Autor: yoker
Z ničeho nic zemřel 11. prosince 2020 známý korejský režisér Kim Ki-duk (59 let). Kim Ki-duk nebyl ledaskdo. Kdo jiný se dnes ještě vyjadřuje k současné společnosti uměleckými prostředky?
Z režisérů skoro nikdo: Dva, tři v Íránu – tak 15 let zpátky (teď už zřejmě ne), kdosi v Argentině (film Los muertos (Mrtví) – ČT2), v Rusku Zvjagincev (film Vozvraščenije (Návrat)). Bude jistě pár dalších. Já samozřejmě uvádím jen filmy, na které jsem narazil. Netrávím týdny a měsíce na předváděčkách.
Kim Ki-duk byl schopen se dotknout hlubin lidské duše, o nichž často ani nevíme, že existují (filmy Ostrov, Dech, Luk). A také otevřeně hovořil o současné (liberální) korejské společnosti a jejích problémech (třeba film Samaritánka).
Zmíním se stručně právě o posledním filmu: o Samaritánce. Závažný, špatně končící příběh ve spojitosti s nádherným korejským podzimem, s tichou a nevtíravou hudbou a s východním úsměvem, pod kterým – spíše než radost a štěstí – se skrývá smutek a nejistota, je až nesnesitelný.
Hrdinkami filmu jsou dvě kamarádky (Yeo-jin a Jae-young), spolužačky ze střední školy (asi 15 let, jedna ještě spí s plyšovým medvědem). Chtěly by navštívit Evropu. Proč právě Evropu? Nu, dívky se o ní určitě učí ve škole. Otec hlavní hrdinky Yeo-jin, který dceru vozí ráno do školy, jí vypráví křesťanské příběhy z našeho konce světa.
Jsou to chytré holky, mají to dobře spočítané: naspořené peníze by jim stačily na pobyt, ale už ne na cestu. A tak Jae-young (ta hezčí a podnikavější) navrhne, že by mohly odpovědět nějakému muži na internetové seznamce. Vždyť je to zábava.
Jae-young chodí na dostaveníčka s muži. Její kamarádka schůzky domlouvá, dává pozor (mají tam nějakou mravnostní policii), vede evidenci a hlídá peníze. Brzy jsou v půlce: „Ještě tak deset chlapů a je to.“, říká Jae-young. Ale Yeo-jin se to začíná příčit: „Je to špinavé. Bojím se, že mě to poznamená.“ Jae-young ji ale uklidňuje: „Víš, já jsem jako Vasumitra, přivádím muže na správnou cestu.“ (Vasumitra byla prý nějaká slavná prostitutka, která přiváděla muže k budhismu.)
Ale jednou to dopadne špatně. Mravnostní policie se objeví nečekaně, Jae-young vyleze do okna a skočí. V nemocnici umírá. Ještě by chtěla naposledy mluvit s jedním z těch mužů, do něhož se zamilovala. Ale jemu je to naprosto jedno. A tak zůstává hlavní hrdinka sama. Sama se svými myšlenkami.
A rozhodne se nějak odčinit to, co se stalo, a na čem – byť nepřímo – nese vinu. Postupně kontaktuje muže, s nimiž se její kamarádka vyspala a dává si s nimi schůzky. Ale když se schůzka chýlí ke konci, místo, aby si od nich nechala zaplatit, vrací jim to, co dali její mrtvé kamarádce. Je to samaritánka s velkým „S“ – činí dobro a ještě za to platí!
Ale anděl smrti, když už je přivolán, nerad odchází. Ono to „zlidšťování“ mužů a vůbec společnosti není jednoduchá věc. A tady jsme u jádra problému. Ty východní civilizace jsou na naše poměry dost hrubé a surové. Chápou, co je svědomí? Jen pár příkladů z minulosti:
- Když čínská armáda ustoupila z Nankingu, ta japonská, která tam vstoupila, rozsekala většinu obyvatel šavlemi. Že k tomu dojde, věděli jak čínští vojáci, tak Japonci a tak i obyvatelé Nankingu.
- Po několikaletém panování Rudých Khmerů v Kambodži zůstaly ze šesti milionů obyvatel jen čtyři. Zbylé dva miliony byly většinou umučeny.
- Za takzvané „Kulturní revoluce“ v šedesátých letech byly čínské řeky plné plovoucích mrtvol: Mladá generace Číňanů likvidovala generaci svých rodičů a prarodičů.
Příklady, které uvádím, jsou často tak různě zpochybňovány. Ale když člověk vidí (film Ostrov) korejského „podnikatele“, který z chycené ryby odřeže maso a pak ji (živou!) pustí zpět do vody, napadne ho, zda skutečnost není ještě horší. „Polidšťování“ východu zkrátka nebude jednoduché. Jen tak na okraj: Joseph Conrad, který se plavil jako kapitán ve východních mořích, říká: „Jeden Číňan vydá za čtyři židy.“ (Snad kniha Tajfun.)
Globální elity nám teď vnucují Čínu jako nového světového četníka. Jako vzor. My bychom ale měli přemýšlet: PROČ? Je to snad pro pracovitost Číňanů? Pro jejich nové technologie? Pro co? Já bych řekl, že nám tu východní civilizaci vnucují právě pro tu hrubost, surovost a nelidskost, které dřímou pod povrchem.
A to je také zřejmě důvod proč Kim Ki-duk zemřel: Otevřeně hovořil o korejské společnosti. Byl nepohodlný. Novináři to vědí, a tak se po jeho smrti skoro nikdo z nich neozval. Trochu delší článek (autor ČTK) jsem našel jen na iDnesu ( https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/kim-ki-duk-zemrel-koronavirus.A201211_140418_filmvideo_ts ). Míšková v Právu mlčí. Kapitola sama pro sebe je korejský tisk (1). To ticho kolem Kim Ki-dukovy smrti je důvod, proč jsem se rozhodl o něm napsat. Zaslouží si to.
Ještě k vlastní smrti: My totiž vůbec nevíme, na co zemřel! Zdroje říkají, že „zemřel na koronavirus“. Jenže „koronavirusové“ mrtvoly se nepitvají. A tak skutečná příčina smrti není oficiálně určena. Možná ho skolil zápal plic, možná mrtvice, možná ho přejel náklaďák, možná byl střelen do hlavy. Pokud je pravda, že měl ke konci potíže s dechem, tak bych tipoval, že byl uškrcen.
(1) Internetový deník The Korea Herald v článku z 13. prosince 2020 např. napsal ( http://www.koreaherald.com/view.php?ud=20201213000112&ACE_SEARCH=1 ):
„The South Korean movie industry did not have much to say about director Kim Ki-duk’s death on Friday in Latvia from COVID-19 complications. None of the local movie associations released an official statement about the matter, and only a few of Kim’s acquaintances from the local film industry sent short social media messages mourning his loss.“
(Jihokorejský filmový průmysl toho neměl mnoho co říci ke smrti Kim Ki-duka v pátek v Lotyšsku na komplikace související s COVIDem-19. Žádné z místních filmových sdružení nevydalo k události oficiální prohlášení a jen pár Kimových známých z místního filmového průmyslu poslalo krátké zprávy do sociálních médií litující jeho ztrátu.)
Zdaleka nejslavnější korejský režisér – a toto. No, co k tomu říci?
Kim Ki-duk: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kim_Ki-duk
Samaritánka: DVD vydala společnost Sony Music Entertainment Czech Republic s.r.o. 2009 – české titulky (52,- Kč) (Též: Terryho ponožky: https://www.terryhoponozky.cz/ )
Opět tu čtu jací byli husité hajzli.
Jo dovolili si dát na budku křižákům a jiným ze západního směru.
Myslíte si vy co je kritizujete, že Angličané a Francouzi, ti ostatní taky, že byli lepší?
Ne, byli horší, ale to se nemluví a nepíše, ti sice byli nehodí, ale dnes je in pomlouvat vlastní historii a vzhlížet k západu do roztrhání těla.
A k těm Korejcům, na Slovensku je KIA, automobilka patřící Hyundai. Je v Žilině a vyrábí auta od roku 2006.
Hyundai vyrábí auta v Nošovicích od roku 2008 a v té době jsem tam začala pracovat.
My co jsme tam pracovali, jsme do Jižní Koreje jezdili a opravdu jsme s Korejci byli ve styku. Z počátku jsme měli pracovní dobu od 7 hodin a pouštěli nás okolo 4 hodiny odpolední, měli jsme dlouhé přestávky, to ano, ale domů jsme přijeli až okolo páté hodiny defakto večer a nic jsme
nevyřídili na úřadech, když jsme potřebovali. Myslíte, že je to zajímalo? Ne, bylo jim to jedno.
A proč jsme tam pracovali? Byla krize, nezaměstnanost, v některých částech země nebyla a byli jsme rádi, že vůbec nějakou práci máme.
Jak zpívá Jarek Nohavica, my jsme kraj razovity..
Takže Moravoslezký kraj Korejce zná, část Slovenska také.
A ještě, nenávidí Japonce a nehodlají jim nikdy odpustit to, co dělali do konce 2. Světové války.
Za sebe vidím dvě strany mince zvané Husitství.
Ta pozitivní je to, že se zvedli a měli jednoznačně pravdu – doba byla jiná, nejsme schopni posoudit, zda ve svých projevech byli poplatni své době, anebo byli horší. Za sebe si myslím, že byli dokonce lepší než ta tehdejší doba.
Druhá strana je podrazáckost některých šlechtických domů. Kdyby nebyla až v té míře, nemusela by přijít ani doba Bílé hory a další katastrofy. Většině šlechticů je národ úplně putna, jim jde jen o půdu a vlastnictví. Mimochodem, to platí dodnes. Příklady není potřeba jmenovat.
Dalo by se znovu pustit tu mou, již lehce obehranou, písničku o historické paměti a opakování…
zdravím!
Moje první seznámení s Čínou byla kniha Johna Gunthera: „Asie jaká je“ (vydaná v ČSSR v r.1947).
Existuje od stejného autora také kniha „Evropa jaká je“ (v níž autor „odrbává“ také Čechy ). Obojí stojí za přečtení .
Kdo ?
Třeba Ládik!!!
Je na dobré cestě aby byl proklínán generacemi školáků.
Ono se mluví o útlaku žen hlavně u muslimů,ty burky jsou nápadný projev,ale asisatky na tom nejsou lépe, ostatně harémy jsou původem čínský vynález plus konkubíny eunuchové ,vše z Číny. Utopení novorozených dcerek též.
Kim Ki Duk onemocněl a zemřel v Lotyšsku a nejspíš skutečně na komplikace spojené s korunáčem.
Už samotný „syžet“ filmu nad kterým se autor článku dojímá je sporný. Nebo možná velmi mazaný. Jako programovací video nějaké páté kolony. Většina prostých diváků si totiž do paměti neuloží „umělecké nuance“, ale hlavně informaci : mravnostní policie je zlo. To oni zabránili dívkám v naplnění jejich snu. To oni jsou vinni její smrtí. Nechte proto všechny, aby se kurvily už od mládí, vždyť o nic nejde, vy zapšklí škarohlídi.
Každý autor, čehokoli, zejména režiséři, scénáristé, spisovatelé, jsou zodpovědní i za ( nezamýšlený ? ) dopad, který bude jejich dílo mít.
Pokud je zápletka filmu postavena tak, jak ji popisuje yoker71, tak v mých očích onen korejec rozhodně není žádným géniem.
Souhlas. A vůbec nevím,co se může vracet chlapovi,který se přijde vysemenit do bordelu,ač má třeba doma rodinu. V čem je to Samaritánství. Ta dívka mohla tak leda odčiňovat svou vinu,že vše nechala na své kámošce a sama jen inkasovala a jmenovat se to mělo Masochistka.
Nesmysl. Film jste neviděl. Jinak k těm „prostým divákům“: Minimálně 30 let se tu systematicky vyrábějí pitomci, hlupáci a omezenci. Takže se neobracejte na Kim Ki-duka nebo na mě. Ani on ani já u moci nejsme.
Kdo ví – třeba ho i viděl. Já jsem ten film neviděl, ale trochu znám Kurosawu. Na něm jsem si ověřil, jak rozdílně může být asijská kinematografie vnímána.
V časech, kdy v tuzemsku existoval a fungoval Filmový klub, běžel ve FK seriál Kurosawových filmů. S manželkou jsme do FK chodili pravidelně a z Kurosawy jsme byli absolutně nadšeni (jsme dodnes). I přizvali jsme jednou do kina spřátelený pár. Předesílám, že jsme se znali dlouho a dobře a v rámci trampské osady jsme absolvovali společně nejedny hory, nejeden vandr. – A tu máš, čerte, krompáč: ona, možná ze zdvořilosti, vlažně pochválila, on – neskonale otráven a litoval, že v půlce neodešel. Film, o kterém je řeč – Yojimbo.
Takže – kdo ví. Není všechno pro všechny.
Jo, je to tak: není všechno pro všechny. Docela zajímavé, že i když jde o jinak si blízké lidi. Člověk asi musí mít určité osobní nastavení. Mně Kim Ki-dukovy filmy dost připomínají filmy ze šedesátých let. Prostě otevřeně hovoří o společnosti, v které žije. (Z japonských filmů jsem viděl Dodekaden, ale nevím, jestli je od Kurosawy. Mně se líbil.)
Je tu ale ještě jedna věc. Stručně by šlo říci, že společnost je rozdělená na „staříky“ a „mlaďochy“. Staříci ještě žili v tradiční společnosti, mlaďoši už ne. A tak nejsou schopni pochopit některé dříve běžné věci. Ale to je na osobní diskusi … Já to mám už prodiskutováno s jedním mlaďochem, který je jen o pár let mladší než já.
(Jo, ještě: prozaik film neviděl, protože ta iniciativní je kamarádka hlavní hrdinky.)
Doporučuji vřele román čínsko- americké spisovatelky: Lisa See: Ostrov žen moře.
Z jihokorejského ostrova Čedžu, kde v 5”. Letech peoběhla otřesná krvavá komunistická revoluce, resp. Pokus o ni. Koukala jsem jak puk, nevěděla o tom nic.
Doporučuji i další její romány, všechny z čínského prostředí, všechny extrémně historicky vyfutrované z nejzávažnějšimi ženskými tématy. Podle mně je ta spisovatelka na Novelovku, fakt…
Doporučila bych knihu Hovory se spodinou, autor Liao I-wu.
Popisuje neuvěřitelně hrůzy, jaké zažili Číňani za Maa. To potom člověk chápe, že si po těch všech hrůzách zasloužej i trochu blahobytu. A vidí, jak neuvěřitelně se život v Číně v poměrně krátkém časovém úseku zlepšil.
Ono to v té době nebylo jen za Maa, ale i Čankajška, o válce nemluvě.
Jako tady, určitý druh spisovatelů popisuje,jaká hrůza tu byla tu za normalizace,tu v 50. letech,tu v šedesátých. A realita byla na hony vzdálená
Ten problem byl ,ze si pestovali a nevyhodili to cisarstvi voknem a vcas ,porad na nem rajtovali ,az do toho nejhorsiho..
Pak ty zmeny jsou katastrofalni a najednou ./kataklysmicky/.
Ten samej problem muzeme videt s demokracii uz davno prezitou a zmeny ,ktery tak musi prijit, budou podobny ..
Tak tenhle článek mi vyrazil dech!
Já Číňany chápu jako mírumilovný národ, který si hledí svého a nikdy neměl imperiální ambice.
Kdysi spálili lodě, nejlepší na světě a tím se vzdali kolonií. Afriku a Ameriky a Austrálii tak kolonizoval Západ. Plus kus Asie.
To co se dělo za Maa a za Bandy čtyř chápu jako naprosto mimořádný exces. Navíc implantovaný ze Západu , Marx nebyl Číňan.
Jinak: Pokud je mi známo, tak Čína ctí a ctila snad i za Maa Konfucia. A Konfucius byl velký humanista.
***
Snad se shodneme na tom, že každý národ má svoje světlé i temné chvíle. I my. Byly doby, kdy potrhlí Husité děsili svými spanilými rejsami celou Evropu. A jak jsme na ně dodnes hrdí.
Házet všechny příslušníky nějakého národa do jednoho pytle , to považuji za hodně špatnou věc.
Ale díky za článek, je to opravdu k zamyšlení.
Díky za komentář. Já s Východem skoro nemám osobní zkušenost (výjimka je pár měsíců ve Foxconnu). Obraz jsem si dělal postupně, celý život, z různých pramenů. Jsem smířen i s tím, že něco z toho nemusela být pravda. A bude to třeba přehodnotit. Já osobně jsem musel přehodnotit srpen 68 a pak pohled na Stalina a celou tu éru v Rusku. Když vidím nějaké ty osmašedesátníky (třeba Kamilu Moučkovou), jak melou stále to samé, jako by se posledních třicet let nic nestalo, zvedá se mi tlak.
To překrucování informací o uplynulých časech jede naplno už pěkně dlouho. A v poslední době čím dál víc. Třeba právě ti husiti: jak mohli děsit Evropu? Vždyť jich bylo pár desítek. Když se vydali do Německa a dorazili k nějakému městu, chtěli, aby je pustili dovnitř a oni mohli vykládat své ideje: návrat ke křesťanství. Vždyť to je zásadní věc pro uspořádání společnosti. Ále ve škole dětem tlačí do hlavy lži a blbosti a husity očerňují …
Prdlajs pár desítek. Doma neúroda, země zplundrovaná, hlad ..
Žádné „spanilé jízdy“. Loupeživé výpravy to byly.
Čtěte Pekaře, topte Palackejma!
„“Ano, máte pravdu – husiti si sami zplundrovali zemi a tak museli pro „zásoby“ do ciziny ….““ samozřejmě to byly „dobyvačné výpravy“ – ale vynucené tehdejší situací …
Tak Pekař tomu rozumí? Nebyl jen jeden z těch, co hází špínu na Čechy?
Přečtěte si o husitech nějaký kvalitní text nebo knihu. Byly to loupeživé výpravy jako od Švédů, všichni z nich měli hrůzu. Jak jste změnil názor na Stalina a rok 68, a z jakých „zdrojů“ jste při tom čerpal, to snad ani nechci vědět.
Helanov: Většinu válek totiž Číňané vedli sami mezi sebou. Čína byla velká jako Evropa, takže si vystačili spolu. Jen někdy tam přijeli Mongolové. Můžeme to srovnat s tím kolik bylo bitev v minulosti v mnohem menší svaté říši římské ve středověku. Jeden stát rozdělený an stovky knížectví a lén.
A oni sami byli ohrožování Japonci
To NENÍ o Číně a Číňanech.
To je o Korejcích (oni se jižní a severní nijak zvlášť neliší).
„Ty východní civilizace jsou na naše poměry dost hrubé a surové. Chápou, co je svědomí?“
Chápou, ale naše „svědomí“ má jiná pravidla, než jejich. My vidíme jedinou existenci, smrtí jakoby nenávratně ukončenou a dokonce jsme potlačili skutečné svědomí a místo něj upřednostnili jen jeho pocit.
Když vezmeme třeba naše děti. Již několik generací se snažíme pro ně vytvářet „pohodové a bezproblémové“ dětství. Pomineme-li, že to děláme podle vlastních a ne jejich pravidel, zůstane problém toho, že dětství má člověka připravit na život a dát mu jím ověřené postupy v bezpečí rodiny, jak problémy řešit. Vše toto, pro svůj osobní pocit dobrého rodiče a jejich pohodového dětství, dětem odebíráme. A když dospějí, nemají nic, co by jim dávalo nějaké návody jak žít. A proto se chytí na cokoli a vůbec nepřemýšlí – jedou stále ve vzorci toho pohodového dětství a realitě života prostě nevěří. Nabízí se otázka – máme my to správné svědomí?
Stejně tak je to i s životem. My žijeme ve stylu „tohle ještě chci zažít“ a tomu podřizujeme vše – v podstatě jsme ztratili smysl kontinuity života a vyměnili ho za prožitek. Východní život si s sebou nese informaci o smyslu celé řady životů jako jednoho celku. Narození implikuje smrt a smrt implikuje narození. Smrt je tedy součástí života. My to vnímáme jako neúctu a hrubost k tomu životu, smrt je něco, co se snažíme z našeho života vytěsnit. Východ stále uctívá rodiče, prarodiče a vůbec, předky. U nás žije plno starších lidí mimo své rodiny, v domovech. Tohle zase na východě vnímají přímo jako odpornou hrubost.
Náše chápání života vede k vytváření stojů, robotů, zábavě, a vede na jedné straně k rozvíjení technologií, a na druhé straně je jistá izolovanost a ztráta lidskosti ve smyslu ztráty sounáležitosti všech se všemi.
Kdo má pravdu?
Jednou jsem se zastavila na oběd ve vietnamské restauraci.
Přiběhla asi desetiletá holčička, v krásných šatech a velkou mašlí. Sebrala všechny popelníky, odnesla někam dozadu a za chvíli roznesla čisté.
Úplně z ní stříkalo, jak je pyšná, že pomáhá rodičům.
Tohle u nás už neexistuje. Takové jednání by bylo klasifikováno jako zneužívání, ne-li přímo týrání dětí.
Dnes jsme právě rozebírali rozdíl mezi pyšná a hrdá. Myslím, že ta holčika byla spíše hrdá…
Ano. Hrdá.
Obecně mají Vietnamci krásný vztah k dětem. A také na nich oceňuji, že považují náboženství za ryze soukromou věc.
Je jich tady jako čmelíků v slepičinci, ale nikdy jsem si nevšimla , že by měli potřebu zamořovat veřejný prostor pagodami. 😀
Synagog tady máme jak nastláno a přibývají i mešity. Ách jo.
Tak v Asii to je tak, že děti makají od střední nebo namísto toho urputně studují a když už mají svoje závazky a povinnosti vůči rodičům splněny, tak se ožení nebo vdají a mají děti. Ty děti pak hlídají často prarodiče a pro 35-40cátníky pak začíná teprve pořádně poživačná jízda jako mají naši 25-30tníci. To je vlastně důvod, proč jsou jejich turisté že všeho tolik nadšení a pořád fotí.
„My vidíme jedinou existenci, smrtí jakoby nenávratně ukončenou …“
Tak teď asi jo. Ale dříve ne. Byl tu cíl, který přesahoval život člověka. V té křesťanské době samozřejmě. Ale i za toho „socialismu“. To nebyla jen materiální záležitost, ale i duchovní, intelektuální. Literární noviny (literárně kritický čtrnáctideník) vycházely ve stotisícovém nákladu! A teď: nedávno zemřel POSLEDNÍ literární kritik – Radko Pytlík.
Pojídání živých zvířat je u nich tradice, oni dokonce věří, že když to zvíře dlouho před smrtí trpí, že je maso a potravina lepší. Mladý Korejec se nechtěl déle vyjadřovat, oni ví, že my Evropané to vidíme jinak.
Mají tam (v Soulu ) restaurace, kde se dá sehnat nasekaná živá chobotnice. Prý občas někdo umře, protože chobotnice umírá dlouho a i kousky chapadel se umí přísavkama přisát strávníkovi v zažívacích cestách. Dotyčný se patrně uduší, ale to nám moc nevysvětlovali a já jsem šla stranou, protože jsem měla zažívací potíže už z toho co jsem slyšela.
O vařených psech hozených živých do vařící vody se dříve psalo. Ještě nebyla henta korektmost.
Korejská demokracie není demokracie, jsou tam sice volby, ale ta společnost je silně hierarchická.
Přítel může být pouze stejně starý, nesmí být mladší ani starší.
Volný čas jako takový, jak jsme u nás zvyklí, není. Člověk pracuje od rána až do večera, taky jsou pomalejší než my, kdo by to vydržel, že. Tempo práce určuje nadřízený, podřízený čeká prakticky na vše od nadřízeného. V Nošovicích měli naši nadřízení velké problémy s Korejci, kteří nikdy nebyli v Evropě či Americe. Velice se jim nelíbila jakákoliv iniciativa podřízených a dávali hodně najevo nelibost.
Rodiče rozhodují o vzdělání dítěte a o jeho výchovu se většinou starají prarodiče. Syn si přivádí manželku do domu, bytu a ta je povinná dělat služku. Kromě tedy těhotenství ve vyšších stádiích a po porodu, otěhotnět by měla tedy po svatbě na svatební cestě, čím dřív tím lépe.
Narodit by se měl syn a také těch chlapečků tam bylo neskutečně hodně, holčiček jsem viděla málo.
A porvat se na pracovišti bylo zpočátku mezi Korejci také časté, nadřízený dával najevo nadřazenost i pěstmi a musím říci, že to nebyl hezký pohled.
Kolegové ti byli nadšení, hrozně rádi se koukali jak ti dva po sobě řvali a dávali si do těla, ale my ženy jsme utíkaly do bezpečí, kdo by také chtěl dostat po hubě a nevěděl za co… Oni mají nějaké bojové sporty a ukazují rádi, že něco takového umí.
Zase anonym.
Potvrzuji z vlastní zkušenosti z měst Daegu a Busanu v J. Koreji. Mají prostě jiný styl řízení . Pejorativně bych to nazval jako kulturu prosáklou gerontokracií. Je to společnost vedená de facto učenci nebo chcete-li, stařešiny. Výhoda je stabilita a jasné směřování, kdy pokrok se děje konstantním tempem. Každý je zglajchšaltován, každý roste pěkně podle tabulky anebo vůbec. Je rezistentní vůči genderismu a „úchylárnám“. Nevýhoda je, že taková společnost je dost často přesycená. Staří už dosáhli všeho čeho mohli, ale pořád nejdou od válu. Mladí Korejci to samozřejmě vidí a vědí, co je čeká v práci nebo po svatbě, a že mají společenská a kulturní pouta. Taky ví, že na rozdíl od dědečka a tatínka nemohou v 65 mil. Koreji dosáhnout na vlastní byt, i kdyby byl na hypotéku a pak taky ví, že existují i jiné společenské systémy různě na světě, které poskytují jinou možnost realizace než jejich domácí. Proto bych zase Asii tolik neadoroval a Evropu nezatracoval. Všechno má svoje. My máme vedlejší produkt, jako třeba gender úchyláky a tendenci ke kumulaci chyb v řízení, ale zase jsme schopni překotného rozvoje po společenské a technické stránce. Ve finále jsou oba systémy svým způsobem životaschopné. Závěrem dodám, že třeba Japonsko se uvádí jako modelová země, která dosáhla konečné fáze Calhounova experimentu.
Konfucius mluvil o pěti druzích vztahu mezi lidmi a jen jeden považoval za takový, kde je někdy možná rovnost. Samá hierarchie. Starší bratr má pravomoc a vliv nad mladším. Muž nad manželkou. Otec nad synem. Vládce nad poddanými, kdy by měl v ideálním případě být jejich spravelivým i přísným otcem a oni jeho poslušnými uctivými syny. Jen u vztahu dvou přátel je za určitých okolností přípustná jejich rovnost, když jsou podobného věku a společenského postavení.
I ti Korejci se tím inspirují. Je projevem úcty hádat člověku o několik let víc než kolik mu je. Starý pane, vy vypadáte opravdu staře! Říct padesátníkovi, že vypadá minimálně na šededát, je lichotka.
Každý kulturní okruh určitě považuje svou mentalitu za normální. Mix kultur není nic pro mě, ještě, že už jsem v důchodu.
To neomlouvá, Ládiku!
Přesně. Jiný kraj , jiný mrav. To věděla už Babička Boženy Němcové.
Multikulti nefunguje, to už snad musí vidět každý. Malé množství cizokrajných přišlíků nevadí, ale nesmí jich být moc. Jakmile začnou vytvářet ghéta, je to v ******.
Ameriku nám dávali za vzor, prý tavící kotlík.
Dneska spíš papiňák s vadným ventilem. A to se jim musí nechat, že se opravdu usilovně snažili. Afirmativní akce a tak.