„Vyhlazovací tábor“ aneb co byla zač „třetí říše“, kterou tzv. sudetští Němci tak vehementně podporovali

Vzhledem k tomu, že se sudetští Němci, kteří masově podporovali ve volbách třetí říši, nebývale aktivizovali, je dobré si tak trochu připomenout, co to vlastně podporovali, co byla ta třetí říše zač!!! Pomohou nám k tomu úryvky z článku Konstantina Michajloviče Simonova z 12. srpna 1944.

Koncem roku 1940, dva kilometry od Lublina, se na obrovském nezastavěném prostranství, táhnoucím se zprava od Chelmské silnice, objevilo několik důstojníků SS a zeměměřiči s pásmy. Po několika dnech tu byl vyměřen pozemek, zabírající prostranství  o celkové výměře téměř 25 km². Na plánech tohoto pozemku, pořízených gestapem, bylo narýsováno šestnáct ohromných čtverců, z nichž v každém bylo po dvaceti stejných obdélnících. Obdélníky znamenaly baráky, čtverce – tzv. pole, sektory obehnané ze všech stran ostnatým drátem.  V záhlaví prvního plánu stál nápis, který později zmizel: „Tábor Dachau č. 2“. Gestapo začalo pod Lublinem výstavbu koncentračního tábora nevídaných rozměrů, který byl, podle svého schématu, přesnou kopií známého tábora Dachau v Německu, avšak svými rozměry ho několikanásobně překonal. Později se tento tábor stal neblaze proslulým pod názvem Majdanek.

Výstavba začala v zimě roku 1941. A zhruba od srpna 1941 bylo do budovaného tábora jako pracovní síla nastěhováno prvních tisíc ruských válečných zajatců i civilních obyvatel. K té době bylo v táboře z poloviny zastaveno první pole, nebo, jak je Němci nazývali, „první blok“, na němž už stálo deset baráků…

…Počet lidí pracujících na stavbě postupně rostl. Brzy za Rusy sem byly z druhých táborů dopraveny velké skupiny politických vězňů, Čechů a Poláků. Na podzim roku 1941 sem byly na práce převedeny první dva tisíce židů z lublinského ghetta. Po nich v prosinci 1941 přijelo z lublinského zámku 700 Poláků. Potom se do tábora dostalo 400 polských rolníků, kteří včas nezaplatili daně německému státu. V dubnu 1942 sem přišly transporty s 12 tisíci lidmi ze Slovenska – židy a politickými vězni. Po celý květen přijížděly stále nové a nové transporty z Čech, Rakouska, Německa. Výstavba tábora postupovala urychleným tempem, a k začátku května byly dokončeny první čtyři baráky, propočtené zhruba na 40 000 lidí.

Květen 1942 lze považovat za konec první etapy v historii tábora. Bylo to období horečné výstavby. Nyní, kdy byly dokončeny baráky na 40 000 lidí, vybudovány základní, pomocné i zvláštní budovy, kdy všechno bylo obehnáno dvojitým plotem z ostnatého drátu, většinou pod napětím, gestapo považovalo tábor za fungující. I pak se dále rozšiřoval, a rozšiřoval by se donekonečna, kdyby sovětská vojska neobsadila Lublin, ale tempo výstavby již bylo jiné. Od května 1942 tábor dostavovali postupně, beze spěchu, zaváděli všelijaká zdokonalení. V květnu 1942 se tento tábor v oficiálních papírech nazvaný „Lublinským koncentračním táborem vojsk SSL, v neoficiálních dokumentech, dopisech, poznámkách i ústně nazýval jinak: „Vernichtungs-lager“, což znamená: „Vyhlazovací tábor“.

Dva kilometry od Lublina na nezastavěném prostranství, nacházejícím se zprava podél Chelmské silnice, Němci tak postavili největší „kombinát smrti“ v Evropě, jehož hlavním a jediným cílem bylo nejsprostší, utilitární a rychlé vyhlazení co největšího počtu lidí – válečných zajatců a politických vězňů. Organizace tábora byla ve všech směrech svérázná. Třebaže v ostatních německých zařízeních smrti bylo možné odděleně najít všechny prvky systému lublinského vyhlazovacího tábora, tak v úplném, lze říci komplexním stavu, výplody německého zvěrstva před našimi zraky nikde ještě tak zřejmě nevystupovaly. Znali jsme tábory jako Dachau, Osvětim nebo „Grosslazaret“ ve Slavutě, kde vězně a válečné zajatce postupně zabíjeli bitím, hladem a nemocemi. Avšak v lublinském vyhlazovacím táboře to bylo všechno pohromadě. Tady v barácích žily desetitisíce vězňů, kteří nepřetržitě budovali, dobudovávali a přestavovali svůj žalář. Tady byly tisíce válečných zajatců, kteří, počínaje podzimem roku 1942, nebyli připouštěni na práce, dostávali i ve srovnání s vězni snížené dávky potravin, a strašně rychle umírali hladem a na různé nemoci. Tady byla pole smrti s ohništi a pecemi krematorií, kde hubili tisíce a desítky tisíc lidí, zadržujíce je v táboře podle velikosti transportů jen několik hodin a dnů, potřebných k jejich prohledání a vysvlečení do naha. Tady byly obvyklé „sprchy“ na automobilových kamiónech i důkladné betonované kasematy pro dušení lidí plynem druhu Cyklon. Tady spalovali lidi nejprimitivnějším staroindickým způsobem: vrstvu polen, vrstvu mrtvol, vrstvu polen, vrstvu mrtvol. Tady spalovali v krematorních pecích – zpočátku jen neodborně vyrobených velkých železných kotlích a ve speciálně vybudovaném a zdokonaleném krematoriu pro bleskové spalování. Tady stříleli lidi hromadnými dávkami i zabíjeli ranou železné tyče do týlu. Tady lidi topili v bazénu a věšeli nejrůznějšími způsoby, počínaje obyčejnou šibenicí a konče zdokonaleným věšením na běžícím pásu s kladkostrojem a setrvačníkem. Byl to kombinát smrti, v němž se denní počet usmrcených reguloval dvěma okolnostmi: první – počtem dopravených do tábora a druhou – počtem pracovních sil, nutných v té či jiné etapě nepřetržitě pokračující výstavby.

Celkem tábor fungoval déle než tři roky! (…) Když jsem hovořil o přivážení vězňů v počátcích výstavby tábora, zastavil jsem se u května 1942. V dubnu a květnu roku 1942 začaly do tábora přicházet masové transporty židů z lublinského a okolních ghett. V letních měsících přišlo ze Slovenska a Čech dalších 18 tisíc lidí. V červenci roku 1942 přijela skupina Poláků, obviněných z partyzánské činnosti. Jen tato skupina čítala 1500 lidí. V tomtéž měsíci sem dopravili velikou skupinu politických vězňů z Německa. V prosinci 1942 sem bylo z tábora v Osvětimi u Krakova posláno několik tisíc židů a Řeků. 17. ledna 1943 přivezli 1500 mužů a 400 žen z Varšavy. 2. února přišlo 950 Poláků ze Lvova, 4. února – 4 000 Poláků a Ukrajinců z Talomy a Tarnopole. V květnu 1943 sem poslali 60 000 obyvatel varšavského ghetta. Po celé léto a podzim 1943 přijížděly s několikadenními přestávkami transporty ze všech základních německých táborů – Sachsenhausenu, Dachau, Flossenbürgu, Neuengammu, Grossenrössenu, Buchenwaldu. Ani v jedné z těchto skupin nebylo méně než 1000 lidí. Odkud nováčci přijeli, se v táboře dozvídali nejen z jejich slov – zjistili to naráz podle vnějšího vzhledu: každý z táborů vtiskl vězňům „své razítko“. Například v Osvětimi bylo zavedeno všechny  vězně, včetně žen, stříhat dohola a čísla nevěšet na krk, ale vytetovat na ruce. Z Buchenwaldu přicházeli lidé, těžko snášející sluneční světlo: ve filiálce tohoto tábora, pojmenovaného „Dora“, byl ve skalách podzemní závod, v němž se vyráběly proslulé „V-1“. Tam pracovali jedině Slované¹ ponejvíce Poláci a Rusové. Pracovali, aniž by mohli vyjít na denní světlo, a po půl roce práce pod zemí jejich zrak zeslábl natolik, že je neprodleně po skupinách posílali do vyhlazovacího tábora v Lublinu.

(…) Tady otevíráme další dveře a vcházíme do druhé dezinfekční komory, postavené podle zcela jiného principu. Je to čtvercová místnost, vysoká něco přes dva metry o půdorysu asi 6 x 6 metrů. Stěny, strop, podlaha – vše z jednolitého šedavého betonu. Po poličkách na šatstvo, jaké jsme viděli v předcházející místnosti, tu není ani památky. Vše holé a prázdné. Jedině velké ocelové dveře hermeticky uzavírají vchod do místnosti. Uzavírají se zvenčí velkými ocelovými zástrčkami. Ve stěnách této betonové krypty jsou tři otvory: dva z nich – zvenčí vedené potrubí, třetí otvor – pozorovací. Je to malinké čtvercové okénko, uvnitř přehrazené silnou a hustou ocelovou mříží. Silné sklo je zatmelené z vnější strany tak, aby k němu nebylo možné dosáhnout přes mříž.

Kam okénko vede? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, otevřeme dveře a vyjdeme z komory ven. Vedle ní je přistavěna druhá maličká betonová komora, do níž pozorovací okénko ústí. Tady je elektrická instalace a vypínač. Odtud lze okénkem pozorovat celý vnitřek sousední komory. Zde na podlaze stojí několik kulatých, hermeticky utěsněných konzerv, na nichž je napsáno „Cyklon“ a dále drobněji – „ke speciálnímu použití ve východních oblastech“. Obsah těchto plechovek sypali potrubím do té sousední komory, když se naplnila lidmi.

Lidé byli nazí, rovnali je těsně jednoho vedle druhého tak, aby nezabírali mnoho místa. Na 40 čtverečních metrů komory vtěsnali přes 250 lidí. Nacpali je dovnitř, uzavřeli za nimi ocelové dveře, jejichž, jejichž spáry ještě zamazávali hlínou, a speciální oddíl v protiplynových oblecích sem potrubím sypal z oněch kulatých krabic Cyklon. Tyto drobné modravé, na pohled nevinné krystaly, které při sloučení s kyslíkem okamžitě začínají vylučovat otravné látky, působí naráz na všechna centra lidského organismu. Potrubím se nasypal Cyklon, esesák, řídící tento proces, otáčel vypínačem, komora se osvětlovala, a on okénkem ze svého pozorovatelského stanoviště sledoval udušení, které, podle různých výpovědí, trvalo od dvou do deseti minut. Okénkem mohl vidět všechno: i strašné tváře umírajících, i pozvolné působení plynu. Okénko bylo právě v úrovni obličeje stojícího člověka. A když lidé umírali, nemusel se pozorující dívat dolů: umírající nepadali – komora byla napěchována tak, že i mrtví v ní mohli jedině stát.

(…) Někdy k usmrcení ponechávali zesláblé lidi po mnoho hodin v zimě na mrazu. K tomu patřil i takzvaný večerní tělocvik. Spočíval v tom, že už tak vysílené a po pracovním dnu do krajnosti zesláblé a unavené lidi nutili po večerní kontrole půldruhé hodiny běhat v blátě, sahajícím po kolena, v zimě na sněhu nebo v letním vedru okolo obytného bloku, jehož obvod značně přesahoval kilometr. Ráno sbírali mrtvá těla podél celé ohrady bloku.

To byly, takříkajíc, běžné každodenní způsoby usmrcování. Avšak zvířata, která již okusila lidskou krev, se nespokojovala obyčejnými způsoby. Smrt jejich obětí byla pro ně nejen prací, ale i zábavou. Nebudeme hovořit o „zábavách“, obvyklých pro všechny německé tábory, tj. o střelbě do živých terčů ze strážních věží nebo o ubíjení k smrti stovek vyhladovělých lidí, vrhajících se na hozené jim kosti. Připomeneme zde jen některé „zábavy“ specifické pro lublinský tábor.

Prvních „duchaplný žert“ spočíval v následujícím. Jeden z esesáků sekýroval některého z uvězněných, že nedodržuje táborový řád, a proto že má být zastřelen. Vězně postavili ke stěně a esesák mu ke spánku přiložil svoji pistoli. Člověk, v očekávání výstřelu instinktivně zavřel oči. Tehdy esesák nenápadně přistoupil k vězni a udeřil ho do temene hlavy silným prknem. Vězeň upadl do bezvědomí. Když se z něj po několika minutách probral a otevřel oči, esesáci stojící před ním, se mu vysmívali:

„Vidíš, jsi na onom světě. A vidíš, že i na onom světě jsou Němci, a ty před nimi nikam nemůžeš utéci.“

Zkrvavený člověk byl stejně odsouzencem smrti, neboť nebyl schopen se zvednout. Když se esesáci pobavili, zastřelili ho.

„Žertík“ číslo 2 souvisel s velikým bazénem, nacházejícím se v jednom z táborových baráků. Vězně, kterého prohlásili za provinilého, vysvlekli a srazili do toho bazénu. Když se pokoušel vynořit a vyškrabat se z vody, esesáci, stojící kolem, ho holinkami sráželi zpátky do vody. Dokázal-li se vyhýbat úderům, dali mu možnost vylézti ven. Avšak za jedné podmínky – že se zcela oblékne za tři vteřiny. Esesáci se dívali na hodinky. Samozřejmě, že se nikdo nedokázal za tři vteřiny obléci. Pak ho znovu sráželi do vody, znovu mučili, dokud neutonul.

„Zábava“ číslo 3 také vyvolávala nevyhnutelnou smrt toho, na jehož účet se bavili. Dříve než „provinilce“ zabili, přivedli ho k běloskvoucí prádelní ždímačce a přinutili zasunout konce prstů mezi její dva těžké válce z tvrdé gumy. Potom jeden z esesáků nebo na rozkaz některý z vězňů začal točit klikou stroje. Ruka člověka po loket nebo i rameno byla vtahována mezi válce stroje. Křik mučeného naplněný zoufalstvím a děsem sloužil k pobavení. Je jasné, že člověk s rozdrcenou rukou, jako každý, kdo nemohl pracovat, byl po mučení likvidován.

---

1. Podrobnosti o „životě“ v táboře Dora jsou zachyceny v knize Jiřího Beneše: V německém zajetí. Kniha obsahuje osobní svědectví Jiřího Beneše, synovce prezidenta Edvarda Beneše, o jeho věznění v nacistických koncentračních táborech. Kniha bude brzy zveřejněna v audio formě na Náboji Pravdy. Podle J. Beneše, který tam strávil cca 2 roky, v Doře pracovali i Češi a příslušníci dalších národů, a vyráběly se tam především zbraně V2

Václav Řezáč – Nástup – úryvky z knihy, která pojednává o vysídlování Němců po 2. světové válce a film O. Vávry z r. 1952