Sněhové vločky tančily zářivým dopolednem jako bílé baleríny nasvíceného jeviště. Oranžové slunce prozařovalo modravou oblohu a jiskřilo na něžných sněhových duchnách nízké smrčiny. Kročeje mírně vrzaly, ale záhy byly přehlušeny smíchem.
Gang přešlapoval rozměklou půdu, aby se trochu zahřál. Půdu, kterou tolik miloval. Zemi, kterou do úmoru oral, vláčel, sel a sklízel. Hlínu, která mu dnes dávala život a zítra se stane jeho ložem.
Babí léto líně posouvalo dopolední čas přes hranu nenávratna. Slunce bylo ostré a už trochu zubaté, horká káva však vracela vesmíru rovnováhu. Zahřívala a voněla …
Na Hoře Bohů, kam člověku nebylo možno vystoupat, narodili se Kran a Krana. Měli silná, krásná těla, malebný hlas a mysl naplněnou hravostí a zvědavostí.
Těžký vzduch voněl čerstvou hlínou a pšenicí, kterou nikdo nesklidí.
