Čtyři týdny poté…

Tuhle mi volá Petra Rédová, jestli bych si neudělal čas a nezajel s ní na severní Moravu. Tam do Krnova a okolí, kam jezdila pomáhat po povodních. Že si tam vyslechnu naprosto neuvěřitelné věci, o kterých by měl v Kotlince slyšet každý. Ona tam teď zrovna poveze další dávku pomoci, už tam leckoho zná a tak se mohu přidat.

Jo, výborný nápad, říkám si. Máme necelé čtyři týdny od povodní, které byly leckde horší než v roce 1997 a v médiích je ticho po pěšině, jako by se tam vlastně ani nic nestalo. Všichni jsou spokojení, papaláši se už vzájemně poklepali po zádech, jak to všechno krásně manažersky uřídili, neziskovky už vybraly peníze, předvolební fotky, jak všichni pomáhají, ty už máme za sebou. Zároveň už lidem nebudu nakukovat do jejich bezprostředního neštěstí a dozvím se, jak to tam doopravdy bylo.

A jeli jsme…

Petra mě vzala do Brantic k Barnetovým. To je taková rodinná firma, která dělá… tedy dělala… do lesnictví. Pěstovali sazeničky stromů, měli areál hned vedle řeky a mysleli si, že být dva metry nad běžnou hladinou Opavy, bude dostatečně vysoko. Nebylo. V některých částech jejich areálu voda nastoupala ještě tři metry nad terén a protože dům mají na nejvyšším místě, tak měli uvnitř „jen“ metr vody.

Povodňová vlna přišla nakonec tak rychle, že se tak tak stihli evakuovat terénní toyotou a hasiči už na ně ze silnice jen koukali a drželi jim palce. Měli nachystány desetitisíce sazenic, protože teď právě přichází čas pro jejich prodej. Celý rok je připravovali, dávali do stojanů, aby se jich na pozemek vešlo víc, zavlažovali, starali se, zaměstnance platili… a pak přišla voda a všechno vzala. Dodnes jim lidé z okolí vracejí takové ty plastové proložky podobné proložkám na vajíčka, ve kterých se to pěstuje. Plast přežil. Sazeničky nikoliv.

Už náš příjezd byl naprosto symptomatický. Posledních sto metrů se nedalo mluvit o silnici, ale jen o blátivé cestě. Na začátku stojí dodávka nejmenované přepravní společnosti, která Barnetovým vezla nový kotel, ale mladý řidič prostě odmítá jet blátem, aby si neušpinil auto. Řešte si to, jak chcete. Kotel váží půl tuny a kvůli floutkovi běhá pan Barnet po dědině a shání terénní vysokozdvih… My jsme samozřejmě po cestě bez problému projeli. Sice tam bylo plno bláta, ale cesta byla normálně pevná a průjezdná.

Když jsem zdvihal obočí, paní Barnetová jen mávla rukou. Tohle už zažívají několik týdnů. Před týdnem jim v areálu zapadl náklaďák, který si objednali na odvoz šrotu ze zničených fóliovníků… Ve vsi samozřejmě operují vojáci a mají tam osmikolové tatry. Mají stanoviště právě vedle té příjezdové cesty, ale mají striktní zákaz pomáhat jednotlivým lidem. Jejich úkol je pomáhat při zprůjezdnění cest. Prosby nepomohly… A tak Barnetovi objednali jinou tatrovku, která jela dvacet kilometrů k nim, tam dvě minuty pracovala a pak jela dvacet kilometrů zpátky, zatímco vojenská tatra stála sto metrů daleko a během celé doby se ani nehnula…

Pak jim přišel domů likvidátor z pojištovny a sice uznal, že musejí zdi vysušit, omítku oklepat, znovu nahodit a vymalovat, ale pojištovna zaplatí jen ten metr výšky, kde byla voda. Ano, je pravda, že se zeď musí opravit celá až nahoru, ano, je pravda, že obložková futra se musejí vyměnit celá, ale pojišťovna uhradí jenom ten metr… je to napsáno tím drobným písmem na straně šestnáct všeobecných smluvních podmínek… Znovu už jim to stejně nepojistí, tak je ještě řádně vezmou na hůl. I za ten kotel dostali půlku toho, co stálo nový. Pojišťovák a zloděj se postupně stávají synonymem.

Kroutím nevěřícně hlavou a to už se na mě sesypávají příběhy dalších dobrovolníků, co tam pracují. Prý zákaz pomáhání jde tak daleko, že vojáci večer sundávají uniformy, oblékají si civilní tepláky a chodí pomáhat lidem ve volném čase, aby je nikdo nepoznal a oni neměli malér. Vojenská organizace práce stojí za houby, v tom se na třicet let nic nezměnilo, jen kdysi jich alespoň bylo hodně a dělali, co bylo zapotřebí. Teď dělají jen to, co si dohodnou krizové štáby, které se ale vůbec nebaví s lidmi a vůbec netuší, co kdo potřebuje. Místní starosta například odmítl nabídku dobrovolníků, že by pro děti postižených zorganizovali nějaké výlety, ať mají rodiče čas na úklid… Prostě, co si člověk neudělá sám, to nemá.

Pak mi představili jednoho hasiče. Profesionála. Málokdo měl takovou smůlu jako on. Zatímco pomáhal ostatním a evakuoval ještě hůře postižené, voda vyplavila jeho dům, vyzkratovala mu elektřinu a on při povodni ještě zároveň i částečně vyhořel. Musíte uznat, že to se hned tak někomu nepovede. V rámci okresu měli několik kluků, kteří vyklízeli domy jiných, pomáhali jim s blátem a jejich vlastní pohroma doma zůstala pohromou, protože nebyl čas. A potom, když pominul největší nápor, víte jak se jim náš stát za jejich obětavost odměnil? Milostivě jim nabídl čtrnáct dní neplaceného volna, ať si tedy mohou doma uklidit… Kdyby jako někdo přemýšlel, proč lidi nemají tenhle líbodémo režim rádi, tak právě pro takové drobné sviňárny.

Ještě mnoho dalších věcí jsem vyslechl… Jak dobrovolníci suplovali práci krizových štábů a sami obcházeli postižené rodiny, aby se vůbec dozvěděli, kde je jaký problém. Jak přijel Zdechovský, ale jen na radnici… do skutečného bláta se mu moc nechtělo… Jak na místě vládnul takový zmatek a arogance, že leckteří dobrovolníci prostě odjeli domů, protože se to nedalo. Že vojáci přijeli ve chvíli, kdy už lidé měli většinu bláta z chalup vyvezeno a místní firmy s bagry zprůjezdnily cesty. Vojáci za to nemohou, ti byli připravení už když se rozpršelo. Ale než se to nahoře dohodlo, než se vydaly rozkazy… než vyjeli…

Ale musím říct, že zlaté české ručičky ještě existují. Je neuvěřitelné, kolik práce člověk dokáže udělat, když ho neštěstí zmobilizuje. Na první pohled vidíte, kudy se prohnala voda, ale také všude vidíte, že mají oklepáno, od bláta vyčištěno, zničené věci jsou vyházené, paní domácí vám hrdě hlásí, že kávovar byl nad hranicí zátopy, takže si sice sotva máte kam sednout (a majitelé lehnout), ale kávu dostanete jako v grandhotelu. Venku hrčí elektrocentrála, protože leckde ještě nejde elektřina a často ji vypínají, kvůli dalším opravám, zkrátka příroda sice udeřila do civilizace plnou silou, ale člověk se prostě nevzdává.

Kdo chcete pochopit, co je to povodeň, jeďte se podívat do Krnova, kam se sváží všechno to, co voda zničila…

Na první pohled také rozeznáte, který starosta je frajer a který je debil. Rozeznáte, kdo v torně objevil maršálskou hůl a zůstal hloupým omezeným politikem, co se hodí jen na prázdné žvanění. Promluvte si s lidmi u kteréhokoliv baráku, okamžitě vám to řeknou, ale vlastně ani nemusejí. Stav oprav vám to poví velmi výmluvně.

Ale také zjistíte, že na stát sice platíte pořád víc, ale dostanete za to čím dál míň. Když jsem si vyslechl, co lidé udělali vlastními silami a co za stejnou dobu udělal stát, tak bych řekl, že ho na daních přeplácíme nejméně čtyřnásobně. Stát si bere zhruba padesát procent naší píle, ale o povodních udělal tak jednu čtvrtinu toho, co zvládli místní lidé, místní firmy, místní spolky, místní bagry a místní dobrovolní hasiči. Ne, energetickou infrastrukturu do toho nepočítám, to všichni pěkně zaplatíme v cenách elektřiny.

Kdybych já byl premiér, tak nařídím, aby všichni postižení byli na rok osvobozeni od všech daní i DPH a aby energii měli za výrobní ceny. Ale to samozřejmě nejde. Kdyby se ukázalo, kolik je výrobní cena elektřiny a kolik na ní energobaroni rejžují, tak by je lidi oběsili. Místo toho si postižení mohou odložit platby záloh… ne, nebudou jim odpuštěny, nebo zmírněny… jen si mohou placení odložit, aby za půl roku topení v přímotopech zjistili, že jsou definitivně v háji.

Jo a ještě jedna věc… Státe! Fialo! Vládo! Jestli nejste skety, tak okamžitě zrušíte ten zákaz topit ve starých kotlích. Ti lidi tam mnohdy ani nemají jinou možnost. Zima je za dveřmi, mají zničená okna i dveře, zdvihnuté podlahy a mokré zdi. Starý litinový Viadrus (kterému voda nijak neuškodila) je mnohdy to jediné, co je dělí od živoření. Tak nebuďte úplné svině a konejte! Teď hned!

Když povodně přišly, říkal jsem v několika rozhovorech, že kdo chcete pomoci, ponechte si jednu pětistovku v obálce a počkejte. Za čas si na postižené nikdo ani nevzpomene, ale oni pořád budou potřebovat pomoc. Myslím, že nastala ta chvíle. Kdo nechcete posílat peníze neziskovkám a chcete přesně vědět, na co vaše peníze půjdou, tady máte jednu z mnoha možností. Ze je telefon na paní Barnetovou – 603 341 962 a zde je jejich číslo účtu: 312 097 71/0100. Vaše peníze zachrání jednu domácnost a několika lidem jejich zaměstnání. A až se vzchopí, můžete si k nim přijet pro sazeničku nějakého buku, smrčku či lípy pro štěstí.

Nevěřte mi, zavolejte jim sami, vyslechněte si jejich příběh a pak teprve sáhněte to vrecka.