Kam může zajít ideologický fanatismus, názorně předvedl ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, Ladislav Kudrna. Nelíbí se mu totiž, že by jedna ze stanic nové trasy metra D měla nést jméno výrazné osobnosti československé literatury.
„Pokud novou linku pojmenujeme po komunistickém agitátorovi, vysíláme mladé generaci chybný signál“, tvrdí Kudrna. Otázkou je, zda demokratická společnost má mladé generaci vysílat jakékoli signály. Neměla by ji spíše vést ke vzdělávání a schopnosti diskutovat? Pan Kudrna by byl zjevně nejraději, aby mladá generace neznala nic z toho, co on pokládá za politicky škodlivé. To potvrzuje následující otázkou:
„Chceme, aby se naše děti ptaly svých rodičů, učitelů, kdo to byl ten Olbracht? To byl ten, co napsal agitační pamflet Anna proletářka?“
Stále chci doufat, že se žáci nebudou muset na Ivana Olbrachta, tedy Karla Albrechta Zemana, svých vyučujících ptát, ale že se o něm v hodinách češtiny a literatury budou učit. Stejně jako o Vítězslavovi Nezvalovi, Stanislavovi Kostkovi Neumannovi, Egonovi Erwinovi Kischovi či Janovi Drdovi.
Ivan Olbracht nebyl pouze spisovatel. Jedná se o význačného novináře, překladatele německých děl a v neposlední řadě bojovníka proti nacismu a fašismu.
Na Podkarpatské Rusi založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi, do kterého se přihlásilo mnoho osobností kulturního světa (např. František Xaver Šalda, Vítězslav Nezval ad.).
Je to právě Ivan Olbracht, který ovlivnil naši kulturu na celá desetiletí. Bez jeho Nikoly Šuhaje loupežníka bychom neměli Baladu pro banditu. Pro děti a mládež zanechal Biblické příběhy, Čtení z biblí Kralické či knihu O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách.
Filmového zpracování se v roce 1995 dočkal například Golet v údolí (Zázrak s Julčou, Událost v Mikve a O smutných očích Hany Karadžičové).
Jeho tvorba je rozsáhlá, a to jak co do počtu děl, tak po stránce tematické. Zmínit lze například jeho eseje: O jazyce a literatuře (s důrazem na dialog) nebo O umění a společnosti.
Řadí se též k mistrům psychologických děl (O zlých samotářích, Žalář nejtemnější).
Ivan Olbracht je součástí naší historie, naší kultury. Kdo touží obojí zamlčovat a z naší paměti mazat, ubližuje především naší identitě.
Osobně bych uvítal, aby stanice metra byla pojmenována po význačném spisovateli, který mimo jiné usiloval o probuzení zájmu o kulturu u mladých lidí, a který dodnes svou tvorbou inspiruje jiné.
Pro jisté kruhy je ale symptomatické, že ani nevzdychnou ohledně čestného občanství Konrada Henleina, zato jsou pobouřeni zmínkou o levicovém intelektuálovi.
Pan Kudrna svým přístupem přímo volá po přehodnocení užitečnosti Ústavu pro studium totalitních režimů. Pod jeho vedením se totiž tato instituce zjevně nechová vědecky, ale ideologicky. Nový mccarthysmus rozhodně nepotřebujeme.
Chtějme svou historii zkoumat, ne ji zamlčovat a křivit.
O každé době nejvíce vypovídá, který její „živel“ je právě v nemilosti. Pro soudobý mainstream například vůbec neexistuje podmanivá a pestrá básnická a písničkářská tvorba Pavla J. Hejátka (Tanec kostlivců, Rzi plání urouhaných, A mory, Vlaštovky v petroleji či Eden nedohleden). Taktéž dílo Karla Sýse (Co si povídají hodinky, Bordel do třetice, Apokalypsa podle Joba a desítky dalších) jakoby neexistovalo. Jméno básníka Jiřího Žáčka se sice z veřejného prostoru odstranit nepodařilo, ale proti jeho veskrze lidské a procítěné básni Maminka byl veden lítý boj, aby zmizela z dětských čítanek, a nenaváděla dívky podle k lásce mateřské, neboť tu patrně dnešní odosobněná doba bez identity nepotřebuje. Zato nejspíše potřebuje představení „Mami, tati, co je sex?“ To je určené dětem ve věku od pěti do deseti let. Dívky zde rozhodně nebudou traumatizovány, že by se jednoho dne měly stát maminkou, ale dozvědí se něco o „vulvové louce“ či „penisovém lese“.
Skutečně chceme školství, kdy se děti neseznámí se životem a dílem Ivana Olbrachta, ale vulvovou louku budou mít takzvaně v malíčku? Jedná se o budoucnost celé naší společnosti. Nedopusťme, aby se obrazně ubírala tam, kde slunce nesvítí.
Následující sonet věnuji již zmíněnému symbolu naší novodobé poezie, Jiřímu Žáčkovi, který dne 6. 11. slaví osmdesáté narozeniny. Vše nejlepší, Jiří.
Přeji vám dotek…
Přeji Vám, Jiří, jen tak mezi řečí,
zdraví a k němu další maličkosti:
Snad České moře, jeho voda léčí,
kapesní básně. Hudbu proti zlosti.
Napjatá struna občas prasknout může.
Tři roky prázdnin, to se člověk vzchopí.
Ať z pravých nejsou papírové růže
pod heslem: Hurá, zpátky do Evropy.
Přeji Vám dotek anonymní Múzy,
též obejmutí, pravé, bez iluzí,
pro kočku, pod psa, pro nás rýmů mraky.
Text-appeal ať Vám rovněž dále slouží,
a přítel yetti usměje se v louži,
když si čte potmě. Mumlá: Vy mně taky…
Já se s dovolením přidám ke gratulaci s přáním pevného zdraví panu J. Žáčkovi a přidám jeho něžný, poetický, slabikářový text, který vždy spolehlivě rozzuří genderové aktivisty.
K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a vyprávět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku…
👍
Wiki uvádí :
Kamil Albrecht Zeman = Ivan Olbracht
Ano, má být Kamil, ne Karel. Díky.
Diky Olbrachtovi vime, ze existuje neco jako Zakarpatska Ukrajina / Podkarpatska Rus.
Z jeho odkazu zije (nebo pred SVO zila) polovina Kolocavy.
Ale to se dnes asi uz nepocitata za plusovy bod
Skvělá kniha Hory a staletí. Jen nám Olbrachta znechutili na základce, protože v tom věku jsme jeho dílo nemohli pořádně chápat. Když jsem tu knihu četl v padesáti, kdy už jsem dobře znal historii střední Evropy, bylo to úplně o něčem jiném.
Selektivní potlačování informací a názorů tu bylo, je a bude.
Jenom se bude lišit v zacílení a intenzitě. Ovšem na druhé straně: Chceme, aby byly propagovány myšlenky Bandery? Nebo Hitlera? Nebo Pol-Pota? Nebo Stalina? Aby se do nezasažených myslí vkládaly ideje, které se neosvědčily, přesto, že vypadaly tak lákavě?
Nechat třeba agresivní náboženské fanatiky infiltrovat mladé lidi bez životních zkušeností a rozhledu? To, co se otiskne do hlavy v mladém věku už nelze nikdy dokonale vyhladit. Vždy zůstane hnisající jizvička.
Abychom nechali mladé lidi třeba řídit auto, požadujeme, aby úspěšně složili řidičské zkoušky, protože jinak by byli na silnici nebezpeční nejen sobě, ale i jiným. Taktéž je to s přístupem k různým ideologiím.
Když bych měl mluvit o sobě: Asi do sedmi let jsem upřímně věřil v Boha. Tu víru mi vzali. Pak jsem věřil v to, že na východě existuje nádherná, spravedlivá země, Sovětský svaz. Zrovna v době, kdy tam probíhaly stalinské čistky následný boj o moc. (Malenkov). Pak jsem komunistické nálady poněkud rozředil a v roce 1968 mě přešly úplně. Neměl jsem rád komunisty a rozdělil jsem si Rusko na komunistické a kulturní. Po roce 1989 jsem začal věřit ve svobodu, trh a demokracii. Abych pravdu řekl, už v demokracii a svobodu západního typu nevěřím vůbec. O trhu také vím své. A některé komunistické ideje jsem si dneska dokonce ospravedlnil.
To je binec v názorech, že? A všechno jenom proto, že jsem nasával informace z různých zdrojů. Často bez jakékoliv cenzury.
🙉😸🔇
A krásné spojení slov: Hudbou proti zlosti!
Tomu se říká vývoj, Kocoure. Jak člověk věci poznává, přehodnocuje…
Díky a zdravím.
Že byl J.V. Stalin jednou z největších osobností historie, možná tou největší, svědčí to, jak ho anglosaský svět nenávidí. Stalinské čistky – likvidoval trockisty, taky co s nimi, že? Jediná a fatální chyba Stalina byla ta, že nevychoval svého nástupce. Důsledky této chyby dnes zažíváme v přímém přenosu.
Chápu ,že šťourači chtějí mít také lehký život ,proto studium totalit. ANO by mělo zrušit tento nevábný bunkr o totalitách a fašistický průjem o zákazu symbolů komunistů atd. včetně cenzury.
Stanice metra Olbrachtova bude pod ulicí Olbrachtova.
Stejně jako stanice Muzeum je pod Muzeem.
Kudrna by měl studovat zeměpis místo totalitních režimů.
On by patrně nejraději přejmenoval i tu ulici.
Čím méně se kdo orientuje na mapě, tím více si je jist tím, kde stojí… Toto bych nazval Kudrnovým paradoxem.
To jste tomu dal !
Až si to Kudrna přečte, bude chtít i tu ulici přejmenovat. 😀
Ústav pro studium totalitních režimů není ústavem studia totalitních režimů .
Pokud toto chápeme , pak rozumíme i tomu , že je to jeden z mnoha nástrojů řízení nemyslících davů .
Jedním z úkolů těchto nástrojů je nedopustit znovu situaci , kdy z mluvícího pracujícího dobytka byl jiným systémem učení vytvářen člověk , který využíval a rozvíjel svůj geneticky daný potenciál .
Právě to je ten důvod nenávisti Stalina , protože umožnil generačním otrokům nastoupit cestu k Člověku . K lidskému typu psychiky .
Z tohoto důvodu je potlačována každá pozitivní informace o socialismu a konkrétně především o fenoménu bolševismu .
Doufám, že po 4leté době množení krys přijde deratizace. Aby bylo méně takových kudrn. Slovní základ v jeho jménu je drn, čili pod ním je to správné místo.
Od Olbrachta jsem četl nejdříve dílo Dobyvatel. Přivedlo mě k hlubšímu zájmu o kulturu Střední a Jižní Ameriky; 10% mých knih je právě o této oblasti.
Nad díly od Olbrachta lze přemýšlet. Nad ideologií Kudrny lze leda povzdechnout…
Díky, Ládíku a zdravím.
Ale ten Olbracht byl ve straně. A to se neodpouští, toho se kapitalisti bojí jak čert kříže a ten USTRK je jejich děvka.
Golet v udoli… Jedna z knih, na kterou clovek nezapomina. Dodnes mi vrta hlavou, zda byla pro Hanu jina moznost, nez se uplne odrodit.
Dostupné na
http://www.prehraj.to
Pletete si film Golet v údolí ( povidky Zázrak s Julčou a Událost v mikve) s filmem Hanele ( povidka O smutných očích Hany Karadžičové)
Oba filmy jsou skvosty, režiséři Kachyňa a Dostál. Nepochopitelně ty filmy na ČSFD nemají moc vysoké hodnocení.