Tento svůj sonet věnuji všem, kdo se nevzdávají. Kdo navzdory nepříznivému politickému vývoji nerezignovali, a jsou ochotni proti bezpráví a cenzuře vystupovat, a to i za cenu vlastního ponižování, zesměšňování a nálepky „dezolátství“.
Osobně jsem přesvědčen, že nejhorší není zvůle nějaké mocenské skupiny – nejhorší je mlčení mas a tolerování této zvůle. Proto si velmi cením a vážím každého, kdo k takové zvůli nemlčí, a chci všem těmto lidem ze srdce poděkovat.
V nás…
Stromy se opět jarem oblékají,
ve kmenech se zas míza zachvěje
a ptačí píseň zazní v širém kraji,
o tom, jak cenná bývá naděje.
Paprsek slunce k schouleným se sklání,
aby jim dodal trochu kuráže.
Když puká skála v taktu zmrtvýchvstání,
nejeden poklad světu ukáže.
Poselství je, že hřeby nevítězí,
a že to hlavní nejde bez syntézy,
a že to hlavní neotupí čas.
Poselství je, že láska se nám vrací
jen pokud není smyta rezignací,
a že to hlavní ukryto je v nás…
P. S. V pondělí ráno vyjde můj pravidelný text. Klidné velikonoční svátky vám všem.
Děkuji za hezké verše všem, jež se namáhali, byť jen s kopírováním.
„Američané jsou připraveni uznat Krym za ruský“
Takový čin podle příslušných stanovisek naplňuje znaky schvalování a podpory agrese…
Už je v přípravě zatykač na US vládu, případně na celé USA?
Anebo, jestliže dojde k „legitimizaci“ anexe Krymu, dojde k revizi dosavadních rozsudků?
Anebo, představme si, v osvobozeném koncentráku…
Kohn: „Co se mnou bude?“
„No, co by. Seš na řadě, hybaj do plynu.“
Anebo, po změně „narativu“ setkají se v kriminále jedni s druhými, jako Abbé Faria a Edmond Dantes?
Kdyby byla soutěž o postřeh týdne, byl byste vítězem.
Ovšem je to úvaha čistě akademická, protože nikdo z k tomu příslušných, byť by byl jakkoli kovaný a oddaný, ochotný i vlastní babičku předhodit žravé blátotlačce z Traalu, nechce obrazně skončit jako v „Signum Laudis“.
Jinak to ani skončit nemůže. Krym se náckům nemůže vrátit. Protože jeho obyvatelé by tím pádem měli všichni prdel na prkně. Proto taky dělali to referendum. Dobře věděli, že mají dvě možnosti. Buď se připojí ke krajanům nebo je Zelenský s Budanovem vyhladí. Příklad toho, co se dělo na Donbase měli před očima 8 let.
Ale ne, je to jako v sibiřském gulagu, kde se v 1952 baví 3 vězni:
První vězeň: „Jsem tu, protože jsem byl v roce 1937 proti soudruhu Protopopovičovi.“
Druhý: „Byl jsem v roce 1946 pro soudruha Protopopoviče.“
Třetí: „Já jsem Protopopovič!“
Režim se nebál použít jakékoli prostředky. Lži, nátlak, psychickou likvidaci, falešné obvinění. Rozděloval rodiny, rozvracel vztahy, učil lidi podezírat své sousedy.
https://udalostiextra.cz/domaci-zpravy/zmizel-beze-stopy-za-totality-a-pravdu-jsem-objevila-tam-kde-se-hledat-nesmela/50055/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=1475311&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box
Z téhož prostředí pochází i následující příběh, kterému by lépe slušela azbuka, ale po změně počítače mám zatím k dispozici jen latinku. A Saša Vondra by to stejně neuměl přečíst.
Nuže:
– Počemu ty zděs?
– Ja – političeskij!
– A što ty sdělal?
– Malčika ja pojebal. I on, sobaka, pokazalsja pioněrom. A ty, počemu ty zděs?
– Ja tože političeskij.
– A ty, što ty sdělal?
– Ja ničevo ně sdělal. Idu po ulice, guljaju, plochaja pogoda. Sněg šol, větěr dul. Nu, ja v golos skazal: vot kakoj sobačij děň!
I pokazalos seďmoe nojabrja.
Nerezignovat
Do Getseman šli po večeři tiše:
„Rozprchnete se, zmizíte jak mlha,
zůstanu sám zde – ve hvězdách se píše,
zapřeš mě dřív, než kohout zakokrhá.“
Hleděli tehdy divně na Ježíše,
Petr se bránil: „Budu s tebou stále.“
„Zapřeš mě třikrát, byť to nechceš slyšet.“
Bylo to celé zvláštní – nenadálé.
Jidáš ho zradil – okatě ho líbá,
Ježíš byl zatčen, vojáky je vlečen.
„Proč máte hole? V čem tkví moje chyba?
Proč na má slova tasíte hned meče?“
Jak již to bývá, všichni rozprchli se,
včetně těch, kdo se nejvíc holedbali,
že budou radši sami zítra viset,
než zradit proto, že se tuze báli.
Jak již to bývá, tak je osamělý
ten, kdo se zvůli nejpříměji vzepře.
Ti, kdo šli s ním, ho ještě pohaněli,
podřízli by ho jako řezník vepře.
Ze strachu vzniká hysterická vřava.
Kde kdo si chrání kůži svého hrdla.
Že prý je blázen ten, kdo neudává,
tvář dříve milým děsem rázem ztvrdla.
Poznáte bídu, když jde do tuhého,
samotu, bezmoc, křivdu, která sžírá.
Zůstaly trny, kde květ voněl něhou,
kde dřív stál palác, zeje černá díra.
Hlásit se k němu značí vlastní zkázu.
Přátele nutí, aby se ho zřekli.
Málo z těch, kdo jsou na okraji srázu,
bez obav dál jdou – třeba do předpeklí.
Z pravdy se stane děvka nežádoucí,
v špinavých šatech, která páchne pouze.
Kde kdo chce krev – pak stranou jde vždy soucit,
kde vládne strach, tam urodí se nouze.
Ti, kteří prchli, po čase se vrátí.
Z kříže jsou třísky s rezavými hřeby.
I z dříve ctěných budou desperáti.
Nerezignovat – to je zapotřebí…
DŘĚVO SĚ LISTEM ODIEVÁ
Dřěvo sě listem odievá,
slavíček v keřku spievá.
Máji, žaluji tobě
a mécě srdce ve mdlobě.
Zvolil sem sobě milú,
ta tře mé sdrce pilú.
Pila hřěže, ach bolí,
a tvójť budu, kdeť sem koli.
Srdéčko, divím sě tobě,
že nechceš dbáci o sobě.
Tvá radost, veselé hyne
pro tu beze jmene.
Ačť bych já ji zmenoval,
mnohýť by mě štrafoval
a řka: „Proč ty tak slúžíš?
Čemu sě milostí chlubíš?“
Neustavičný milovník
jako u cěsty hřěpík:
k čemu sě koli přičiní,
a tomu všemu uškodí.
Kdoť sem, tenž nosímť pilu:
jáť mám najkrašší milú,
téť nikomu nepoviem,
sámť ji s mým srdéčcem viem.
Viera vieřě pomáhá:
kdeť sú dva sobě věrna –
on jí a ona jemu -,
nepoviedaj třeciemu.
Mnohýť sě rád honosí,
ten tajemství pronosí.
Ach naň, zlýť obyčej jmá!,
nepřejtež mu, kdoť jeho zná.
Poniž on vás tak hanie,
prosímť vás, panny i panie,
přezdiec jemu: „Ruší nás,“
vyščermež jeho pryč od nás!
Venku tak krásně a mě pořád napadají škaredé věci…
Až mu dají ruce podél těla,
řeknu: příroda tomu tak chtěla.
Havrani za ním zaklapnou víko,
zastrčí si vytahané triko,
a zabouchnou dveře Konkordie.
Premiére Fijalo, adié!
Tiché, táhlé tóny – asi Dvořák,
vedle už syčí plynový hořák.
Libtardi mávají kapesníkem,
ocásek jim opět vrtí psíkem.
Hledají, ke komu by se vrtli,
aby si v životě ještě škrtli.
Díky, Ládiku a pohodové svátky přeji.
👍 už aby to bylo
To nepomůže. Rád bych si to myslel, ale to opravdu nepomůže.
Libtardů je mnoho, mají veškerou praktickou moc, média. administrativu, policii i soudy.
A dokud budou pány médií oni, nebudeme to my, kdo bude cokoliv určovat.
Poslouchal jsem dneska v Radiožurnálu večerní zprávy. Zcela v režii Kyjeva.
Chtělo se mi blinkat. Vyváženost? Realita? Nenechte se vysmát!
Mělo by se to jmenovat „Rádio Kyjev – česká redakce“
Jsou čtyři strany sporu. Ukrajina, Rusko, Evropa a USA.
Že lžou všichni je pochopitelné. Je válka. Ale proč Český rozhlas nesmyslně papouškuje jen jednu stranu sporu nechápu. Dokonce argumentuje i proti stávající vládě USA a Doníkovi.
Myslím, že to „tam za vodou“ někdo nahrává a za určitou nedlouhou dobu vhodně použije.
Já to vidím na 2 strany sporu: Rusko vers. USA (jestřábí část) + EUvropa; Ukrajina je v tom z vlastní blbosti (Vasyl šel s pány na led). Životy tam tratíme my, Slované – pro germány a anglosasy podlidi.
Jsme manipulováni, abychom ochotně mašírovali na Moskvu, a s písní na rtech padli za větší slávu generálů, kteří si rozdají medaile. Jistě rozeznáte politické školení mužstva v moderním hávu.
S písní na rtu
jdu na vartu
na stráž války, kapíku
prst na spoušti sapíku.