Jakou novinařinu potřebujeme?

Václav Matěj Kramerius je jednou z hlavních postav národního obrození. Nejen že psal do novin v češtině, ale hlavní bylo, že založil české nakladatelství a že psal to, co cítil, že je psát třeba, a nikoli to, co si přál mít v tisku uveřejněno jistý Schönfeld. Tomu nebyl po chuti Krameriův vlastenecký a reformní tón.

Čeho je moc, a čeho nedostatek?

V dnešní době není problém koupit noviny, v nichž se píše česky, zato je obtížné v některých dohledat cokoli vlasteneckého či reformního. Schönfeldů je všude plno, zato krameriovský duch je třeba hledat. Naštěstí zde následovníci tohoto obroditele stále jsou. Je jich však málo, a musí se potýkat s nálepkováním, dehonestací a s ostrakizací.
Krameriova cena za žurnalistiku nezávislou na hlavním proudu je pochopitelně trnem v oku všem, kdo jsou poplatní stávajícímu systému a finančně na něm závisejí. Nepíší, aby informovali a vzdělávali, ale aby své čtenáře indoktrinovali a sami si přišli na živobytí.
Svou výpovědní hodnotu má již fakt, jak velká je společenská poptávka po alternativních médiích. Zřejmě značné části společnosti v těch mainstreamových cosi chybí. V tom případě je na místě si klást otázky, čeho a proč že se jim nedostává.
Nejde o to, že každé alternativně píšící médium je vzorem žurnalistiky. To jistě není – a v řadě z nich by šlo najít mnohé nedostatky. I tak jsou však tato média žádaná – což mnohé vypovídá o kvalitě médií mainstreamových.
Čím hlasitěji totiž zaznívá, jak jsou systému nepohodlní autoři placeni tu Kremlem, ondy Peknigem, tím více je zakrýván fakt, že velkokapitál stojí za mainstreamem. Tedy za těmi médii, kterým má prostý lid bezmezně věřit jako jedinému zdroji pravého poznání.
Od roku 2016 jsou na pomyslném pranýři nejen ti, kdo Krameriovu cenu přijali, ale i porotci, kteří ji každoročně udělují, a rovněž alternativní média.
Hned se objevují nálepky typu: Dezinformátoři, proruští kolaboranti atp.

Koho se mají mladí štítit?

Mezi oceněnými je přitom celá řada významných osobností a morálních vzorů. Například tři z nich v sedmdesátých a osmdesátých letech byli za své názory měsíce až roky vězněni: Jaroslav Bašta, Karel Srp a Eva Kantůrková. S perzekucí se potýkal rovněž historik a novinář Zdeněk Zbořil.
Tito lidé nemyslili na své materiální zajištění. Bojovali za práva svá i druhých. Nesli svou kůži na trh. Šlo jim o princip a o směřování celé společnosti.
Tito lidé hájí svobodu slova za každého režimu, a žádným se nedají koupit. Jako další představitele lze zmínit dva Jany: Petránka a Schneidera.
Zmínění matadoři ale mají své následovníky. Málokdo má takový cit pro jazyk a tak hluboký kulturní a historický přehled jako Tomáš Koloc. Jeho texty jsou laskavé i hloubavé a jsou prosyceny čapkovským člověčenstvím i hrabalovským pábitelstvím. Kolocova novinařina je ryzí. Je takovou, jakou by měla být: Informativní, edukativní, obohacující.
Kdo naproti tomu preferuje borovského satiru a haškovský či kischovský humor, nemůže neznat Štěpána Chába. Je více než příznačné, že Karel Havlíček Borovský i Jaroslav Hašek byli režimům, v nichž žili, nepohodlní, a dnešní terminologií by byli označeni za „dezoláty“. Oba autoři jsou neodmyslitelně spojeni s Krajskými listy.
Kdo se touží něco dozvědět v češtině o historii Indonésie a jihovýchodní Asie, sáhne po Zbořilovi. Koho zajímá dění na Blízkém a Středním Východě, tomu již roky scházejí nenahraditelné kávičky Terezy Spencerové. Ta ve své době přinesla rozhovor s Bašár al- Asadem. Místo zaslouženého uznání však sklízela zášť a závist malých a bezvýznamných. Pokud v novodobé historii své existence měly být Literární noviny na koho hrdé, byla to právě Tereza Spencerová.
Z nositelů Krameriovy ceny nelze nezmínit ani dva sociology a jednoho antropologa. Těmi sociology jsou Jan Keller a Petr Sak, antropologem je Ivo T. Budil.
Z bohatého díla Jana Kellera zmíním především tři knihy: Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti (2010), Soumrak sociálního státu (2006) a Posvícení bezdomovců (2013). Petr Sak se mimo jiné věnuje problematice tříd. U něho vyzvednu knihu Proměny české mládeže (2000). Za jedno ze zásadních současných děl pokládám rovněž Dějiny kapitalismu I.: Latentní a manifestní kapitalismus při zrodu moderního světa (2026).
Mezi oceněnými jsou také Vlastimil Vondruška (například Slovanská epopej), Alex Koenigsmark (například Černá krev) či Alexander Tomský (například spoluautor knihy Masová imigrace: Záchrana, nebo zkáza Evropy?).
Tento výčet není zdaleka úplný, ale jasně ukazuje, že Krameriovu cenu získaly výrazné osobnosti, za nimiž mnohdy stojí významné celoživotní dílo.
Již proto nemá valnou cenu zabývat se záštiplnými útoky těch, kteří se se jmenovanými nemohou měřit v žádném parametru. Jako příklad lze uvést fanoušky Petra Fialy a Víta Rakušana z Fora 24. Toto médium je unikátní tím, že produkuje antinovinařinu. Porušuje snad všechny body etického kodexu. Neumí formulovat argumenty, kterými by se svými oponenty polemizovalo. Ty, s nimiž nesouhlasí, toliko sprostě uráží, nálepkuje je a šíří o nich lži. Z těch, kteří byli tímto médiem dehonestováni, zmíním kromě Miloše Zemana například Petra Druláka, Kateřinu Konečnou, Terezu Spencerovou, Annu Hogenovou, Jaromíra Nohavicu či Jana Kellera.

Porota složená z trollů?

Dehonestačním útokům čelí i porota, která ceny uděluje. Její složení se v průběhu let mění. Uveďme si její výrazné tváře. Těmi jsou (či byli) Stanislav Novotný (právník, občanský aktivista, bývalý policejní prezident), Jaroslav Plesl (novinář, redaktor, šéfredaktor MF dnes), Jaroslav Bašta (statečný člověk, politický vězeň, archeolog, diplomat, politik) či Tomáš Kňourek (novinář, člen i místopředseda Rady Českého rozhlasu).
V porotě zasedli i dříve oceněný Ivan Hoffman (spisovatel, písničkář, fotograf, novinář), René Zavoral (6. generální ředitel Českého rozhlasu, který v současnosti obhajuje zachování koncesionářských poplatků) nebo Daniel Váňa (ekonom, pedagog, bývalý člen Rady České televize a člen Rady Českého rozhlasu).
Stojí za zmínku, že účast Reného Zavorala v porotě vadila jak odpůrcům čehokoli, co pro ně zavání dezolátstvím, tak odpůrcům systému, pro něž je nedůvěryhodným obhájcem mainstreamu. Ale již jen skutečnost, že i on byl účasten jako porotce při udělování Krameriovy ceny, vymaňuje tuto akci z bubliny určitého okruhu osob.

Chtělo by to anticenu…

Výše jmenované může dezoláty či dezinformátory nazvat jen někdo záštiplný a novinařinou nepolíbený, jako jsou všichni redaktoři Fora 24, kteří by si za svou činnost zasloužili anticenu. Něco tak fanaticky zapšklého aby člověk pohledal.

Kdy média vadí?

Do třetice se nevole mainstreamu zaměřuje na alternativní média jako taková. Přitom se stačí podívat, kteří miliardáři mainstreamová média vlastní: Například Křetínský, Tykač či Lukačovič. Je zřejmé, v jakém stylu se v těchto médiích bude psát a mluvit, a o čem nepadne ani slovo.
Web Litterate.cz oproti tomu nevlastní žádný miliardář. Patří člověku, který se hlásí k zemědělství a své vlasti, a jemuž lidé posílají peníze, aby zde byl prostor pro alternativní názory. Aby vzniklo kulturní centrum s názvem Vidlákovna, kde spolu budou lidé debatovat a nacházet společnou cestu.
Tváří dalšího média bez miliardáře v pozadí, Českých národních listů, je JUDr. Ogňan Tuleškov (narozen 1935), který byl jako student odsouzen v politickém procesu 50. let, a skončil v uranových dolech. Jeho hodnotami jsou vlastenectví, sociální spravedlnost, křesťanství a touha po pravdě. Přes svůj vysoký věk se nevzdává a publikuje. Takový člověk by měl být ve zdravé společnosti vzorem. Ovšem ve společnosti chronicky patologické a chorobné je líčen jako „dezolát“ a nepřítel.
Již zde byly rovněž zmíněny Krajské listy (krajskelisty.cz), které lze charakterizovat jako nezávislý internetový zpravodajský deník. Ani za nimi nenajdeme za bukem žádného oligarchu či vlivnou finanční skupinu napojenou na kruhy mezinárodní.
Dalším webem, který je financován hlavně z příspěvků čtenářů, je !Argument (casopisargument.cz), kam mimo jiné přispívají Ilona Švihlíková či Petr Drulák.
Při výčtu alternativních médií, jimž obsah nediktuje žádný velkokapitál, nelze opomenout web svoboda-projevu.cz, a především osobnost docenta Radima Valenčíka. Rozsah jeho témat je pestrý, což je dáno i jeho nekončícím seriálem o Vizi, kterou potřebujeme, na jejíž tvorbě se kromě něho podílejí desítky autorů.
Dlouhodobě se zabývá průběžným důchodovým systémem, pozičním investováním, sociální vstřícností jako vlastností systému alternativnímu k systému založenému na maximalizaci zisku či užitku ad. Celou řadu textů věnoval takzvané umělé inteligenci, již nepojímá toliko jako stroj či nástroj, ale objevuje v ní lidský kapitál a vede s ní dialog na celou řadu témat.
Kromě ekonomických pojmů se věnuje i otázkám ryze filosofickým. Několik statí o lidském vědomí a směřování spojil s významným českým básníkem, představitelem symbolismu, Václavem Ignácem Jebavým, známým pod pseudonymem Otokar Březina.
Většina otázek, které si ve svých textech Radim Valenčík pokládá, v mainstreamových médiích chybí.
V tomto výčtu by šlo pokračovat, ale jsem přesvědčen, že výše uvedené příklady bohatě stačí.

Médium, jaké svět neviděl…

Jak již bylo řečeno, mainstreamová média ve vlastnictví oligarchů či vlivných nadnárodních kruhů nemohou z logiky věci poskytovat atributy, jakými jsou nezávislost, nestrannost či rozmanitost.
Proto by dávala smysl existence veřejnoprávního média, pro nějž by výše vyjmenované znaky měly být určující. Toto médium by nemělo stát ani na straně zbrojařů, ani určitého politického směru, ani jakýchkoli zájmových skupin.
Znovu zde zopakuji, že pro skutečné veřejnoprávní médium nemůže existovat pojem „dezolát“, odkazující k občanům jakési horší kategorie. Takové občany skutečné veřejnoprávní médium nezná. Pro ně si musí být všichni občané rovni, a všem by mělo přinášet dostatek relevantních informací a zprostředkovávat mezi nimi diskusi.
Je na každém, aby posoudil, zda takovým médiem disponujeme či nikoli.

Od křepelky po lynč…

Mělo by jasně zaznít, že je nepřijatelné a netolerovatelné, aby kdokoli jinému člověku hrozil smrtí, například redaktorům novin. Jedním dechem je ale potřeba dodat, že je rovněž nepřijatelné a netolerovatelné, aby redaktoři novin šířili nepodložené pomluvy a vedli na konkrétní osoby mediální hony.
Uveďme si nyní případy selhání mainstreamových novinářů, které ovšem nikdo jako „dezoláty“ netituluje.
Cenu Novinářské křepelky obdržel v roce 2007 Janek Kroupa, který se v roce 2006 mimo jiné zaměřil na údajnou korupční kauzu Věry Jourové (Budišovská kauza). Nechme nyní stranou názory a činy této političky. Faktem je, že byla zatčena, mediálně odsouzena, ale soudem viny zproštěna. Mediálně uštván byl v budišovské kauze exstarosta Ladislav Péťa.
Podívejme se, kteří že novináři byli v minulosti oceněni „Křepelkou“:
Petra Procházková dala facku Vladimírovi Frantovi. Odůvodňovala to tak, že si to dotyčný „zasloužil“, neboť šířil „dezinformace“. Raději si nechci klást otázku, kolik by tu bylo zfackovaných novinářů, kdyby se políček za lživé údaje stal normou.
Jiří Kubík (se Sabinou Slonkovou, která si ráda vede seznamy nepřátel) pro změnu natočil reportáž s psychicky nemocnou osobou (synem Andreje Babiše), aniž dotyčného upozornil na skrytou kameru. Jen aby byla senzace s tím, že v boji proti panu Babišovi se smí vše.
Ondřej Kundra, člen The Aspen Institute Central Europe, nechvalně proslul blamáží v tzv. „ricinové kauze“ (údajný pokus otrávit trio českých protiruských ideologů, Koláře, Hřiba a Novotného).
A jako zlatý hřeb (či hřebíček do rakve novinářské pověsti) lze uvést výše zmíněného pana Kroupu, který na základě neověřených bajek obvinil pana Péťu, kterého tak vlastně pomohl uštvat k smrti, neboť dotyčný byl vážně nemocný. Kroupa dal totiž slovo podvodníkovi – a umožnil stíhání nevinných.
Kdo by čekal, že mu to zlomilo jeho profesionální vaz, je na omylu.
Poměrně čerstvou držitelkou ceny Novinářské křepelky je Zdislava Pokorná. Ta se přímo zuřivě snaží odhalit identitu anonymního účtu vedeného pod pseudonymem Thomas Paukner. Přišla s objevem, že ta tímto účtem stojí jistá osoba s exekucemi, jejíž jméno kvapně zveřejnila. Skutečná osoba či skupina osob píšících pod daným pseudonymem se jí ovšem vysmívá, že práce kvapná byla málo platná. Novinář by měl postupovat obezřetně a neunáhlit se.
Připomenu, že v roce 2017 tu jiný anonymní účet téměř rok publikoval pod přezdívkou Július Šuman články namířené proti Andreji Babišovi. V roce 2023 bylo konstatováno, že nelze identifikovat, kdo všechno pod tímto jménem publikoval. Mainstream tehdy tajemnému Šumanovi v podstatě držel palce. Vadí mu až Paukner, neboť jeho stati míří proti exministru Vítu Rakušanovi či zbrojaři Michaelu Strnadovi.
Zdislava Pokorná získala novinářské ocenění za originální přístup, systematičnost a cílevědomost. Otázkou je, zda právě v přístupu k účtu Thomase Paukner neměla vynaložit více systematičnosti, a méně cílevědomosti.
Toto tedy jsou oceňovaní žurnalisté. Ti, kterých si patrně máme vážit. To je velice smutný pohled.
Mainstreamová ikona, Marek Wollner, se nakonec musel omluvit Lucii Groene Odkolek za nepravdivá tvrzení, která o ní šířil. Jeho arogance mu bránila omluvit se dříve, a tak na svých lžích trval.
Alarmující bylo počínání mainstreamových médií, která odsoudila Věru Marešovou jako vražedkyni, ač se ničeho nezákonného, natož vraždy, nedopustila. Pracovala jako zdravotní sestra v Lužické nemocnici v Rumburku.

Jak prosté…

Je na každém, k jakým hodnotám se chce hlásit. V mém případě je to jednoduchá záležitost: Volím kvalitu před poplatností, rozbor před agitací a zamyšlení před štvanicemi. Odmítám dogmata a tabu, neboť ta v procesu bádání a hledání nemají, co dělat. Jakmile někdo zdůrazňuje, že hájí nestrannost, zajímá mě, jak je tato charakteristika definována. Důvěru není možné nadiktovat. Ta se velmi dlouho a složitě získává – a velice snadno a rychle se ztrácí.
Pro mě je zásadní žurnalistika, která veřejnost nedělí na různé kategorie a všem přisuzuje stejná práva. Která na jedny demonstrace nezve s nadšením, a o druhých nepíše jako o akcích podvratných a jejich aktérech jako o ochlokracii a lůze.
Rozhodně nemohu souznít se žurnalistikou, která vidí teroristu v někom, kdo v záchvatu vzteku volá po nahnání politiků do Vltavy (a jemuž nepomůže tvrzení, že to myslil pouze jako nadsázku a vtip), a současně se zastává někoho, kdo v jejím jménu hází dlažební kostkou (nemluvě o tom, kdo nazývá jinak volící spoluobčany „rudými a hnědými prasaty“, vyzývá k bombardování hotelu Štekl, a nebo o tom, kdo veřejně nabádá k podřezání a upálení politiků včetně prezidenta republiky).
Potřebuji žurnalistiku, která se zamýšlí, ne takovou, která přikazuje a kádruje.
A tím se dostávám k odpovědi na otázku, kdy společnost žádá alternativní média.
Děje se tak tehdy, kdy významná část společnosti je oficiálními médii přehlížena či je jimi navíc i haněna. Kdy tato média nedokážou popisovat proměny světa, k nimž ovšem reálně dochází, a ještě pranýřují ty, kdo na tyto změny s předstihem upozorňovali. Kdy tato média reprezentují konkrétní ideologii, a co jí odporuje, zamlčují nebo dehonestují.
Občas nějaký politik ve svém projevu hovoří o odvaze. K odvážným přitom patří ti, kteří nerovnají krok s oficiálně schválenými narativy, a za cenu vlastního zoustouzení vystupují z uniformní řady. Ti, kteří odmítají mlčky podporovat směr, jenž pokládají za zhoubný. Ti, kteří se nenechají uplatit dobrým bydlem, společenskou prestiží a uznáním ze strany mocných. Ti, kteří jsou jistými kruhy zesměšňováni a současně zastrašováni. Ti, jejichž hodnotový systém není prázdnou fasádou, ale skutečným domem.
Tito lidé jsou pro většinu politiků nežádoucí, a největším trnem v oku jsou těm, kteří pronášejí zanícené fráze o odvaze.
Myšlení nelze vtěsnat do ideologických mantinelů, neboť potom se již nejedná o myšlení, ale o propagandu. Nesnáším „povely doby“. Upřednostňuji pochybnosti a rozvahu. Proto si vážím Krameriovy ceny jako takové, těch, kteří ji získali i těch, kdo ji udělili.

Dualita slova

Lékař by měl chtít uzdravit
a učitel zas vzdělat.
Kdo v temnu hledá u dna svit?
V žádném případě prelát.

Kdo místo léčby šíří jed?
Kdo vymývat dal hlavy?
Ten, kdo se lekl naposled,
že moudrý se ho zbaví.

Že právě slovem účinně se tráví,
zjistili ti, kdo denně píší zprávy,
a jimž se podvést důvěřivé daří.

Slovo je lékem i smrtící zbraní,
uzdravit může, či vás těžce zraní,
to když se vojskem stanou novináři…