Jsou včely hodní pomilování hodní užiteční tvorečkové, nebo záludné, agresivní, jedovaté bestie? Odpověď je nutné naškatulkovat. Jak pro koho, jak které, jak kde a jak kdy.
Začnu s tím, jak pro koho. Jestli je někdo alergický na včelí bodnutí, bude mít právo na subjektivní odsudek, že jsou včely záludné, agresivní, jedovaté bestie. Tečka.
Měl by úly obcházet velkým obloukem a měl by dávat pozor, kam šlape bosý a měl by zpozornět, když mu okolo hlavy něco začne bzučet. Odůvodněně se může začít bouřit, když si soused na pozemek umístí úly.
Osobně včely na své zahradě ve vilové čtvrti nemám, nechtěl jsem dát podnět k vzniku sporů se sousedy. Ono úplně stačí, když někdy v době medobraní zapomenu někde volně prázdné vytočené rámečky s plásty se zbytky medu. To se vám slétnou během deseti minut všechny včely ze širokého okolí. Hukot, jako když startuje tryskáč, je jich tolik, že přistíní sluníčko. A i když nejsou agresivní, zajímá je jen sladký med, JDE Z NICH STRACH.
Jak které – jsou druhy včel agresivnější, jsou druhy včel mírnější. U nás je ze zákona povinně chována včela karaňka. Poměrně mírný druh včely importovaný k nám v předminulém století, který u nás nahradil včelu černou, která zde byla doma a byla o poznání agresivnější, jak říkají včelaři, ostřejší. Zákonem je dáno, že se u nás nesmějí rozšiřovat, chovat a křížit jiné druhy včel a jedním z důvodů pro to je také to, aby se u nás nenamnožili, mimoděk nevyšlechtili agresivní druhy včel. Jsou tu totiž odstrašující případy.
To v Jižní Americe si chtěli vyšlechtit nový, výkonnější druh včel. Vzali domácí jihoamerickou včelu, a křížili ji v nějakém úústavu s dovezenou včelou africkou. Nepovedlo se jim sice vypiplat z pohledu užitku výkonnějšího křížence, zato extrémně bodavé agresivní včely. Ty jim díky bordelu z úústavu frnkly a od té doby je včelaření v Jižní Americe vysloveně adrenalinová záležitost a včely se staly nebezpečím nejen pro alergiky.
Jak kde – včely jsou v podstatě nebezpečné, zaútočí a bodají jen v určitém okruhu okolo úlu. Jinde se vás v podstatě nevšimnou. Zahání totiž vetřelce, kteří by mohli dostat chuť na jejich medové zásoby a chtěli jim z té příčiny vyplundrovat úl. Nejčastěji byl tím vetřelcem odjakživa medvěd nebo různé druhy opic, včetně té lysé vzpřímené, co chodí v tlupách po zemi. Podle toho také včely mají vytvořenou obrannou strategii. Drží v úlu stálou hlídací službu stále monitorující prostor okolo úlu. Když se k úlu člověk – medvěd přiblíží a překročí pro hlídací službu „červenou čáru“, vystartují a jdou zahánět vetřelce. Utočí na hlavu a oči. Mají tisíciletími vyzkoušeno, že tam je medvěd nejcitlivější. Nejdřív narážejí vetřelci do hlavy, a když vetřelce neodradí, použijí svoji zbraň – ŽIHADLO.
Žihadlo? Jak to vůbec u včel vypadá? Je to ostrá dutá as 3-5mm dlouhá jehlička opatřená zpětnými háčky spojená s jedovým váčkem obsahujícím jed. Jedu je sice méně než ho mají vosy a sršni, ale je asi 25 x účinnější. Žihadlo je naloženo v kyselině mravenčí. Když včela bodne, kyselina mravenčí způsobí palčivou bolest. Háčky zaseknou žihadlo ve vpichu, včela si žihadlo i s jedovým váčkem vytrhne ze zadečku a svaly přidržující váček k žihadlu sevřou a vtlačí jed z váčku přes žihadlo do vpichu. Jed způsobuje menší či větší otoky, při mnohonásobném pobodání i vážnější problémy. Navíc žihadlo, které se neodstraní nebo se ve vpichu zalomí, se může v ráně zanítit a přijdou ještě další problémy. Dobrá výzbroj, ne?
Včela je kamikadze. Může bodnout pouze jednou. Po bodnutí a vytržení žihadla umírá. Ale protože včely mají v případě ohrožení všeobecnou brannou povinnost a jsou jich desetitisíce, POZOR!
Bodne li včela, vypustí feromon a hlásí všem ostatním včelám v dosahu, splnila jsem svou povinnost, podařilo se mi bodnout medvěda, umírám za úl, následujte mne. A ostatní včely ji následují a bodají do stejného místa nebo do jeho blízkosti.
Jak už jsem psal, včelí jed způsobuje větší či menší otok. Včelaři mnohočetně v sezoně pobodaní mají vypěstovanou imunitu a neotékají. Začátečníci a laici většinou otékají a někteří velmi otékají.
Onehdá jsme si s kolegy včelaři z místa uspořádali na víkend naučný včelařský zájezd. Domluvili jsme si s několika profíky z okolí Nasavrk prohlídku u jejich včel s výkladem. Ono je vždy dobré se porovnat s někým zkušeným, popřípadě od něj něco převzít, poučit se.
V neděli jsme po absolvovaném programu odjížděli a ještě jsme měli cestou domů na programu návštěvu jednoho včelaře – profíka s výkladem přímo na jeho stanovišti.
Měl tam asi 20 úlů na loučce u remízku mezi dvěma lány kvetoucí řepky. Včely usilovně makaly, létaly těžké, žluté od řepkového pylu k úlům. Bylo teplo, mírně zataženo, vypadalo to na odpoledne na déšť nebo bouřku.
Náš hostitel náš houfec asi 15 lidí zavedl asi 5 m od úlů a ukazoval nám své technické vychytávky (mimochodem, klobouk dolů).
Nějak mě docvaklo, že je něco špatně. Že je jen otázka času, kdy se některé nacucané, těžké, nemotorné včele při návratu z pole do úlu nepodaří vyhýbací manévr okolo hlav v našem houfu, zamotá se do vlasů a BODNE. Stoupl jsem si tedy raději k šípkovému keři asi 3m od houfu a odtud pečlivě sledoval zajímavý výklad.
Netrvalo ani 5 minut a moje prognóza se začala plnit. Kolegové včelaři se začali oplácávat. Včely se do houfu daly, čím víc žihadel rozdaly, tím víc jich útočilo. Mně přitisknutého k šípkovému keři ale vynechaly.
Po chvíli oplácávání, než včelaři překonali svou důstojnost – včelaře přece nějaké to žihadlo nerozhází, zahájili důstojný ústup. Každý s dvěma, třemi žihadly. Debata se dokončila v klidu ve větší vzdálenosti od úlů. Pak jsme se přesunuli do blízké restaurace na oběd.
Pro praktikujícího včelaře není, jak už jsem vysvětlil, nějaké žihadlo zas takový problém. Na našem zájezdu s námi byl ale i jeden úplný začátečník. Žihadla dostal tři. Jedno do plešky, jedno do tváře a jedno pod oko. V restauraci jsem s ním seděl u stolu a pozoroval naživo Kafkovu Proměnu. Jak se nebožák měnil, z obličeje mu rostla nafialovělá TLAMA. Vypadal, jako by z oka vypadnul záludným obyvatelům vzdálených galaxií z Hvězdných válek.
Číšník, který k nám přišel se nás optat, co si dáme, se docela viditelně při pohledu na mého kolegu – začínajícího včelaře zarazil a chvíli to vypadalo, že nás neobslouží, ale pak přece jenom…
Nevím, jak nebožáka přijali po návratu doma. Jestli, když se objevil ve dveřích, nezačala jeho paní volat „VLKODLAK, VLKODLAK“. Jestli, mu řekla, když se identifikoval přes občanský průkaz, že je starej vůl a že jestli takhle bude často chodit domu, že se ho budou sousedi a děti bát a že ona s takovou obludou žít nebude.
V každém případě, se ze začínajícího včelaře stal včelař končící. UŽ HO NIKDY, NIKDO NEVIDĚL.
Jaké z toho plyne poučení? Začínající včelař by neměl dbát tolik na důstojnost a odůvodněných případech by měl začít prchat včas.
Já mám včely jen šestery a ještě dohromady s kamarádem, tedy med jen pro sebe a známé.
Mám je v lese kousek od baráku. Nešlechtím je, kdysi před 30ti lety jsem je koupil jako dědictví po starém včelařovi. Protože u nás v lese jsou v dutinách starých buků ještě divoké (zdivočelé) včely, tak ty moje se s nima kříží. Moje zkušenost je:čím divočejší včely, tím více medu přinesou.
Pokud někoho pobodají (hodně) pomáhá alkohol. Váže jed na sebe.
Kamarádovi jednou, před bouřkou, vítr převrhl úl a včely se i s rámečky vysypaly na zem.Rychle je začal dávat do úlu, bouřku by venku nepřežily.
Říká, že žihadel měl přes 50.
Začalo se mu dělat blbě a protože slova jako sanitka, nebo doktor nezná, tak do sebe vyklopil půllitrovku rumu.
Za pár hodin se probral. Je ale pravda, že na nějaké to žihadlo je zvyklý.
Vosy na zahradě a okolo baráku hubím.
Teď už i sršně.Sršeň si občas nějakou tu včelku chytne, to bych mu odpustil.
Mám ale před vraty domu pár (asi 150) starých kaštanů a přímo před vraty v dutině jsou pravidelně sršni.
Bohužel, když přijedu večer domů a je tma, auto svítí na vrata a sršni jdou za světlem.
Tedy také na vrata. A odemykat a riskovat sršně do vlasů nebo jinam odmítám. Tak hubím.
med do čaje přes celou zimu, ještě i teď. Nebo smíchat s medem různé koření a třeba zázvor, citron, … med se stane tekutým a není to špatné.
Alergie – byla jsem alergik na vosí štípnutí, už nejsem. ale nic příjemného to nebylo.
Moje vnučka, jako asi tříletá, našla na zahradě polomrtvou čmelu.
Tak jí stéblem postavila na nožičky, čmela popolezla a vnučka jásala :” Jsem doktorka! Já jsem jí vyléčila!”
V tom ale na ten hmyz její asi roční bratr šlápnul. Byla z ní placka.
Vnučka smutně konstatovala : “ A už je zase nemocná.”
Včely jsou fajn, ale vosy jsou potvory. (nejsem alergický na bodnutí hmyzem)
Asi před 5-ti léty jsem obcházel na chalupě v lese „hříbkoviště“. Kolem lesní cesty rostly maliny a tak jsem se nasoukal do onoho spletence rostlin a ujal jsem se hodování na malinách. Co čert nechtěl (anebo chtěl) stoupnul jsem si na díru, která vedla do vosího hnízda. Za chvíli se ozvalo zlověstné hučení a milé vosy uznaly, že mne bodáním vystrnadí. Dostal jsem asi 25 až 30 žihadel a byl jsem vystrnaděn. Protože jako kluk jsem věčně šťáral klackem do vosích děr, tak jsem měl téměř jistotu, že krom otoků to se mnou nic neudělá. Pro jistotu jsem se usadil na blízkou hromadu dřeva a „té mojí“ jsem sdělil, co se přihodilo a že se jí budu každých 5 minut budu hlásit, aby věděla že mne bude dál (bezúspěšně) vychovávat. Krom otoků, které téhož dne splaskly se ni dalšího nedělo.
A pak bych měl ještě jeden dotaz.
Četl jsem, že v jižní evropě se dost rozšiřují ty jihoamerické sršně, které jsou schopny likvidovat celá včelstva. Jak se na tyto agresory připravujete, jestli dorazí až sem?
Dotaz.
Budou v rámci série o včelách i nějaké recepty?
Mám totiž kámoše, ten se dal před nějakým časem na včelařství a od té doby mele furt o včelách.
A do toho mi ještě furt cpe tenhlencten med. Je to sladký jako sviňa, lepí to a na chlebě já radši sádlo se škvarkama. A už toho mám doma 6 kilo, tak teď nevím, co s tím.
Tak pokud by šlo třeba na závěr nahodit nějaké návody, jak se toho zbavit…
Já jsem slyšel, že med je dobrý na Alzheimera…
Jasně, Zakladateli. To bude patrně ironická narážka na tu mojí včerejší Husqarnu s „k“ uprostřed.
Ale já to takhle beru, naběh jsem si na to sám.
Husqvarnu.
Pochopitelně máte pravdu.
Opět jsem to spletl.
Mám už na hlavě cca půl metru popela, jak si ho sypu, mám ještě přidat?
Husqvarna!!!
Je to správně?
Nebylo to myšleno ve zlém, nýbrž jako přátelský šťouchanec. Snad to tak bylo i pochopeno – doufám v to :-))
Přesně tak to pochopeno bylo, jelikož pokud by to bylo pochopeno špatně, i má reakce by byla jiná.
Ale jelikož sám moc rád používám ironii a sarkasmus jako šťouchaneček, dokáži ocenit a uznat, když zase někdo jiný mě nachytá na švestkách (obzvlášť, když si na to sám naběhnu).
Takže úplně v poho.
Fajn psaní, pane Admirále! Musím se však přiznat, že med mi nechutná. Co sklenic už prošlo naší domácností (manželka od vdečnosti dostavá občas od pacientů-včelařů sklenici medu, někdy dokonce s popisem…), ale já neochutnal ani atom.
Mám nějaký blok z dětství, čaj a med. Nechci psát, hnus, ale skoro tak to cítím:-) Otázka je, možná to bylo způsobeno nějakým druhem medu, že jsem k tomu získal odpor, možná, že dnes nějaká lehčí sorta, je chutnější…nevím, je v tom rozdíl??? Mohl bych to zjistit sám, máme 3 sklenice medu, ale nechci…:-) Jak se naučit(!?) mít chuť na med? (Zdravotní výhody neuvádět!)
Nevíte co je dobré a taky zdravé. Já už neměla kafe s cukrem nepamatuji. Sladím pouze medem a má to báječnou chuť. Zkuste
Nechutná???
Dá se i zkvasit.
Páč jste rozmazlenej.
Mě kdysi, když jsem vyrůstal u babičky, tak do mě, prý ze zdravotních důvodů, rvala teplé mléko s Vincentkou.
Nic hnusnějšího jsem dodnes neokusil. Co já bych dal za to, kdyby do mě rvala med.
Já mám ráda vosíky. Ti nekoušou a jsou chytří. Mám skleník a když tam vlítne hmyzák,tak se utluče o sklo. Ne tak vosík.
Ten tam vleze záměrně a dělá si tam hnízda. To podporuju loví mi tam molice. Na noc tam zavírám dveře a když ráno jdu otvírat,oni už u těch dveří čekají v řadě,až otevřu,aby mohli vyletět. Já přijdu,řeknu ahoj kluci už jdu vy na mě čekáte,otevřu ty dveře a oni vyletí. Jsou to mi kámoši.A mají mě rádi,bydlí u mě každý rok. Někdy dokonce začnou stavět hnízdo v konvi nebo kýblu na plevel. To jim s těžkým srdcem musím zničit.
Zajímavé. Sám jsem uvažoval, že na důchod bych si malé včelstvo pořídil. Japonská zahrada, čaj, knihy, meditace, včely a mezi vším tím, starý důstojný pán…trochu dělám srandu a trochu nad tím uvažuju vážně.
Srsne mam rad, obcas mi nejaka zabloudi na zahradu rad je pozoruju a posloucham hukot jejich kridel.
Jeste jsem ale neprisel na zpusob, jak je nalakat na trvalejsi pobyt.
U nás se sršně kdysi dávno usídlili na chatě. Pár let v pohodě (nedráždit!), ale pak nějak zagresivněly. Byl to těžký boj, ale vystrnadili jsme je.
Čtu: srnce mám rád…
A to je pravda, nač to skrývat!
Sršně bydlící jinde a zahradu navštěvující jsou příjemní a neškodní. Rád je pozoruji, jak velmi obratně loví vosy.
Sršně bydlící příliš blízko obydlí či dokonce v něm jsou nepříjemní a hubím je.
Ideální přípravek je biotol, je to prášek, který stačí nafoukat do vletového otvoru. Umažou se, olížou se …
Včera teplota vystoupala na +3°C ve stínu, včelky lítaly hojně, kvete jenom vrba jíva.
http://imgway.cz/s/d5PW
Jedna technická pro Admirála:
Mě to dřív nenapadlo, ale možná by bylo do budoucna dobré dělat kratší nadpisy. Dlouhý nadpis ve výpisu komentářů (pravý postranní panel) působí nepřehledně…
Stejně je to zvláštní. Já už před nějakou dobou měla stálou návštěvnici – dost levandule, když odkvetla, tak jsem dávala na balkon med /cukr/a létala dál. Ač žijí krátce, vždycky na jaře, když nikde nic, nějaká přilítla. Včil už taky. A mám docela rušno, mají to rozdělené – dopoledne včelka, odpoledne či navečer čmelda. Doposud marně koukám, kde by byl v dědině nějaký úl. Ale návštěvníci potěší a pozorovat je jak poletují a vybírají je lepší než sdělovadla… jo
Tož pod oko, to musela být radost. Třeba o oko přišel a teď brázdí somalské vody s hrstkou zatracenců.
Poučné čtení!
Využiju příležitosti a zeptám se na jednu věc, třeba budete vědět. Svých kamarádů sršňů se radši ptát nebudu, abych je zbytečně nenaváděl.
Údajně začíná být problém, že se z jihu Evropy postupně šíří velké vosy (sršeň asijská, možná i mandarínská, nevím) a dělají na včelstvech velké škody. – Proč se na úlech nedělají vstupy (česna?) právě tak akorát pro včelu, aby o dost větší sršeň neprolezla?
Chystám se, že ty sršně mandarínské zamontuju do nějakého dalšího povídání, mám to v hlavě.
Sršeň mě už taky štípla,i čmelák,ale od včely,to je přímo masakr. A je to čím dál horší. Posledně,to jsem obírala růže, dostala štípanec,no otok,kopřivka a pálení sliznic,se dá přežít ve vaně, ale srdce,privezly každém stahu jakoby někdo sevřel do svěráku a bolelo,záchvat trval asi 2 hodiny, ještě týden.
Takže člověk si asi nějakou imunitu nevypěstuje. V dětství mně nic nebylo. A že jsem žihadel dostala. Trávník na naší plovárně býval samý jetýlek. Až v dospělosti se to žačkou zhoršovat. A teď už je to docela o život.
My sršně míváme blízko domu, jednou jsme je měli i na půdě, na vaznici v koutě u poslední krokve. Rád se na ně dívám, zvlášť na jaře, když sbírají z kůry šeříku a starých prken dřevní vlákna na papír hnízda: rolují si kuličku, která je velká, někdy i větší než jejich hruď. Často je vídám, jak nalétávají nad pultovou střechu kůlny – jak malý vrtulník, hledají, co by ulovili. Sbírají z keřů housenky a nosí do hnízda.
Naši sršni (vlastně sršně) nejsou agresivní a když je pozoruju zblízka, neprotestují. Jsou krásní. I když Admirálovi žerou včely :-))
Asi nejde o nevypěstovanou imunitu, spíš se jedná na přehnanou imunitní reakci na včelí jed.
Pěkný, zajímavý článek.
S tím bodnutím mám podobnou zkušenost jako Sibyla. Nikdy mi bodnutí vosy nebo včely nedělalo problém – teda krom toho, že to chvíli pálilo. Neotékal jsem, i jen najít místo vpichu byl problém. Ovšem po dlouhé době mě před pár lety a loni znovu cosi bodlo jednou do ruky a podruhé do nohy. Jsem si téměř jist, že v obou případech to byla včela. Výsledkem byl dlouhotrvající (fakt docela dost dní) bolestivý otok:
https://photos.app.goo.gl/nB7yWKEFaLWiU5B66
Mám takový pocit, že včely nejsou to co bývaly 🙂
Medvídek Pú říká, že „…ve včelách se jeden nevyzná“. Já bych mu i věřil, není-li člověk Admirálem.
Já to mám se včelami stejně jako třeba se jmelím.
zalezi
nekdy jsou vceky nacucane pesticidem (sajrajtem z pole) to pak muze delat bodnuti vetsi problemy
pred bourkou, nebo k veceru uz v lete ke vcelam nechodit (vecer jsou uz vsechny doma) a potvory v noci nelitaj, ale lezou
Mam stejnou zkusenost a oduvodnil jsem si to jako prox: Drive hmyz nejedl tolik chemie.
Cele je to na povazenou, jsme nasakli mikroplasty, hormon, antibiotiky, pesticidy a to vse ve jmenu pokroku.
Nikdo z mych znamych nema doma sici stroj, roztrzene saty se neopravuji, ale vyhazuji. „Vcerejsi chleba nezeru“, slychavam casto. Kdybych nemyslel sobecky na svoji existenci, pral bych tehle civilizaci zanik, tolik dekadence a sobectvi se jen tak nevidi, je to az nechutne, pozorovat svuj vlastni druh.
Jinak dekuji Alefovi za zridlo a zdravim ostatni.