Zlo z Východu

OLD SHOOTTERHAND pravil: „Tyvole, všecko je relativní. Vždycky záleží na tom, z jaký strany se na to podíváš!“

Otevřely se dveře hospody a v nich se objevil „Pan Učitel“, tedy důchodce – starej Novotný – bývalej učitel z místní malotřídky, kterou prošla většina osazenstva hospody, proto mu nikdo neřekl jinak než Pan Učitel. U všech chlapů požíval stejnou vážnost jako místní obvoďák, řezník, opraváři všeho možnýho nebo zvěrolékař.

Jak ho zmerčil Bušmen, kterej sedával schválně ksichtem ke dveřím, aby měl přehled a krytý záda (pro případ, že by se třeba někdo rozhod naši hospodu přepadnout!), celej se rozzářil a zahalekal: „Dobrý deeeeen, Pane Učitel!“ Pátej pád – oslovujeme, voláme – ho Novotný asi pořádně naučit nedokázal, pomyslel jsem si. Všechny hlavy se jako na povel otočily směrem ke dveřím a téměř sborově ho pozdravily „dobrý den“ taky – jako na začátku hodiny ve třídě, pomyslel jsem si. Jo, zvyk je železná košile aneb co se v mládí naučíš… Jen ty hlasy nezněly vůbec dětsky, anóbrž bučely zmutovanými mužnými témbry.

„Pojďte si sednout sem, Pane Učiteli,“ vyzval Novotnýho Pepa a mávnul rukou směrem k nám. Mireček měl dneska odpolední ve Škodovce, tak byla jedna židle volná. V hospodě bylo zvykem, že Novotnýmu se prokazovala úcta a vděk za školní léta pozváním na pivo – totiž zaplacením jeho dvou piv – víc si s ohledem na svůj věk a zdraví nedával. Kam si sednul, tam měl vždy někdo „tu čest“ ho na ta 2 piva pozvat. A vůbec ne proto, že by mu na to nestačil důchod. I když poslední dobou, co se tak strašně zdražilo pivo a sesekali důchody, mu to asi přišlo vhod. Novotný chvilku zaváhal, rozhlídnul se kolem dokola po hospodě a nakonec se (na osmdesátníka křepce) vydal k našemu stolu.

„Jak se máte, Pane Učitel?“ zeptal se Bušmen, jakmile Novotný dosedl.

„Učiteli!“ opravil ho nejdřív Novotný důrazně, ale hned pokračoval: „To víš, Kubíčku, jak se může mít dnes starý člověk rok před osmdesátkou, který už toho tolik prožil?“ řekl s trochou nadsázky na pohled i na poslech čilý důchodce. Učitel Novotný mluvil důsledně spisovnou češtinou a oslovoval své bývalé žáčky i po letech dětskými zdrobnělinami jako ve škole a oni to brali jako samozřejmost. Měl jsme někdy i pocit, že se u toho tak nějak citově blahem rozpouštěli. Já se díky tomu dneska navíc konečně dozvěděl, že se Bušmen, kterýho jsem znal přes čtvrt století z hospody jen jako Bušmena, jmenuje křestním jménem Jakub.

„Já jsem rád, že už jsem důchodce, vždyť já bych se zase musel znovu naučit dějepis!“ a ještě, než stačil doříct celou větu, už před něj stavěl Toník půllitr. „Tady, Pane Učiteli.“

„Díky, Toníku,“ poděkoval mu Novotný a pokračoval. „Když jsem chodil do školy, byla 50. léta – to jsem se učil jeden dějepis. Němci začali druhou světovou válku a osvobodili nás Sověti, které vedl náš největší přítel generalissimus Stalin. Na gymnáziu v 60. letech jsem se učil druhý dějepis – to bylo po pádu kultu osobnosti a na vysoké škole – po té bratrské pomoci a v 70. letech – jsem se učil třetí dějepis. A ten už jsem i vyučoval. No, a po roce 1989 přišla ještě čtvrtá, sametová změna. To jednoho unaví,“ napil se piva. „A kdybych učil dnes, podle toho, co píšou v novinách a říkají v televizi, byl by to už pátý dějepis… To by moje stará hlava už asi nepobrala.“

Old Shootterhand na mě vrhnul významnej pohled a přitom chápavě (nebo spíš uznale) pokyvoval hlavou.

„Vono, jeden aby si pak nesplet´ bolševiky s Němcema, jako major Terazky,“ rejpnul jsem si. „Dneska je to zase vo zlatou mříž…“  Novotný se usmál.

(„Eh, tak zme bolševikov bili…“) https://www.youtube.com/watch?v=lCfoblCv1HY

I Bušmenovi výjimečně ta Novotnýho ironie docvakla taky, možná, že to bylo jen tím, že svýho bývalýho učitele pozorně poslouchal. U něj ovšem, coby našeho „vrchního dezoláta“, to samozřejmě spustilo očekávanou bouřlivou reakci.

„Jo! Celý je to dneska namířený proti Rusákům! Přitom Rusáci nás vosvobodili a dneska se vo tom nesmí mluvit, tak, jako se nesmělo mluvit za mýho mládí vo Američanech v Plzni a vo Vlasovcích, co pomohli Pražskýmu povstání. Dneska dokonce tvrděj, že druhou světovou začalo Rusko napadením Polska a že to osvobození byla vlastně okupace!“

Protože jsme ale tyhlety bušmenovský stereotypní kolovrátkový názory už znali jak svý boty, nikdo tomu nevěnoval pozornost.

„Co zdraví, Pane Učiteli?“ zajímal se Pepa.

Novotný se znovu napil. „Trochu víc mě zlobí klouby, hlavně při změnách počasí, ale to je v mém věku normální. Jinak vše ostatní v mezích normy – s ohledem na rok výroby,“ zavtipkoval.

Bušmen se ale nedal odradit od svýho historicko-geopolitickýho tématu.

„Nejvíc mě naštvalo, jak nějakej ten kokot prohlásil, že všechno zlo přišlo vždycky z východu, přitom Němci jsou na západ od nás. A na nás přece útočili vždycky Němci! No, řekněte, Pane Učitel?“

Novotný na něj upřel zrak: „Učiteli, Kubíčku!“ napomenul ho. „Pátým pádem oslovujeme, voláme. A pamatuješ si ještě, jaký stát nebo země byla předchůdcem Německa?“

„Prusko?“ hádal Bušmen.

Novotný přikývl. „Ano, z velké části, ale ještě předtím?“

„Počkejte,“ vpadnul do toho Pepa. „Teď mě něco napadlo. To Prusko, to zní jako Rusko…“

„Nojo, tyvole!“ vyjevil se Bušmen. „P-Rusko!“

„Latinsky je to Borussia. Bo-Russia,“ rejpnul si do nich Shootterhand v roli skladníka ze šroubárny.

„Faaaakt???“ užasnul Pepa.

„To já znám jen Borussii Dortmund, ten mančaft,“ řekl udiveně Bušmen.

Starej Novotný se napil piva a vrátil se ke svý původní otázce. „Dobře, chlapci, Prusko bylo na severovýchodu od nás a původně především na území dnešních pobaltských států a Polska až posléze se stalo synonymem pro Německo, ale já se ptal, co bylo před Pruskem na tom dnešním území Německa?“

Napil se znova ze svýho půllitru a prohlížel si nás zkoumavým pohledem vyučujícího (nebo spíš asi zkoušejícího) a vychutnával si naše mlčení i napětí, až nám to řekne. Prostě učitelskej zvyk – jeho železná košile.

„Germáni?“ zkusil jsem hádat.

Novotný pozvedl obočí a zatvářil se asi jako když u tabule řeknete, jaký se ve slově píše i/y, ale nevíte proč a neumíte to odůvodnit.

„Spíš Braniboři, ne?“ přidal se Pepa.

Novotný zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Frankové, přece.“

„Teď tomu nerozumím,“ vložil se do toho Pepa. „Kdy a kde žili ti Frankové? A kde žili teda Germáni a Němci?“

„Frankové byli nejdřív jen jeden z germánských kmenů, ale protože si podmanili ostatní – Vandaly, Langobardy, Vizigóty a nakonec i Sasy, tak se pak Frankové nazývali všichni,“ vysvětloval jsem mu. „Od středověku se pojmem Frankové a Franská říše rozuměla de facto Západní Evropa. Franská říše pak bylo celý území ovládaný jedním panovníkem Začalo to Chlodvíkem a přes Pipina až po Karla Velikýho, kterej byl prvním císařem Svatý říše římský. Kapišto?“

„Takže franský kupec Sámo byl de facto Němec?“ užasnul Pepa. „Já vždycky myslel, že Francouz…“

„Dnešní Francie se rozkládala v západní části franský říše – v tehdejší Galii, ale Sámo byl nejspíš nějakej Germán,“ potvrdil mu Old Shootterhand.

„Mimochodem,“ vložil jsem se mu do toho, „ten název Francie mají po Francích…“

„Ale Sámo přece s Frankama bojoval. Nejdřív proti Avarům a pak proti franskýmu králi Dagobertovi, kterýho porazil u Vogastisburgu,“ doloval Old Shootterhand ve svejch dějepisnejch znalostech, čímž mě vždycky nakrknul, protože mi tím jen ukazoval, kolik se mi toho za ta léta vykouřilo z hlavy.

Novotný přikývl na souhlas a doplnil: „Franská říše se později rozdělila na dvě části – západní a východní. A teď, Pepo, hádej,“ otočil se na Pepu, „která byla ta ´německá´?“

„Východní?“ hádal Pepa.

„Správně,“ přitakal starý Novotný a protože měl dopito mávnul směrem k pípě na Toníka.

„Já už asi tušim, co tím chce tady Pan Učitel říct,“ zaspekuloval Old Shootterhand.

„Jo, mě taky něco napadá,“ přidal jsem se.

Novotný se na nás otočil: „Tak, copak, vy dva Pražáci?“

„Já myslím, že chcete naznačit, že to Zlo z Východu opravdu šlo,“ hádal jsem.

Pepa s Bušmenem se netvářili moc moudře. Old Shootterhand si toho všimnul a jal se jim to vysvětlit.

„No, prostě, volové, tady Pan Učitel naznačuje, že – páč na území dnešního Německa rozkládala Východofranská říše, tak to zlo k nám zpravidla přišlo vodkaď?“

Pepa s Bušmenem si evidentně seděli na vedení. Začal jsem se jejich nechápavejma kukučema bavit.

„No přece z Východofranský říše, tudíž z východu, ne?“ zasmečoval Shootterhand. Toník přinesl Novotnýmu nový pivo, vytáhl z náprsní kapsy konzumační lístek a propiskou na něj načmáral dvě čárky. Pak odkvačil s prázdným půllitrem.

„Z jejich východu – pro některý země západní Evropy – třeba Francii – je Německo na východě,“ vysvětloval jsem.

Bušmenovi se rozsvítilo. „Jo, aháááá…!“

„Ajo,“ docvaklo už i Pepovi. „Tyvole,“ zachechtal se: „to je jako v Cimrmanově Dobytí severního pólu: teď jdu na sever a teď už jdu na jih!“

„Teda, Pane Učiteli,“ otočil se Old Shootterhand na Novotnýho. „Vy ste ale kujón!“

Starej Novotný se usmíval a pokyvoval hlavou.

„A ještě, chlapci,“ zeptal se nás, „ti Frankové, totiž téměř všechny germánské kmeny přišly do střední a západní Evropy právě z východu během stěhování národů.“

„Zlo z Východu!“ triumfoval Bušmen.

„S takovýmhle dějepisem byste ale dneska opravdu nemoh´ učit,“ uvažoval nahlas Pepa.

„Jo,“ souhlasil živě Bušmen, „to byste, Pane Učitel, dopad´ blbě – jako ta Bednářová z Prahy, co jí vyhodili.“

Novotný otočil oči v sloup při Bušmenově chybě vokativu, ale už ho neopravoval. Tentokrát se té role ujal Pepa. „Pane Učiteli, vole!“ obořil se na Bušmena. „Pátým pádem oslovujeme a voláme!“ Novotný se vděčně pousmál.

Diskuze se pak stočila na zahrádkářství a chovatelství. Novotný vysvětloval, jak správně sázet ozimou cibuli a česnek. Když dopil svoje druhý pivo, zvednul se stolu svůj lístek, že bude platit, ale Bušmen ho samozřejmě přerušil.

„To nechte bejt, Pane Učiteli (konečně se trefil s tím vokativem!), to je dneska na mě. Vždyť jsem vás k našemu stolu pozval.“

Novotný mu tedy lístek se dvěma čárkama podal a zvednul se ze židle.

„Tak se tu mějte, chlapci,“ rozloučil se.

Když pak za ním zaklaply dveře otočil se Old Shootterhand na Pepu a Bušmena. „Tyvole, to vám teda závidím, že jste měli na vesnický škole takovýhohle učitele. To jsme neměli ani my v Praze.“

„Zapadlej vlastenec, vole,“ glosoval jsem, „to už je u nás takový zvyk, jak by řek´ Větva, totiž Šnejdárek,“ dodal jsem a napil se piva.

Borussia

https://en.wikipedia.org/wiki/Borussia

Východofranská říše

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDchodofransk%C3%A1_%C5%99%C3%AD%C5%A1e

Frankové

https://cs.wikipedia.org/wiki/Frankov%C3%A9

Chcete vědět víc? Přečtěte si knihu Majn Kochbuch – Chleba, špek, zelí a chlast aneb Hipíkova nekorektní kuchařka s úvodem Svět podle Old Shootterhanda & Základy Agroanarchie.

Knihu seženete zde: https://shop.tichadohoda.cz/majn-kochbuch/