Většina pohádek sloganem „a žili šťastně až do smrti“, končí. Tato tak naopak začíná.
Tedy, ne že by v daném království všichni žili šťastně. Ale skoro všichni si myslili, že žijí. Způsobily to čáry kouzelníka, který chtěl ovládnout celý svět – a hned několik království uspal mocnou magií.
V našem království se lidé klaněli jinému božstvu – Velkému Mamonu. Pozoruhodné na tom bylo, že se mu klaněli i ti, kteří se nikdy dobře neměli. Ale vykřikovali, jak se mají skvěle – a jak by se jinak měli strašně špatně, třebaže se sotva najedli.
Starý kouzelník si hrál na dobrotivého kouzelného dědečka, který lidem plní přání. Prý musí dohlížet na to, aby v celém světě bylo dobře. Omámení neviděli spoustu věcí: Například to, že jejich děti berou drogy, aby vůbec pokrytectví kolem sebe unesly. Nebo to, že jednou z model je i Sex, kterému se podřídilo veškeré myšlení, jež pro změnu nemělo oltář nikde. Naopak, to bylo obětováno v zájmu „hlavního dobra“.
Neviděli, že na světě žije mnoho lidí, kteří zatím čarodějovou magií ovládnuti nebyli. Ti byli samozřejmě označeni za ty zlé, proti nimž je nutno bojovat.
Jednoho dne se ale na scéně objevil princ, který odmítal nechat svou zem očarovat. Lektvary čaroději úspěšně ničil. Proto se čaroděj rozhodl, že musí být zlikvidován armádou omámených, kteří měli skandovat: „Drak musí zemřít“. Bylo jim vykládáno, jak Drak spálil celou svou zemi. Přitom v ní bylo mnoho čirých řek i jezer. Zato řeky v omámených královstvích vysychaly a jejich voda byla navíc otrávená. Přesto se všichni měli bát „zlého Draka“.
Princ postupem času kouzla čaroděje otupil – a někteří omámení začali procitat ze své noční můry.
Čaroděj nakonec zmizel, ale omámení ne a ne se probrat ze svého stavu. Již příliš načichli drogou, kterou byli zmámeni – a nedovedli si představit, že by měli žít bez ní. Ač stáli na samém okraji propasti, byli odhodláni pokračovat ve své chůzi.
Stále více lidí se ovšem bouřilo, že do propasti se zřítit nechtějí. A někteří omámení přece jen začali procitat, třebaže jich byla pouze hrstka.
Jak to vše dopadlo? Nevíme. Rozhodně je ale jisté, že všichni nežijí šťastně – a že bude třeba mnoho úsilí, aby zničující kouzla byla prolomena. Milé děti, milí dospělí – musí nám stačit jediné: Naděje je.
Naruby
Nebylo bylo – všichni šťastně žili:
Pohádka takto končí zpravidla.
V této však droga ovládala žíly,
droga, již temná bytost nabídla.
Čaroděj, který toužil vládnout světu,
ovládal kouzlem svoje poddané.
Za každým rohem na deset měl skřetů,
hloupé i mstivé – ale oddané.
Z otroků každý mluvil o svobodě:
Sex, drogy, víra – všechno najednou
protnout se mělo v každém v stejném bodě
s tím, že pak všichni v bahně zabřednou.
Čaroděj hrál si na hodného dědu,
jenž na to dobré všude dohlíží.
Rozšířit toužil svoji říši jedu,
a zbytek světa vsadit do mříží.
Kolik jen válek, kolik utrpení,
rozséval dlouho, nikým napaden?
Prý šíří spásu – k dobrému svět mění,
po noci ovšem nemá nastat den.
Jednoho dne ho k boji vyzval kdosi.
Čaroděj ho hned proklel velice.
„Chci, abys červ byl, jenž u nohou prosí,
jenž u mých nohou prosí měsíce.
Všichni teď v tobě zlého uzří draka,
draka, jenž musí přijít o hlavy.“
Čaroděj vzhlédl kamsi nad oblaka:
„Já budu vládnout – tebe popraví.“
Muž se však usmál: „Tvá moc rychle slábne.
Protijed na tvé jedy prosadím.
Ty, pro něž tvoje drogy jsou dnes vábné,
zjistí, že krutě přišli o mládí.“
Čaroděj zatím otřásal se vzteky:
„Tebe, ty červe, brzy zašlapou.“
„Zašlapali by, kdybych byl moc měkký.
Ukážu všem, že ty jsi atrapou.
Polibek dám jim, po kterém se vzbudí
z nočních můr, v jejichž žijí zajetí.“
Někteří cosi ucítili v hrudi,
že totiž nikdy nemusí být chudí,
když vlastní život pravdě zasvětí.
Následující báseň je věnována člověku, který naopak burcuje roky, ba desetiletí – a který mámení nepodlehl nikdy. Jeho tělo běduje, ale jeho duch neúnavně bije na poplach. Nemusíme s v mnoha věcech ním souhlasit, ale nelze mu upřít určitou čistotu a upřímnost, které v této společnosti pohříchu scházejí.
V uších zaburácí…
Žaluji, řekl, všechny ty, kdo mohou
za stav, kdy čestný člověk šanci ztrácí.
Ten, kdo se dře, si může trhnout nohou,
mafie slaví, a s ní darebáci.
Spravedlnost je dávno pro legraci:
K bohatým lotrům soud je shovívavý,
ty, kdo se brání, práv i svobod zbaví.
Škola dá základ tupé generaci.
Kolonií jsme. Jde tu o bezpráví:
Ač má hlas tichý, v uších zaburácí.
Žaluji, řekl, ty, kdo nepomohou,
ty, kteří lidem berou jejich práci.
Průmysl v troskách není dobrou vlohou.
Válka být musí. Kmán ji krví splácí.
Propaganda zní místo informací,
povrchnost, faleš jako jed vše tráví.
Z mužů jsou skety, ubožáci praví,
z žen loutky sexu, objekt operací.
Pokusné děti nikdo neopraví:
Ač má hlas tichý, v uších zaburácí.
Žaluji, řekl, že se nedomohou
bezmocní lidé zájmu korporací.
Že jménem dobra peklo pod oblohou
utáhlo šrouby, pravda vykrvácí.
Statečný člověk čelí buzeraci.
Bezpáteřní jsou milováni davy,
poslušní rostou, vzdorné ihned dáví.
Proč asi gauner sází na migraci?
Jsme doma cizí. Sebrali nám zdraví:
Ač má hlas tichý, v uších zaburácí.
Žaluji, řekl, pokroucené mravy.
Amorálnost je to, na čem se staví.
Teror je vládě věčnou inspirací.
Válka je bohem, jenž se zkázou baví:
Ač má hlas tichý, v uších zaburácí…
Hezké, pohádky jsou podobné příběhy z dávných časů, aby ukázaly dětem jak svět venku vypadá.
Z telegramu :
🌟Dnes je ďalšie slávne výročie.
Pred 80 rokmi boli vďaka odvážnej operácii malého oddielu prieskumníkov vedeného kapitánom Jakušovom zajatí generál Vlasov a jeho najbližší zástupcovia. Američania sa navyše pokúsili Vlasova odviesť. Keby sa im to podarilo, bolo by ho treba dlho loviť, podobne ako Banderu.
Jakušov vykonal jeho zatknutie na území, ktoré už bolo v americkej kontrolnej zóne, a to aj napriek protestom amerických dôstojníkov. Za to mu bol udelený Rád Suvorova 2. stupňa – ocenenie pre veliteľov zborov a divízií.
Unikátna operácia! O tomto by sa mali točiť filmy!
————-
Většinou se píše, že ho Američané vydali Sovětům. Takže nikoliv.
Mimo: Včera v podvečer mě míjel dlouhý nákladní vlak s vojenskou technikou – směrem na Moravu, tedy východ. Z jednoho starého pomalovaného osobního vozu koukala hlava, asi jen doprovod.
Obrněnci různého druhu a velikosti, terénní auta, veliké auto do poloviny maskované jak ovečka.
Jako třešnička na dortu bílé osobní auto.
Nejspíš v něm někdo pojede zpět.
Jen mě překvapilo, že vozidla nejsou zakrytá a nejezdí v noci, jak při přesunech většinou bývá.
Takové vlaky zrovna nepotvrzují, že by to Evropa s mírovou iniciativou myslila vážně, že?
O českých válečnících, Nutellovi s Bakalářem, ani nemluvě…
Nemají čas 🤬
Čarodějovi učni zmateně pobíhají a hledají nové kouzlo a nového čaroděje.
Až se žalující zázračně zbaví nadvlády z Brusele, tak v tu chvíli jej ovládne Praha. A až někdy, v budoucnosti, by se zázračně zbavil nadvlády z Prahy, tak jej ovládne zase někdo jiný. A tak pořád dokola. Svoboden nebude nikdy, když nemá mocenské ambice.
Svoboda je stav mysli 🙂
O tom nemůže nikdo příčetný pochybovat.
Jakože záleželo na stavu mysli např. u těch v koncentrácích. Někteří byli svobodni, i když se dívali, jak jim vyvražďují rodinu? Děkuji, nechci.
Jediným slušným řešením, je se té hry neúčastnit.
Někdo vám chce vyvraždit rodinu? Vykloňte se z okna a volejte 158!
Jen oponuji Vaší univerzální pravdě, že „Svoboda je stav mysli“. Prostě mám jiný názor a jsme na diskuzi.
Vždyť to bylo se smajlíkem a vy chcete diskutovat, jste autista?
Koncentráky přišly ze západu, odborníci se přou zda první vznikly během občanské války v USA nebo v Jižní Africe v búrskych válkách https://cs.m.wikipedia.org/wiki/B%C3%BArsk%C3%A9_v%C3%A1lky
Přitom šlo o válku bílých proti bílým.
O likvidaci bílé rasy mluví pouze západ, nikoliv východ.
Počátky ukrajiny. Naší tehdejší vlastí.:Tábor smrti Talerhof aneb utrpení Haliče
Tábor smrti Talerhof aneb utrpení Haliče
25.9.2014
Lin
Když se řekne „tábor smrti“, většina lidí si představí buď nacistické koncentráky nebo ruské gulagy. Ve světonázoru lidí se hluboko usídlilo přesvědčení, že koncentrační (likvidační) tábory jsou „vynálezem“ nacistického nebo komunistického režimu, tj. za všechno špatné „na západě“ může Hitler a za to špatné „na východě“ Stalin.
Koncentrační tábor Talerhof se ale nacházel na území Rakouska–Uherska v malebném alpském údolí nedaleko Štýrského Hradce (Graz). Postaven byl na začátku 20. století a jeho určením byla likvidace neloajálního ruskojazyčného obyvatelstva z oblasti Haliče. První vězni sem byli dovezeni 4. září 1914, takže letos si připomínáme sto let od existence prvního takto zrůdného zařízení na evropském kontinentu. Dnes po něm nenajdete žádné stopy a pokud byste chtěli uctít oběti rakousko-uherské monarchistické krutosti, museli byste na letiště ve Štýrském Hradci. Tábor fungoval do 10.května 1917 a po ukončení války byl okamžitě likvidován, aby po něm nezůstalo ani stopy a události upadly do zapomnění. Dokumenty z tábora byly označeny za přísně tajné. Na místě, kde tábor stával, postavili velké mezinárodní letiště, kde má dnes svou leteckou základnu i NATO. Jediným památníkem, připomínajícím události etnocidy, bylo muzeum ve Lvově.
Teprve na začátku nového tisíciletí vypuklo v Rakousku zděšení, když vyšel vzpomínkový článek o existenci koncentračního tábora v jakémsi časopise. Současní Rakušané neměli ani tušení, co bývalo dříve na místě současného letiště. Konečně musely být odtajněné dokumenty a historikové do nich mohli nahlédnout. A nevycházeli z úžasu, jakých krutostí se dopouštěla tehdejší monarchie na svých vlastních občanech. Ano, svých vlastních občanech. Halič byla od r. 1772 součástí Rakouska–Uherska. A ta hrozná monarchistická krutost a nemilosrdnost vůči tehdejšímu haličskému obyvatelstvu pramenila z mnoha neúspěšných pokusů učinit toto obyvatelstvo nenávistným vůči Rusku a odervat ho od pravoslaví. Nepomohlo ani dosazování nejohavněji bezpáteřních přisluhovačů z řad tamních obyvatel na správní místa. Nepomohlo zastrašování a dokonce ani placený „bonzsystém“, kdy každému, kdo nějak udá svého souseda, byla vyplácená celkem vysoká peněžní odměna.
Rakousko–Uhersko sice získalo území, o které tak dlouho soupeřilo s Polskem, ale zůstala obava, že v případě „neshod“ s carským Ruskem se tamní obyvatelé postaví za Rusko a ne za „svou“ monarchii.
Viz mapa:
cs.wikipedia.org/wiki/Korunní_země_(habsburská_monarchie)
Myšlenka internačních (koncentračních) táborů pro nepohodlné nebo nějak nebezpečné obyvatele sahá však do starší doby, než k začátku 1. světové války. V době druhé Búrské války, vedené na africkém kontinentu kvůli nalezištím zlata, napadlo náčelníka štábu vojsk Jejího veličenstva, člena anglické aristokratické elity Horatia Herberta Kitchenera, že pokud teritorium zbaví civilistů, nebude mít kdo podporovat búrské partyzány. Búrští partyzáni totiž činili anglickým vojákům tak trochu problém… Nijak si s nimi neuměli poradit a dostali se do patové situace.
Ctihodný earl Kitchener razil přesvědčení, že pro vítězství jsou dobré všechny prostředky, ať jsou jakkoliv kruté a nelidské. Nechal internovat civilisty na určené místo, kde byli pod vojenským dohledem – jako váleční zajatci. Netrápilo ho, že takové množství lidí vyžaduje určité zázemí a hlavně – je potřeba lidi také občas nakrmit. Internovaní masově umírali na žízeň, hlad, infekční nemoci, kruté zacházení, žili v katastrofálních podmínkách, spali na holé zemi. Celkem byla internovaná více jak polovina celkového osídlení búrských zemí, tj. okolo 200 tisíc lidí. A búrské tábory smrti byly v Anglii prezentované jako „tábory pro ochranu civilistů“, kde nebylo internovaných, byli jen „dobrovolní hosté Jejího veličenstva“. Tuto „královskou ochranu“ nepřežilo na 26 tisíc lidí, nejvíce bylo dětí do šestnácti let. Búrové se nakonec vzdali a to hlavně proto, aby jejich rodiny nebyly úplně vyhlazené.
Více o búrských válkách:
valka.cz/clanek_10431.html
zaxodi-v-internet.ru/concentration-camps.html
Rakousko–uherská monarchie použila „zkušenosti“ anglických kolegů a připravila svůj vlastní plán „očisty“ haličského území od neloajálního obyvatelstva. Přitom vzala do úvahy i metody svých polských kolegů, kteří za staletí haličského vlastnictví systematicky odstraňovali „ruské“ a nahrazovali je cizím, více loajálním obyvatelstvem. Ona loajálnost spočívala také na katolické víře, tj. pravoslaví bylo potlačováno (a po určitou dobu také zakázáno) a jedinou povolenou alternativou bylo náboženství katolické.
Polákům, kteří území Maloruska a Červené Rusi spravovali již od 13.století, se po celou dobu nedařilo „ohněm a mečem“ vymýtit z obyvatelstva jejich pojetí o vlastní etnické příslušnosti k ruskému národu. Už jen názvy Rusín, Malorus, Červená Rus, příliš připomínaly, kam toto obyvatelstvo etnicky patří. Etnikum Bojků, Lemků, Huculů, Rusínů, Goralů – ti všichni odvozovali svou příslušnost od „ruských“, tj. pokládali se za část ruské civilizace.
Vždy a všude se velké etnické skupiny skládají z mnoha subetnik, které se nějakými způsoby navzájem od sebe odlišují. Někteří žili v rovinách, někteří v horách, někdo zas na hranici s nepřátelským civilizačním světem, jiní v lesích nebo na mořském pobřeží. A některá subetnika se ocitla během věků pod nadvládou jiné civilizační kultury.
Všechny tyto okolnosti určují jiný vývoj – jak v řemeslech, zvycích, životním stylu nebo místní historii. Mohou také ovlivnit i jazykovou podobu, tj. výslovnost, slangy, slova převzatá z jiného jazyka, se kterým se etnikum setkává. Ale všichni přitom cítí etnickou jednotu, pokládají se za jeden národ. Národ je vždy o etnické jednotě, kterou spojují kombinace tří typů příznaků:
1) Fenotyp (barva vlasů, tvar očí, barva pleti atd.) – sdílené geny
2) Etnické – společné kořeny (předkové, víra, společné posvátné „stavební kameny“ a historie vývoje)
3) Jazyk a kultura
A každý nepřítel, už od dob Říma, se jako první zaměří právě na podkopání této etnické jednoty. Údery jsou nanášené v kombinaci na všechny tři národnostní příznaky s cílem rozeštvat, postavit proti sobě subetnika. Pak se lépe provádí „rozděl a panuj“.
V „ukrajinském projektu“ byl hlavní úder veden na jazyk a historii. Již Poláci, kterým vůbec nevyhovovaly asociace při vyslovení názvů Malorus, Červená Rus, začali zavádět pro tato území jeden společný název – Okrajina, Ukrajina. Nebyl to jejich vymyšlený název, ale název, který pro tato území používali tamní židé.
Rakousko–uherská monarchie jen využila a „zdokonalila“ prostředky, které před ní používali jiní. Shovívavě na Haliči tolerovala tehdy módní „národní obrození“, které obecně probíhalo napříč Evropou zhruba od poloviny 19. století. Tolerovala i tehdejší vlnu rusofilství, která zachvátila celé území Haliče i Bukoviny. Dneska to zní velmi neuvěřitelně, ale v celé této oblasti tehdy vznikaly vlastenecké spolky, úzce spolupracující s ruskými, vydávaly se ruské noviny, knihy, vznikaly spolky přátel ruské literatury. Ve vesnici Zabolotovce dokonce postavili Puškinův památník – jako úplně první na neruském území. Tyto obrozenecké aktivity brzy přerostly v politickou sílu a v roce 1871 byla ustanovena Ruská rada, hájící práva ruskojazyčného obyvatelstva. Petici k císařskému dvoru, požadující svobodně používat ruský jazyk a učit ho na školách, podepsalo tehdy přes sto tisíc lidí.
A co na to monarchie? Tolerovala, dokonce i autonomii přislíbila. Ve skutečnosti ale všechny pokládala za své úhlavní nepřátele. Již tehdy její úředníci měli za úkol vést si černé spisky všech nejaktivnějších a vzdělaných „rusofilů“, včetně kněžích v tehdy se legalizujícím pravoslaví. A tyto spisky byly využity až těsně před začátkem 1. světové války a hned po něm.
Povolené „obrození“ bylo využito k odhalení potencionálních nepřátel, určených k likvidaci. A druhým jeho „efektem“ bylo nenápadné spouštění „ukrajinského projektu“ pomocí, dnes bychom řekli, páté kolony. V jejich pojetí bylo vlastenectví zaměněno za nacionalismus jakéhosi výjimečného „ukrajinského národa“, který byl pod ruskou tyranií téměř vyhlazen a upadl do zapomnění. Co na tom, že chyběla historická fakta, chyběly důkazy? Co chybělo, bylo vymyšleno. A to, co původně začalo jako módní záležitost a nevinná hra hrstky mladých intelektuálů na „osobitý národ“, bylo podpořeno státní mocí jak Rakouska–Uherska, tak později Německa a Sovětského svazu, aby skončilo později u krveprolití a teroru na „rusofilech“ v dobách obou světových válek i dneška.
Projekt „ukrajinizace“ měl a má za úkol zbavit území rusky smýšlejícího obyvatelstva a nahradit ho jiným, ruskou kulturu nenávidějícím.
„Ukrajinství“ se snaží tvářit jako národní vlastenectví, ale ve skutečnosti bude vždy opakem každého hnutí podobného ražení, protože odvrhlo své národní kořeny. Chybí mu etnická sounáležitost, o kterou by se mohlo opřít a vytvořit tak samostatný národ. Jestliže se v jiných zemích národnost vytvářela na již existujících společných etnických základech a historických tradicích, pak ta ukrajinská začínala prakticky od nuly, tj. vnutila obyvatelstvu novou, nikdy dříve neexistující identitu. Ještě na konci 19. století se žádný z obyvatel území nepokládal na Ukrajince. Hrstka mladých „obrodilých“ intelektuálů byla lidem spíše k smíchu a jen díky podpoře mocných se mohla stát později politickou stranou, která pomohla míchat kartami osudu nejen Haliče.
– Zažehneme požáry až za Dněpr a Don, do samého srdce Rusi. Zažehneme spory a nenávist mezi ruský národ, že budou sami sebe rvát vlastními spáry. A my, Poláci, přitom budeme růst a sílit.
Ludvík Meroslavský, 1864
– Rusové, to jsou nepřátelé monarchie. Je nemá cenu zastrašovat, oni se musí vyhubit. Přáteli monarchie mohou být pouze Ukrajinci. Zbavit se ruských bez teroru není možné.
generálmajor Franz Rimel, guvernér Lvova, 1914
– Ve skutečnosti tahle Ukrajina je mým vlastním dílem a ne vědomá vůle ruského národa. Vytvořil jsem Ukrajinu proto, abychom mohli uzavřít mír alespoň s částí Ruska.
Max Hoffmann, 1919
– V německých politických kruzích bylo již dlouho přáním, aby se Ukrajina stala samostatným státem. Myslí si, že to bude přínosem pro Německo.
Michail Gruševský, 1918 (Gruševský – politik nacionalista, ten, který sepsal „Nové dějiny ukrajinského národa“)
– Nelze upřít Ševčenkovi, že měl rád Ukrajinu. Ale ať mi kdokoliv z Haličanů nebo našich ukrajinských šovinistů odpoví poctivě podle svědomí, jestli by také zavrhl ruskou kulturu. Zavrhl Puškina, Gogola, Tolstého a uznával jen kulturu haličskou. Myslím si, že by si to nikdo z nich nepřál. Pokládám za důležité, aby každé dítě doma i ve škole mohlo hovořit jazykem, jakým ho naučila mluvit matka, a učilo se dopodrobna historii Ukrajiny. Pokládám za nutné, aby Ukrajinci pracovali na své vlastní kultuře, ale zároveň pokládám za nesmyslné a životu nebezpečné zavrhnout kulturu ruskou a úplně se od ní oddělit. Při svobodném přístupu jak k ukrajinské, tak k ruské kultuře můžeme jen vzkvétat, ale pokud se nyní ruské kultury zřekneme, budeme jiným národům sloužit jen jako rohožka a nikdy ničeho velikého nedosáhneme.
P.P. Skoropadskij, hejtman Ukrajiny, 1918
Dokument k tématu, pro rusky rozumějící:
kinostok.tv/video/328555/ubit-russkogo-v-sebe-ili-otkuda-est-poshla-ukraina
Více zde: http://leva-net.webnode.cz/products/tabor-smrti-talerhof-aneb-utrpeni-halice/
A když má ambice?
Tak se přece najde někdo, kdo je má větší. Mono laterární svět by se vám líbil víc?
V mocenské hře totiž nemůže vyhrát, aniž by nezačal používat zbraně a postupy na které žaluje. Ale to by pak musel žalovat i na sebe.
Vyhrát…
To je celý problém. Žij a nechej žít!
To je, jako byste jel na MS v hokeji s tím, že nebudete zvedat puky a střílet prudké rány, abyste někoho nezranil, a už vůbec narážet do protihráčů. A dát gól v početní převaze, že je neetické.
Chléb a hry… I ze sportu můžete mit radost,aniž byste zvítězil…
Ne, tohle není na rozumnou diskuzi. Já vám podobné povahy znám.
Ano, pohádky jsem měl rád od dětství, kdy mi je vymýšlel a vyprávěl táta.
A v pohádkách (bojím se, že většinou jen v nich) vyhrává pravda nad lží, tedy realita nad propagandou. I když je zahořklá nebo hořká – ale je opravdová.
Snad proto mě tak silně oslovila básnička o pravdě – Žaluji. Dobrá báseň , pravdivá, dokonce velmi melodická.
Gratuluji – a děkuji.
Výstižné, líbí.
Pravda, Láska, Svoboda
Pojmy, u nichž v onom království došlo k inverzi významu. Když je uslyšíme, jsme ve střehu.