Sbohem soudruhu

Autor: Libertus

kriminální povídka

Bylo pozdní zářijové odpoledne, hustě pršelo a mráz zalézal hluboko pod kůži. Lidé na ulici se choulili do svých kabátů a třásli se zimou. Stál jsem u okna a díval se na ty bezejmenné davy a přemýšlel, jest-li se chvějí skutečně zimou nebo strachem. Psal se totiž rok 1988 a u moci byla stále ještě KSČ. Náhle se prudce otevřeli dveře a do kanceláře vstoupil kolega, který nesl jakousi složku a ukládal ji do registratury. „Copak tady tak osaměle Honzo sedíš? Děje se něco? Nebo myslíš na toho feťáka, který pro pár korun zavraždil svého přítele?“ „Myslím si, že on to neudělal,“ odpověděl jsem Karlovi a zadumaně se na něho zadíval.

Karel si ke mně přisedl a jak bývalo jeho zvykem podal obsažné argumentace, proč se mýlím. “ Já vím, ty máš velmi dobrou intuici, jenom že ta ti je teď kamaráde zcela na nic. Tentokrát se jedná o docela jasný případ, kdy byl pachatel chycen téměř při činu.“

„No právě.“ „Co no právě, prosím tě, ty vidíš hlubokou myšlenku tam, kde právě zrovna teď není.“ „Je to až moc přímočaré, až moc jednoduché, řekl bych.“ „U těhle lidí žádnou složitost nehledej, ti jsou primitivní jako domorodci na Sumatře,“dodal ještě Karel.

„Snad máš pravdu, snad to tentokrát nebude nijak složité.“ Karel se usmál a řekl ještě před odchodem: „Víš, ale jak bývá složité získat příznání právě u tohoto druhu lidí. To bys to z nich musel vymlátit, nikdy neřeknou to, co potřebujeme vědět, aby nás to dovedlo dál.“ „Břitva je jen malá ryba, co si na něm vezmem?“ „Alespoň na čas zmizí to svinstvo z ulic nemyslíš? Nebo se přetrhne řetěz.“ Karel se zvedl ze stolu a rozloučil se.

Druhý den ráno, v 9.00 hod. byl první výslech zadrženého narkomana, zloděje a vraha známého pod přezdívkou Břitva. Měl pod sebou několik lidí, kterým dodával zboží a ti ho roznášeli dál, tak, že to zase až tak moc malá ryba nebyla. Snad se skutečně ten řetěz přetrhne, alespoň na okamžik a všichni, co se kolem něho pohybují znejistí.

Byl to takový ten typ, který chodil oblékaný na americký způsob:oblíbené kalhoty měl džíny a zelený kabát. Bylo mu asi dvacet pět, střední postavy, dlouhé, černé a vždy neupravené, špinavé vlasy, nepříliš inteligentního vzezření již na první pohled. Bývalo mi špatně z tohoto typu lidí, jenom, když jsem se na ně podíval.

Náčelník svolal všeobecnou poradu a rozdělil nám úkoly, především zdůraznil, že musíme z Břitvy dostat doznání za každou cenu, protože jeho nadřízení jsou již nervózní. Výslech jsem měl vést já, s tím, že ostatní kolegové my průběžně budou dodávat informace a také se se mnou budou střídat. Byla to zdlouhavá a namáhavá práce, vyšetřovaný Břitva na moje dotazy téměř nereagoval a když již jsem z něho něco vydoloval, tak to bylo buď směšné nebo vulgární.

Jeden okamžik jsem zůstal ve vyšetřovně sám a rozhodl jsem se toho využít ve svůj prospěch. Břitva viditelně znervozněl, protože předpokládal, že to je domluvené, avšak byla to k mojí smůle náhoda. Dostal jsem vztek jako snad nikdy předtím v životě a začal ho mlátit hlava nehlava, jako smyslů zbavený. Ani nevím, co to do mne vjelo, kdyby do místnosti nevstoupil náčelník znepokojen hlukem, tak bych ho snad umlátil. „Co to tu proboha provádítě poručíku?“zeptal se vyděšeně nadřízený a chtěl mi zabránit v dalším útoku na zadrženého, ale já jsem ho v nepříčetnosti praštil taky. Teprve, když se dovnitř nahrnuli ostatní kolegové a odtrhli nás od sebe, tak jsem se jakžtakž uklidnil. Jakobych byl v nějaké mlze, nebo jakoby do mě vstoupil nějaký démon a já překvapeně sledoval co dělá s mým tělem.

Odvedli mne do jiné místnosti a zdrželi mne tam na několik hodin, samozřejmě byla celá stanice na nohou a každý se ptal, co se stalo. Když jsem již byl naprosto klidný a zcela jsem se kontroloval, tak si mne zavolal náčelník k sobě a udělil mi důtku. Přijal jsem trest a omluvil se mu, on jenom mávl rukou a propustil mne.

Domníval jsem proto, že tím je celá věc vyřízena, ale nebyla to tak docela pravda. Týden proběhl relativně normálně, kolegové se se mnou bavili jako jindy, jakoby se nic závažného nestalo. Ale někomu zřejmě ležel Jan Mrázek dlouho v žaludku a teď ucítil příležitost, náčelník mi tvrdil, že on nic svým nadřízeným nehlásil a tak to musel být někdo z oddělení. Rozkaz byl zřejmý, postavení mimo službu a zákaz povýšení na několik let se rovnalo se to praktickému ukončení aktivní služby, protože každý věděl, že jsem se toužil stát detektivem vyššího stupně.

Rozhodl jsem se proto řady policie opustit a stát se obyčejným občanem. Ani jsem se s kolegy nerozloučil a odešel jsem. Zůstal jsem sám, bez prostředků, bez přátel a bez zaměstnání. Nemohl jsem nikde sehnat práci, kamkoliv jsem přišel, tak dříve nebo později přišla moje složka a já byl propuštěn. Nikde nemohli potřebovat bývalého policistu s násilnickými sklony, který by rozvracel socialistickou morálku a mlátil své kolegy. Když jsem konečně objevil podnik, kde bych mohl klidně pracovat, zjistil jsem, že se jedná o službu ve vrátnici.

Protože jsem si však nemohl vybírat, byl jsem nucen toto zaměstnání přijmout. Každým dnem jsem ovšem očekával, že se něco stane, že přijde moje složka a já budu pro puštěn, ale nestalo se vůbec nic. Byl jsem z toho dost nervozní a tak jsem jednoho dne zašel za svým nadřízeným a přímo se ho zeptal. On se na mne podíval a pak vyndal ze zásuvky psacího stolu zelené desky, ve kterých byly moje materiály. „Mám ji tady už týden a stále si s ní nevím rady.“ „Jak to?“ zeptal jsem se překvapeně. „To Vaši předchůdci si s tím, respektive se mnou poradili hned.“ „Mně se zdá, že pracujete docela dobře, vám ne? Kolegové si někdy na něco stěžovali?“ „Nevím, myslím, že ne,“ odpověděl jsem. Nechápal jsem, proč by to pro mě dělal. „No tak vidíte,“řekl a usmál se, pak složku zase vrátil zpět a dodal: „Páni nahoře si myslí, že budeme tancovat, jak oni budou pískat. Ale mně se zdá, že jste docela dobrý člověk. Každý máme nějaký ten vroubek, nikdo není bez poskvrnky.

To, že jste zmlátil recidivistu, který působil kolem sebe jenom zlo, to bych spíš ocenil. Mám na ty gaunery svůj vlastní názor, já bych poslal do plynu všechny.“ Tím byl hovor ukončen a já jsem v práci zůstal ještě měsíc, potom přišla tzv. sametová revoluce.

Byl jsem v podniku celé dva měsíce, když to vypuklo a já jsem to vítal. Vítal jsem to s otevřenou náručí a s nadšením. Byl jsem naivní, já vím, ale ty první měsíce a týdny jsme tomu věřili všichni. Všichni jsme nějakým způsobem toužili po svobodě. Pro podobně postižené lidi to však byl doslova zázrak, dar z nebes. Následující měsíce jsme doslova hltaly zprávy a kupovali jsme stohy novin a časopisů, jako bychom si chtěli vynahradit to období, kdy se nedalo téměř nic číst. Když se uvolnila všechna pouta a otevřela vězení, vybídla nová vláda občany ke spolupráci na privatizaci různých podniků a závodů po celé republice.

Příliš dlouho jsem se nerozhodoval a jako jeden z prvních jsem začal s podnikáním. Do svého bývalého zaměstnání jsem se již vrátit nechtěl, nechtěl jsem otevírat staré rány. Veškeré křivdy jsem se snažil zapomenout a díval jsem se spíše do budoucnosti. Uplynulo několik let a já jsem byl docela úspěšným podnikatelem, vlastnil jsem několik obchodů a firem, které působili v rozličných oborech jako například ve výpočetní technice, stavebni- ctví, realitách, elektronice a mnoha dalších. Podařilo se mi získat úvěr od jedné nejmeno- vané banky za poměrně příznivých podmínek.

Ale, jak se říká, minulosti člověk neunikne, kdyby sebe více chtěl. Nejinak tomu bylo i v mém případě. Začalo to celkem nevinně. Jednoho dne za mnou přišel můj bývalý kolega z policejního sboru, Karel Černý. Požádal mě o finanční pomoc, někde se prý dozvěděl, že si mi docela dobře daří. Najít moji adresu nebylo pro něho nic složitého. Milerád jsem starému příteli vyhověl. Pro mne to moc velká částka nebyla, ale jemu pomohla dostat se z životní krize. Jeho manželství bylo v troskách, a ze zaměstnání ho také propustili. Pro údajné spojení se zločinem, což však samozřejmě nebyla pravda.

Karel mi vyprávěl, že pracoval na složitém případu, který se mu téměř podařilo vyřešit, ale který jeho nadřízení smetli ze stolu, protože dosahoval do tzv. „vyšších kruhů“. Propustili ho kvůli banalitě, prý přechovával kradené počítače a prodával je pod cenou. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že najít proti němu nějaké důkazy nebylo pro vyšetřující orgány nic složitého. V kanceláři jsem mu řekl, že až bude mít práci, tak mi to může začít splácet, že v jeho případě rád počkám. Karel se usmál a poděkoval mi, bylo vidět, že se mu opravdu ulevilo.

Karel mi ten den zavolal ještě jednou a pozval mne na panáka. Nejsem ten typ, který by po večerech vysedával po hospodách, ale ze starého přátelství jsem nabídku přijal. Znali jsme ještě z dřívější doby jednu malou, příjemnou hospůdku, která kupodivu ještě existovala. Karel měl celý večer nějakou divnou, melancholickou náladu a neustále hovořil o svém případu a vzpomínal na staré časy. Zdálo se mu, že i když byla špatná doba, že lidé měli k sobě přeci jenom trochu blíž. „Vždyť každý měl svého špicla,“ namítal jsem. Karel se odmlčel, aby se napil. „Vím, jak to myslíš. Ale dneska se všechno přepočítává na peníze, každý myslí jenom na sebe a na to, jak si co nejvíce nahrabat. Promiň, tím samozřejmě nemyslím tebe.“ Karel si opět zhluboka přihnul, potom nesouvisle pokračoval: „ Pamatuješ, jak jsme si říkali, kdyby tady byla ta jejich demokracie, to by byly případy. To bychom těm darebákům pěkně šlapaly na paty a nějaká funkce by je nezachránila. A vidíš, jak jsem dopad?“ Karel ukončil svůj monolog a smutně se na mě podíval.

Bylo vidět, že už má opravdu dost a tak jsem ho začal přesvědčovat k odchodu. Když se mi podařilo ho přemluvit, že je nejlepší čas odejít, položil mi ještě ruku na rameno a řekl: „Ty jsi jediný kamarád, který mi zbyl. Věříš mi Honzo?,“ kýval jsem hlavou, že mu rozumím a snažil se ho vyprovodit na ulici. „Jinak to jsou všechno hajzlové, podvodníci a darebáci! Hele kama- ráde, co kdybych se na všechno vykašlal a šel dělat k tobě? Přijal by jsi starého kamaráda do party?“ Teď už ale doopravdy Karel nevěděl, co říká. Doprovodil jsem ho domů, naštěstí bydlel nedaleko.

Přestože Karel nemluvil souvisle, přesto jedna jeho myšlenka smysl dávala. Totiž, když hovořil o tom, že by nastoupil u mě. Do úspěšně se rozrůstající firmy bych skutečně někoho potřeboval, někoho, na koho bych se mohl spolehnout. A věděl jsem, že Karel je velice odpovědný a schopný. Rozhodl jsem se ho po krátké úvaze přijmout. Ale protože jsem věděl, že Karel bude ve styku s ostatními spolupracovníky častěji než-li se mnou, tak jsem na nejbližší poradě navrhl ho přijmout. Společníci s určitými výhradami nakonec souhlasili, ale dali si podmínku, abychom Karla Černého přijali nejprve na zkušební dobu. S tím jsem souhlasil, následující den jsem zavolal Karlovi a oznámil jsem mu stanovisko firmy ohledně jeho přijetí. Karel byl ze začátku překvapený a tvrdil, že si jen dělal legraci a že má rád svoji práci, ale když jsem mu řekl výši jeho platu, tak souhlasil.

Karel se zapracoval docela dobře, postupně dostával stále náročnější úkoly a získal si důvěru téměř všech zaměstnanců. Svůj dluh vůči mně měl již dávno splacený, když jsem mu navrhl stabilní pozici obchodního jednatele. Začal zastupovat společnost při sjednávání zakázek a vyhledávání investičních příležitostí. Moje ostražitost vůči němu polevila a přesně na tento okamžik Karel čekal. Získal už také jakousi právní odpovědnost a tu využil při nejbližší příležitosti.

Když jsem si zpětně přehrával jeho působení u nás, zjišťoval jsem, že postupně krok za krokem šel za svým cílem. Po celou dobu nikdo z nás o jeho vedlejších aktivitách neměl ani tušení. Byl jsem naivní, já vím, ale tehdy na začátku devadesátých let dvacátého století, nebyl nikdo na podobné věci zvyklí. V podnikání panovala tehdy ještě jistá důvěra a radost

z toho, že tuhle práci můžeme dělat. Nikdo nezakládal firmu proto, aby ji vzápětí vytuneloval nebo záměrně zlikvidoval. Samozřejmě, že Karel nikdy nebyl ze své práce propuštěn a nikdy na případu z vyšších kruhů nepracoval. Prostě jenom dostal úkol spojit se se mnou a zničit moji firmu. Bylo zatím, jak jsem předpokládal více lidí.

Podobné věci se později stali i jiným podnikatelům. Kanceláře, které kdysi byli plné života, najednou byli zcela opuštěné. Procházel jsem jednotlivé místnosti a připravoval dokumentaci pro exekutory a věřitele. Mohu mluvit o štěstí, že jsem se nedostal do ještě větších potíží. Prodal jsem rodinný dům a uhradil veškeré pohledávky. Ocitl jsem se tak bez prostředků a bez střechy nad hlavou. Rozhodl jsem se, že se vrátím do rodného kraje a rozmyslím si, co budu dělat dál. Můj rodný kraj se nachází na Vysočině, v malé vesničce jménem Polička.

Zde jsem vždy nalézal klid a harmonii a čerpal energii do nového života. Procházel jsem známá místa, dotýkal se stromů a rozmlouval s lidmi. Nikdo se mi neposmíval, že jsem byl neúspěšný v podnikání. Všichni věděli z jakého prostředí jsem vyšel a kolika lidem jsem pomohl. Pouze otec se mne zeptal, co s tím jako chlap hodlám udělat. Celou noc jsem pak přemýšlel, co bych mohl podniknout. Napadlo mne, že bych se mohl pomstít jako hrabě Monte Christo, jenže v moderním provedení. Druhý den ráno, když otec připravoval snídani, tak jsem se na něho usmál a řekl: „Neboj však už něco vymyslíme.“ Zůstal jsem doma ještě nějakou dobu a čekal, až se rozvířená voda trochu usadí.

Bylo zřejmé, že takovýto úkol nemohu zvládnout sám a proto jsem se rozhodl založit sdružení, které by pomáhalo podobně postiženým. Vzpomněl jsem si na Břitvu, věděl jsem, že se v podsvětí velmi dobře vyzná a má zde jakési slovo. Nikoho lepšího jsem neznal. Vrátil jsem se do Prahy a našel si tam skromné ubytování. Břitvu jsem objevil v jeho oblíbeném lokále, ve společnosti několika pochybných existencí. Poznal jsem ho na první pohled a on mne samozřejmě také. Posadil jsem se k jednomu prázdému stolku a objednal si pití. Několik minut jsem pak Břitvu sledoval a snažil se ho přivolat, ale na moje gesta nereagoval.

Mého zájmu o jeho osobu si povšiml jeden z jeho kumpánů a hned proti mně vystartoval:

„Hele, co ty jseš zač, jsi polda? Protože jestli jo, tak jsi narazil poldo!“ Podíval jsem se klidně na něho, jakoby nic neříkal a zeptal se: „Mohl by´ste mi zavolat Břitvu, rád bych s ním hovořil?“ „Ty chceš mluvit s Břitvou a kdo to jako má být?“ Nicméně muž mne opustil a vrátil se k svému příteli. Břitva položil na stůl tágo a pomalu došel až ke mně. „Prý se mnou chceš mluvit poldo.“ „Už nejsem u policie,“ řekl jsem rychle. „Vím, tak co chceš?“ „Můžeme si promluvit, někde jinde.“ „Jistě, ty si potrpíš na diskrétnost. Jako tenkrát, viď?“ Svěsil jsem hlavu. Neočekával jsem, že to bude tak složité. „Přišel jsem se omluvit a něco vám navrhnout,“ musel jsem začít mluvit přímo, jestli-že jsem chtěl něčeho docílit. Břitva se zvedl od stolku a chtěl odejít, ale sáhl jsem do kapsy a položil na stůl obálku s penězi.

„Je tam sto tisíc, jako omluva a nabízím spolupráci.“ Břitva se zarazil. Nejdříve se podíval na obálku a pak na mě, potom opět na obálku a znova na mě, jakoby se chtěl ujistit, jest-li to myslím vážně. Natáhl ruku po obálce a strčil si ji do kapsy. Pak se ke mně naklonil a řekl: „Ne teď a ne tady, dám ti včas vědět,“ poslední slova už jenom šeptal, aby je nikdo nepo- volaný nezaslechl.

Tím byla audience u Břitvy ukončena. Ozval se až za několik dní, když už jsem začínal být trochu nervózní. Oznámil mi, že se setkáme v jednom bytě, udal datum a čas. Mezitím jsem se spojil s jednou detektivní kanceláří a nechal si zjistit nějaké informace o Karlovi a jeho společnících. Detektivové byli překvapeni tím, co zjistili. Moc se jim ten případ rozmotávat nechtělo, protože něco takového v našich podmínkách neočekávali. „Je to moc zajímavý případ,“ řekl mi jejich vedoucí „ale je nad naše možnosti. Obávám se, že bychom na něj nestačili.“ Usmál jsem, podobnou reakci jsem očekával.

Podali mi složku o Karlovi, byla to obsáhlá dokumentace s mnoha fotografiemi a podrobnými údaji o jeho pohybu. Zaplatil jsem a poděkoval za spolupráci. Vedoucí kanceláře se zeptal: „Pane Mrázek, mohli bychom se ještě dnes setkat a popovídat si?“ Odpověděl jsem, že ano, ale neviděl jsem důvod k další schůzce. Muž, jakoby mi četl myšlenky, ale dodal: „Nebudete toho litovat.“ Navrhl jsem, že bychom se mohli sejít v kavárně Olympia. Detektiv souhlasil a podali jsme si ruce.

Doma jsem pak téměř celý den studoval materiály o svém „příteli“. Byly to neuvěřitelné informace, které detektivové zjistili, nemohl jsem tomu uvěřit. Karel byl muž mnoha tváří a vedl velmi pestrý život. Přes den to byl vzorný otec rodiny a policista, v noci zločinec toho nejhoršího kalibru, který se neštítil absolutně ničeho. Začínal s prostitucí a jako „vekslák“ v 80 létech. Později po revoluci přešel na vydírání, drogy, hazard a neštítil se ani vražd (vražd na objednávku). Byl to skutečně hnus, ale musel jsem se tím prokousat až do konce.

Měl pod sebou jednu velkou skupinu, která se dále rozdělovala na další oddělení. Kvůli utajení však, ale tyto skupiny nespolupracovali. Karel byl také členem STB a udával své kolegy a členy rodiny. Protože byl přesvědčený komunista, neváhal se ani přiženit do rodiny tzv.třídního nepřítele a rozvracet morálku zevnitř. Za to dostával také odměny, jeho manželka o ničem neměla pochopitelně ani tušení. Unaveně jsem odložil složku, dál se to číst prostě nedalo. Ulehl jsem na gauč a na okamžik jsem si zdříml. Když jsem se probudil, byl již večer a měl jsem hlad. Snědl jsem večeři a pomalu se začal připravovat na cestu do kavárny.

Když jsem tam přišel, tak detektiv už seděl za stolkem a netrpělivě mne vyhlížel. „Omlouvám se, trochu jsem se zdržel,“ podali jsme si ruce a posadil proti němu. „Už jste se tím prokousal?“ zeptal se muž a usmál se. Než jsem však stačil odpovědět, objevil se číšník a ptal se, co si objednáme. Dali jsme si každý svůj oblíbený nápoj. „Je to neuvěřitelné,“ odpověděl jsem, když jsem se napil „nemohu to pochopit.“ Muž na mne ukázal prstem a řekl: „Ano, to je ten správný výraz, nedá se to pochopit.“ „Ten člověk se neštítil skutečně ničeho, celé mi to připadá absurdní. Jsou ještě nějaké věci, které bych měl vědět?“ Detektiv se usmál: „Je toho málo?“ Zavrtěl jsem hlavou, muž pokračoval: „Pozval jsem vás sem, abych se zeptal, co chcete dělat dál. Máte v plánu se pomstít? Protože, jest-li ano, tak jsou zde jisté možnosti, o kterých jsem nemohl mluvit v kanceláři.“

Pokrčil jsem rameny, moc se mi o tom mluvit nechtělo, ale nakonec jsem řekl: „Mám jakýsi plán, který bych chtěl postupně realizovat. Já vás ale vůbec neznám.“ „To je v pořádku, nemůžete se svěřovat každému na potkání.“ „Co mi můžete nabídnout?“ skočil jsem muži do řeči. Detektiv sáhl do kapsy a podal mi obálku, byla v ní prázdná nábojnice, pochopil jsem.„Jest-li chcete, můžete si nás vyzkoušet. Ale sám jste viděl, že výsledky máme,“ to byla pravda. Musel jsem uznat, že jeho tým odvedl velmi dobrou práci. „Musím si to všechno ještě promyslet. Mám teď nějaké jednání, něco připravujeme, když to dopadne dobře, tak se vám ozvu.“ Rozhodl jsem se, že tomu detektivovi budu důvěřovat a zasvětím ho do svých plánů. Rozloučili jsme se a dohodli se, že si zavoláme.

Ještě týž týden jsme se ale setkali znova. Schůzka se odehrála v bytě u Břitvy a zde jsme probírali podrobnější postupy celé operace. Dal jsem Břitvovi přečíst složku o Karlovi. Když ji dočetl, překvapeně se na nás podíval a prohlásil, že taková svině by se nenašla ani v galérce a určitě s ním máme počítat.

Operace dostala krycí název Balvan. Pro naši skupinu jsme vymysleli název Černá známka. U italské mafie prý bývalo zvykem posílat svým budoucím klientům černou známku s lebkou uprostřed, aby se dotyčný mohl připravit na svoji poslední cestu. Podle tohoto zvyku jsme se pojmenovali. Břitva si samozřejmě neodpustil poznámku: „To je ale skok, z poldy na zločince.“ Ohradil jsem se: „Nejsem zločinec, jenom sjednávám nápravu, když to nejde podle zákona.“ Dohodli jsme se, že operaci budeme spouštět postupně a každý krok pečlivě připravíme. Břitva nám dal svůj byt k dispozici, abychom se nemuseli setkávat po kavárnách.

Zeptal jsem se Břitvy jako zkušeného v této oblasti, jaký postup by navrhoval. Břitva se lhostejně usmál a odpověděl: “ Vzhledem k tomu, o jakého parchanta se jedná, bych zvolil pomalou nátlakovou metodu.“ „Tomu nerozumím,“ řekl jsem. „Začal bych tím, že bychom mu vyhodili auto do vzduchu, nechali ho zbít, vykradli byt a podobné záležitosti. Když by přesto tohle všechno ustál, tak bych přešel k drastičtějším metodám.“ Drastičtější metody jsem si ani neuměl představit. Přesto jsem byl poněkud překvapený tím, co Břitva navrhoval.

Detektiv, který sledoval náš rozhovor, se usmál a řekl:: „Příteli, myslím, že jste pana Mrázka trochu zaskočil. On si to asi představoval poněkud jinak.“ Břitva pokrčil rameny a ušklíbl se: „To teda nevím jak.“ Detektiv pokračoval: „Tyto metody jsou jistě drastické, ale jsou osvědčené a účinné. Jest-li se chcete opravdu pomstít, tak by jste na ně měl přistoupit.“ Povzdechl jsem si a souhlasně přikývl. V duchu jsem si však pomyslel, že takhle to asi začíná.

Začali jsme tak, jak navrhoval Břitva. Nejdříve nenápadně, postupně jsme zjišťovali, kam Balvan chodí, jaké má zájmy a s kým se stýká. Jaké jsou jeho slabiny a naopak silná místa. Můj bývalý kolega měl však opravdu hroší kůži, jak se říká. Když jsme začali s nátlakovými metodami, které popisoval Břitva, tak se pokaždé vzpamatoval a pokračoval ve své činnosti. Pravděpodobně se domníval, že to k jeho „povolání“ patří. Ani ho nenapadlo, že by zatím byla nějaká jeho obě.

Ke své manželce se choval stejně, jako ke svým obětem. To znamená, že se choval velmi násilnicky, pravděpodobně ji týral a ponižoval. Měl jsem Helenu rád, znal jsem ji už před svatbou s Karlem a vždy jsem si na ni tajně myslel. Dodnes lituji, že jsem nikdy nedostal odvahu ji oslovit. Byla velmi krásná, chytrá a nadaná. Ale v soužití s Karlem z ní všechna energie vyprchala a ona ztratila chuť do života. Několikrát jsem ji, ještě když jsem pracoval u policie viděl ztrápenou a unavenou. Nedomníval jsem se však, že to je u nich tak vážné. Teprve poslední dny jsem si uvědomoval všechny souvislosti.

Nedávno jsem ji opět potkal. Karel ji strašlivě zbil. Tentokrát to bylo velmi vážné. Jednou, když se vraceli z chalupy, tak Karel zastavil svůj vůz. Donutil Helenu vystoupit a zatáhl ji do nedalekého lesa. Několikrát ji udeřil pěstí, až upadla na zem a potom do ní kopal. Způsobil jí taková zranění, že ji museli odvézt do nemocnice. Člověk, který Karla sledoval,byl nucen zavolat sanitku, protože tam Helenu zanechal bez pomoci.

Tahle událost mě přivedla na myšlenku, že bych měl Karla odstranit úplně. Druhý den jsem zašel za Helenou do nemocnice a donesl jí květiny. Byla v hrozném stavu, samá podlitina a šrámy. Na očích měla černé brýle, aby zakryla modřiny. Smutně se usmívala, když mne uviděla, pozdravili jsme se. „Ahoj Honzo.“ „Ahoj Heleno.“ Chytila se rukou za madlo, které jí viselo nad postelí a pomalu se přitáhla k opěradlu. Když se jí to povedlo, posadil jsem se na okraj postele a vzal Helenu za ruku. „Slyšel jsem, co se ti stalo Heleno, tak jsem přišel. Jak se teď cítíš?“ „To jsi hodný Honzíku, že jsi tady. Teď už je to trochu lepší. Ty první hodiny, kdy rány přicházeli k sobě to bylo nejhorší.“

„To si umím představit. Tohle ale nesmí Karlovi projít.“ „Co chceš dělat?“ „Nahlásíme to.“ „Ale prosim tě, ten má kamarády všude,“ řekla trochu odevzdaně Helena. „Všude ne Helenko, všude ne,“ dodal jsem a usmál se, abych Helenu povzbudil. „Jak to myslíš?“ „Jsou jisté možnosti, ale tím tě nebudu zatěžovat. Teď se musíš hlavně uzdravit. Nic není důležitější.“

Díval jsem se na Helenku a snažil se být optimisticý. Schválně jsem se jí díval do očí, protože je měla vždy tak krásné, krásně smutné. „Nedívej se tak na mě Honzíku, není na mě moc příjemný pohled. Ještě mě máš rád?,“ zeptala se náhle Helena, netušil jsem, že to ví, kývl jsem tedy, že ano. Trochu naklonila hlavu na stranu, aby to nejhorší nebylo vidět. „

Teď ale nejsem moc krásná, nevypadám jako modelka Honzíku.“ „Mě to nevadí,“ odpo- věděl jsem s odhodláním. „Chci vidět i tvoji odvrácenou tvář.“ Přisedl jsem si blíž a sundal Heleně brýle, pak jsem se naklonil a pohladil jí. Toužil jsem udělat něco víc, ale věděl jsem, že to Helena pochopila.

Když jsem odcházel z nemocnice, dostal jsem hrozný vztek. Na večer jsem svolal mimořádnou poradu. Zde jsme rozhodli, že nátlakové akce poněkud přiostříme. Následujícího dne jsme vyhodili Karlův vůz do vzduchu, později jsme vykradli jeho byt. Myšlenka na úplnou Karlovu likvidaci ve mě uzrávala čím dál víc, protože Helenin zdravotní stav se zhoršil a ona byla nucena svůj pobyt v nemocnici prodloužit o několik dní. Chtěl jsem odplatu za Helenu a proto jsem navrhl, abychom Karlovi udělali totéž, co on udělal jí. Nikdo proti tomu nic nenamítal a tak jsme si naplánovali, že akci provedeme příští týden ve středu.

Na ten den jsme se připravili obzvláště důkladně. Svým přátelům jsem poradil, aby šli jako obvykle do zaměstnání a naplánovali normální činnost. Břitvovi jsem doporučil, aby si nezajišťoval žádné alibi, protože přeci nemohl vědět, že je bude potřebovat. Když tak alespoň nějaké méně okázalé a nápadné. Já sám jsem na středu pozval do svého bytu několik přátel a slavili se něčí narozeniny.

Kolem desáté hodiny večer jsem do mobilu dostal sms zprávu, že je vše připraveno. Tak jsem se nepozorovaně z bytu vytratil. Přátelé na mě čekali v sousední ulici. Když jsem se posadil do vozu vedle Břitvi, tak jsem se zeptal, jest-li se všichni zachovali tak, jak jsem jim doporučil. Všichni souhlasně zabručeli a tak jsme se vydali na cestu. Podle informací, které jsme měli k dispozici, by se Karel měl touto dobou zdržovat ve své oblíbené restauraci ve společnosti několika přítelkyň.

Zaparkovali jsme auta u chodníku na malém náměstíčku a trpělivě čekali. Jeden z kolegů se později šel podívat, co Karel právě dělá. Podíval jsem se na hodinky, bylo jedenáct.

Zaslechl jsem kostelní zvon. Touto dobou by už Karel mohl končit a jít s děvčaty do nějakého penzionu. Nečekali jsme ani moc dlouho a kolega se vracel. Přistoupil k okénku a řekl:“ Je to dobrý, Balvan bude za okamžik končit, právě se chystal platit.“ Kývl jsem hlavou, že rozumím a řekl Břitvovi, aby se připravil. Tuhle akci totiž povede on.

Pět postav opustilo vůz a odešlo do postranní uličky, v autě jsem zůstal jen já sám. Zanedlouho se otevřeli dveře restaurace a v nich se objevil Karel v doprovodu dvou slečen. Byl ve velmi veselé, bezstarostné náladě. Pomalým krokem došel až ke svému autu a pokoušel se otevřít dvířka. Náhle se u něho objevil uniformovaný strážník, což bylo součástí našeho plánu a žádal ho o vysvětlení svého počínání. Strážník se zeptal: “ Pane řidiči, vy opravdu chcete odjet v tomto stavu svým vozem?“ Strážník mluvil naprosto perfektně policajtsky, musel jsem se usmívat, když jsem viděl Karlův výraz v obličeji.

A aby ho strážník úplně zmátl, tak ještě dodal:“ Podejte mi prosím váš řidičský průkaz.“ Karel se zašklebil a zamumlal něco v tom smyslu, jako že to si ten strážník odskáče. Jedna ze slečen, která celý ten výstup sledovala se snažila „strážníka“ naklonit na jejich stranu a tak pronesla několik laškovných slov.

Zatímco spolu takto konverzovali, podařilo se mým kolegům nepozorovaně přiblížit ke Karlovi a napadnout ho. Obě se v ten moment dali na útěk. „Strážník“ jim ještě stačil říci, ať jsou rády, že je pouštíme. Kolegové chytili Karla za límec a odvlekli ho stranou za ostatní zaparkovaná auta. Se zadostiučeněním jsem sledoval, jak Karel zoufale bojuje o svůj život.

Pak jsem se na chodníku objevil já. Vystoupil jsem ze stínu a pomalu došel ke Karlovi.

Karel se na mě díval svýma opileckýma očima snažil se ve mně vzbudit soucit. Přiklekl jsem si k němu a sundal si masku. Bývalý přítel překvapeně polkl. Pak jsem se zeptal: “ Tak co, příteli, jaké to je být na opačné straně? Ty máš přeci rád násilí nebo ne? Ale jenom, když ho působíš někomu jinému, viď? Někomu, kdo se nemůže bránit, kdo je slabý nebo nemocný. To jsi ve svém živlu, ale když se objeví silnější nepřítel, tak se stáhneš do ulity a třeseš se jako ratlík.“

Zanechal jsem svého proslovu, beztak neměl význam. Pak jsem usoudil, že nadešla chvíle, abych se jednou provždy zbavil Karla, který ublížil tolika lidem. Vytáhl jsem proto revolver, odjistil ho a než mi v tom stačil kdokoliv zabránit, stiskl jsem spoušť.