Přátelé, dnešní článek bude vzpomínkou na posledních deset let mého života mezi domácími zvířaty a především pak vzpomínkou na mého čtyřnohého pomocníka a přítele. Mého jezevčíka Buba. V roce 2015 jsem si ho přivezl jako plyšovou kníkající kuličku, protože děti „chtěly pejska“ a můj kolega v práci měl zrovna jedno štěně navíc. Moje žena také nebyla proti, můj chov prasátek se právě rozjížděl a bylo zapotřebí něco většího než je kočka, protože bylo zapotřebí držet v šachu nejen myši, ale tu a tam i nějakého potkana, který byl na běžnou kočku už příliš velký.
Měli jsme štěstí. Bubo byl zlatá povaha k dětem a rychle u nás zapadl do party. On prostě chápal. Nějak přirozeně od začátku. Chodil po cestičkách, nevydupával trávu, nešlapal na záhonky. I když někdy zůstala vrata průjezdu otevřená, nikdy neutekl a zastavil se na vlastním prahu. Chodil do vinohradu plašit špačky, cizí kočky proháněl, ale spíš, že si s nimi chtěl hrát, než jim ublížit a naše kočky přijal za své. Během let si je zorganizoval do vlastní smečky, v zimě je měl nakvartýrované u sebe v boudě a ucpával jimi vchod, aby mu nebyla zima.
Pamatuju si jako dneska, jak jedna z našich koček přinesla svoje malé kotě, položila ho před něj a čekala, co udělá. A když zjistila, že mu Bubo neublížil, nastěhovala mu do boudy všechny tři. A za tři měsíce koťata žrala se psem ze stejné misky a napodobovala ho. Škoda, že jsem nikdy nenatočil, jak říkám povel: „sedni“ a kromě psa si sednou i tři kočky vedle něj.
Když jsem si pak pořídil prasnici a začal jsem si vychovávat selátka opravdu odmala, byl to opět Bubo, který chodil pomáhat. On vždycky novorozená selata olízal dosucha a dostrkal je ke struku. Když nám jednou prasnice zmetla, přišel ji i s kočkami utěšovat. Nikdy nezapomenu, jak se kočky přitulily k jejímu rypáku a začaly vrnět, že to bylo slyšet za devátou stěnou a pes na to dohlížel. Kočky, které vždycky ohledně prasnice předváděly okázalý nezájem, najednou přišly a chovaly se lépe než leckterý člověk.
Jen při zabíjačce jsem ho vždycky musel zavřít. Měl tendenci své vepřové kamarády bránit. Až když jsme měli prase zabité, očištěné a pověšené, mohli jsme ho pustit a on pak po zbytek dne obcházel všechny hosty, chtěl se mazlit a truchlil.
V posledních třech letech jsem doma byl stále méně a stále více jsem zanedbával dvůr a pole. Práci za mě převzaly děti a z mého Buba se postupně stával jejich Bubo. Už mě nevítal tak bouřlivě jako kdysi, stal jsem se pro něj vlastně takovým dalším hostem, se kterými se denně potkával. Když jsem se teď po volbách vrátil a převzal si svoje povinnosti, dával mi najevo, že se na mě vlastně zlobí, protože jsem si ho dlouho nevšímal. Přišel si pro pohlazení, ale ostentativně se držel ostatních a ne mě.
Po několika dnech se to ale náhle zlomilo. Najednou se ode mě nehnul na krok. Čekal na mě u dveří a ať jsem dělal na dvoře cokoliv, div mi nepodával nářadí. Chodil za mnou po poli, když jsem mulčoval nebo sekal trávu, motal se mi pod rukama, když jsem se snažil uklidit dílnu, prostě psí věrnost, která je bezpodmínečná, ať je člověk jakýkoliv.
Po týdnu této psí lásky jednoho rána nepřišel na krmení. Zůstal ve svém pelechu ve slámě. Nebylo to poprvé, občas si jako dlouhý jezevčík hnul se zády a nechával se od nás obsluhovat. Tentokrát ale každý den žral méně a méně, o to více potřeboval vodu a scházel před očima. Po třech dnech byl hubený jak šindel, přes kůži začala být vidět žebra, pak se k němu nastěhovaly kočky, začaly ho zahřívat a vrnět… Ještě jsem ho dovezl k veterináři, ale ten už jen konstatoval, že má nějaký rakovinový nález na slezině a krvácí do břicha. Už jsem mu jen mohl usnadnit odchod…
Ještě na mě počkal, až se vrátím z velkého světa domů…
Proč to všechno píšu…
Nehroutím se z toho, že jsem přišel o psa, život má prostě i své stinné stránky. Jen jsem chtěl, aby na hentěch internetech zůstala vzpomínka, jak mě příroda učila být člověkem. Aby zůstal povzdech, že přicházíme o úctu před Božím stvořením a že venkovský dvůr je něco víc než jen výroba vepřového či vajíček. Abych přidal svědectví o poutech mezi lidmi a zvířaty, ve kterých je toho víc, než si někdy myslíme a existují věci mezi nebem a zemí, které můžeme pozorovat, ale kterým nikdy nebudeme rozumět.
Začínal jsem jako bloger, který popisuje svět z pohledu vesnického dvora a který chce zachovat co nejvíc z venkova, který nám moderní doba bere. Vesnice se nám mění v malá města, přibývá v nich lidí, kterým vadí pach hnoje i půlnoční zvonění zvonkohry z radničních hodin. Pokrok dneska znamená, že jsme stále choulostivější a stále závislejší. Před sto lety byla nejsilnější politickou stranou Agrární strana. Dneska tvoří zemědělci možná jedno procento voličů a „na jejich názory není třeba brát ohledy.“
Možná je čas se k tomuto blogerskému úkolu vrátit. Když jsme nemohli pohnout světem, mohli bychom se alespoň pokusit, nepřijít o svoje kořeny a pouta s ostatními živými tvory.
____________________________________________________________________________________
Přátelé, pokud mě chcete podpořit v mém blogování, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód. Doporučuji poslat platbu a druhý den si zadat adresu pro zaslání. Stačí přímo na Vidlákových kydech kliknout v záhlaví na „objednat knihu.“
Kdo preferuje jednoduché placení, nově nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600
Po psovi i po kocourovi bylo vždy smutno.
Ale pak přijde nový a je zase veselo.
A ten starý se jistě odněkud dívá a je spokojený.
Každého svého mrtvého psa nebo kočku vždy opláču, a nestydím se za to. Celý den potom nestojím za nic, a truchlím. Ač jsem takovou událost zažil už mnohokrát, pokaždé mě to stejně sebere. Jsou to členové rodiny, a i když kočky a kocouři utečou jinam, vždy vědí, kam se mají v těžkých chvílích vrátit.
Je to moc smutné když odejde člen rodiny …
OT
JE PŘED NÁMI NOVÝ REŽIM? – Otevřená debata o tom, kam směřujeme
Spolek Svatopluk
https://www.youtube.com/watch?v=C263EoG_Ois
————
Debatuje Jindřich Rajchl, Lucie Šafránková a Vidlák
Smutné. Taky vzpominám na fenu jakési podivné rasy (prý Maďarský Puli – vypadala jako velký chodicí smeták s černými, prošedivělými chlupy), kterou jsem držel, když ji veterinář pichal barbiturát. Přidala se jednou k mojí mámě, když si nesla vyžehlené prádlo z mandlu, a za 2 týdny ji odměnila štěňaty.
Milovala jízdu na lyžích. Vždycky když jsme byli na kopci, přiběhla a nedala pokoj, dokud jsem ji nevzal pod předními packami a svezl ji dolů. Jen jsme dojeli, už zase dorážela a hnala mě zpátky na kopec. Už je v tom psím nebi asi 30 let.
Snad tam taky jsou nějací hodní lidé a lyžujou 😄
Kdo se nenaučí rozumět zvířatům ,nikdy nepochopí základy komunikace třeba s jinými civilizacemi nejen pozemského původu (třeba někdy možná ..).Zvířata i když nemluví,mají někdy větší rozum a sociální inteligenci než někteří lidé .I když máme třeba někdy kolem sebe desítky zvířat stejného druhu ,každé z nich má jinou povahu a způsoby chovaní.To pak skutečně odchod některých zvířecích přátel neseme stejně těžce jakoby byly lidského původu.Nekdy můžeme tak mít důvodné obavy ze nejen lidé mohou mít také duši a zda není všechno ještě trochu nějak jinak…….
Já jsem měla tu čest poznat Buba osobně, když jsem byla u Vidláka v roce 2016 poprvé na zabíjačce.
Tehdy tam bylo na dvě desítky pro Bubu známých i neznámých lidí a on se zdál být z toho naprosto nadšený. Lítal jak potrhlý od jednoho ke druhému, šplhal se po nohách lidí a vyžadoval pozornost a konverzaci. Bylo ho tam všude plno. RIP, Bubo.
Já míval doma vždycky jednoho nebo dva kocoury, Danieli. Pes by u nás nebyl šťastný, když jsme většinu dne nebyli doma. Pes potřebuje společnost, svoji smečku. Když ji nemá, je smutný, opuštěný. Kocouři ne. Když se nic neděje, jdou spát a počkají, až jejich lidé přijdou domů.
A tak vím, že když je zvířátku zle, drží se blízko u svého „páníčka“. Čeká, že mu pomůže. A on často nemůže – může mu jenom zkrátit utrpení. Můj velikánský blonďatý kocour, sibirjak Abbey, mi odešel na jaře. Mám tedy celou postel pro sebe – i když Punťa si už uzurpuje taky kousek místa. To mě leká…
Mám mnohem raději kočky a psy – i jiná zvířata, než lidi, nelžou, neintrikují! A ne-nenávidí. Chvíli jsou možná uražení, ale pak je to vždycky brzy přejde.
Mám to vymyšlené:
Až budu odcházet, to člověk pozná, vím kam se dostanu. Tam za řekou zapomnění je palouk a tam jsou všichni mí kocouři, zdraví, s veselýma očima a čekají na mě, že si budeme do nekonečna hrát. Pod modrým nebem s malými bílými mráčky. Tam čas běží jinak…
Moje žena na mě nepočkala a na začátku léta šla přede mnou, i když jsme chtěli skromně oslavit zlatou svatbu. O 21 dní to nevyšlo. Odešla statečně, bez naříkání. Byla to tvrdá holka. Jenom mi poslední dny za každou drobnost děkovala. To jsem už věděl, že je zle.
Takže celkem vzato už tady nemám co pohledávat. Nikomu nic nedlužím. Ale musím počkat, až se přes řeku Styx přeplaví i kocourek Punťa, který mi zůstal jako jediný skutečný kamarád. Nemá nikoho, kdo by se o něj postaral. Sám si nenakoupí, nezaplatí byt…
Pak už můžu jít i já. A svět ať si třeba dělá kotrmelce. My už budeme jinde.
Bude-li potřeba poskytnout kocourkovi domov, pomohu. Stačí říct.
Re: SK
Čím více poznávám lidi, tím raději mám svého psa…
Přesnĕ tak, zanechat co nejvíce venkova, přírody, zvonĕní kostelních zvonů.. Bohužel se nám už do vesnic stĕhuje komerce, shopping centra. Zrovna dnes jsem se dozvěděla, že tam u nás na JM bývalý statek přestavují na shopping centrum a nové bydlení. Žal, nic lepšího vymyslet nemohou…
Je mi to líto, Dane.
Tito čtyřnozí přátelé neznají faleš a nejsou hnáni přehnanými ambicemi. Mají rádi člověka takového, jakým je.
Uchovejte si hezké vzpomínky…
Krásné, smutné, lidské…
Já dostal psa na pohlídání na 3 týdny a pobyl u nás 13 let (dovolená jeho majitelky se změnila na trvalý pobyt ve Švajcu). Čistokrevný hakní (matka husky, otec střední knírač pepř&sůl). Jmenoval se Onda, strašně tahal, žil jen přítomným okamžikem. Jeho matka byla v novinách ….”smečka zdivočelých psů na Těšínsku zadávila…”.
Po něm už žádný pes… nemám na to. Stačí srny, zajíci, dravci a sojky. Všichni mají jména.
Smutné, ale hezké.
Pěkně Vidláku .
Já takhle musel nechat uspat našeho mainského Kocoura , Sice se jmenoval Darwin ale slyšel na Kocoure pojd sem . A neskutečně mně utlačoval v posteli , samozřejmě mezi mnou a manželkou , anebo se mi stočil do podpaží a já se ani nehnul , než se uráčil odejít . Já na krajíčku a on rozvalenej . Měl na to figuru – 9 kilo a na dýlku 140cm . Krásně hřál
Odchod domácího mazlíka je bolestný, prožil jsem ho už dvakrát a pokaždé jsem to obrečel.
Re: JVC
Není rozdílu, jestli z domova odejde člověk, anebo zvíře. Odešel člen rodiny.
Ti čtyřnozí jaksi navíc nepěstují podlost a zradu.
👍
👍👍👍👍👍
jak moc rozumím…