Zdá se vám ten nadpis poněkud bláznivý? Vůbec ne. Fraktální geometrie – tedy princip, kde se malá část svým tvarem a strukturou podobá celku – může posloužit jako obraz pro fungování jak vesmíru, tak lidských systémů a dějin. Když se podíváme na obrazy fraktálů, které uvidíte prakticky kamkoliv se podíváte (v přírodě jsou to třeba listy kapradí či struktura cév), uvidíte přesně to, co fraktál popisuje: nekonečnou, vzájemně se prolínající složitost, která však vychází z jednoho prostého a jednoduchého vzorce. Pokud aplikujeme fraktální myšlení na život společnosti, pomůže nám to pronikat i do zdánlivě skrytých rovin.
Vezměme si třeba lidské utrpení a osvobození od něj – to, co se dělo v chudinském East Endu na začátku 20. století, jak to popsal Jack London ve svých „Lidech z propasti“ (odkaz na knihu naleznete pod článkem) na úrovni jednoho města, se v průběhu dějin opakuje na celém světě v menších i větších měřítkách. Systémy kontroly a útlaku se pořád replikují ve stále stejném vzorci.
Pokud je však vesmír fraktální, platí to i pro princip osvobození. Každý drobný lidský čin, každé uvědomění si nespravedlnosti a každý posun k vyššímu vědomí na individuální úrovni mění strukturu celého fraktálu. Jakmile se změní základní rovnice (např. skrze lidské úsilí), celý obraz se začne překreslovat.
Fraktál je matematickým důkazem toho, jak je vše na světě organicky provázané a že nikdo – ani žádná „elita“ – nedokáže plně kontrolovat systém, který ho přesahuje, ne když se tomu lidé začnou vědomě bránit.
Jestliže se na věci díváme koncepcí fraktálu, vždy najdeme ukrytých mnohem více rovin, než dříve většina lidí viděla, obzvláště proto, že je nikdy ani nehledala. Vezměme si třeba knihu A. S. Makarenka „Začínáme žít“ (odkaz na audioknihu naleznete pod článkem).
Na první pohled bývá sám Makarenko vnímán velmi zjednodušeně – buď jako ikona sovětské propagandy, nebo jako autorita na převýchovu mladistvých delikventů v Gorkého kolonii ve 20. letech 20. století. Pokud se však na jeho dílo podíváme právě optikou fraktálu, objeví se i ty hlubší roviny. Je tam rovina lidské důstojnosti a důvěry. Základním stavebním kamenem (oním prostým vzorcem fraktálu) Makarenkovy metody byla absolutní víra v člověka, v lidskost, která je přirozeným stavem člověka. Pracoval s dětmi ulice, zloději a sirotky, které brutalita dřívějšího systému i boje vedené o nový srazily na úplné dno. Místo mříží, trestů nebo moralizování jim v souladu s nově ohlášenou bolševickou koncepcí života společnosti poskytl důvěru, odpovědnost a lidskost. Když například poslal chlapce s delikventní minulostí s nabitou zbraní a velkým obnosem peněz samotného do banky, věděl, že určitým způsobem riskuje, ale víra v člověka byla větší i touha dosáhnout svého cíle, odhalit ty lidské roviny v dětech, smést ten nános dřívější kultury a ukázat jim, jak může společnost fungovat ve skutečné lidské přirozenosti, kde člověk člověku není vlkem, ale přítelem, soudruhem a bratrem. Šlo o akt, který tomu chlapci vrátil lidskou důstojnost. Tento moment důvěry změnil vnitřní nastavení jednotlivce. A další práce v tomto duchu postupně vedla k přetvoření celé komunity. Změnil nastavení fraktálu na nižší úrovni, jedince a dominovým efektem se postupně změnil fraktál celého kolektivu. A když byl tento fraktál přesazen do početně většího celku v Kurjaži, tak pro něj už nebylo nesnadné změnit jeho nastavení, což se z vnějšího pohledu jevilo jako zázrak. Velkou roli v tom také hrála smysluplná práce a vědomí své užitečnosti. Lidem dělá radost, když za sebou vidí výsledky a cítí se být pro ostatní užiteční. Makarenkova kolonie nebyla charita, kde by chovanci dostávali věci zadarmo. Byla založena na kolektivní práci, která měla jasný cíl. Kolonisté sami vykonávali zemědělské práce, starali se o svou kolonii, a ještě se stihli vzdělávat i bavit. Později dokonce vyráběli složité fotoaparáty (značky FED) a elektrické vrtačky. Radost z toho, že dokážou vytvořit něco hodnotného vlastníma rukama, a vědomí, že jejich práce drží celou komunitu nad vodou, transformovala jejich psychiku.
Z chudáků bojujících o přežití, jak je v tom programově udržoval dřívější systém, se stali tvůrci. A tady už se dostáváme k ohlášené koncepci života společnosti. Tento Makarenkův vzorec aplikovaný v malém (na mikroúrovni) zafungoval jako fraktální model toho, jak by mohl vypadat onen „opravdový bolševismus“ nebo spravedlivá společnost na makroúrovni. Společnost postavená na hluboké solidaritě, společném úsilí a absenci vykořisťování. Fungovala zde vnitřní disciplína zrozená z respektu k celku. Proč lidé ty další roviny nevidí? Mnozí čtenáři v Makarenkovi vidí jen rigidní kolektivismus. Uniká jim však to nejdůležitější: že kolektiv v jeho podání nebyl nástrojem k potlačení individuality, ale ochranným prostorem, ve kterém se individualita mohla teprve bezpečně rozvinout. Člověk izolovaný v chudobě a strachu (jako v Londýně u Jacka Londona) není svobodný. Svobodným se stává tehdy, když má oporu v ostatních a vidí smysl ve svém úsilí. Tento fraktál lidskosti ukazuje, že posun lidstva vpřed vyžaduje nesmírnou práci na sobě i pro druhé. Změna nepřichází shora jako dar, ale rodí se zespodu, skrze konkrétní činy. Například účinnou ochranou našich dětí.
A zde se dostáváme k našemu školství. Proč není masově aplikována metoda Bazarného? Věděli jste, že školní lavice mohou sloužit jako nástroj hybridní války proti našim dětem?
Víte vy vůbec, do jakého prostředí každé ráno posíláte své syny a dcery?
Tradiční školní třída dnes nefunguje jako místo rozvoje, ale jako rafinovaný lis drtící dětské zdraví a duši.
Systém nutí malé děti – bytosti stvořené k pohybu, hravosti a zkoumání světa – sedět pět hodin denně bez hnutí v lavicích. Výsledek této pětihodinové denní strnulosti vidí každá máma doma:
Těla bez energie: Domů se vrací bledé, unavené děti s povadlým držením těla, které bolí záda a krční páteř dříve, než vůbec dospějí.
Uhašené oči: Neustálé zírání na blízkou tabuli a do sešitů bez přirozeného pohybu očí ničí dětský zrak a vyvolává epidemii brýlí.
Zlomený duch: Když dítěti zakážete přirozený pohyb, jeho mozek přepne do útlumu. Ze živých, zvídavých „Pánů kluků“ systém mechanicky vyrábí submisivní, ustrašené bytosti bez vlastního názoru.
Tento stav není náhoda. Je to řízená degradace naší budoucí generace. Lidé s oslabeným tělem a ustrašenou psychikou se totiž v dospělosti mnohem snáze ovládají a vodí za nos.
Záchranný kruh profesora Bazarného: Vraťme dětem lidskost!
Metoda profesora Bazarného není jen pedagogická teorie – je to akt odporu proti tomuto mrzačení. Je to způsob, jak vrátit do škol zdraví, dynamiku a makarenkovskou důstojnost.
Tento systém vrací dětem život skrze naprosto jednoduché, ale geniální kroky:
Místo vězení v lavici – Svoboda pohybu: Děti u učení nestojí jako za trest, ale střídají se u speciálních pultů. Chvíli sedí, chvíli stojí. Jejich krevní oběh funguje, svaly pracují, páteř roste rovně a do mozku proudí kyslík. Dítě neumírá únavou, ale žije!
Místo otupělého zírání – Rozlet zraku: Třídy jsou vybaveny barevnými trajektoriemi na stropech a pohyblivými prvky. Děti očima sledují dráhy, trénují oční svaly a jejich zrak se namísto degradace přirozeně ostří.
Místo mechanického bušení do klávesnic – Tvořivá stopa: Psaní klasickým plnicím perem vyžaduje soustředění, jemnou motoriku a rytmus. Je to propojení ruky, srdce a mozku. Dítě tak do papíru otiskuje svou vlastní individualitu, namísto neosobního mačkání plastových tlačítek. To je jen malý výčet z metody Bazarného.
Mámy, bděte! Nenechme si mrzačit naše děti na těle ani na duši!
Profesor Bazarnyj dokázal, že tam, kde byly jeho metody zavedeny, děti překypovaly zdravím, měly skvělou imunitu a hlavně – zůstala v nich ta dětská jiskra, hravost a odvaha.
Zeptáte se, jak je možné, když byla tato metoda vědecky schválena, když už na výběrových školách za dlouhá léta své aplikace prokázala své přednosti a výsledky, tak proč není masově zaváděna?
Na to i na jiné otázky ohledně fungování dnešní společnosti vám odpoví kniha Analýza poklesu úrovně světového vzdělávání na příkladu degradace ruského školství. A nenechte se mýlit, to, co probíhá v ruském školství, se děje i u nás, na celém světě. Nezapomeňte, že tu máme globalizaci. Globalizace je proces objektivní, ale její řízení má už charakter subjektivní. Je třeba se nenechat unášet, ale aktivně se toho řízení chopit. Pokud si tu knihu přečtete, sami se o tom potom přesvědčíte, postačí se tady u nás jen rozhlédnout.
Knihu si můžete koupit na Zakázaném vzdělání
Přesto z tohoto „hrůzného vzělávacího procesu“ vzešly největší mozky lidstva.
Zdálky to dost připomíná principy systému Jana Bosca, který aplikoval v Turíně asi tak o 70 roků dříve.
Jenže to byl křesťan, katolík a k tomu kněz , takže…