Byl pozdní večer a přijít za mnou na virtuální návštěvu se neobtěžoval vůbec nikdo. Proč taky…
A tak jsme seděli s Jahodou u dohořívajícího ohně, ucucávali z láhve vynikající pozdní sběr odkudsi z Burgundska a já alespoň předstíral snahu mluvit o něčem, aby místnost nebyla zahalena hlubokým tichem, občas přerušovaným praskotem dohořívajících polen v krbu.
Ne, žádný obraz ve stylu provedení Doriana Graye se nedostaví. Ti, kteří by snad mohli přijít, už svoje řekli. Jahoda už tisíckrát slyšela storky o pokusech nedošlých návštěvníků vychovat mne alespoň o jeden stupínek nad úroveň věty oznamovací – ten kluk roste pro šibenici.
Facky a výprasky za soustavně pleněné sousedovic zahrady a záhumenky, za téměř podpálený les, za poplivanou a posmrkanou žákajdu třídní bonzačky, za naříznutou rákosku pana učitele, která nás měla naučit slušnosti a poctivosti, za vypuštěné duše na autě pána, který mne naprášil, že jsem se pokoušel sjet tříkilometrový kopec na kole bez držení řídítek, za pytlačení ve všem, co mělo aspoň po kotníky vody, za hromadné rvačky až na krev a na polámané údy, za útěky z domu i ze školy…
Jediné motto z doby malin nezralých bylo nedat se za nic na světě při něčem chytit… Má cenu pokračovat ve výčtu dál…?
Co mám přenést na svá vnoučata, eliminovaná ve stádiu ochutnávání života univerzální pohrůžkou zabavení chytrého mobilu na dobu určitou…?
Jak je to s vymetáním koutů duše, v nichž se autor snaží poctivě zachytit a předat své dávné zážitky, znetvořené prizmatem fantaskních představ dospívající mysli a rozložené v optickém jehlanu času, který nemilosrdně vyplachuje to špatné a v duši nechává jen slunce a milosrdně zhojené šrámy? Šrámy zrad domnělých i skutečných, šrámy zničených kamarádství, jejichž trosky trčí ze zjizvené duše jako němé výkřičníky vybombardovaných mrakodrapů, šrámy beznadějných lásek, utopených v mázech krve, v korcích potu, v žejdlících slaných slz, šrámy beznadějných konců života svého i životů těch druhých.
Život jako přehlídka škod způsobených průjezdem tankové roty skrz mladý les – polámané stromky, vyrvané křoviny, přeoraná tráva, rozježděné pelechy zvířat, slisovaná ptačí hnízda, všude zkáza a zmar…
Bože, kolikrát ještě…?
Jahoda vstala z rozvrzaného křesílka a ovladačem vypnula televizi. Obraz hořících polen se rozplynul ve tmě. Ten levný maďarský hampejz už nekupuj, zahlédl jsem v pronikavém záblesku jejích očí.
Tak ani Soviňón ve slevě z Penny se ti nehodí, poslal jsem němou výčitku za přerostlým trpaslíkem.
Tak ten patok byl z Penny? No…! – křičely koutky bledě modrých očí Jahody.
Ledabyle si přehodila přes ramena bundu a vklouzla do botasek. Pche – Soviňón – vypálila na mne pohrdavý pohled jako střelu z bazuky a mrštně sběhla po schodech ven před dům. Tam popadla popelnici a odtáhla ji na místo, z něhož ji ráno vyzvednou popeláři, aby vysypali její obsah do korby kuka vozu.
Vyhopkovala zpátky na patro, sundala bundu, rozsvítila. Na vlasech stažených do ohonu jí tály sněhové vločky, pod nimi se schovávaly první šediny…
Hynku! Viléme! Jarmilo!
Aranko! Irenko! Madlenko!
… Jahůdko…!
Jen tys to se mnou přežila…
Jak jsi to se mnou přežila…?
Usmála se na mne tak, jak to umí jen ona. Hlavně očima, tvar rtů není důležitý.
Pojď už spát a nečum pořád na Vidláka, řekla mi pohledem. Zítra už jdem do rachoty…
… ani ten Godot nedorazil…
To jest bardzo miłe, Targu!
Tu knížku bych se pokusil vydat, aspoň jako paperback. Nebude to nejspíš kasaštyk, ale několika lidem udělá radost. Protože znám i nějaké další kapitoly. Je to kus kvalitního syrového masa. To se nedá vykládat vnoučatům, nepochopí. A třeba já je ani nemám.
Je to lepší dát do placu, než ty příhody a myšlenky, které zmizí v čase, stejně jako zmizí útržky scén, když jedete kolem v rychlíku.
…zmizí v čase stejně, jako zmizí útržky…
Díky Targu !
Mimochodem já slyšel, že víno v Mountfieldu je prý na svou cenu vynikající, prý obcházejí přirážky překupníků. Sám neposoudím.
Ano.
Za nákupy tam přidělují body a ty se pak dají využít při nákupu vína, které pak vychází cenově skutečně velmi dobře.
Při těch akcích mají např. opravdu velmi slušný ryzlink z Rakouska, malbec z Argentiny, naposledy i výbornou milerku z Německa – to vše za stokorunu či o málo víc (nenosím ceny v hlavě).
Targusi, mám to k Tobě přece jen kousek cesty, tak někdy jindy. Zatím jen virtuálně hodně štěstí do roku 2026.
Vlastně, kupuji teď nové auto a koketuji s myšlenkou navštívit kamaráda z vojny ….. v Porubě. Tak možná….
Dejte pak vědět.
Rád bych vás viděl, Godote. Jste poslední ze sbírky mých internetových přátel, které jsem nepoznal napřímo. (Do Poruby se dostanu tramvají za slabou půlhodinku. A i v Ostravě jsou dobré kavárny.)
Můžu potvrdit, přivedl mne k tomu kamarád, velký znalec vín. Jednou přivezl pár lahví a položil mi neuhodnutelnou hádanku, jestli vím, kde je koupil. Už tam ceny od té doby přece jen šly nahoru, ale pořád je poměr cena/výkon v našich končinách nepřekonatelný.
Tužka napíše,….četla jsem si, pane Targusi,…..Váš text probudil i moje vzpomínky,….na dětství, na mládí,….na …..na mnohé zážitky….jiné než ty Vaše,….procházka růžovou zahradou to taky občas nebyla.
Akt….už je historie internetu.
XXXXxxxx,,,,…..
Kam jsi šla, lásko,
pověz jen.
Kde je ten přístav?
A tvůj člun tam zakotven.
Kde je ta síť, lásko?
Chci být polapen.
NEBÓÓ….
Kam jsi šla,? lásko?
Pověz jen,….
Kde je ten přístav,…./….kde by moh bejt?/
A má loď tam zakotvena.
Kde je ta síť, lásko?/ Kam jsem ji jen dala????/
Chci být polapena.
Pane Targusi, přeji Vám i Vaší partnerce do příštích dní,….zdraví, a mnoho Pavoučků Štěstí,….aby tkali pevné, nezničitelné sítě.
Mějte se fajn….Tužka.
Vědoucí.
Godot je v posilovně.
Dnes jsem vynechal, protože parkoviště i okolí bez jediného místa pro auto. Jasně – je doby novoročních předsevzetí. To potrvá jako každý rok do poloviny února.