Politik není vězněm své ochranky

Politika je riziko. Politik nemůže být odtržen od lidí. Politika budí vášně i násilí. To vede k atentátům, ať z politických důvodů či kvůli útokům psychopatů. Caesar, sv. Václav, Václav III., Abraham Lincoln, Alois Rašín, Robert Fico jsou částí nekončící řady politiků, kteří se stali terčem útoků.

Proto vrcholoví politici užívají ochranky, často placené státem. Ochranka je pro politika privilegium, ne poddanství. Nakolik se ji poddá, je jeho rozhodnutím. Politik požívá všech práv, včetně svobody a práva na soukromí. Ochranka jej nezbavuje svéprávnosti, včetně možnosti riskovat. On rozhoduje, s kým se setká, když je silnou osobností.

Velký politik řídí jiné a nechává se řídit jinými. A to platí i pro jeho vztah s ochrankou. I prezident Tomáš G. Masaryk se občas ztratil ochrance a měl radost, že se mu ji povedlo setřást. Někteří velcí politici odmítli brát ohled na svou ochranu, když to bylo v rozporu s jejich politickým posláním. Charles de Gaulle 26. 8. 1944 vyšel na Elysejská pole v čele radostného průvodu Pařížanů, přestože Paříž ještě nebyla očištěna od Němců a skutečně se na průvod začalo střílet. De Gaulle neposlech rady, aby bral ohled na bezpečnost, odmítl se krýt a dál šel v čele průvodu. Stejně se choval v 60. letech 20. století jako prezident Francie na různých veřejných oslavách, když byl ohrožen atentáty Organizace tajné armády, jež mu neodpustila vyklizení Alžírska.

Ministr zahraničí Petr Macinka setkáním s Vojtěchem Pšenákem, který se podvodně vydával za někoho jiného, potvrdil, že je politikem, který rozhoduje a nenechá se řídit. Jednal v souladu se svými právy člověka, o které chráněná osoba nepřichází. Chráněná osoba není policií zatčená osoba. Aférka jej politicky posílí. Útoky na něj od opozičních politiků Martina Kupky (ODS), Matěje Ondřeje Havla (TOP) a lidovce Jana Grolicha dokazují, že opozice má stranické předsedy, ne politické vůdce. Možná by si oni sami nechali od ochranky, tedy policie, určovat, kde a s kým se smí sejít. Když vyzývají Macinku k rezignaci, lze se ptát, zda by vyzvali k rezignaci i Masaryka, za to že setřásl ochranku, anebo žádali odstoupení de Gaulle za to, že v čele Pařížanů slavil osvobození Paříže.