Tisíc obrazů Doriana Graye

Toho večera, kdy za mnou nečekaně přišli můj otec a můj děd, aby mne poučili o šesteru způsobů a osmeru metod akceptace nesnesitelně rozjívených vnoučat, čehož se zhostili zdánlivě chaotickým výčtem eskapád mého dětství, proti nimž věhlasné Boříkovy lapálie jsou čítankovými příběhy ze života vzorných absolventů nedělní školy, seděli jsme s Hiroko jako už mnohokrát u stolu poznamenaného zálibou několika generací užívat jídelní náčiní i k jiným účelům než je doprava sousta k ústům, a svíce, která na desku stolu vrhala kolébavý stín, osvětlovala zákoutí pokoje stejně jako zář, linoucí se od krbu, v němž dohasínala hořící polena, měnící se ve žhnoucí uhlíky podobně tak, jako by jasné plameny mých osobních zážitků přešly do hasnoucích oharků vadnoucích a vyhasínajících vzpomínek, což je osud všech datových polí na externích nosičích, nejsou-li čas od času oživena magnetismem vhodné frekvence a intenzity, kterou může vybudit například nečekaná návštěva, byť by byla mimo aktuálně prožívaný čas a prostor, a tedy mimo dosah vnímání mé společnice Hiroko, která by ji ovšem v dané chvíli pro svou zaujatost nezaznamenala ani za okolností, kdy by řečená návštěva prošla fyzicky dveřmi pokoje a usedla za stůl, na němž hořela svíce, jejíž plamen se zachvíval v souhlasném rytmu se slovy, jež Hiroko pronášela, a v odmlkách čekal na závan mého přitakání, které bylo zároveň přitakáním oněm dvěma mluvčím, usazeným v nitru mé duše, blaženě naslouchající příběhům o rozbitém okně u sousedů, které dědeček dal opravit, aby mě ochránil před pohlavky od tatínka, o slepicích a kohoutovi, kteří vyplašeni přeletěli vysoký plot a babička je sháněla po celé vesnici, o praseti, které jsem vypustil z chlívka a ono se se vydalo do ulic a došlo až ke kostelu, o střelném prachu, který jsem vlastnoručně vyrobil z pokoutně obstaraných ingrediencí, i o několika hodinách napjatého čekání před chirurgickou ambulací poté, co jsem vlastnoručně vyrobený prach, nacpaný do kovové trubky, vlastnoručně zapálil, o ukradených lahvích za samoobsluhou, aby bylo na zakázané cigarety, a zatímco duše okouzleně naslouchala příběhům téměř zapomenutým, mysl třídila úvahy, které pronášela Hiroko o bytostné podstatě textů, do nichž autor vypíše to, co nalezne v zákoutích své duše, vždyť k jiné než k duši vlastní přístup nemá a vše, co napíše, má na sobě její otisk, a proto vše, co vznikne bez duše, je nutně škvár – a v té chvíli udeřila půlnoc a Hiroko se odmlčela.

Uchopil jsem číši: „Každá přítomná chvíle je prvním okamžikem zbytku našeho života,“ a pozvedl ji v ústrety sklenici, kterou ke mně vstříc nesla Hiroko.

„A každý text,“ pravila Hiroko a položila na svá slova zvláštní důraz, „každý text je autoportrét,“ a číše se potkaly.

Nad půlnocí se rozklenulo ticho a začalo sněžit.

—ﬡ—