Neoddělitelná politika a rozdělení lidé

Spisovatelka Radka Denemarková na frankfurtském knižním veletrhu mimo jiné řekla:
„Jak mám oddělovat politiku a literaturu v době, kdy celá Evropa hnědne, v době, kdy všude stačí neukojené choutky jednoho jediného člověka moci, aby celý stát propadl chaosu, v době, kdy v české vládě sedí dva bývalí spolupracovníci komunistické Státní bezpečnosti, v době, kdy jsme demokracii zredukovali na byznys a ekonomický pragmatismus, v době, kdy kontinentální Čína ohrožuje svobodný Tchaj-wan, v době, kdy Ukrajina brání svou svobodu, což stojí tolik lidských životů, v době, kdy jsou normalizovány nové fašismy, nové totalitarismy a genocidy.“
Paní Denemarková nepřekročila stín své ideologické bubliny. Přitom v obecné rovině se mohu s některými jejími tezemi ztotožnit. Lze souhlasit s konstatováním, že Evropa hnědne. Jenže ona si pod tímto termínem zjevně představuje posilování AfD v Německu, a nikoli fakt, že Evropská unie vsadila na cenzuru a militarizaci. Proto politici jako Merz a Macron mají mezi lidmi čím dále nižší podporu, a většina společnosti je nenávidí. Paní Denemarková nevnímá vyhrocený sociální konflikt ve Francii, kde mladí lidé nechtějí být občany horší kategorie.
Rovněž se domnívám, že literatura je s politikou propojená, a neměli bychom mlčet k novým genocidám, jako například v Súdánu či v Gaze.
Nevšiml jsem si však, že by se paní Denemarková angažovala proti dlouhodobé americké válečné imperiální politice. Že by zmínila statisíce mrtvých v Iráku, a to včetně malých dětí. Že by odsoudila unipolární americký dobyvačný svět, který se nám před očima mění ve svět multipolární.
Venezuela nemá právo na svou ropu? Kuba nemá právo na svébytnost?
Svět paní Denemarkové je pohříchu černobílý. Všímá si bývalých komunistů v Babišově vládě, ale o prezidentovi, který tou dobou usiloval o co nejvyšší postavení v tehdejší armádě, cudně pomlčí. On si u ní svou minulost očividně odpracoval.
Paní Denemarkovou netrápí dělení naší společnosti na lidi plnoprávné a „dezoláty“, které je správné nenávidět a veřejně je pranýřovat. Přitom mementem nacismu by mimo jiné mělo být, že židé a političtí odpůrci režimu byli bráni jako méněcenní, jako takoví němečtí dezoláti, kteří zrazují svou zemi, a proto je možné se k nim chovat hůře. Asi není třeba dodávat, kam to v nacistickém Německu až zašlo.
Čemu se projev paní Denemarkové vyhnul kromě důrazu na potřebu deeskalace a návratu k míru obloukem? Konstatování, že má-li mít literatura poselství a sdělení do budoucna, nemůže být poplatná ani režimu ani systému. Takový požadavek ovšem bývá v příkrém rozporu s touhou autora po bouřlivém potlesku.

Beze špetky empatie i soudnosti…

Podobně nelze očekávat od šéfredaktorů médií ve vlastnictví oligarchů (Bakala, Dospiva, Křetínský, Lukačovič či Tykač), aby veřejnost nestranně informovali a bez aplikace dvojích metrů bojovali univerzálně proti jakýmkoli nenávistným projevům, propagandě a manipulaci.
Ti, kteří věří ve funkčnost stávajícího systému, pranýřují a lynčují každého, kdo upozorňuje na jeho nedostatky či přímo kolaps, který si oni sami nechtějí či ani nemohou připustit.
Proto na nositele jim nepohodlných argumentů pohlížejí jako na obtížný hmyz. Navíc si uzurpují právo se nad tyto lidi vyvyšovat, a upírat jim část práv, která by měla platit pro každého. Volají po postihu těchto lidí. Po jejich marginalizaci ve veřejném prostoru. Po tom, aby byli zesměšňováni a exkomunikováni. Kdo nevěří systému jako oni, stává se automaticky heretikem, odpadlíkem, někým nečistým, závadným, hodným ponížení.
Povýšenost těch, kteří sebe vnímají jako ty správné, symbolizuje Viktorie Hanišová svým románem Hoří ti táta. Člověk, který spáchá sebevraždu před budovou Poslanecké sněmovny, je pro ni apriori někým zmanipulovaným, navedeným, bez vlastního názoru. Psala by stejně o Janu Palachovi?
Je zřejmé, že lidé jako paní Hanišová se ani nesnaží vcítit do někoho jinak uvažujícího. Nehledají, nezamýšlejí se, neptají. Pouze odsuzují a drží se jakéhosi svého schématu, kdy člověk s jiným názorem než oni musí být pomýlený, nevzdělaný a zmanipulovaný. Zatímco oni vnímají svět v jeho složitosti, disponují bezmezným přehledem, a samozřejmě stojí na té „správné straně“. Tito lidé o sobě zjevně nepochybují. Nepochybují o své víře.
Předně takto se posiluje dogma, a současně je znemožněna jakákoli smysluplná diskuse.
Pokud má společnost fungovat, potřebuje analytiky, kteří od sebe dovedou oddělit to, co si přejí, a co se reálně děje. Česká republika se dostala do situace, kdy v jejím veřejném prostoru zaznívají v podstatě výhradně názory jediné skupiny občanů, a to té, která je schopna definovat pouze to, co si přeje, a nikoli to, k čemu skutečně dochází.
Jenže bez analýzy vývoje a rizik je jakákoli společnost bezbranná a zranitelná. Nedokáže-li vyhodnotit, na co se má jak připravit, a toliko se zaklíná naučenými frázemi, páchá v podstatě sebevraždu. Vyskytují-li se témata, o nichž se debata nevede, vzniká bariéra, která dané společnosti brání v poznání. Bez poznání je kdokoli odkázán na slepou víru. Když někdo kormidluje loď výhradně na základě slepé víry, je takřka jisté, že dříve či později narazí na útesy.

Hrozbu válečné eskalace pokládám za zásadní. Jsem bytostně přesvědčen, že protiatomové kryty literatuře nesvědčí. A proto i má následující báseň je opět protiválečně laděná.

Zas o slovo se hlásí…

Jen větev vyčnívá. Ostatní v řadě stojí.
Ve válce suchá je. V míru se zazelená.
Zášť bývá žíznivá, když schyluje se k boji.
Pravda zná údaje, tak má být zastřelena.

Přes oči pásku má a stín se plazí po zdi,
ruce má svázané, svých práv se nedovolá.
Určili datum a jen těžko se teď zpozdí.
Ví, co že nastane. Ví, proč že musí z kola.

Je první obětí, když válka triumf slaví,
nazvou ji závadnou, vidí v ní nebezpečí.
Kulku, co poletí, již nedostane z hlavy.
Protesty zapadnou. Prý pouze zbraně léčí.

Je drobné postavy, však uvnitř sílu skrývá.
O život nežádá. Snad věří v zmrtvýchvstání?
Ví, kdo ji popraví: Pýcha, ta děvka křivá,
je družkou neřáda, jímž strach je s dýkou v dlani.

Zisk, Svár a Posedlost na Pravdu svorně míří
a s nimi zacílí na ni též propaganda.
Ta nemá nikdy dost, jedovatá jak štíři,
dál šíří násilí s tím, jak že to všem nandá.

Již zmlkla docela, a nastala noc tmavá.
Pár vteřin do zkázy je v rakvi u terasy.
Jak Fénix z popela po všech těch hrůzách vstává,
když zbraně porazí, zas o slovo se hlásí…