Listina základních práv a svobod obsahuje práva, která jsou ústavně garantována každému, tedy i občanům, anebo jen občanům. Právo na azyl je jediné právo v Listině, které se týká jen cizinců. Stát má prvotní povinnost starat se o své občany. Proto není důvod, aby v Listině zůstalo toto právo pro cizince garantováno na ústavní úrovni.
Vypuštěním azylu z Listiny nenastane změna azylové politiky, protože nadále zůstane platná současná úprava na zákonné úrovni a námi přijaté mezinárodní závazky, které upravují azyl jako závazek státu jej poskytovat, a tedy nárok cizince vůči našemu státu. Ovšem vypuštění úpravy azylu z ústavního pořádku otevírá možnost tuto oblast nově upravit na zákonné úrovni vzhledem k aktuálnímu vývoji.
Azyl byl dříve udělován jako projev realizace zahraniční politiky, když vláda chtěla podpořit opozici v jiném státě. Ve středověku mocenské soupeření papeže a císaře vedlo, k tomu, že papež podporoval a na svém dvoře živil odpůrce císaře. Císař to samé dělal vůči odpůrcům papeže. Teprve v druhé polovině 20. století se kodifikovalo právo na azyl v Evropě jako nárok vůči státu. USA na to nepřistoupily. Ovšem to bylo v dobách, kdy se azyl především týkal jednotlivců z politických důvodů. Dnes je situace jiní, neboť migrace má masový charakter a motiv není politický (ten je zástěrkou), ale ekonomický – chudý Jih jde za bohatstvím Severu.
Je tedy legitimní úvaha, zda azylové zákonodárství nově nepředefinovat a nevrátit se k azylu jako možnosti vlády jej udělit, a ne jako nároku pro cizince. Ústavní změna sama o sobě nedostačuje, ale je k tomu nutným předpokladem.
Právo EU
Evropské právo neurčuje, co mají členské státy upravit na úrovni obyčejného zákona a co na úrovni ústavní. Tedy novela našeho ústavního pořádku je plně v rámci naší působnosti.
Pokud by se přistoupilo k rozsáhlejší revizi azylového zákonodárství, tam by již bylo nutné řešit i naše závazky mezinárodní a evropské. Na Parlamentu by bylo, které závazky chce nadále respektovat a u kterých započít systém jejich změny. Například v oblasti volného pohybu osob v rámci EU je otázkou, zda volný pohyb má být uplatňován jen vůči občanům Evropské unie nebo vůči všem. Občanství má svoji hodnotu a je logické, že s občanstvím se pojí práva, která nemají cizinci.
Pokud si v Německu rozhodnou, že udělí azyl všem občanům afrických států, je to věc Němců, že si takovou vládu zvolili, ale ať pak mají právo na pohyb jen v rámci Německa, ne v rámci jiných států Evropské unie. Právo na azyl je měnitelné a současný lid, který je zdrojem moci ve státě, nemusí mít na azyl stejný pohled, jako měli lidé před 50 či více lety.
Politik musí hájit zájmy svých občanů
Určitá míra sobectví je součástí péče o druhé. Je přirozené, že rodič se postará prvotně o své dítě a zbude-li mu čas, prostředky a chuť, může pomoci jiným. Rodič, který by se staral o děti v Africe, ale kašlal na vlastní děti, které by zemřeli hladem u něj doma, je špatný rodič. I stát, tedy především vláda, se má starat o své občany i za cenu, že dá jejich zájmům přednost před zájmy cizinců. Nebude-li hájit zájmy našich občanů náš stát, nebude je hájit nikdo.
Ústava tady má být jen pro nás, nikoliv pro cizince! Je to přeci jen jakási forma naší společenské smlouvy.
Musí být ústavní právo na azyl. Je to tak dobrodružné jako Vidlákova spravedlnost, v té svěřil své stránky někomu jinému. Pokud to právo zůstane azylem. O objektivitě snad ale Ústava naštěstí nehovoří. Tudíž, dá-li Vyšší moc a objektivita zůstane i nadále skryta, nemusíme Listině různě popouštět.
Objektivita je taktní, ne ovšem taktická.
„Dnes je situace jiná, neboť migrace má masový charakter a motiv není politický (ten je zástěrkou), ale ekonomický – chudý Jih jde za bohatstvím Severu.“
Myslím, že se v tomhle ohledu pan Koudelka poněkud mýlí. Ne tedy v tom ekonomickém důvodu, ale v jeho motivaci a směru. Ve skutečnosti je migrace nástrojem globální finanční oligarchie k neskutečnému dalšímu obohacování. Z oligarchií vybrané migrace se udělalo naprosto nedotknutelné a nezpochybnitelné božské právo a pak se na ni narouboval neuvěřitelný byznys, často za hranou platných zákonů, který se ovšem onou nedotknutelnosti legitimizuje i nepsaně legalizuje. Do organizování těchto v pravém slova smyslu zločineckých aktivit je zapojena nejen šedá, ale i černá ekonomika, neboť spoustu věcí v rámci migrace zajišťuje organizovaný zločin. A mocným tohoto světa se to celé podařilo namontovat na státy takovým způsobem, že jsou majoritními plátci celé této šarády, přičemž z druhé strany vyprané organizovaným zločinem přitékají peníze od samotných migrantů. A další část peněz vtékající do této neskutečné černé díry přitéká ze strany nejrůznějších neziskovek, které jsou ovšem taktéž – ó jaké překvapení – ponejvíce placeny vládami migrací dotčených států.
Samozřejmě globální finanční oligarchie neřeší ekonomické či sociální dopady, ať již v zemích, kam migranti přicházejí, tak především ne v zemích, odkud ve velkém odcházejí, a způsobují tak novodobou formu koloniálního drancování (odcházejí především mladší a schopnější). Globální finanční oligarchie žije mimo dosah externalit jejich konání (a kdyby náhodou, soukromých tropických ostrovů špičkově vybavených mají nakoupený sdostatek) a jsou připraveni i na varianty, že se státy začnou postupně pod náporem migrantů (nebo naopak v důsledku odlivu nejproduktivnější části obyvatelstva) hroutit. Oni jsou zvyklí vydělávat extrémně na všech krizích, válkách i katastrofách, takže business as usual.
Azyl a migrace jsou rozdílné. Ovšem to pravo by mělo být silně oklestěné a hlavně k právu by měly být také povinností. Ono třeba pokud migruje do Kanady bílý člověk za práci, tak musí mít na ruce skoro $15 000 na ruce a zajištěnou práci a to si ještě vybírají. Naprosto jiné podmínky pro nastěhování do Kanady má černý, nebo perverzní člověk. Vse pěkně zdarma a automatické přijetí.