Nechtěné přiznání

Může se zdát paradoxní, že důkaz odklonění Fialova režimu od demokracie lze nalézt na stránkách Milionu chvilek (údajně právě pro demokracii).
Zde jsou totiž uvedeny body, charakterizující tento posun, z díla Jak umírá demokracie, jehož autory jsou Steven Levitski a Daniel Ziblatt. Jedná se o:
1) Odmítání demokratických pravidel hry včetně zpochybnění výsledků demokratických voleb.
2) Volání po zrušení demokratických institucí a označování oponentů za nepřátele státu a národa (za „dezoláty“).
3) Tolerování či podporu násilí, omlouvání a bagatelizaci nebezpečného vyhrožování s tím, že taková reakce je adekvátní.
4) Omezování občanských svobod.

Představitelé Milionu chvilek pro demokracii jsou již tak zvyklí na aplikaci dvojích metrů, že jim při zveřejnění výše uvedených bodů nedošlo, jak přesně míří i do vlastních řad.
Ad 1) Jestliže nám osobně vadí zpochybňování výsledků voleb, nelze zůstat u kritiky D. Trumpa, ale rovněž je třeba poukázat na bezprecedentní zásah do prezidentských voleb v Rumunsku. V prvním kole drtivě zvítězil Calin Georgescu. Druhé kolo se ovšem nekonalo, a volby se opakovaly (již bez pana Georgescu), údajně kvůli „ruskému vlivu“ na průběh voleb, který ovšem nebyl důkazně prokázán. Většina voličů vyjádřila svou vůli. Žádný vliv cizí země.
Na stránkách Milionu chvilek pro demokracii se mimo jiné píše: „Je třeba včas rozpoznat a odsoudit jakékoli pokusy výsledky voleb podrývat a zpochybnit.“ To mějme na paměti, až bude Petr Pavel opět mluvit o tom, jak nejmenuje ministrem nikoho, kdo se dostatečně uctivě neklaní před NATO či EU. Nebo až bude Forum 24 znovu nabádat ke zrušení Stačilo!
Ad 2) Měli bychom rozlišovat, zda je určitá instituce pro fungování demokracie nezbytná, nebo se demokratické zřízení bez její existence běžně obejde. Takovým příkladem je Senát ČR, do nějž ve druhém kole někdy volí i méně než 20 % oprávněných voličů. To samo o sobě je určitý indikátor.
I bez horní komory Parlamentu České republiky bude demokracie fungovat. Jsou ale instituce nenahraditelné. Sem patří opoziční strany. Likvidace opozice již má, narozdíl od potenciálního zrušení Senátu, na demokracii dopad zcela zásadní.
Opakovaně se přitom setkáváme s útoky na ANO, SPD i Stačilo!, a to jak z řad vrcholných politiků, tak médií. Andrej Babiš, Daniel Sterzik či Tomio Okamura byli nesčetněkrát nálepkováni jako „bezpečnostní riziko“. Andreje Babiše takto bez důkazů v březnu 2024 označil samotný ministr zahraničních věcí, bakalář Lipavský. Jsou zde pokusy o kriminalizaci těchto politiků, a dokonce zákazu celých stran (SPD, Stačilo!). Jejich voliči jsou plošně nálepkováni jako ruští kolaboranti, zrádci, dezinformátoři a „dezoláti“. Jsou veřejně pranýřováni a zastrašováni.
Ad 3) Výzvy k násilí páchaném na opozičních představitelích jsou mainstreamem tolerovány a omlouvány jako ospravedlnitelné. Jakmile je někdo označen za hrozbu, lze čekat, že bude legitimizována i jeho likvidace. Máme zde útoky na opoziční petiční stánky, na seniory tyto stánky navštěvující či šikanu opozičních představitelů. Na Slovensku vedlo podobné klima až k atentátu na premiéra.
Ad 4) Milion chvilek u tohoto bodu vehementně bojuje za Českou televizi, aniž připustí, že i ona se řadí k těm, kdo mají podíl na omezování občanských svobod v současnosti. Pokud totiž připustíme kategorizaci občanů na kvalitativně odlišné skupiny, popíráme jejich rovnost před zákonem. Není možné připustit, že na takzvané dezoláty se smí plivat, že jim smí být vyhrožováno, že mohou být za své veřejně sdílené postoje zbavováni svých funkcí a propouštěni z práce atp.
Takzvané postihování dezinformací není nic jiného než snaha vlády potlačit ze svého pohledu nevhodné názory.
Zatímco Milion chvilek si proti Babišově vládě vesele demonstroval, demonstrace proti Fialově vládě byly opakovaně shazovány jako „proruské akce“, a účastníci těchto demonstrací byli i mainstreamovými médii titulováni jako ruší kolaboranti. Toto je nesporný útok na základní občanské právo vyjádřit svůj politický názor a odpor vůči vládě.
Znepokojovat by nás rovněž měly verbální útoky na spolek Svatopluk. Jedná se o výraznou občanskou platformu a aktivitu, kdy lidé různých názorových proudů usilují o hledání řešení ze současné politické, ale i ekonomické krize. Vládě a jejím spřízněným médiím je tento spolek trnem v oku, neboť Fialův režim nenazývá demokracií, ale kritizuje ho, že ji svými konkrétními kroky ničí.
K odhalení přímo ukázkových příkladů nemusíme chodit daleko: Demokracie je založena na diskusi, a nikoli úřadu pro strategickou komunikaci. V demokracii se nic strategicky nekomunikuje, ale dochází k výměně argumentů, na jejichž základě se hledá optimální řešení toho kterého problému. Demokracie nezná povely, ale připouští pochybnosti. Demokracie nezná „dezinformace“, ale informace pravdě se blížící více či méně, což je neustále verifikováno. Demokracie je neslučitelná s dělením občanů na kategorie, jako je tomu například u hospod. V demokratickém zřízení neprobíhají soudy s „nepřáteli státu“, kteří si dovolili myslit jinak než vládní moc, a lidé se v něm nebojí veřejně sdílet své názory. V demokracii se kolem části občanů nehloubí příkopy, ale prohlubuje se dialog. V demokracii média nefandí jakékoli vládě, ale upozorňují na její selhání.
Milion chvilek zveřejněním textu Levitskiho a Ziblatta nechtěně přiznal, že jemu o demokracii nikdy skutečně nešlo. V opačném případě by dnes a denně musel protestovat proti počínání Fialova kabinetu, což nečiní. Zato to činí konkurenční občanská platforma, spolek Svatopluk.
Opomenout bychom neměli zametání závažných kauz s korupčním potenciálem pod koberec. Jsou zde kauzy Taxis, Dozimetr či miliardová bitcoinová aféra, kdy se mluví o praní špinavých peněz. Jak je vůbec možné, že zde Fialův kabinet ještě působí? Protože zde fatálně selhala role médií. Těch médií, která Milion chvilek touží bránit demokracii navzdory. Využijme proto svého volebního práva, kdy tomuto kabinetu můžeme vystavit za vše výše popsané účet.

Kdo není v řadě…

Demokracii postih vyprovází:
Výsledky voleb režim neuznává,
pokud mu lidé vysílají vzkazy,
že jeho šlichta není pro ně pravá.
V Rumunsku takto volila se hlava.
Po prvním kole volby se hned ruší:
Zvítězil špatný. To elity zkruší.
Systém tu jasně najevo všem dává:
Volte ty správné. Je to jednodušší.
Kdo není v řadě, tady nevyhrává.

Jediný názor totalita razí.
Ne každý občan pak má stejná práva.
Ten loajální oporou je, hrází,
„dezolát“ se však terčem brzy stává.
Kampaň se vede nenávistná, štvavá.
K bojůvkám všichni v mainstreamu jsou hluší
s tím, že prý kulka opozici sluší.
Zrušit ji, zazní touha naléhavá.
Diskuse není. Jenom režim tužší:
Kdo není v řadě, tady nevyhrává.

Z občanských svobod zbyly v této fázi
úlomky, které vláda zakopává.
Sdělit svůj názor jen tak neprochází,
dezinformací pochybnost je zdravá.
Co že prý kacíř ještě pohledává?
Od čeho že má každý člověk uši?
Aby vždy slyšel, jak z vás mnohý tuší,
povely, které potom vykonává.
Ten, kdo tak činí, zaprodá svou duši:
Kdo není v řadě, tady nevyhrává.

Odpustky opět na vrata nám buší.
Trestán je chudák, boháče to vzruší.
Inkviziční duch zase čile vstává.
Syrový obraz, zcela bez retuší:
Kdo není v řadě, tady nevyhrává…