Ve stati nazvané „Vzorec systémového živoření“ jsem popsal znaky současného kolabujícího systému. Na tento text jsem navázal článkem: „Již jenom druhé housle…“, v němž se zabývám příčinami výše charakterizovaného stavu.
Tentokrát se pokusím o hrubý nástin toho, kdy a za jakých okolností mohou nastat vhodné podmínky pro východisko z této hluboké a cyklící se krize.
O původu ztracených generací
Prvním krokem k jakékoli kvalitativní změně je rozbor faktorů a jevů nežádoucích, toxických a pro společnost zhoubných. Podstatné je, aby si tuto situaci uvědomovalo co nejvíce lidí, a aby tito lidé toužili s nastalou situací něco dělat.
Právě v tomto bodě ovšem narazíme na proces, který Petr Sak nazývá komplexní genocidou. Mimo jiné ve shodně nazvaném článku říká:
„Devadesátá léta s osnovou rozkrádání národního bohatství všemi prostředky vedla k úpadku mravnosti a spirituality a k vytvoření specifické morálky českého kapitalizmu devadesátých let. Subjektem této morálky je mládež devadesátých let, dnes současná střední generace. Její chování připomíná nastupují nacizmus třicátých let. Naplňuje se vize E. Beneše: „Až se vrátí fašizmus, bude se nazývat antifašizmem.“ Co je jiného Oganesjanův gang s mocenským krytím než nacistická bojůvka třicátých let.„
Tuto pasáž bych doplnil. Od devadesátých let čelí české mladé generace masivní indoktrinaci. Ta se projevuje zejména:
1) Zpřetrháním mezigeneračních vazeb a výrazným odporem ke všemu levicovému, kdy je mezi cokoli levicového a totalitní režim položeno rovnítko.
2) Útokem na vlastní identitu mladého člověka. Ten tak trpí úzkostmi, komplexy méněcennosti, nezřídka pochybuje i o vlastní sexuální orientaci i o tom, s jakým pohlavím se vlastně identifikuje.
3) Formulací žádoucích cílů, s nimiž se má mladý člověk ztotožnit (například s politikou Green Dealu, se vstřícností vůči imigraci či s podporou dodávek zbraní na Ukrajinu).
4) Odklonem od diskuse a formulace argumentů s tím, že hlavní důraz je kladen na poslušnost. Mladý člověk se neptá. Následuje: Své učitele, youtubery a influencery, mainstreamová média, celebrity. Je vděčný za to, že je součástí nějakého vyššího celku, že takzvaně stojí na správné straně, čímž zcela rezignuje na jakoukoli vlastní osobitost.
5) Rezignací na vlastní rozvoj. Zde například opět Petr Sak hovoří o duchovní prázdnotě, která vytváří prostor pro užívání psychotropních a halucinogenních látek či pro přijetí dogmatických ideologií, kde se nepochybuje, ale slepě věří.
Ztracené generace systému odpor nekladou…
Soustavnou indoktrinací bylo zasaženo již několik generací. Výsledek se projevuje na všech úrovních společenského života: V krizi rodiny a neschopnosti budovat stabilní partnerské svazky a poskytovat dětem potřebné zázemí, ale i v politickém rozhodování, ve volbách a v politickém aktivismu. Mladí Češi se na první pohled odlišují od mladých Němců či Francouzů (jakkoli i v těchto zemích je indoktrinace aplikována).
Mladí Češi nedemonstrují za dostupné bydlení, proti zbrojařským koncernům a proti štvaní do válek. Mladí Češi demonstrují za ty, kdo je do těch válek klidně naženou. Demonstrují za další zbrojení a dodávání zbraní. Demonstrují za to, aby jejich vyhlídky na vlastní bydlení byly ještě mizivější.
Tito lidé se nezamýšlejí. Většinou pouze poslouchají a následují. Systémový kolaps si nepřipouštějí. Naopak, jsou to hlavně oni, kdo systému vyjadřují svou neskonalou podporu.
Konec kapitalizmu na obzoru?
Ivo T. Budil ve stati nazvané Soumrak neoliberálního kapitalismu, píše:
„Západní svět trpí v posledních desetiletích deindustrializací, stagnací životní úrovně, krizí politických elit a patrným mocenským úpadkem. Ztrácí víru v budoucnost. K tradičním kritikům kapitalismu pocházejícím z protisystémových radikálních hnutí se připojují jako proroci soumraku představitelé imperiálního jádra. Například Albert Edwards z francouzského bankovního kolosu Société Générale prohlásil v roce 2023, že jsme možná svědky konce kapitalismu.„
Tady je podstatné dodat, že západní svět v posledních desetiletích ztrácí přístup k nejrůznějším zdrojům. Pozbyl své kolonie, navíc přichází i o poslední vliv, jenž v řadě z nich uplatňoval. Nemá tak již co své populaci nabídnout, a její životní úroveň se propadá.
Více sankcí, více půjček…
Polsko i Bulharsko zastavují vojenskou podporu Zelenského režimu. Evropská unie zato pro tento režim zvažuje rekordní půjčku. Patrně Merzovi ani Macronovi domácí protesty nestačí, a Unie má pocit, že dosud na Ukrajině přišla o málo peněz.
Jsou zde politici, kteří svou kariéru spojili s představou, že Rusko bude poraženo. Sankce střídaly sankce s urputností klystýrů doktora Grünsteina – a na ekonomiku zemí Evropské unie měly podobný dopad jako na těla nebohých vojáků v Haškové románu.
Na pražské Letenské pláni zatím nebyly hájeny ani demokracie, ani svoboda, a již vůbec ne nezávislost médií.
Nezávislé a nestranné médium se nepaktuje s určitou částí politiků, nedělá jim reklamu a nezve je na své demonstrace. A už vůbec nepomáhá svrhnout demokraticky zvolenou vládu. Nezávislé a nestranné médium nepovažuje část občanů za méněcenné, za „dezoláty“. A nezávislé a nestranné médium informuje i o tom, co se EU či NATO nehodí do krámu.
Podporou propagandy a dogmat se nehájí demokracie.
Podporou kriminalizace nevhodných názorů se nehájí svoboda.
Každého účastníka demonstrace na Pláni by mělo zarazit už jen to, kolik celá tato „trachtace“ stojí a kdo a proč ji platí.
Ti, kdo mohou kráčet, ať jdou příkladem…
Radim Valenčík si položil dvě důležité otázky, které se týkají alternativní politické scény: Proč se nám stále nedaří prosadit změnu? Proč stále prohráváme?
Odpovědi na tyto dva dotazy nalézá v podcenění sil globální moci a v nejednotě alternativy jako takové.
Na tomto místě je ovšem důležité si vymezit, zda do alternativy započítáváme i systémové strany, které se nějakým způsobem vymezují vůči nejtvrdšímu systémovému jádru, na české politické scéně zastoupenému těmito subjekty: STAN, Piráti, ODS, TOP09 a KDU-ČSL.
Shoda mezi subjekty antisystémovými a systémovými je totiž z logiky věci na dlouhodobějším půdorysu vyloučena, a může existovat pouze u některých témat (otázka migrační) či při vymezení se vůči nehlasitějším prosystémovým stranám.
Radim Valenčík rovněž varuje před pasivitou a rezignací: „Pro mnohé (ne-li pro většinu) je však patrně snazší žít v mlhavé naději, že se podaří změnu prosadit i bez přemýšlení. Bez trpělivé osvěty, která rozšíří povědomí a posílí sebevědomí ve směru: „O co jde a co dělat?“ Nebo je lepší si vychutnávat otrávená těšínská jablíčka typu, že „až lidé padnou na hubu, tak se změna podaří“? Netajím se tím, že výše uvedené a podobné názory považuji nejen za hloupé, ale za zradu, kterou každý, kdo je jejich nositelem, páchá sám ve vztahu k sobě.„
S touto tezí se osobně ztotožňuji, ale zároveň je zapotřebí vyřešit problém ztracených indoktrinovaných generací, jimž k jakékoli diskusi scházejí jak vědomosti, tak schopnosti. Těžko lze složité matematické důkazy probírat s někým, kdo netuší, co je například věta Pythagorova.
Mainstramová média i indoktrinační systém jsou pevně propojena s existencí Evropské unie a NATO. Dokud tyto organizace nezaniknou či neprojdou zásadní redukcí, není možné očekávat, že indoktrinovaní přestanou být indoktrinovanými.
Jak je možné, že Vítu Rakušanovi prošla instalace Petra Mlejnka napojeného na kruhy v kauze DOZIMETR do vedení Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI)? Ze stejného důvodu, proč Ursule von der Leyen prošla kauza známá jako Pfizergate. Hypotézou je, že jsou oba podporováni týmž centrem globální moci, a jsou tudíž nedotknutelní.
Pasivita k uzdravení nevede…
Znamená to tedy, že nelze dělat vůbec nic, a jenom čekat?
Neznamená. Samozřejmě, že bude důležité, kam se posune konflikt na Ukrajině či jak se vyvrbí situace na Blízkém a Středním Východě.
Neméně důležité je ovšem, aby ti, kdo jsou schopni hlubších analýz mezinárodně politického i domácího dění, spolu diskutovali a pracovali na koncepci funkčního řešení pro případ rozpadu organizací, jakými jsou NATO či EU. Aby po celé republice vznikala diskusní a osvětová centra, která lidem umožní vzájemnou komunikaci charakteru fyzického, nikoli virtuálního.
Co se týče EU a NATO, je třeba si uvědomit, že obě organizace se plně podřídily modelu unipolárního světa s USA jako hegemonem. Tento model však již neexistuje. Došlo (a stále dochází) k přechodu na uspořádání multipolární, které s sebou nese nové požadavky jak na spolupráci ekonomickou, tak bezpečnostní. To jenom česká mainstreamová média tomuto procesu nevěnují takřka žádnou pozornost.
Svůj osud si buď člověk může vyčekat, nebo se pokusí ho svou aktivitou ovlivnit. Asi není třeba dodávat, že čekání na Godota či jakéhokoli spasitele obecně vede toliko k ustrnutí a ke smrti svého druhu. Životaschopnost se projevuje jinak.
Zdi prince neochrání…
Princ se svou družinou skryt je za zdmi hradu,
baví se s děvkami, okolí se straní.
Mají svůj středověk, svoji moc i vládu,
sluhové klaní se. Oni jsou tu páni.
O tom, co děje se, nikdo nemá zdání.
Venku jsou barbaři. Princ bujaře hýká:
„Venku je pouze plebs. Slavte panovníka.“
Netuší, zda je noc, či jde o svítání.
K princi již vůbec nic zvenku neproniká:
Byť jsou zdi masivní, jeho neochrání.
„Kdo buší na vrata? Slyšíš? Hej, ty vzadu,“
princ zařval na sluhu, co se k zemi sklání.
„Koukni se, kdo to je. Dej mu dobrou radu,
ať táhne zase dál, neruší nám spaní.“
Sluha se vrátil již. Mluví bez vyzvání:
„J-je t-tu prý n-nový k-král,“ koktá, přitom vzlyká.
Princ sjede pohledem toho trpaslíka.
„Král budu brzy já,“ zařve s číší v dlani.
„Dobyl jsem vaši zem,“ kdosi s klidem říká:
Byť jsou zdi masivní, prince neochrání.
Princ zírá na muže. Rukou si tře bradu.
„Kdo je tím pobudou, který znenadání
vzpřímeně stojí tu? Otázku si kladu,“
pronese zatím princ tiše ke své paní.
„Vyhoďte otrapu, ať již nezaclání.
Stráže, tak konejte.“ Ticho. Jen čas tiká.
Sluha se napřímí, zaleskne se dýka.
Když to princ nečeká, smrtelně ho zraní.
Ostří již v zádech má. Krev mu z rány stříká:
Byť jsou zdi masivní, prince neochrání.
Šum ustal po chvíli. Nikdo neutíká.
Králi se pokloní i princova klika.
Líbezná vdova hned povolná je, k mání.
Eunuch, fanatik, života se zříká:
Byť jsou zdi masivní, prince neochrání…
Perfektní!
To mě těší. Děkuji.
Dobré, Líbí.
Napřed mnoho slov, ale báseň se mi líbí. Hodně se mi líbí!!
Jsem rád, že jste si tu oba své našli.