Dnes je 25. února, tak si dovolím sem dát článek, který napravuje mediální obraz o tzv. „komunistickém puči“. Článek se nevěnuje jen samotným únorovým dnům roku 1948, ale i událostem, které jim předcházely a také které následovaly po Únoru. Uvedení všech těchto skutečností je nezbytné pro hodnocení Února 1948 v souvislostech.
Únor 1948 – je v současné době označován jako komunistický puč nebo komunistický převrat. Pokusem o puč únorové události můžeme nazvat, ale byl to pokus o puč/převrat z druhé strany, ze strany tzv. pravice nebo také v dobové terminologii – ze strany představitelů/zástupců velkoburžoazie. Politické strany, které toužily po návratu pořádků, které panovaly za první republiky, nemohly po přijetí Košického vládního programu a po osvobození republiky Sovětskou armádou otevřeně sdělovat své úmysly a otevřeně prosazovat cestu zpět. V únoru 1948 se jim zdály vhodné podmínky pro zvrat. Ale pěkně popořádku.
První republika
Velké množství lidí si dnes idealizuje život za první republiky, vidí ji jako oázu prosperity a demokracie. Přitom celé období provázely trvalé krize, spousta lidí žila v bídě, nedostávala žádnou podporu v nezaměstnanosti, ani starobní nebo invalidní důchod. Byla to doba, kdy se konaly hladové pochody, demonstrace nezaměstnaných a stávky pracujících za lepší podmínky. Při těchto akcích a při násilných exekucích bylo zabito minimálně 81 lidí a byly vážně zraněny stovky lidí (rok 1919 Bratislava – 7 zastřelených, r. 1920 Most – 9 zastřelených,….., r. 1930 Radotín – střelba do průvodu dětí a mládeže, …Co to muselo být za lidi, kteří stříleli do dětí?!! ).
Byla to ale i havárie na dole Nelson (Osek, okres Teplice), kde zahynulo 144 horníků. (Kdy o tom natočí někdo film?)
Fotografie v knize „Chudá Praha: Lidé – místa – instituce (1781–1948)“ vydané v r. 2023, mají velkou výpovědní hodnotu o životě v chatrčích v nouzových koloniích, o čekání na almužnu, na kousek chleba apod. Svědectví o životě lidí v té době najdeme i v dobových knihách. Na jednu knihu upozornila Irena Aneri ve svém článku Prvorepublikový „dezinformátor“ a „dezolát“ Julius Fučík a jeho kniha V zemi, kde zítra již znamená včera I. Načtenou knihu najdete zde.
V r. 1921 byla založena Komunistická strana Československa (KSČ) a v r. 1929 se do čela strany dostal Klement Gottwald. Události kolem toho popisuje film „Dvacátý devátý“.
V rámci současné politiky probíhají jednání o zákonu o „Neoprávněné činnosti pro cizí moc“, který byl prosazen jako přílepek k zákonu Lex Ukrajina a který je srovnáván se Zákonem na ochranu lidově demokratické republiky z roku 1948. Ale tak nějak se zapomíná na Zákon na ochranu republiky z r. 1923 , na základě kterého došlo k zatýkání především komunistů a těch, kteří nesouhlasili s politikou vlády. Rozhánění členských schůzí, zatýkání a domovní prohlídky byly běžným jevem!!!
Předmnichovské Československo
Už v r. 1933 komunisté varovali před možnými důsledky nástupu fašismu v Německu. Navrhovali vytvoření akční jednoty proti fašismu. Ale marně. V červnu téhož roku přinesla vláda do parlamentu zmocňovací zákon, ne nepodobný zmocňovacímu zákonu přijatému v Německu po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Podle tohoto zákona mohla vláda měnit či doplňovat zákony a prezident mohl měnit text ústavní listiny BEZ PARLAMENTU. Následovalo zostření zákona na ochranu republiky a tiskového zákona, prodloužení zákona o mimořádných (policejních) opatřeních.
Od 2. poloviny roku 1933 se museli komunisté stáhnout téměř do ilegality. Pro nepatrnou záminku byli zavíráni do vězení stovky členů KSČ.
Výsledky voleb v r. 1935, kdy zvítězila Henleinova Sudetoněmecká strana, ukázaly růst nacionalistických nálad v zemi, hlavně v pohraničí. Při volbě prezidenta komunisté podpořili Edvarda Beneše oproti kandidátovi Bohumilu Němcovi, kterého podporovali agrárníci, henleinovci a čeští fašisté. Beneš poté, 14. prosince, podepsal amnestii všech komunistických činitelů.
Byla také uzavřena československo-sovětská smlouva o vzájemné pomoci. Stanovila závazek vzájemné pomoci v případě útoku ze strany Německa, do pomoci se musela také ale zapojit i Francie (podmínka čs. strany).
V listopadu 1937 po setkání britského lorda Halifaxe s Hitlerem začalo mnohým být už jasné, že Československo je Británií, a vůbec Západem, odepsané do Hitlerovy sféry vlivu. Gottwald v prosinci 1937 v Lucerně v projevu říká: „…na adresu těchto reakčních anglických lordů, co by rádi rozdávali z cizího a co se nerozpakují handlovat s fašistickým Berlínem o naši kůži, je třeba vyhlásit: Páni, co nejrozhodněji odmítáme, abyste s kýmkoli rozhodovali o nás bez nás….“ [1]
Hitler zanedlouho ohlásil v kruzích německé generality nástupní plán proti Československu Fall Grün.
Po návštěvě Gottwalda u Stalina v květnu 1938 přišel Gottwald za Benešem se Stalinovým ubezpečením, že při rozhodném postupu bude mít Československo za sebou v každém případě Sovětský Svaz. Další události kolem Mnichova a jak se Beneš stavěl k této zprávě, jsou všeobecně známé.
Československo se mělo podle zákulisních plánů stát hlavní zdrojovou základnou pro fašistické Německo při útoku na SSSR!!!
Protože článek odpovídá rozsahem více stránkám, což není v souladu s koncepcí tohoto webu, dávám odkaz na Náboj pravdy, kde najdete celý článek.
Dobrý článek pane. Moje prababička i babička mě o tom jako malému dítěti vyprávěly. Po zániku Rakousko-Uherska bylo výrazně hůř pro lidi než za monarchie. Život se jim začal zlepšovat až po roce 1948. Když porovnávaly monarchii, poté samostatné Československo, německou okupaci a období po roce 1948, tak jim nejlépe vycházeli komunisti. Normální lidi se podle nich nikdy tak dobře neměli.