Naděje je…

Většina pohádek sloganem „a žili šťastně až do smrti“, končí. Tato tak naopak začíná.
Tedy, ne že by v daném království všichni žili šťastně. Ale skoro všichni si myslili, že žijí. Způsobily to čáry kouzelníka, který chtěl ovládnout celý svět – a hned několik království uspal mocnou magií.
V našem království se lidé klaněli jinému božstvu – Velkému Mamonu. Pozoruhodné na tom bylo, že se mu klaněli i ti, kteří se nikdy dobře neměli. Ale vykřikovali, jak se mají skvěle – a jak by se jinak měli strašně špatně, třebaže se sotva najedli.
Starý kouzelník si hrál na dobrotivého kouzelného dědečka, který lidem plní přání. Prý musí dohlížet na to, aby v celém světě bylo dobře. Omámení neviděli spoustu věcí: Například to, že jejich děti berou drogy, aby vůbec pokrytectví kolem sebe unesly. Nebo to, že jednou z model je i Sex, kterému se podřídilo veškeré myšlení, jež pro změnu nemělo oltář nikde. Naopak, to bylo obětováno v zájmu „hlavního dobra“.
Neviděli, že na světě žije mnoho lidí, kteří zatím čarodějovou magií ovládnuti nebyli. Ti byli samozřejmě označeni za ty zlé, proti nimž je nutno bojovat.
Jednoho dne se ale na scéně objevil princ, který odmítal nechat svou zem očarovat. Lektvary čaroději úspěšně ničil. Proto se čaroděj rozhodl, že musí být zlikvidován armádou omámených, kteří měli skandovat: „Drak musí zemřít“. Bylo jim vykládáno, jak Drak spálil celou svou zemi. Přitom v ní bylo mnoho čirých řek i jezer. Zato řeky v omámených královstvích vysychaly a jejich voda byla navíc otrávená. Přesto se všichni měli bát „zlého Draka“.
Princ postupem času kouzla čaroděje otupil – a někteří omámení začali procitat ze své noční můry.
Čaroděj nakonec zmizel, ale omámení ne a ne se probrat ze svého stavu. Již příliš načichli drogou, kterou byli zmámeni – a nedovedli si představit, že by měli žít bez ní. Ač stáli na samém okraji propasti, byli odhodláni pokračovat ve své chůzi.
Stále více lidí se ovšem bouřilo, že do propasti se zřítit nechtějí. A někteří omámení přece jen začali procitat, třebaže jich byla pouze hrstka.
Jak to vše dopadlo? Nevíme. Rozhodně je ale jisté, že všichni nežijí šťastně – a že bude třeba mnoho úsilí, aby zničující kouzla byla prolomena. Milé děti, milí dospělí – musí nám stačit jediné: Naděje je.

Naruby

Nebylo bylo – všichni šťastně žili:
Pohádka takto končí zpravidla.
V této však droga ovládala žíly,
droga, již temná bytost nabídla.

Čaroděj, který toužil vládnout světu,
ovládal kouzlem svoje poddané.
Za každým rohem na deset měl skřetů,
hloupé i mstivé – ale oddané.

Z otroků každý mluvil o svobodě:
Sex, drogy, víra – všechno najednou
protnout se mělo v každém v stejném bodě
s tím, že pak všichni v bahně zabřednou.

Čaroděj hrál si na hodného dědu,
jenž na to dobré všude dohlíží.
Rozšířit toužil svoji říši jedu,
a zbytek světa vsadit do mříží.

Kolik jen válek, kolik utrpení,
rozséval dlouho, nikým napaden?
Prý šíří spásu – k dobrému svět mění,
po noci ovšem nemá nastat den.

Jednoho dne ho k boji vyzval kdosi.
Čaroděj ho hned proklel velice.
„Chci, abys červ byl, jenž u nohou prosí,
jenž u mých nohou prosí měsíce.

Všichni teď v tobě zlého uzří draka,
draka, jenž musí přijít o hlavy.“
Čaroděj vzhlédl kamsi nad oblaka:
„Já budu vládnout – tebe popraví.“

Muž se však usmál: „Tvá moc rychle slábne.
Protijed na tvé jedy prosadím.
Ty, pro něž tvoje drogy jsou dnes vábné,
zjistí, že krutě přišli o mládí.“

Čaroděj zatím otřásal se vzteky:
„Tebe, ty červe, brzy zašlapou.“
„Zašlapali by, kdybych byl moc měkký.
Ukážu všem, že ty jsi atrapou.

Polibek dám jim, po kterém se vzbudí
z nočních můr, v jejichž žijí zajetí.“
Někteří cosi ucítili v hrudi,
že totiž nikdy nemusí být chudí,
když vlastní život pravdě zasvětí.

Následující báseň je věnována člověku, který naopak burcuje roky, ba desetiletí – a který mámení nepodlehl nikdy. Jeho tělo běduje, ale jeho duch neúnavně bije na poplach. Nemusíme s v mnoha věcech ním souhlasit, ale nelze mu upřít určitou čistotu a upřímnost, které v této společnosti pohříchu scházejí.

V uších zaburácí…

Žaluji, řekl, všechny ty, kdo mohou
za stav, kdy čestný člověk šanci ztrácí.
Ten, kdo se dře, si může trhnout nohou,
mafie slaví, a s ní darebáci.
Spravedlnost je dávno pro legraci:
K bohatým lotrům soud je shovívavý,
ty, kdo se brání, práv i svobod zbaví.
Škola dá základ tupé generaci.
Kolonií jsme. Jde tu o bezpráví:
Ač má hlas tichý, v uších zaburácí.

Žaluji, řekl, ty, kdo nepomohou,
ty, kteří lidem berou jejich práci.
Průmysl v troskách není dobrou vlohou.
Válka být musí. Kmán ji krví splácí.
Propaganda zní místo informací,
povrchnost, faleš jako jed vše tráví.
Z mužů jsou skety, ubožáci praví,
z žen loutky sexu, objekt operací.
Pokusné děti nikdo neopraví:
Ač má hlas tichý, v uších zaburácí.

Žaluji, řekl, že se nedomohou
bezmocní lidé zájmu korporací.
Že jménem dobra peklo pod oblohou
utáhlo šrouby, pravda vykrvácí.
Statečný člověk čelí buzeraci.
Bezpáteřní jsou milováni davy,
poslušní rostou, vzdorné ihned dáví.
Proč asi gauner sází na migraci?
Jsme doma cizí. Sebrali nám zdraví:
Ač má hlas tichý, v uších zaburácí.

Žaluji, řekl, pokroucené mravy.
Amorálnost je to, na čem se staví.
Teror je vládě věčnou inspirací.
Válka je bohem, jenž se zkázou baví:
Ač má hlas tichý, v uších zaburácí…