Třetí cesta

Tak si říkám, proč nepíchnout do vosího hnízda? 🙂 Hnutí Stačilo se mi zdá jako dobrá volba pro dnešní situaci. Kdybych žila doma, volila bych taky Stačilo. Ale připadá mi, že když se Stačilo vyhýbá potýkání se s komunistickou minulostí (byť z praktických důvodů), tak chtě nechtě zametá pod koberec zásadní konflikt, který je dnes znovu živý. A to konflikt mezi dvěma vizemi té správné (či aspoň správnější) vlády. Napadlo mi o tom psát, když jsem viděla tento citát, který mluví o skupině intelektuálních amerických trumpistů zvaných “claremonsters,” kteří píší do časopisu Claremont Review. Zde:

“Podle jejich názoru znamenala progresivní éra, která vyvrcholila prezidentstvím Woodrowa Wilsona, ideologické a politické odmítnutí politických ideálů Ústavy a amerických zakladatelů a nahradila pečlivě omezenou vládu vládou odborníků a byrokratů, kteří byli izolováni od vůle lidu.” Výraz “vůle lidu” je míněn ve smyslu „vlády se souhlasem ovládaných.“

20. století bylo ve znamení pečovatelských vlád, ať už marxisticko-leninských, západo-socialistických, či americko-intervenčních. Je ale možná levice, podle Lincolnova gettysburgskeho projevu definována jako “vláda lidu, skrze lid a pro lid,” která nesouhlasí s vizí vlády jako chůvy, pečovatelky a donucovatelky? Jinými slovy, je možno skloubit ideál vlády lidu s ideálem vlády pečlivě omezené?

Moje perspektiva mi říká, za vláda typu pečovatelského bere lidem iniciativu a svobodnou volbu, a dělá z nich děcka, kterým rodič stále něco nakazuje, přikazuje a zakazuje. Sama evropská unie je takový argument ad absurdum: tradiční špekáčky nemůžou mít kousky špeku, protože vás musíme chránit před nesprávnou výživou, a že vládně-opečované tvarůžky chutnají jak guma, to už nás nezajímá. Všecko pro vaše dobro, rozuměj přece!

Ono to přirovnání s dětmi není úplně přesné. Spíš z nás dělají novodobé nevolníky, kteří žijí pod šikanou politicko-úřednického panstva, které si do velké míry dělá, co chce, a vysává nás, jak chce. Představte si, jaká lavina peněz z toho vysávání pochází, když zbývá na miliony připrchlíků a jejich často doživotní podpory ve všem všudy! Kam se hrabou aristokratičtí lapkové dávných dob.

A to odkrývá další nevýhodu pečovatelského státu. Jakmile se přísně nedodržují hranice, přiharcují hordy parazitů a dobyvatelů odjinud. Pochopitelně; jak by ne! A na straně opačné, slouží to taky lidem, kteří rádi využijí různých lidumilných opatření ke svému prospěchu a pak zmizí nadobro jinam, kde jim víc zaplatí.

Řekla bych, že věk pečovatelských států končí, když už i ovčané Německa křičí, že na to nejsou peníze. A co pečovatelský stát udělal se Švédskem, netřeba rozmazávat. Taky nezapomeňme, jakou šikanu a jaké nesmysly nám vláda odborníků a byrokratů přinesla během doby covidové. V Americe se dnes tomu impulsu komandovat druhé “pro jejich dobro” smějí a pranýřují ho jako “karenismus” — tuším podle jakési nešťastné paní, která se jmenovala Karen a byla zachycena na sítích, jak buzeruje lidi na ulici kvůli rouškám. Právě tyto kareny jsou zastánkyně tzv. safety culture (kutury bezpečí), která je jakýmsi nádorem na těle společnosti, a která se vyžívá v sekýrování druhých, od nucených helm pro cyklisty až k zuřivému vynucování vakcín, např. pomocí bizarního hesla “nikdo není v bezpečí, dokud nejsou v bezpečí všichni.”

To je malý přehled těch nevýhod. Je tu pochopitelně i řada výhod, zvlášť pokud ten pečovatelský stát udržuje kulturu vysoké důvěry a nepropadne rozšířené korupci. Já jsem ráda, že existuje penze pro všecky. Taky bych uvítala systém zdanění, kde člověk nemusí každý rok vyplňovat komplikované formuláře, a je zdaněn přímo, jak za socíku. A jsem pro univerzální zdravotní pojištění vůči vážné zdravotní nepřízni. Zasahování do každé budky paní trafikantky, či ztrpčováni života těm, kteří chtějí prodávat potraviny přímo “ze dvora” přece nemusí být části vlády, která je pro lid. A nemělo by být. Ale čím víc výhod, tím víc těch, kteří se snaží výhod zneužít, a tím víc adminstrativniho úřednictva. Tudy cesta nevede.

Píšu to jako výzvu všem vidlákovcům a stačilovákům, kteří mají politický impuls do leva, ale vidí i problémy s pečovatelským státem, a nejsou ochotni zůstat v zajetí nostalgie pro dobovou normálnost minulého pozdního režimu. Je poměrně jednoduché, aspoň v koncepci, snažit se dostat do vlády, a pak otočit tok moci a peněz víc k obyčejným lidem. Jednoduché imitovat vládu minulou v produkci dalších a dalších zákonů a úřednických zásahů, jen víc patriotických. Daleko komplikovanější je vytvořit systém onačejší. Systém, který neinfantilizuje lidí, ale naopak otevře bránu lidské tvořivosti druhého národního obrození.

Celý svět doufá, že existuje — že se rodí — jiný řád než ten, co teď máme, tento globálně-mafiánský kapitalismus. V roce 68 jsme snili o takovém třetím systému. Co kdybychom ten impuls vzali vážně i dnes? Někdo s tím přece musí přijít. Proč ne Češi, Moravani, Slezané a Slováci?