Slovo předvolební

Od července loňského roku zde pravidelně publikuji své texty.
Je pro mě důležité, abych nepsal pro psaní, ale aby každá má stať něco sdělovala.
Své úsilí jsem zaměřil na změnu atmosféry, v níž se nacházíme. Atmosféry, která je přesycena nenávistí, nesvobodou, cenzurou, militarismem a sociálním úpadkem.
Uvidíme, jak dopadnou říjnové volby. Právě v nich by se mělo naplno ukázat, komu výše popsaná atmosféra vyhovuje, a komu se v ní naopak dýchá těžko, až nesnesitelně.
Já si v každém případě dám nyní od pravidelného publikování přestávku. V případě, že by měl pokračovat stávající politický kurs, by to pro mě byla zpráva, že tu ani není, pro koho psát, a vše marno jest.
Ale ať již vznikne jakákoli vláda, bude slepena z nesourodých částí, a to se týká i jednotlivých subjektů.
Nežijeme ani v době stability, ani prosperity.
Náhrada Fialova kabinetu jiným, kvalitativně lepším, není cíl, ale první nezbytný krok. Nelze čekat, že se jím něco okamžitě spraví.
Každý z nás by si měl uvědomit, že nestačí jednou za 4 roky někoho zvolit. Že je potřeba, abychom se o své politické zájmy starali dnes a denně. Z tohoto úhlu pohledu velmi vítám několikaleté pěstování vize Radima Valenčíka, působení spolku Svatopluk, který vnímám jako centrum novodobého národního obrození, či projekt Kudy z krize.
Co jsem před volbami chtěl říct, to jsem sdělil.
Držme si tedy palce. Volme tak, abychom se svou volbou souzněli. Abychom věděli, že hájíme svůj zájem, a současně že tak klestíme cestu celému našemu národu. Že máme budoucnost.
Co nám mimo jiné sdělí výsledky parlamentních voleb? Kromě toho, zda dokážeme hájit své zájmy, zjistíme, nakolik jsme imunní vůči mainnistreamové mediální propagandě.
T. G. Masaryk hledal v našich dějinách klíčová období, k jejichž odkazům se hlásil a na něž hodlal navázat. Jedním z nich byly působení Mistra Jana Husa a éra husitství. Cenil si především snahy šířit gramotnost mezi obyvatelstvo, aby si lidé mohli číst Bibli sami, a co hlavně, po svém si ji vykládat.
Uvědomme si, že nepotřebujeme žádné kněží, ať ty skutečné či metaforicky pojaté, tedy média, aby nám kázali, co je pro nás dobré či špatné. To bychom měli umět posoudit sami.

Zlo pana Graubnera

Arcibiskup Jan Graubner je zřejmě jiného názoru, když hřímá: „Vědomá podpora zla je hřích.“ Tím zlem však nemá na mysli ani bitcoinovou aféru, ani kauzu Dozimetr. Volba Víta Rakušana ho zjevně neděsí. Tyto voliče představou plamenů pekelných nezastrašuje.
Ať tedy každý z nás zváží, co je pro nás zlem, a proč.

Neudržitelné…

V následující básni se věnuji stavu našich mainstreamových médií. Kromě systému vzdělávacího jsou to totiž média, která mají zajišťovat dostatek relevantních informací, aby se člověk mohl rozhodovat kompetentně a svobodně.
Realita je ovšem taková, že mainstream ve většině případů nepokrytě hájí strany Fialovy vládní koalice, a to i v případě, že jedna ze stran se zmítá v aféře bitcoinové, a další je přímo namočená v kauze Dozimetr. Opakovaně jsem upozorňoval na rozpor, kdy tatáž média, která neváhala zavelet k frontálnímu útoku na ministra vnitra Grosse, nyní decentně našlapují kolem jiného ministra vnitra, a to Rakušana. S trochou nadsázky a sarkasmu lze tvrdit, že pan Rakušan holt bude mainstreamem líčen jako demokrat, i kdyby měl ve sklepě zakopanou mrtvolu, a to ve vaku, který jeden čas dával světu na odiv. Naopak na představitelích opozice nenajdou média hlavního proudu nit suchou. Toto bije do očí zejména v případě Stačilo!, které žádnou podobnou korupční aférou, jaké byly zmíněny výše, neoplývá, naopak na ně soustavně upozorňuje. Popsanou situaci pokládám za dlouhodobě neudržitelnou.

Posun od dob Masaryka

Noviny zmačkám – skončí v kontejneru,
do ruky něžně útlou knížku beru:
Od Čapka velmi známé Hovory.
Najdu si pasáž, z které na mě září
slova, jak mají konat novináři:
Mají být znalí, plni pokory.

A je mi smutno, když to s praxí srovnám:
Jedni jsou štváči – druzí kořist lovná.
To není zrovna pěkný ideál.
I Baron Prášil, jenž tu s námi není,
našel by v této době uplatnění:
Na správné straně by si vydělal.

Jediné, co je pro mě směrodatné:
Kdo ten tisk vlastní – a čí konto zlátne,
za to, co černým písmem napíše.
Titulní strany – jedna jako druhá,
novinář píše jak pokorný sluha
Bakaly, Burdy nebo Babiše.

Nejsou dnes jenom farmy na slepice,
masově se již odchovává více:
Novinář kdáká – může vyprávět.
O tom, jak plní to, co se mu zadá:
Etice potom ukazuje záda:
Nenávist s žumpou tvoří jeho svět.

Vzdělaný má být? Dělat to, co umí?
Umí se hrbit za patřičné sumy,
a také napsat vcelku cokoli.
Tvrzení často ničím nedoloží.
Snaží se udat stále stejné zboží,
které již nechce nikdo v okolí.

Zdáli je jasné, komu právě straní,
a koho bude špinit bez přestání.
Jasné je to, že nemá limity.
Za koho kope – a do koho kopá.
Za moře mnohdy od něj vede stopa,
proto má nejspíš mozek vymytý.

Dostane cenu za to vše, co zvorá:
Viník se směje, oběť zavrávorá.
Kdo tomu tleská?, ptám se dokola.
Kdo tleská tomu, který zneužívá
nemocné lidi? Smrad se dere z chlíva.
A kdo být sviní ještě odolá?

Žurnalistika na samé dno klesla.
Kam pluje tisk, se pozná podle vesla.
Poznávat nechce: Pouze ovládnout.
Stačí si přečíst vize Masaryka.
Kdo se jich drží, hořce zanaříká:
Chtěli jsme křídla – nemůžeme z pout.

„Mně byl odjakživa blízký literární orgán politiky: noviny. I dnes bych byl asi novinářem, kdybych neměl jiné řemeslo… Co bych vám říkal o novinách! Denně se na ně zlobím; z toho sám vidím, jak je mám rád. Měli jsme dva velké novináře: Havlíčka a Nerudu; Neruda byl ovšem novinářem spíš nepřímo, fejetonistou a kulturním kronikářem. Z nich si můžete odvodit všechno, jak má dobrý novinář vypadat. Má být vzdělaný a dovedný; má umět pozorovat a hodnotit; nemá být k ničemu lhostejný, celý svět, celá přítomnost je jeho látkou. Být žurnalistou, to znamená pozorovat a poznávat současnost. Říkám pozorovat a poznávat: novinář, který všechno přeměřuje a stříhá podle lokte své politické partaje, jen káže nebo se hádá. To už lokálkář, který přesně popíše, co se stalo, dělá práci větší a poctivější. Ovšem že novinář dobrý musí mít charakter, musí si vydobýt svobody slova––svoboda, svoboda!…“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 114-115).
http://muamarek.cz/files/mp3/posun-od-dob-masaryka.mp3