17 března, 2026

Nostalgické requiem…

Dnes mám narozeniny. Půlkulaté. Je mi pětačtyřicet. Prožil jsem je hezky. Vyrůstal jsem v úplné rodině, byl jsem vždycky obklopen přáteli, učil jsem se ještě podle starých předrevolučních osnov, takže jsem se na základní i střední škole ještě i něco naučil, do práce jsem šel v době, kdy všude bylo plno chytrých, schopných a šikovných lidí, kteří mě naučili pokoře a úctě k lidskému umu. Těžké epizody a maléry měly v mém životě krátké trvání a nakonec se vždycky v dobré obrátily.

Za svou pracovní dráhu jsem třikrát zcela změnil obor. Začínal jsem jako prodejce propanbutanových bomb, následně jsem stavěl vulkanizační lisy pro pneumatiky, aby mi nakonec učarovalo zemědělství. Udělal jsem si několikaletý odskok do veřejného působení, naučil jsem se hodně o politice i marketingu a ještě více jsem se naučil o lidských a hlavně novinářských charakterech. Vyzkoušel jsem si, co to znamená být (nakrátko) veřejným nepřítelem číslo jedna, postavil jsem politické hnutí, které se taktak nedostalo do Sněmovny a bude mít dost prostředků, aby mohlo příští čtyři roky dokazovat, „že jsme měli pravdu, ale moc brzo… „

Přes tříleté veřejné působení v podmínkách digitální cenzury a prokurátorů s totalitními manýrami, JSEM NEPŘIŠEL O RODINU. Na moji ženu se stále dívám stejnýma očima, jako v ten den, kdy mě okouzlila a byla to jen a jenom její zásluha, že jsme všichni zůstali pohromadě a že mi ona i děti byly pevným přístavem. Jen… už u nás není tak živo. Strašně rychle to uteklo a moje nejstarší dcera je už dospělá, druhorozený syn k tomu nemá daleko a i ta nejmladší už chodí s aktovkou a doma si víc dělá úkoly, než že by vymýšlela nějakou lumpárnu. Schovanka už je dávno na vysoké škole…

Pětačtyřicet let života jsem prožil v míru. Jsem příslušníkem národa, který si i revoluci udělal jenom sametovou, naše země leží mimo evropské geostrategické osy, ale ještě jsem měl možnost slyšet na vlastní uši vyprávění mých dědečků o té velké válce, která se zasáhla úplně každého a mám v sobě jejich naléhavost, se kterou nás nabádali, abychom si vážili, že se nestřílí a nic nedali na řeči o konzumní společnosti a životní úrovni.

Pamatuju si euforii s jakou náš národ po Plyšáku vyrazil do Evropy a byl jsem přímým svědkem, jak ta euforie postupně klesala, až se mnohdy proměnila ve svůj přesný opak. Byl jsem jedním z těch, kteří hlasovali proti vstupu do EU a byl jsem jedním z těch, kteří se nepřenesli přes bombardování Jugoslávie, protože v ten den pro mě skončila iluze o západním dobru. Ale tenkrát se o tom ještě smělo diskutovat a člověk mohl být proti válce, aniž by mu hrozil vyhazov z práce či veřejné zostuzení.

Byl jsem proti českému angažmá v Afghanistánu i Iráku, byl jsem proti bombardování Sýrie i Libye, nesouhlasil jsem s rozšiřováním NATO na východ a když začala válka na Ukrajině, bál jsem se o své děti natolik, že jsem opustil půdu i pluh a stal se aktivistou i politikem, abych jednou nemusel dát své syny Řehkům a Petrům Pavlům pro jejich válečnickou slávu. Zjistil jsem, že se dá hodně udělat a naučil se, jak se to dá udělat. Ale také jsem zjistil, že to není v silách jednotlivce a dokud se lidé neprobudí, je možné tyto dovednosti i plány jen udržovat a čekat. Je možné udržovat malý oheň, aby se jednou mohl rozhořet.

Zjistil jsem, že pravda opravdu nevítězí, ale prostě zbude, až se všechno ostatní prošustruje… a ještě je tady hodně k prošustrování. Ještě pořád nám patří naše půda a ještě pořád je osmdesát procent bytů v osobním vlastnictví. Ještě pořád se vyplácejí důchody, ještě pořád je dost peněz na půl milionu ukrajinských uprchlíků, ještě pořád je vyšší tolerance k cizím než k vlastním. Ještě pořád máme zdravotnictví, ze kterého je možné krást, ještě pořád můžeme platit výpalné v emisních povolenkách a ještě pořád si můžeme dovolit vlády, které mají priority kdekoliv jinde, jen ne doma. Zkrátka a dobře, ještě chvíli potrvá, než se projeví pravda, která zbyla.

Zjistil jsem, že z mého levičáctví už vlastně zbylo jen poslední varování před politikou „všeho víc.“ Nefunguje evropská integrace? Chce to víc integrace! Nefunguje migrační politika? Chce to víc migrantů! Po čtyřech letech dodávání zbraní na Ukrajinu jsme nezvítězili? Chce to víc zbraní! Americké intervence nefungovaly a obrátily se proti Spojeným státům? Chce to ještě větší intervenci! Přes neustálý růst HDP bohatství neprokapalo k chudým? Chce to větší růst HDP!

Víte, mám pocit, že jsme právě došli k bodu zlomu. Znáte to pravidlo: Když to nejde silou, zkus to větší silou… Když se to zlomí, byla to vadná součástka. Mám v posledních dnech pocit, že se součástky našeho světa právě začaly lámat. Není možné donekonečna zvyšovat ambice a s nimi i dluhy. Není možné donekonečna expandovat bez neúměrných nákladů na obranu perimetru. Naše elity chtěly všeho víc, ale své páky nakonec přetížily tak, že se jim teď ohýbají v rukách. Únava materiálu… Co naplat, že si tam v Pentagonu spočítali tu válku správně… i Palantir na to měli… na tak velkou ambici prostě už naše nástroje nestačí.

Jak to vypadá, když se dlouhodobě přitahují ventily na parním kotli se snaze z něj vymačkat co nejvíc? Jak to vypadá, když ignorujete všechny varovné kontrolky v podobě kritiky, demonstrací, odmítání i konfliktů? Jednoho dne kotel vybuchne. Jen nevíme, kdy přesně to nastane, jak přesně to bude vypadat a jakou škodu to způsobí. Mám trochu pocit, že právě toto se teď děje. Měli jsme dost varování a ke každému se dostala. Jen… jsme také měli dost těch, kteří všechny sirény odmonotovali, všechny kontrolky zaslepili a ty, kteří na to upozorňovali, prohlásili za kolaboranty s Ruskem.

Víte, koho mi teď Donald Trump nejvíc připomíná? Šéfa směny v Černobylu, Anatolie Ďatlova. Bouchlo to. Bouchlo to kvůli jeho vlastním špatným rozhodnutím, ale on si nepřipouští, že se to mohlo stát. Místo toho ukazuje tabulky, že všechno je vlastně v pořádku, ale tyto tabulky vznikly na základě špatného měření. Na mostě v Pripjati stojí Macron, Starmer, Merz, ale i Havlíček a Babiš, koukají na ten požár kolem Hormuzu, ale ještě si neuvědomují ten spad, co jim pomalu padá na hlavu. Ještě pumpují vodu do už neexistujícího reaktoru a pravdu říkají nikoliv naši novináři, ale říkají ji v Číně, Indii nebo v Brazílii. Doma už všichni paranoidně hlídají všechny a poměřují každou informaci tím, jestli to náhodou neprospěje nepříteli.

No nic… už se stalo. Teď to musí všem dojít. My můžeme udělat jediné. Chránit se co nejvíc před spadem, dát si jodovou pilulku a čekat, až se všechno ostatní prošustruje. Už to není pomalý sešup, teď právě to nabírá rychlost. Teď se bude prošustrovávat přímo raketovou rychlostí. Mezinárodní právo prošustrovali do posledního paragrafu za týden, NATO právě teď chcípá na evropskou neochotu a americkou neschopnost jít do plnotučné války s Íránem, Ukrajina je v posledním tažení, Německá ekonomika také, jen vyhlásit chalífát.

Dnes ale nebudu končit negativně, mám narozeniny, kurňa. Chci proto dodat, že jsem se za svých pětačtyřicet let života potkal s mnohem větším množstvím dobra než zla. O zlu se lépe píše, je zajímavější číst o zdolávání překážek, mužská identita je především o ranách, které ho dostaly na kolena, ale on zase vstal. Kapitoly o tom, že vám někdo ovázal rány, čtenáři zpravidla přeskakují a navíc, dobrodinci mají často tu vlastnost, že nechtějí, aby se o jejich dobrodiní mluvilo. Dovolte mi ale říci, že dobrého je ve světě víc než toho zlého a objevuje se tam, kde byste ho nečekali a od lidí, od kterých byste se toho nenadáli. Kdyby nebyli, nikdy bych poslední tři roky neustál.

Rozpady světových řádů nebývají hezké. Stejně tak není hezký pohled na státní bankroty, hyperinflace a hořící rafinérie. Není příjemné zjistit, že elity kolem nás nejsou vůbec elitní. Ale jak se bude prošustrovávat to poslední, co světovému řádu ještě zbylo, objeví se mnohem víc dobra, než bychom dneska řekli. Opravdová solidarita se neprojeví na potápějícím Titaniku, ale až na záchranných člunech. Na Titaniku si elity představují, že dál budou tančit a my na ně budeme veslovat. Na člunech už budou veslovat všichni… a rádi.

Děkuji za všechno dobro, kterého se mi dostalo. Naplňuje mě nadějí, že příští týdny sice nebudou nic hezkého, ale s každou další prošustrovanou lží o našem světě se přibližujeme k pravdě, která nás osvobodí. A ještě je hodně těch, kteří neztratili ani naději, ani víru, ani lásku.

__________________________________________________________________________________

Přátelé, pokud mě chcete podpořit v mém blogování, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód. Doporučuji poslat platbu a druhý den si zadat adresu pro zaslání. Stačí přímo na Vidlákových kydech kliknout v záhlaví na „objednat knihu.“

Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600

167 thoughts on “Nostalgické requiem…

  1. Všechno dobré pane, také za tu dřinu. Vrátíte se někdy k historii Vaší rodiny? Je to dějepis na dlani a ve tváři.

  2. Od Větvičky:

    Vydavatelství Torden:

    𝐌𝐮𝐬𝐞𝐥 𝐓𝐢𝐬𝐨 𝐨𝐛𝐞𝐭𝐨𝐯𝐚𝐭̌ 𝐬𝐞𝐛𝐚, 𝐚𝐛𝐲 𝐳𝐚𝐜𝐡𝐫𝐚́𝐧𝐢𝐥 𝐒𝐥𝐨𝐯𝐞𝐧𝐬𝐤𝐨 𝐩𝐫𝐞𝐝 𝐫𝐨𝐳𝐩𝐨𝐫𝐜𝐨𝐯𝐚𝐧𝐢́𝐦? Počas 48 hodín sa zmenila mapa Európy a celý svet sa prizeral, ako sa v Berlíne rozohrala brutálna diplomatická šachovnica. O osude Česko-Slovenska rozhodli spojenci v Mníchove, keď náš štát vydali Hitlerovi. Stalo sa tak v podstate s vedomím Edvarda Beneša, ktorý po tajných ponukách v Paríži nakoniec vymenil svoj plán za aeroplán a odletel do Londýna. Nechal za sebou rozvrátenú krajinu, ktorej zostávajúci lídri museli čeliť neriešiteľnej voľbe.

    🇸🇰 Jozef Tiso: Ultimátum pod hrozbou delenia

    Slovensko bolo v zovretí. Po „Homolovom puči“ a obsadení českými vojakmi stál Tiso pred Hitlerom. Verdikt bol jasný: Buď vyhlásite samostatnosť do 12:00, alebo vás rozdelíme medzi Nemecko, Maďarsko a Poľsko. Pod tlakom maďarských vojsk na hraniciach a s nožom na krku, slovenský snem 14. marca 1939 o 12:07 povstaním odhlasoval vznik štátu. Najdemokratickejší spôsob v najmenej demokratickej dobe? Tisa tento krok nakoniec po vojne stál život – v roku 1947 skončil na popravisku.

    🇨🇿 Emil Hácha: Podpis v tieni ríše

    Len o pár hodín neskôr v Berlíne kolaboval český prezident Emil Hácha. Pod brutálnym nátlakom súhlasil s vytvorením Protektorátu Čechy a Morava. Kým Tiso skončil na šibenici, Hácha zomrel v roku 1945 vo väzenskej nemocnici.

    V roku 2018 v Česku oficiálne vydali poštovú známku s portrétom Emila Háchu.

    Na Slovensku? Postava Jozefa Tisa zostáva hlboko kontroverznou témou, o ktorej sa neodvažujeme ani uvažovať v podobe filatelistickej pocty.

    𝐉𝐞 𝐜̌𝐚𝐬 𝐩𝐨𝐬𝐮𝐝𝐳𝐨𝐯𝐚𝐭̌ 𝐝𝐞𝐣𝐢𝐧𝐲 𝐬 𝐜𝐡𝐥𝐚𝐝𝐧𝐨𝐮 𝐡𝐥𝐚𝐯𝐨𝐮, 𝐚𝐥𝐞𝐛𝐨 𝐬𝐮́ 𝐫𝐚𝐧𝐲 𝐳 𝐫𝐨𝐤𝐮 𝟏𝟗𝟑𝟗 𝐬𝐭𝐚́𝐥𝐞 𝐩𝐫𝐢́𝐥𝐢𝐬̌ 𝐡𝐥𝐛𝐨𝐤𝐞́?“

    I dnes je vidět, jak je rozhodování v kritických chvílích zcela nezáviděníhodné. Na stole jen špatné a ještě horší řešení, žádná cesta, ze které by mohl člověk vyjít čistý. To byl případ Háchy a i Tisa. Ve špatnou chvíli na špatném místě.

  3. Nevím, jestli jste to již zaznamenali, ale plánovaná Trumpetova schůzka s Čínským prezidentem, která měla proběhnout za dva týdny, se ruší !!!

    Já to čtu tak, že se nepočítá s tím, že by se válka v Perském zálivu měla ukončit v nejbližších týdnech. Teda ne že by se to nedalo očekávat, ale tímto se podle mého názoru potvrdil pesimistický scénář budoucího vývoje této války tím i směřování do krize globálních rozměrů.

  4. Náš stabilní partner s plynem.

    Evropa prohrává, americké lodě s chybějícím plynem mění kurz k Asii
    Evropský trh s plynem je zranitelný. Cena suroviny vzrostla kvůli válce na Blízkém východě o polovinu a zdražuje i samotná přeprava zkapalněného plynu po moři. S cenami však může zahýbat i Kreml.
    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-finance-byznys-komodity-dluhopisy-evropa-prohrava-americke-lode-s-chybejicim-plynem-meni-kurz-k-asii-301765

    1. Miroslav Provod naprosto bez servítek kritizuje současný režim, strany ČSSD a ODS
      https://youtube.com/shorts/OzVOsYaLpBs?si=IKXYqj5Z04L30OPR

      Miroslav Provod naprosto bez servítek kritizuje současný režim, strany ČSSD a ODS a že žijeme v rozkradené zemi a nepatří nám vůbec nic. Snažím se oponovat, ale je to zbytečné. Celý rozhovor na toto téma najdete na
      herohero.co/toptemata

  5. Jen, aby se nezapomnělo!

    Rozkradená republika. Výbušné informace o ekonomických zločinech v Česku

    Vychází kniha o ekonomické inventuře polistopadového vývoje České republiky. Za obsáhlou publikací s výbušnými závěry stojí čtveřice ekonomů Ilona Švihlíková, Martin Fassmann, Jaroslav Šulc a Jaroslav Ungerman. Poslední dva jmenovaní zavítali do studia ParlamentníchListů.cz. Ekonomové Ungermann a Šulc bez obalu popisují Česko jako kolonii nadnárodních společností.
    https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Rozkradene-Cesko-Nove-informace-o-ekonomickych-zlocinech-po-roce-1989-788572

  6. A záškodníci z Iráku se nám probouzejí.

    Irácká skupina útočí na americké základny v Erbílu

    Brigády Ulya al-Dam zveřejnily záběry ze startů dronů Shahed-101, které útočí na americké základny v Erbílu v iráckém Kurdistánu.
    https://t.me/geopolitics_prime/66857#

    Video
    Irácké odporové síly, podporované Íránem, začaly aktivně útočit na jordánskou základnu Muwaffak al-Salti pomocí různých typů dronů. Základna Muwaffak al-Salti je klíčovým logistickým a operačním centrem pro americké letectvo. Před útokem na Írán zde byly rozmístěny desítky moderních stíhaček (F-35, F-15E) a systémů AWACS.
    https://t.me/s/Irinamar_Z

Napsat komentář: Šmodrchel Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *