Kdosi mě upozornil článek s tímto nadpisem na webu Vzgljad – jak nás, tedy Českou republiku, vnímají v Rusku. U nás se prakticky o ničem jiném, než o Rusku nemluví, tak máme pocit, že o této zemi víme vše, a podle mainstreamu není o co stát. Co si velmoc myslí o nás, to se máme možnost dozvědět jen vzácně, pokud tedy hradní generál netroubí do války tak, že je to slyšet až v Moskvě. Pohled na českou kotlinku v čele evropského protiruského tažení je předmětem článku Timofeje Bordačova, ředitele Valdajského fóra. Počtěme si:
„Konkurovat pobaltským republikám nebo Polsku je v protiruské aktivitě těžké, ale české vládě se to občas daří. Nová iniciativa Prahy omezit cestování ruských diplomatů v rámci EU je jen jedním z příkladů takové úspěšné konkurence. Tento příklad je tak názorný, že mezi představiteli předních zemí Evropské unie, a dokonce jimi pověřenými byrokraty v Bruselu vyvolává určité rozpaky.
Většina východoevropských zemí a zbytek EU stále žijí v různých politických dimenzích. A v tomto ohledu je Česká republika prostě groteska, model chování dovedený až do absurdna, kombinující hluboký provincionalismus a nekonečnou hraniční poruchu osobnosti. Bohužel tento jejich existenční problém řešit nelze. Jedinou otázkou je, zda se celá Evropa promění v něco, co se pouze podobá původním zemím, kterým se Francie nebo Německo jen smějí?
Je nám úplně jedno, jaké vnitřní důvody tlačí malé státy, jako je Česká republika, k chování, které překračuje meze diplomatické slušnosti a zdravého rozumu. Hluboké pochopení toho je dílem profesionálů, kteří svou vědeckou kariéru zasvětili studiu této části evropského politického prostoru. Musím přiznat, že to není nijak zvlášť přínosné povolání.
Některých ponaučení se ale stále lze dobrat. Jádrem problému je, že ve východní Evropě jsme svědky civilizačních důsledků unikátní geopolitické polohy a související historie. Nejdůležitější z nich je onen velmi hraniční stav národů, který se vyznačuje přecitlivělostí, nestabilním sebevědomím, výkyvy nálad a impulzivitou.
A Česká republika je zde nejmarkantnějším příkladem. Ne náhodou to byla právě česká země, kde se v minulém století zrodila nejvýraznější literární díla v žánru absurdna – romány Franze Kafky a Jaroslava Haška. Pro oba úžasné autory se činy a situace, které jsou z pohledu běžného zdravého rozumu nelogické, stávají normou chování.
Mentalita hraničního či pohraničního státu je téměř bez výjimek vlastní všem politickým kulturám východní Evropy. Všechny slovanské a jiné národy, usazené od finské tajgy po bulharské hory, se svého času ocitly doslova sevřeny mezi dvěma mocnými civilizacemi: ruskou a západoevropskou.
Ruská civilizace se nikdy nijak zvlášť nesnažila získat nad nimi kontrolu. Dokonce i v pobaltských zemích se naše knížata, než se objevili křižáci, spokojila s tím, že dostali tribut a nic víc.
Západoevropští sousedé, v první řadě Němci, se ale chovali aktivně a vytrvale si podmaňovali své slabší sousedy na východě.
Nejvíce tímto tlakem trpěly české země, které jsou doslova vklíněny do území obývaných Němci. V důsledku toho zde germanizace zašla nejdál a prakticky vytlačila prvky vlastní národní kultury. V první polovině 17. století došlo k poslednímu pokusu o samostatné určení budoucnosti – protestantskému povstání, které posloužilo jako začátek 30leté války v Evropě. Rakušané a další katolíci ji rychle potlačili a Češi už pak nikdy nepředstírali, že se vyvíjejí na základě vlastních hodnot.
Ukázalo se však také jako nemožné je úplně zrušit: stále jich bylo příliš mnoho na to, aby se úplně asimilovali s Němci. V důsledku toho se stala nejtragičtější věc: lidé zcela ztratili svou identitu, ale byli zachováni jako fyzická entita. I osud Irů, kteří byli po staletí vystaveni anglickému teroru, se ukázal být úspěšnější – většinou si dokázali uchovat své náboženství.
Touto cestou se ve větší či menší míře vydali kvůli své neblahé geopolitické situaci všichni kolegové České republiky. Maďaři to měli o něco lehčí, protože od poloviny 19. století až do konce první světové války byli jedním ze dvou nejvýznamnějších národů Rakouského císařství. Pobaltí mělo velmi špatné časy – jejich státnost se obecně stala produktem zahraničněpolitických okolností. Samostatnou evoluci přerušila německá invaze ve fázi kmenového systému na konci 12. století. To, co se objevilo potom, je produktem kulturního vlivu a soutěže mezi mocnějšími civilizacemi.
Pro Poláky se ztráta suverenity v 18. století stala osudnou pro národní sebeuvědomění – doteď neumějí myslet jinak než ve smyslu dodržování cizích zájmů.
Po obnovení státnosti ve 20. století je Polsko entitou udržovanou zvenčí. Jako stát může fungovat pouze v zahraničněpolitických podmínkách, které umožnily jeho obrodu. A proto se neustále snaží je podporovat, vystupuje jako nejaktivnější „agent“ americké politiky v Evropě.
V případě Finska se zdá, že historická traumata byla zahojena, ale nyní vidíme, že zlomená psychika pohraničí se nezměnila.
Jinými slovy, nejdůležitější lekcí z nešťastného historického osudu našich malých sousedů podél západních hranic Ruska a Běloruska je, že fyzická neschopnost bránit svou nezávislost vede k monstrózním deformacím politické kultury. Připomeňme, že to se klidně mohlo stát i Rusům, kdyby v nejdramatičtějším období našich dějin nestáli v čele ruského státu Alexander Něvský a jeho potomci – moskevská knížata 14. a 15. století.
Poznamenejme také, že chování malých zemí východní Evropy, jehož nejmarkantnějším projevem je nyní boj proti Rusku všemi dostupnými prostředky, není projevem rusofóbie. To je obecně příliš integrální a zásadní fenomén, než aby jej lidé v takové situaci mohli zažít. Rusofóbie je atributem zahraničněpolitické kultury Británie, Francie nebo Německa, protože je založena na pocitu vlastní kulturní nadřazenosti a zároveň geopolitické konkurenci.
V případě východní Evropy se nemluví o převaze nad Ruskem nebo konkurenci s ním. Všichni tam dobře vědí, že světové kultuře nemohou nabídnout nic srovnatelného s Fjodorem Dostojevským nebo Lvem Tolstým. A ještě více si uvědomují nesouměřitelnost ohledně vojenských a ekonomických schopností. Ti samí Češi tedy v žádném případě nejsou rusofóbové, pokud se budeme držet správného chápání tohoto pojmu.
V západní Evropě se s chováním jejich spojenců v Praze, Varšavě nebo hlavních městech bývalých pobaltských republik SSSR zachází vcelku shovívavě. Za prvé, v Paříži, Berlíně nebo Londýně věří, že čím více příležitostí způsobit Rusku nepříjemnosti, tím lépe. Nakonec, navzdory své závislosti na Spojených státech, si „velcí“ Evropané v průběhu staletí zvykli považovat se za naše konkurenty.
Zadruhé, západní Evropa dobře ví, že jejich partneři od Baltu po Černé moře obchodují i s Ruskem – kde je to pro ně výhodné. Stejná Česká republika spolu s Německem a Belgií nyní zůstává největším odběratelem ruských hutních výrobků. A pečlivě odrazuje od pokusů rozšířit „sankce“ tam, kde by to mohlo způsobit skutečnou újmu jejím velkým společnostem. Všechny politické útoky Čechů jsou proto z pohledu Západoevropanů kouřovou clonou a pokusy ukázat celému světu svou nesmiřitelnost vůči Rusku tím, že s ním budou dál obchodovat.
Sama západní Evropa se však Čechům, Polákům či Pobaltí začíná postupně podobat, navzdory veškerému snobství vůči nim. A to je, pokud ne problém, pak důležitý rys mezinárodní politiky. Velké evropské země přijaly skutečnost, že nemohou činit zahraničněpolitická rozhodnutí, která neslouží zájmům USA. Německo a Francie uznaly svou vlastní neschopnost hrát roli ve světových záležitostech bez podpory NATO a silné ruky Washingtonu. Zároveň se snaží udržovat – kde je to možné – ekonomické vztahy s Ruskem a Čínou.
Výsledkem je, že na úrovni rétoriky a diplomacie jsou evropští „grandees“ stále více nestabilní a méně sebevědomí. A postupně hrozí, že se celá Evropa promění v „pohraničí“ mezi Ruskem, Čínou a Spojenými státy. S charakteristikami chování pro takové postavení a sebeidentifikací typickými.“
Jistě je do jisté míry přínosné přečíst si, co si o mně myslí ten druhý. Určitě se tam najdou věci k zamyšlení. Jinak z toho ovšem čiší typická nabubřelost velkých národů vůči malým. Opět se mi potvrdilo, že ve vztahu k Polsku jsou Rusové neschopní cokoliv pochopit (a taky neochotni). Bohužel s touto neschopností jsou a zůstanou vždycky pro Polsko hrozbou. Čímž netvrdím, že polská rusofobie není potenciálně nebezpečná. Rozhodně však má hluboké opodstatnění. A mluvit o „nešťastném osudu“ pohraničních národů je z jejich strany mimořádně cynické… Jinak ovšem mají pravdu v tom, že momentálně se naši politici v zahraniční politice chovají až absurdně. Ale co se týká ostatního… ona akce vyvolává reakci….
Jedinou pravdou se mi jeví nákup plechů, a doplňuji rekordní ropy.
Kecy o moci jsou na úrovni „vědců“ generála Šedivého nebo politruka Votápka, jen s opačným znaménkem. Čímpak to asi bude? Že by Rusku nevládli Rusové?
„Všechny slovanské a jiné národy, usazené od finské tajgy po bulharské hory, se svého času ocitly doslova sevřeny mezi dvěma mocnými civilizacemi: ruskou a západoevropskou. Ruská civilizace se nikdy nijak zvlášť nesnažila získat nad nimi kontrolu.“
Hah, ha, ha.
To už napsala (ne)umělá inteligence?
Na rozdíl od slovanských národů „živořících v područí“ Ruska z těch „v láskyplném náručí“ KoZa zbyla už jen hesla v encyklopediích.
Posledním přežívajícím (díky štědré podpoře z východní Evropy) byli Lužičtí Srbové. Po pětatřiceti letech „svobody a demokracie“ i po nich zůstal jen jeden skanzen a pár folklorních kroužků.
Tak co tam máte dalšího, Čtenáři?
Čtenář = scallopské nacistické prase ?
Strategie podlézání je nejhorší ze všech možných. Neváží si vás nikdo. Tzv. spojenci právem považují podlézače za póvl. Běžte hledat s nápisem na čele „Jsem podlézač a podrazák“ nové přátele, nebo přesvědčovat bývalé. Nikdo vám nebude věřit ani pozdravení. Toto je největší problém současné české politiky. Včetně líbačů prstenů EU a NATO z agentostrany PRO.
Sorry, patřilo pod Gerda 8:26.
Zdravím,
velmi dobře formulováno a plně se s tímto názorem ztotožňuji. děkuji
Jinými slovy a stručněji mentalita pohraniční pevnosti v obležení a neustále ohrožované útokem nepřítele. Je lhostejné, zda jde o útok skutečný (1968) nebo domnělý. Jsme obleženým územím věčně na stráži a naší nejvyšší hodnotou je odrazit útok takového nepřítele.
S tím souvisí nasměrování zdrojů k jedinému cíli tolerance všech negativních jevů, které neškodí hlavnímu cíli (prostě povolení přikrádat si, pokud zloděj vyznává ty správné hodnoty a je neochvějnou oporou režimu), hledání vnitřních nepřátel, okázalé demonstrace podpory veliteli pevnosti, demonstrace nepřátelství vůči identifikovanému nepříteli (ten se může v čase měnit) a demonstrace okázalého přátelství vůči spojencům.
V podstatě se dobrovolně lísáme do pozice vazala vůči velkému bratru na základě identifikovaného nebezpečí. Dnešní neexistující nebezpečí (nevěřím, že Rusko je schopno dobývat nyní Prahu, když dosud nedobyli Kyjev) je podporováno skutečným nebezpečím z minulosti (1968).
Za takové situace není šance ČR hospodářsky rozvíjet k lepšímu stavu. Výsledkem je jen stagnace a přeměna země na vojenský tábor.
Je nezbytné změnit myšlení a zcela pragmaticky rozvíjet vztahy se všemi zeměmi. Všechny považovat za potenciální spojence i nepřátele, a dobře vědět, jaké jsou zájmy jednotlivých zemí vůči ČR. A také nemusíme plnit všechna přání, na která si v Berlíně, Bruselu, Washingtonu, Moskvě či Pekingu jen pomyslí.
V první řadě to chce mít v čele státu zásadové osoby, které nemají povahu lokaje. Převlékači kabátů či kariérní oportunisté to nejsou.
A jste přesvědčen o tom, že cílem Rusů je, dobýt Kyjev?
Ano, zkoušeli to, to je pravda – ale s naprosto minimální silou i prostředky, bylo jich asi jen 50.000.
Spíš bych tu operaci nazval, asi jako „Hele zkusíme to, jestli to náhodou nepadne“ – a když nepadl, no tak se s minimálními, nebo nulovými ztrátami stáhli – a aplikovali plány B a C.
Jejich průběhy teď sledujeme online.
Myslím, že se nestáhli ani tak z důvodu, že Kyjev nepadl, ale spíš proto, že se na stole objevily nějaké sliby a dohody, do kterých pak KoZa ústy Borise Johnsona hodila vidle.
Ruská generalita před měsícem oznámila, že po dobytí Kyjeva a Charkova tato města nebudou obnovena. Ruská strana předpokládá, že Banderovci je budou bránit do jejich devastace, tak jako města předchozí. Obyvatelstvo prchne, předpokládané následné počty obyvatel budou řádově desetitisíce. Kvůli tak malému počtu obyvatel se nevyplatí obnovovat tak obrovskou současnou infrastrukturu. Tolik k možným záměrům Ruska na Ukrajině. Včera vydal Simplicius The Thinker zajímavý článek. Mimo jiné tvrdí, že Rusko nesmí přistoupit na jakékoli příměří, protože potom by mohl být zbytek Ukrajiny okamžitě přijat do NATO a hrozila by další eskalace ze strany KOZY. To je další možné vodítko k plánům Ruska.
Re: Paulusek
Zůstává otázkou, kolik banderovců se případného dobývání těchto měst dožije.
Kolik asi tak soudruhů denně bývá „vyřazeno“ z boje v Avdějevce?
Myslím si, že Rusko nedovolí, aby se i zbytek Ukrajiny dostal do NATO. Proto budou válčit do doby, než se Ukrajina ekonomicky zhroutí, nebos tane tak obrovskou dírou na peníze, že už ji nikdo chtít nikam nebude.
Vždy je užitečné se zbavit idealizace a podívat se kruté pravdě do očí. Česko se k Rusku chová jako bývalá manželka s patologickou poruchou. Pořád křičí, lže, obviňuje a podráží. Myslela si, že může mít vše z bohatého hnízda a při tom bude ve všem po jejím. Česko dostalo užitečnou lekci. Rusko teď zajímáme asi tak jako se mladá generace zajímá o Lenina. Česko, to je jako co? Pro KoZa jsem křováci užiteční tak maximálně na obsluhu robotů v montovně. Nemají zábrany nás okrádat za bílého dne.
Oglosovaný překlad od Peter 008 je i na pokec24.
To „glosování“ jen potvrzuje vše napsané ruským autorem – malý uražený komentátor, kterého „nedocenili“
Ano.
Smutné je, že je to článek hluboce pravdivý. Jak vidno, odstup je nutný. Kdysi v mládí jsem četl knihu jakéhosi Poláka, který psal, že Československo je umělý konstrukt, který se po větším nárazu rozpadne. Považoval jsem ho za manipulativního lháře, který si nevidí do huby.
Blbem jem byl já.
Postoj Ruska je zřejmý a pochopitelný.
„Je nám úplně jedno, jaké vnitřní důvody tlačí malé státy, jako je Česká republika, k chování, které překračuje meze diplomatické slušnosti a zdravého rozumu.“
Rusko nezajímáme. Myš, která řve má volnost, protože její názory nikoho nezajímají.
Ta myš by ale měla dávat pozor, aby ji ten medvěd, který ji ani nevidí, omylem nerozšlápnul, až se bude před knihovnou natahovat pro dalšího Tolstého.
Re: strejda
Co se týká umělého konstruktu, Pšonkostán na tom není vůbec lépe.
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/rusko-ukrajina-valka-avdijivka-reziser-sencov-film-gopro.A231124_131046_zahranicni_jhr
Boj v zákopech na okraji Avdijivky. Odvaha a tragédie. Co překvapilo je, jak jsou zákopy mělké a z hlíny místo z betonu. Fronta se tam pohybuje dlouhodobě jen málo. Pokud je město částečně obklíčené, jediná zásobovací cesta je pod palbou a část jednotek je v mělkých zákopech, jak může obrana stát za to místo včas ustoupit do druhé linie? Z toho je jasný, že všichni obránci nejsou v betonových pevnostech, tam jich bude část a ti ostatní musejí jít do protiútoků od jednoho zákopu k druhému. Tím se ale výhoda opevnění snižuje. Stojí proti sobě systémy mělkých zákopů místo obvyklé představy, že je to betonové opevnění proti vlnám ofenzivy v otevřeném poli. Pokud je město pod palbou ze tří stran, potom často nechrání ani pozice za betonovými budovami, které odolají dlouho, pokud palba přichází jen z jednoho směru a vojenská technika je na druhé straně za budovou.
Vrtá mi hlavou to setkání Fica s Rajchlem a spol. to jej na to Petříně naháňali náhodou nebo na základě jakého pokynu. Co to mělo znamenat, potřebovali jej pošpinit či znevěrohodnit? Už to ukazuje co je to za křiváky a že teda podle mne … nee -nevolitelnej tuplem. Ty otřesný jedovatýá ksichty. fujtajbl
Vacek ,byl ten treti a dohlizel.
My sme vod 1618 , nemeli zadne zdravej a normalni vyvoj.
Zalobcu se vyhrnulo spoustu ,kricej porad ,ale jen na dusledky..
Protoze to je snadny , demagogicky snadny.
Nikdy nic nenavrhnou ,co a jak zlepsit , bazi soudit za kazdou cenu.
Chodili hodne do skoly a napravit se to neda.
To neukazuje, co je to za křiváky, ale co je to za lidi. Lidi! Pomněte bližního svého právě vy, emo, a uklidněte se, budou Vánoce. Nemůžete přece vztahovat svou dobrotu jen k Velikonocům.
V podstatě jsem klidná, i když jsou ty jejich procházky na Petříně prapodivné. Akorát novináíři mají typ, když ty dva nebudou moci najít, že mají zvyk, procházet se po Petříně, 🙂
Možná máte několikátý smysl, o kterém se mně ani nesní.
Také by mě to zajímalo, zda Rajchl naháněl Fica nebo to bylo naplánované oběma.
Pro ema 25 listopadu, 2023 (23:54)
Paní emo, myslím, že zrovna v tomhle případě není potřeba hledat zlo ve všem a za vším. P. Rajchl dlouhodobě, ještě během volební kampaně, pana Fica otevřeně podporoval, přál mu vítězství ve volbách, přál si, aby se tady objevila další země s vládou podobného směru, jako orbánovské Maďarsko. Jednoznačně odsoudil i extrémně hloupé a zcela nediplomatické vyjádření PePy stosedmičky směrem k p. Ficovi a volbám ve svrchované zemi. A konečně byl mezi prvními, kdo Ficovi gratuloval k vítězství, zatímco naši burani idiotsky mlčeli. Proč by se tedy neměli potkat a pohovořit? (A ve světle ubohosti klišoidnímu neslanonemstnému projevu našeho Signalisty na tiskovce se ani nelze divit, že měl p. Fico zájem pohovořit ještě i s někým jiným)
Tvář. Z literatury jsem zachytil, že v asijských kulturách je docela důležitý výraz neztratit tvář. Egypťan Sinuhet, Most přes řeku Kwai a bůhvíco. Teď čtu, že vláda České republiky odvolala své odvolání na Chartu 77 jakožto výsledek kšeftíku s hladovkáři, kteří přestali trvat na odchodu jurečky ale jako bonus dostali to odvolání, aby nepřišli zkrátka. Hodnoty jsou dobré , ukončení hladovky je lepší.
Snazim se najit prunik pojmu „Egyptan Sinuhet“ a „asijska kultura“. Neuspesne.
Velmi zajímavé počtení, děkuji.
Já se tedy divím, že už tady nemáme obdobu Ligy proti bolševismu. A že všude nevisí ty plakáty s červenou pazourou.
https://www.fronta.cz/plakat/zachvati-li-te-zahynes
Když občas čtu diskusi na Hovínkách nebo iděsu, tak zájemců o členství by bylo hafo
JirkaII
Soudruh Evžen Erban přežil Ligu proti bolševismu i normalizaci.
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/ondrej-soukup-rusko-ukrajina-valka-mir-putin-krym.A231125_151047_zahranicni_vov
Tohle datum si zapamatujme.
iDěs obrací.
To je takové „Shovívavý úsměv a pak si jít rychle opláchnout ruce“ 🙂
No, nečte se to moc dobře; protože ať chceme nebo nechceme, pětidemoliční ostuda cáká na nás všechny.
jejda
https://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/59leta-transsexualni-krasobruslarka-na-zahajeni-mistrovstvi-evropy/
dějou se to vjeci….
To je sice strašlivě stará zpráva, ale stojí za to připomínat…
Zajímavý pohled z druhé strany,takže díky paní Kunštekove za zprostředkování.
Vše nasvědčuje, že jde do tuhého, je jen otázkou, kdy to řeknou na plnou hubu,dokud neovládneme Rusko,nebudeme se rozvíjet, prosperovat.Na Rusko by klidně zaútočili, kdyby měli jistotu,že nepoužije jaderné zbraně.
…kdyby měli jistotu, že nedostanou přes hubu, jak se už tolikrát stalo.
„Každý se nás snaží kousnout nebo si z nás něco odhryznout, měl by však vědět, že každému takovému vyrazíme zuby, aby nemohl kousnout, a zárukou toho je rozvoj ozbrojených sil,“ (Putin)
To přeci hlásala Krvavá Madla. Že se Rusko bude muset podělit o své zdroje.
Po ní to prohlašovala ještě nějaká pizda z brusele, že přírodní bohatství je rozděleno nespravedlivě a že by se Rus měl se světem podělit.
Takovou píčovinu může nahlas říct jen člověk, totálně odtržený od reality a totálně nevzdělaný.
Odjakživa se s přírodním bohatstvím obchodovalo, včetně socialismu.
Vy nám za pár šupů ropu a plyn, my Vám vlaky bot ze zlínského Svitu a slovenského Partizánskeho, obráběcí centra z TOSu, nebo komponenty pro elektrárny a elektrické lokomotivy z ČKD Polovodiče.
Nikdo nikdy nic nedostal zadarmo a „dobrovolně“ se s nikým nedělil.
Nakolik byly dobrovolné dodávky uranové rudy, se dnes můžeme jen domnívat, stejně tak se můžeme jen domnívat, co jsme za to dostali. Já osobně si myslím, že v dlouhodobějším horizontu jsme na tom škodní nebyli.
Kdybychom tu rudu tenkrát hypoteticky prodali Západu, třeba i za desetinásobek toho, jak ji ocenili Sověti, tak ale co z toho?
Za dvacetinásobek potom od nich kupovat zpět, v podobě palivových článků do Dukovan? A víc nic, rozhodně ne v dlouhodobém horizontu.
Ze SSSR sem Družbou proudila, léta letoucí tak levná ropa, že si z dospívání mohu pamatovat obyčejný benzín Normal 80 za dvě kačky, za 2,30,-Kčs s dvoutaktním mix-olejem do všeho, co mělo dvě kola, motor a jezdilo to. Někdy i bez těch brzd 😀
Speciál 91 byl tuším za 2,70,-Kčs a ten byl do obyčejných, neupravených motorek beztak zbytečný. Kromě crossových a různých enduro/6D speciálů ala ČZ513 až 516, které sériově musely dostávat jen Speciál, kvůli velké kompresi.
Ve filmu Pumpaři od zlaté podkovy jsou prostřihy, ve kterých je vidět nastavené cenovky paliv – a to se točilo už v roce 1976, po předchozím zdražení. Speciál tam je za 4,50…
Myslím, že jenom jeden typ, ČZ514 (380cm3) potřeboval buď směs Speciálu a Superu, nebo nějaká speciální aditiva a lepší dvoutaktní olej (Castrol), protože to je opravdu šílený stroj, s kompresí asi 1:12, nevelkým výkonem okolo 50 koní, ale díky objemu a výkonové křivce se zátahem, jak lokomotiva. Původní 3/8″ řetěz z továrny, měl podle svazarmovců životnost asi tak 500-600km…
Po podřazení na trojku, zvednutí předního kola a přeřazení pod plynem na čtyřku, skoro už ve stovce, tenhle stroj uměl letět i kilometr po zadním kole..
Na tehdy 16-17leté kluky z toho šla hrůza. Pilotovali to opravdoví chlapi, kterým to netrhalo řídítka z rukou a neustřelovalo pod zadkem. Když se občas stalo, že nám to některý z nich půjčil je svezení, ať si zkusíme, jak jede opravdový crossový stroj, tak tomu musela předcházet rozsáhlá instruktáž, co rozhodně nedělat, aby to nevedlo k rozbití huby a mašiny. A hlavně se nebát toho, na čem to vlastně sedím, nebo toho, že po celou dobu za vámi lítaly drny. Dodnes jsem nepochopil, jak mohl motor s objemem 380cm3 tak rychle „jít za plynem“, zvláště pak tehdy, když byl vyměněn původní Jikov 38 za Bing 42, se šoupátkem velkým, asi jako monočlánek typu „velký buřt“. Mám na to úžasné vzpomínky – dnes bych to nedokázal ani nastartovat..
Jedna plná, asi osmilitrová nádrž ČZ514 vydržela tak půlhodinku „ježdění“, nikoli závodním stylem – ale co na tom, když byl Speciál za drobné..
njn to svoje už zlikvidovali a tak jedou/ chtějí jet dál. Zplun drovat celou zemi – jako deštné pralesy, úplně proti všemu. magoři
https://manet90.estranky.cz/clanky/ostatni/cz-motokros.html
O těchto krasavcích je řeč. Paradoxně jako první se vyráběl typ s největším objemem, 514 a to už někdy od roku 1972, s běžně řadově žebrovanou hlavou. Novější typy po roce 1974 už měly vějířovou hlavu, stejně tak všecky odvozené. Všecky hlavy pro dvě svíčky a s převodovkami, které umožňovaly řadit bez vypnutí spojky, dokonce pod plynem. Spojka tam je dimenzovaná jen na rozjezd a zastavení.
Ta pětikule (380) uměla taky při nesmělém našlapování utrhnout podrážku a nesmělec se pak pokoušel o stojku na řidítkách.
Vynechal jste lokomotivy ze Škodovky (dodávky 1980, 4 MW, 200 km/h dále viz wiki ČS200) .
O ekonomickém přínosu uranového průmyslu píše geolog Lepka .Kniha se jmenuje Český uran a jsou tam i údaje o množství, potřebném pro vývoj zbraně , zmínka o koňských povozech na svoz vytěženého materiálu i vyhodnocení, že ekonomicky byla těžba uranu nic moc, za nejcennější považuje autor zkušenosti z těžby a zpracování na diuranan amonný (yellow cake).
díky