Srbsko-dánské déja vu

V mezinárodním právu jsou dva základní prameny práva – mezinárodní obyčeje a smlouvy. Oba prameny jsou si svou silou rovné a v případě rozporu platí mladší. Máme mezinárodní smlouvy, které zakazují útočnou válku. Máme však mezinárodní realitu.

Když USA zaútočily bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN na Jugoslávii v roce 1999 bral jsem to jako katastrofické porušení mezinárodního práva. Ale pak přišel útok USA na Irák 2003, letecké útoky Francie a Itálie na Libyi, ruský útok na Ukrajinu a speciální operace USA ve Venezuele. Zítra to možná bude operace USA v Grónsku či Číny na Tchaj-wanu. To, co v roce 1999 v případě bombardování Jugoslávie šokovalo, dnes nepřekvapuje. Člověk si zvykne.

Jsou však tyto války ještě v rozporu s mezinárodním právem? Nevznikl jejich opakovaným užitím nový mezinárodní obyčej, že velmoci mohou pro realizaci svých zájmů užít sílu? Že se jich zákaz útočné války netýká?

Moc je základ

Základem práva je moc. Moc může být i bez práva, ale právo nemůže být bez moci. Právní norma je závazné pravidlo chování vynutitelné státní mocí. To, že nemáme lhát rodičům či manželce, je morální příkaz, právu a státní moci je to jedno. Že nemáme lhát jako svědci soudu, již právu jedno není a pravdu vůči státním orgánům stát vynucuje i vězením. Většina lidí dodržuje právní normy dobrovolně, ne protože je považuje za správné, ale bojí se státního donucení. Nepodáváme daňové přiznání z lásky ke státu a přesvědčení, jak vláda moudře s penězi naloží, ale přikazuje tak právo a bojíme se pokut a vězení. Možnost sankce stačí, že se lidi podvolí. A vůči těm, kteří se nepodvolí nastoupí policie, soudy, vězení, nejen jako trest, ale jako výstraha pro jiné.

Základem práva je odstrašení plynoucí ze státní moci, která může vůči nám užít legální násilí. Takto právo funguje uvnitř státu. Právo potřebuje konkrétní stát s jeho mocenským aparátem a schopností násilného vynucení poslušnosti.

Mezinárodní právo tento základ práva postrádá. Mezinárodní právo se sice jmenuje právo, ale nemá oporu v nějakém celosvětovém státu, který by jej vynucoval. Nesplňuje tak základní předpoklad práva. Dodržování jeho norem je založeno na vzájemnosti. Prostě nepopravíme cizího vyslance, aby jiní nepopravili našeho. Stalo-li se tak v dějinách, bylo to považováno za odpudivý čin. I při útoku Německa na Sovětský svaz 1941 se sovětskému velvyslanci v Berlíně a německému v Moskvě nic nestalo a vrátili se domů přes Turecko.

Moc velmocí

Zvláštní úlohu mají velmoci, jež v rámci vzájemné domluvy začaly normy mezinárodního práva vynucovat. Tak mezinárodní právo získalo mocenský základ, ale nedokonalý. Velmoci vytváří světový řád a chtějí, aby tento řád ostatní dodržovaly. A když nedodržují vynutí si jej silou. Donucení v mezinárodním právu se musí bát slabší státy ze strany velmocí, ale ne velmoci. Když Irák obsadil Kuvajt a porušil tak mezinárodní právo, velmoci si vynutily obnovení předchozího stavu první válkou v Iráku 1990. Když USA se spojenci zaútočily na Jugoslávii 1999 a Irák v roce 2003, žádné trestné výpravy se nekonaly. Silnější si troufne na slabšího, slabší na silnější ne.

A zde je limit mezinárodního práva. Jeho dodržování je vynutitelné velmocemi, když se jim to hodí. Nikdo však nemůže vynutit jeho dodržování vůči velmocem, pokud nechce riskovat světovou válku. Mezinárodní právo pro velmoci je jen doporučením, kterému se podřizují, ale jen když chtějí.

Základem mírového uspořádání světa je dohoda velmocí, ne iluze o rovnosti států. Lichtenštejnsko a USA jsou jiné mocenské kategorie, zakrývat to, je nesmysl. Dohoda velmocí vytváří světový řád a mezinárodní právo, které je vůči jiným státům závazné díky vynucením ze strany velmocí. A kdo je velmoc? Je to stát, který má zdroje, schopnosti a chuť prosazovat své zájmy ve světě.

Trump jedná otevřeně

Velmoci vnímají sílu jako možný nástroj pro realizaci svých cílů. Někdy to však zastírají. Na Donaldu Trumpovi je plusem to, že jedná otevřeně. Operaci ve Venezuele provedl kvůli ropě, a ne demokracii a lidským právům. Zatkl venezuelského prezidenta, ale režim nesvrhl. Ten se nyní snaží s vládou USA v oblasti ropy spolupracovat.

Trump dal jasný vzkaz, že na americkém kontinentě je rozhodující, zda vlády respektují a pomáhají USA či nikoli. Jejich konkrétní státní režim je druhořadý, rozhoduje loajalita k USA. I Bidenovi demokraté chtěli, aby venezuelský prezident padl. Ropné zájmy však zastírali slovy o demokracii a lidských právech. Možná to zní pro někoho drsně, ale je vždy výhodou, když víte, na čem s partnerem jste a neopájíte se jeho krásnými slovíčky, která jsou však klamavá.

Správný postoj vlády Andreje Babiše

Premiér Andrej Babiš 19. 1. 2026 na dotaz, zda může za vládu jednoznačně říci, že ČR stojí za Grónskem, uvedl, že nemůže. Novinářský dotaz je nesprávný v tom, že našim partnerem pro jednání není Grónsko, ale Dánsko. Ale postoj Andreje Babiše je správný, i kdyby dotaz mířil na Dánsko.

Článek 5 Severoatlantické smlouvy nezavazuje státy k vyhlášení války tomu, kdo napadne spojence. Jde jen o možnost. Pro mnohé to zní strašně. Uvědomit si realitu světa je samo o sobě dobré. Prostě USA budou hegemony na americkém kontinentě, kdo to nerespektuje, může se dočkat bombardování či únosu svého prezidenta. Dánsko se může dočkat obsazení Grónska a jeho členství v NATO mu k ničemu nebude, protože kvůli Grónsku USA nikdo válku nevyhlásí, ani Dánsko ne. Maximálně budou protestní nóty. Andrej Babiš neslibuje Dánsku plané sliby. Jedná podle zájmů České republiky. Vychází z toho, že Česká republika (ani EU) není v mocenském střetu s USA schopna obstát a že v Grónsku nemá žádné mocenské zájmy.

Dánské komu jámu kopeš, sám do ní sám

Dánsku lze připomenout, že bylo jednou z prvních zemí, které uznaly odtržení Kosova od Srbska dosaženého použitím síly. Kosovo vyhlásilo nezávislost 17. 2. 2008, Dánsko ji uznalo 21. 2. 2008. Tehdy Dánsko kašlalo vůči Srbsku na nedotknutelnost hranic a zákaz útočné války. Kdo s čím zachází, tím také schází.