povídka o sestřence. Mimochodem skoro bych si mohl myslet, že pro Vás platí něco jako “ Na tváři lehký úsměv, v srdci hluboký žal“.

  6. Nenadávej na kozí mlíko Tarkusi. Babča ho do mě lila, pokud měla kozu!
    No – možná na tom něco je, že se z kozího mlíka blbne… [;>))

    K závalu: Můj děda byl v závalu jenom několik hodin, necelý půlden, než ho vykopali. Přežil, jenom mu to skříplo koleno a potom nemohl moc ohnout nohu.
    Hrabě Wilczek, aby mu nemysel platit rentu ho raději zaměstnal v kanceláři, protože děda uměl pěkně psát a spolehlivě počítat. Nakonec po letech dostal definitivu – s pěti třídami základní školy. (Dneska by se to nemohlo stát…)
    Ale taky mluvil o tom, že se chvilku před závalem cosi změnilo. Jako by byl jiný vzduch. Do havírny nepustil ani svého synka, mého strejdu, který chtěl být důlním geologem. Museljít nahoru, na povrch – nakonec byl likvidátorem polních škod.
    Některé příhody člověka změní. Táta pořežil koncentrák. A pootom schovával v ledničce všechny zbytky potravin, dokud se nezkazily. Protože jídlo se nevyhazuje. Jídlo je život.

    Abych nezpomněl. Moc hezká povídečka! F&p! (Fajna a pjekna!)

    1. Re: Sk

      Řekl bych, že kozí mlíko má něco do sebe. Ale nevím co. Každopádně z dožívající generace (80+) ho pili skoro všichni. Tedy všichni z Gorolistánu. Pili ho proto, že tu byl ještě i za komančů docela dlouho hlad, bída a polské vši. A kozí mlíko bylo v každé chlupě, u níž bylo místo na malý chlívek. Tráva se kradla a příkopy okolo cest měli chovatelé rozděleny.

        1. Re: JŠ

          No konečně člověk, který klade rozumné otázky.
          Odpovím standardně.
          Pokud byste chtěl porozumět „polským vším“, musel byste se do Gorolistánu přistěhovat a vychlastat ve zdejší hospodě asi tak pět kubíků (m3) piva. Jsou věci mezi nebem a zemí, které jsou velmi obtížně sdělitelné a troufám si říci, že nepřenositelné.
          Je to úplně stejný případ, jako šílené války v bývalé Jugoslávii, kde soused podřezával souseda, i když oba chodili do stejné školy, do stejné fabriky, mluvili stejnou řečí a o jejich životech rozhodovalo, jaké příjmení zdědil dotyčný po otci a jaké jméno mu dala matka do kolébky…

          Dodnes se tady hraje na to, kdo je Čech a kdo je Polák, i když já jako rodilý pražák vládnu opravdou polštinou mnohem lépe, než naprostá většina zdejších obyvatel, kteří se hlásí k polské národnosti a moji příbuzní, kteří chodili do polských škol, jsou schopni nalézt pravopisné chyby v mých česky psaných textech.

          Stejného druhu je například průpovídka, kterou občas užívám – „tady je smradu, jak v polské školce.“
          Pořekadlo „hlad, bída a polské vši“ tedy vyplývá jednak z děděných animozit a za druhé ze skutečnosti, že po vyhlášení první republiky v r. 1918 se v nedalekém Polsku žilo po ekonomické stránce vždy hůře, než „za Olzou“ (na Zaolží), tj. v bývalém Československu.
          Btw. toto pořekadlo s oblibou používala moje babi, která pocházela „ze Slezské“ (slezská Ostrava).
          A víte zas hovno…

          1. Kdo je Čech a kdo je Polák nebo Němec…
            O tom jsem už několikrát psal. Moje národnostní složení jen o dvě generace zpátku je:

            50% Poláka
            25 % Germána
            25% Slezana
            Kdo tedy jsem?

            Ale školy mám české, takže hraji v „čekém tričku“. Ale rozumím i polskému náhledu na svět – měl jsem tam dost příbuzných. A v Sudetech byli všichni sousedé okolo buď „neodsunutí“ tedy vdovy, rodiče a děti „odsunutých“. A Slováci. Pak přibyli Řekové…

            Národnosti nepřikládám celkem žádný význam.
            Němci jsou pracovití a poctiví, Poláci mají větší hrdost, Slováci se od Čechů povahou neliší a Řekové jsou veselí a družní, ale spolehnout se na ně moc nedá.

            V té vesnici,kde jsem prožil každé prázdnny od pěti do dvaceti let byli největší „svině“ Češi, kteří se tam přistěhovali po válce. Co kus, to jiný zmetek. Skoro každý byl komunista. Poválečný!

            Pozor si na ně dávali všichni, hlavně čeští starousedlíci.

            Povídku rád vyvěsím – až bude kompletní. A poznámka: budeme hrát zajímavý kus – „Hornické vdovy“. Dvě jsem poznal jako děcko osobně, když si za babčou přišly poplakat, když jejich chlapi zůstali v ďuře.
            Do šesti let jsem žil u babičky, napřed ve vilce a potom v hornické kolonce. Česky jsem moc neuměl. MLuvilo se tam „po našemu“ a polsky.

            1. No jo.

              Národnosti nepřikládám žádný význam. x Tady je moje hodnocení podle národnosti.

              ????

              Jak připomínáte všechny ty Kalergie, de Blasia a Ferie. ¨

              Ti pracovití a poctiví Němci vytáhli na SSSR, aby vyvraždili či zotročili obyvatele a ukradli jim jejich zemi. Nám ukradli Sudety a v plánu bylo ukrást celou zemi. Před tím ukradli Slezko a Lužici. V době podělohorské kradli na co přišli. Ještě před tím všechno od Labe na východ, proto mají dodnes Lipsko, Drážďany, Berlín i Rujána původem slovanská jména.

              Taky ti poctiváci rozpoutali Jugoslávské války, nám sem dosadili tu ráčkující loutku a pak naši zemi rozdělil a rozkradli.

              Uzavřeli s Ruskem Minské dohody, které nehodlali nikdy respektovat. Stojej za Miliónem chvilek a přinejmenším ODS.

              Běžte bydlet mezi Němce, to jste nejvíc.

              Černošská kuchařka chtěla zase černocha, protože jinak „děti nevědí, kam patří“. Měla daleko více rozumu, než vaši rodiče a prarodiče.

      1. Targusi,

        kozí mléko má oproti kravskému jiný obsah kaseinu, jiné složení bílkovinné složky a zásaditý charakter. proto se kozí mléko doporučuje na:

        – onemocnění trávicího traktu,játra, slinivka) – kladně se projeví zásaditější charakter a vyšší neutralizační kapacita kozího mléka.
        – stres a migrény – mnoho žen, které trpí migrénou, se vyléčí nebo se jejich stav výrazně zlepší, když ze svého jídelníčku vyloučí kravské mléko a výrobky z něj a nahradí je výrobky z mléka kozího.
        – dětské alergie alergie – při vzniku dětských alergií se největší role přičítá obsahu kaseinu v kravském mléce. Lidská populace je v 60 až 70 % případů alergická na bílkovinu kasein. Vzhledem k tomu, že kozí mléko má odlišné složení a odlišný podíl bílkovinných frakcí, je snášeno bez problémů nejen u dětí, ale i u dospělých.
        – revmatické bolesti – vykazuje protizánětlivé účinky, protože posiluje imunitní systém.
        – kožní alergie (ekzémy) – Zde především pomáhají koupele v syrovátce doplněné o stravování s vyloučením kravského mléka a výrobků z něj.
        – prevence nádorových onemocnění – organismus kozy je schopen si vytvářet účinné protilátky a nikdy neonemocní rakovinou.

        U národa gorolského bych tipoval, že jde o pozitivní vliv na játra, revma a rakovinu.

    2. Re: Sk

      Tak moje Jahoda musela projít nejmíň deseti koncentráky. Kdyby to šlo futrovala by mě i plastovými obaly. U nás prostě NEEXISTUJE, že by se něco vyhodilo.
      Tudíž je lednička pořád skoro prázdná.

      Jinak kdybyste chtěl, klíďo si to překopírujte k sobě, nemám s tím problém.

      1. „U nás prostě NEEXISTUJE, že by se něco vyhodilo. Tudíž je lednička pořád skoro prázdná.“
        Není to obráceně? Je-li lednička prázdná nelze tudíš nic vyhodit?

        1. Re: JŠ

          Dejme tomu, že to jsou jevy vzájemně provázané. Prostě moje Jahoda je až chorobně spořivá a na nákup vyráží až ve chvíli, kdy je špajz vymetený, neboli až se dojí všechny zbytky. Zároveň se stará i o to, aby v lednici NIKDY nemohlo být cokoli příliš dlouho, protože jde na nákup bez kreditky se dvěma stokorunami a ještě požaduje drobné zpátky.

  7. Targusi, Targusi, ste Vy ale tento… taký nejaký starý, škaredý a oný… Dlhý čas sa tu ponevierate s akýmsi čudesným mimikry, a zrazu z ničoho nič sa odhalíte. Mňa však neoklamete. Odvtedy, keď som si na Kydoch prečítal Vašu poviedku o Jiřinke, už nie. Všetko je inak. Ale Vás nepochválim. Kto to kedy videl, v takýchto časoch písať o najintímnejších stavoch duše…
    Zdravím a pripíjam na zdravie !
    Viliam

  8. Njn.,
    Ládik!!! strčí půlhodinovým psaním veršovánek do své zadní kapsy to, co já jsem smolil čtrnáct dní…
    A pak mě to tu má bavit…
    Asi se přestěhuju k němu do lesa a budu mu chodit krást brambory (místo sebevražedné srny) a literární nápady.

    1. Re: Homér

      Lepší určitě nejsem. Toto je vlastně jedna z prvních povídek, které jsem sesmolil.
      Tenkrát jsem se ještě snažil…
      Počkejte si na další pokračování, pak vynášejte soudy. Možná, že vás ta chuť chválit jiné přejde.
      Jo, a komp vám stačí pustit až ve čtvrtek, kvůli délce jsem to musel rozsekat na pět dílů.

      1. No jo…

        Přijímat chválu je nepříjemný. Lidi se na vás u toho usmívají…

        Ani nevíte, Targusi, jak je mi ten Váš postoj blízký a sympatický 🙂

        1. Tak se tady musím Targa zastat, než to neudělá on sám. Myslím, že ctí přírodní zákony, i lidské, proto je tam, kde je, rytíř z kraje.

          1. Re: Homér

            U mne to není talent, to je léty vypěstovaná blbost.

            Jinak mám neustále pocit, že vykrádám autory, jejichž dílka jsem přečetlv dětství. Pokud vy ten dojem nemáte, značí to, že jste toho moc nepřečetl, anebo že se mi podařilo včas uhnout z profláknuté dějové linky.

  9. Kapitalismus.

    Lebedím si, že jsem starý,
    že už nemám vyhlídky.
    Vyhlížím si pevné máry,
    předtím mám jen prohlídky.

    Čtyřicet let dřel jsem v práci,
    ať mám v penzi klídek, teplo.
    Pracovat se nevyplácí…
    V kapíku to všechno kleklo.

    Krátí penze, troubí k válce,
    stěhují sem cizáky.
    Zářný zítřek zmizel v dálce,
    vidím jenom mrzáky.

  10. Zabili, zabili.

    Zabili jsme republiku
    zabili jsme národ.
    Urvali jsme k Rusku kliku,
    hodili se marod.

    Koupili jsme vrtulníky
    objednali stíhačky.
    Budem dělat nádeníky
    za eura, ne za kačky.

    Otáčíme historii,
    kupujeme nutellu
    První kusy držkou ryjí
    v nekonečném tunelu.

  11. Páté patro.

    Já jsem havíř. Kdo je víc?
    Já jsem právník, beru víc!
    Já jsem doktor od mrtvic!
    Já jsem holič Čistá ruka.

    Závistí mi srdce puká.
    Ucho praskat výztuž slyší
    a oni se drží myši
    nebo táhnou hřebeny.

    Vzájemně si loví blechy
    slyším jejich sladké vzdechy.
    Stále z větší dálky.
    Asi šli do války.

  12. Zavřeli, zavřeli.

    Zavřeli jsme ocelárny,
    zavřeli jsme válcovny.
    Zavřeli jsme naše sklárny,
    zavíráme pískovny.

    Přestali jsme kopat uhlí,
    zavřeli jsme cukrovar.
    Někteří už v zimě tuhli,
    topil jenom samovar.

    Všichni jsou už bakaláři,
    všichni měli promoci.
    Mladým žerou chleba staří.
    Není nám už pomoci.

      1. Jak rod Larischů zázračně zbohatl na karvinském uhlí, v době znárodnění majetek 3,5 miliardy korun. Cizácká šlechta. Dnes podobní zbohatnou i tím, že to zplundrují a zavřou. Podíly na půdě ( sasin) nemáme, proto byly chudáci, jak starý Magdon s Maryčkou, že 3 miliard jim nedal nikdo nic.

          1. To znám.
            Nesmí se to přepísknout, s cenou toho vědění.
            Pak to vypadá hrozně blbě, když to utáhne někdo jiný, za polovinu a hned. 😀

  13. Ja mam taky prihodu. Jednou na jaro pribehl za mym tatou rozcileny soused : Prave jsem zjistil, ze jste mi dirou ve stene celou zimu kradli ze sklepa uhli !! Otec mu na to drze : No vidite, a ja myslel ze jsem narazil na uhelni doly…

  14. V havířovské nemocnici vedle mě ležel kluk, 30 let, kombajnér. Sloj sedla na 50cm, byl v závalu 8 dní. Doma potom musel mít otevřeny všechny dveře, i z bytu na chodbu, a všude se muselo celou noc svítit. Dostal na to papíry na hlavu, důchod. Ve špitále ležel s cirhózou.

    1. Re: Ládik!!!

      30 let v občance, anebo 30 let v ďuře?
      Ale ptám se blbě. 30 let na kombajnu by nevydržel nikdo. Cirhóza ve 30, to je docela fofr.
      Isto nie był na koźim mlyku chowany…

        1. Re: Ládik!!!

          Jestli nebyl blbý, tak kozí mlíko nepil. Kozí mlíko může pít jenom blbec.
          Tak to se vysvětluje cirhóza i panický strach z uzavřeného prostoru. Kdyby by na jeho místě pravý gorol, měl by do konce života panický strach, že zůstane bez kořalky.

          Fčilek mě napadlo, jestli náhodou my goroli nemáme občas cirhózu, když přestanem najednou pít. To by taky mohlo být…

          1. Nikoliv, když gorol přestane pít, je teprve šance mu cirhózu změřit. Do té doby měření vykazuje chybu, protože ukazuje jako výsledek jen čistý alkohol. 🙂

            1. Re: Gerd

              Tak to nevím.
              Mému dědovi nenaměřili vůbec nic, a to pil posledních 20 let svého života „jenom“ litr vína denně a zapíjel ho pěti lahváči.
              Dožil se osmdesátky a zemřel na rakovinu hrtanu, protože s doutníkem v hubě chodil snad i spát…
              Asi ho taky futrovali kozím mlíkem…

              1. Nenadávej na kozí mlíko Tarkusi. Babča ho do mě lila, pokud měla kozu!
                No – možná na tom něco je, že se z kozího mlíka blbne… [;>))

                K závalu: Můj děda byl v závalu jenom několik hodin, necelý půlden, než ho vykopali. Přežil, jenom mu to skříplo koleno a potom nemohl moc ohnout nohu.
                Hrabě Wilczek, aby mu nemysel platit rentu ho raději zaměstnal v kanceláři, protože děda uměl pěkně psát a spolehlivě počítat. Nakonec po letech dostal definitivu – s pěti třídami základní školy. (Dneska by se to nemohlo stát…)
                Ale taky mluvil o tom, že se chvilku před závalem cosi změnilo. Jako by byl jiný vzduch. Do havírny nepustil ani svého synka, mého strejdu, který chtěl být důlním geologem. Museljít nahoru, na povrch – nakonec byl likvidátorem polních škod.
                Některé příhody člověka změní. Táta pořežil koncentrák. A pootom schovával v ledničce všechny zbytky potravin, dokud se nezkazily. Protože jídlo se nevyhazuje. Jídlo je život.

                Abych nezpomněl. Moc hezká povídečka! F&p! (Fajna a pjekna!)

                1. Na straz ,mazat a smazat.
                  Kozy, mleko a medvedy /pozor ,serou na penize /,chlast,
                  vsude je to stejne na hovno ,musi zustat..

                  4.patro ,mentalniho sepsanyho podzemi , ale s trpaslikem v bilym ,nedotknutelny a okamzite chraneny a totalne od vseho jinyho ,zcenzurovany.
                  Vod nejakych poznamek , dojmu, z precteni.
                  Sou takovy spatny vlivy a ty kazi..Nepustit.
                  Havir byl napr. chudej a tak netrpel ani tak cirrhozou, ale nevyhnutelne silikozou plic..
                  Kozi mleko a zajem o nej postrada opodstatneni..
                  Nepritel je vsude ,ostrazitost je nutna.Na straz ,mazat..
                  A smazat.

              2. Targusi,
                kozí mléko je dobré na játra, tak možná všechen kvit neutralizovalo. Viz výše.

                Měl bych dotaz z jiného soudku, a to životní úrovně. Jestliže medvěd = miš putuje ze Slovensko do Polska přes Gorolsko, a v Polsku se žilo hůře, co tam medvěda miše táhne, když je to kraj drsnější na žití?

                1. Re: Gerd

                  Miš, neboli medvěd sere na peníze a kreditky a své živobytí si „bere“ úplně stejně, jak to popsal Mark Twain o svých anglosaských soukmenovcích. Nedávno to tu někdo připomněl v diskuzi.

                  Stran drsnosti kraje asi tolik.
                  V nedaleké vesnici ještě stále funguje kino. Ponechám stranou, jak je to možné.
                  Ve vestibulu onoho kina, postaveného kdysi v akci Z, je obrovská fotografie panoramatu našeho kraje natištěná na tapetě. Prakticky vidíte totéž, kdyby zmizela stěna, před kterou stojíte.

                  A tu fotografii zdobí nápis – „Kraj, kde končí chleba a začíná voda…“
                  Neboli žijeme v Beskydech – kopcích, které vznikly třetihorním vrásněním druhohorních úsad.
                  Proto štěrkopísky, jíly, flyš, nestabilní podloží, všecko problém a nikde nic, na čem by vyrostly aspoň ty blbé brambory. S problémy tady žila část lidi z chovu ovcí, zbytek žil z povoznictví (křižovatka obchodních cest), obchodování a těžby dřeva.
                  Navíc jsme na tzv. návětrné straně hor a před námi Severní vněkarpatská sníženina, na kterou navazuje Hornomoravský úval. Takže všude okolo rovina a hory přitahují oblačnost jako magnet. Pročež „udělat seno“ v létě pro dobytek se rovná každoročnímu malému zázraku.
                  A je úplně jedno na které straně hranice přebýváte. Všude je to stejně na hovno.

                  Stran životní úrovně.
                  Ostravsko bylo industrializováno mnohem dříve, než polská část Ostravské pánve a na ni navazující sníženiny v Polsku.
                  No a soudruzi komanči se po druhé válce postarali tak, že nahnali „prachaté“ domkáře do kolchozů, postavili hromady fabrik, nastavěli sídliště a dávali pseudopůjčky na výstavbu domů. Už jsem to tu psal asi tak milionkrát, že kdo chtěl a měl ochotu pracovat rukama, postavení domu ho vyšlo doslova na pakatelní částku, „bo fšicko z werku, cypě“ a bylo úplně jedno, jestli to byla třinecká huť, frýdecké válcovny, anebo některá z ostravských hutí.
                  Btw. Poláci z druhé strany Olzy makali v třinecké huti i za komančů. A nebylo jich málo, stejně jako Slováků. Tzv. šichtové vlaky jezdily až ze Žiliny.

                    1. Dělám si srandu. Vím z Valachů, že v horách a na šutru vypěstuješ leda tak buřinu. Ani těm ostružinám a malinám, co jinak rostou v kdejaké příkopě, se tam nedařilo.
                      Strejda měl nad Vsetínem chalupu, občas jsme tam jezdili.
                      Měli tam udělanou jakože zahrádku – ale ještě předtím, přes různé známosti, tam museli vojáci „v rámci výcviku“ navézt vétřieskama snad dvacet kubíků ornice až kdesi od Uherského Brodu. Zařídil jeden z majitelů jiné chalupy, lampasák.
                      Přístup a „cesta“ tam byly takové, že tam měly problém i Tatry 111, které to původně měly vozit.
                      Těch chalup, celoročně i obyvatelných, tam bylo asi šest. Samozřejmě elektrika nic, tak opět vojenské známosti nastoupily a přes nějaký VOP se podařilo sehnat slušnou vojenskou EC, která těch šest baráků aspoň na svícení večer, nebo semtam čerpadlo ve studni, utáhla.
                      Elektriku tam zavedl stát až někdy v roce 1970 – a to ještě kvůli vojákům, co tam nedaleko měli „něco schované“.
                      Je to tam nádherný kraj, ale tak drsný, že i pro obyčejného vesničana byl problém, v zimě se odtamtud, nebo i tam dostat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *