Volala mi kámoška, že prý stará láska nerezaví.
No, abych byl upřímný, on to tedy byl spíš omyl. Nebo nedopatření. Ale nebyla tak
oprsklá, aby flákla s telefonem po dvou větách. Chvilku jsme pokecali, pak jsem se zeptal, co
vlastně potřebuje.
Pár slov vypotila. Že jako jsme kdysi spolu tentononc – jezdili…, začal jsem bystřit.
Nakonec z ní vypadlo, že volá kvůli motorce. Viděla na netu inzerát našeho někdejšího
motoparťáka – VŠE PRO MOTORKY – a místo aby volala na jeho číslo, vzpomněla si na
mne. A když jsme teda kdysi spolu rajtovali na českých Jawách…
TVL!!!
Česat!
Vonět!
Holit!
Na start!!!
No…, tak rychle to teda nešlo. Nejdřív jsem musel adekvátně nakrmit Jahodiny uši
(Jahoda na mne vlastní takový spešl papír, říká se tomu oddací list).
Poté se hodit do gala. To byl taky oříšek. Mám se narvat do podivuhodně zmenšené
moto-kombinézy (nevím, jak je to možné, ale seprala se pouze pod mou mužnou hrudí),
anebo mám přijet v úboru ze starých dobrých časů (oškubané džíny, kanady a pracovní
prošívák)…? Doba sice pokročila, ale když to má být ta stará láska… Zavzpomínal jsem na
léto prožité v sedle motorky a v náručí blondýny se lví hřívou… Takže jsem vytáhl z tajné
přihrádky tričko s obrázkem dvou zkřížených ojnic. Připadalo mi to poněkud ujeté, už když
jsem si ho pořizoval, ale teď se bude hodit. Jestli ho teda narvu na břicho…
Nadešel den Dé, hodina Há, já vysmejčil všecky pavučiny z kouta, kde smutně zahálel
můj rudý oř, a vyrazil jsem na domluvené rande.
Velké plus je, že Stará Láska bydlí pořád ve stejném domě, jako před čtyřiceti lety.
Přijedu na místo činu – Stará Láska má před barákem postavenou motorku – funglovku, na
tachometru rovných třináct kilometrů.
PRVNÍ zklamání.
„ Co to je?“ ptám se blbě.
„Si nepamatuješ, že jsme kdysi spolu jezdili na motorkách? Vždyť jsem ti přece říkala
v telefonu, že potřebuju s něčím poradit!“
Čumím na to, jak tele na nová vrata. Pak se proberu.
„Jsi tenkrát jezdila na Jawě! Dokonce jsi nám sehnala jawácké dresy!“
„Jenže tenkrát byla jiná doba! CRRRR – vstávat! Budíček!
No, zas čumím…
DRUHÉ zklamání.
Čumím dál…
… zadní partie jsou pořád OK, kontroluju je, když jde pro bundu a rukavice. A taky
sleduju její vlající blonďatou hřívu. TVL, to je ale lvice…! Tolik let jsem ji neviděl a skoro
vůbec nevypelichala!
Pak se kámoška vrátí a pro změnu čumí ona. Tu na svou motorku, pak zas na mne a zase
zpátky…
Růžovým fixem jsem přeškrtnul nápis Kawasaki a na nádrž jsem napsal slůvko Jawa.
A DVĚ SRDÍČKA!
Vůbec nechápu, proč se najednou nas*re a odejde zpátky domů…
Ale ještě předtím ztropila hysterickou scénu. Že jsem jí zničil nádrž, když to teď nejde umýt,
těch peněz…, blablabla…
Zkoušela to utřít papírovým kapesníčkem. Vůbec neposlouchala, když jsem se jí snažil
vysvětlit, že mnou zhotovený nápis půjde odstranit spešl utěrkou a ničím jiným a že to je teď
velký prodejní hit. Od toho přeci makám v reklamní agentuře, abych věděl, co kdy a kde
použít.
„Ty jsi pořád stejný blbeček!“ zaječí, praští kapesníčkem o zem a odpochoduje
vojenským krokem. Že by měla nějakou vojenskou přípravku? Anebo to dělají ty motorkářské
boty…? Ty ale určitě nemohou za razanci, s níž polovypelichaná lvice práskne vchodovými
dveřmi.
Zůstanu na dlažbě sám, jen se svou staletou smradlavou kraksnou z Týnce a s novotou
vonící černou ďáblicí odkudsi z dálného východu…
Chvíli ještě oněměle čumím a pak jsem odjedu domů za svou „mámou“…
Čeká mne. Její hlava s účesem „oškubané kuřátko“ je vystrčená z okna. Žádná lví hříva.
Krátké zamávání, na tváři pořád stejný úsměv, jako tenkrát v třetihorách, když jsme se
poznali…
Počkala, až přijdu do kuchyně.
„Stalo se něco?“ zeptá se starostlivě. Nemusím ani otevřít pusu, za ta léta ve mně čte jak
v otevřené knize. Anebo spíše v „Aha on line“. Nebo v „Blesku“?
„Nic, pohoda,“ vynutím ze sebe úsměv. Sundám prošívák, přimotám se k ní. Pak ji
popadnu v pase a vyzvednu ji do vzduchu. Postavím ji na schod, a když konečně dopiští,
popadnu ji znova do náruče, zatočím se s ní. Nejdřív doleva, když začínáme padat, rychle na
druhou stranu.
Postavím ji zpátky na schod.
„ Jsi pořád stejný blbeček!“ pověsí se mi na krk a zlehka mne kousne do brady.
Stará láska…
Když už je tu mišmašč tak něco přidám. Konečně jsem se dopídíla, proč najednou ti oní tak zle jedou proti Bohdalce
Jo jo nemaj to jednoduchý. A tni ta myslivna z TV neměla odopověˇd
https://www.ac24.cz/zpravy-z-domova/bohdalova-na-plnou-pusu-uvedla-mysli-o-soucasnem-svete/
:-)ú
Bohdalka váhá přidat se s plným nadšením ke kazisvětské propagandě. Jako tahle hříšnice:
‘People who menstruate.’ I’m sure there used to be a word for those people. Someone help me out. Wumben? Wimpund? Woomud?
Proti slovům Rowlingové se v následujících dnech ohradili i někteří herečtí protagonisté filmových adaptací jejích příběhů, jako jsou Daniel Radcliffe, Emma Watsonová nebo Eddie Redmayne.
„Trans ženy jsou ženy,“ napsal Radcliffe ve svém textu uveřejněném na stránkách neziskové organizace The Trevor Project, která se zaměřuje na prevenci sebevražd u mladistvých zástupců komunity LGBTQ+
Kastrati mali kedysi aspon dokonale hlasy … a dnes?
Skutečné pohnutky oné motoženy?
Pocit neuspokojení a osamělosti. Existuje na téma Stará láska nerezaví jeden film https://www.csfd.cz/film/136338-nechod-klepat-na-dvere/prehled/. Nebo Herakleitův výrok nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.
A pro fanoušky skupiny Nerez to lze mírně poupravit: stará láska Nerez a vy…
Tak o staré lásce:
Muž byl pozván ke starým přátelům na večeři.
Udělalo na něj velký dojem, jak starý pán, kdykoliv se obrátil na manželku, oslovuje ji miláčku, drahoušku, zlatíčko, má lásko a podobně. Pár žil ve společném manželství více jak 50 let.
Když manželka odešla z jídelny, muž se naklonil k hostiteli a řekl :
„Myslím, že je báječné, že po všech těch letech stále oslovuješ svoji ženu těmi zamilovanými jmény.“
Hostitel svěsil hlavu :
„Musím ti říct pravdu, její jméno mně vyklouzlo z paměti už asi před deseti lety a k smrti se bojím zeptat té staré báby, jak se jmenuje.“
🙂
Dnes z Vás mluví snad sám Chalíl Džibrán, Gerde!
🙂
Re: Gerd
Řekl bych, že na téma nastupujícího stáří, neuspokojení a osamělosti existuje celá knihovna. A pokud ne, nebyl by pro mne problém ji napsat.
Btw. moje Jahoda už druhý den neustále pláče. Je to poprvé, co jsme o vánocích bez dětí…
Žil kdysi dávno v jedné zemi na Středním východě král, který se neustále zmítal mezi štěstím a zoufalstvím. Dokázala ho rozčílit i sebenepatrnější věc, …a štěstí vždy velmi rychle vystřídalo zklamání a beznaděj. Až to jednoho dne krále přestalo bavit. Rozhodl se, že najde způsob, jak z toho ven. Dal poslat pro jednoho moudrého muže, o kterém se říkalo, že je osvícený. Když ten muž přišel, král mu řekl:
„Chci být jako ty. Poraď mi, prosím, co mám udělat, abych byl také tak klidný, vyrovnaný a moudrý. Dám ti za odměnu, oč mě požádáš.“
A ten moudrý muž řekl: „Možná ti mohu pomoci. Ale stálo by to tolik, že by ani celé království nestačilo. Proto, pokud dovolíš, ti to dám jako dar.“
Král souhlasil a mudrc odešel.
Vrátil se až za několik týdnů a donesl králi zdobenou skřínku z nefritu. Král ji otevřel a uvnitř našel zlatý prsten. Bylo na něm vyryto:
I TOTO POMINE
„Co to má znamenat?“ zeptal se král. „Nos tento prsten, a kdykoliv se něco stane, přečti si, co je na něm napsáno, dřív než vyslovíš jakýkoliv soud, než začneš danou událost považovat za špatnou, nebo dobrou. Jen tak si uchováš klid.“
Poslal Gerd
re: Gerd
Přiřadil bych i Nezralé maliny.
https://www.csfd.cz/film/106110-nezrale-maliny/prehled/
Re: VČ
Dobrá otázka
Odpovím slovy klasika. Tuším, že Oscar Wilde, nebo někdo podobný.
Ženy nevědí, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou.
Náhled na Lvici PRAGMATICKO-TECHNICKÝMA (nikoli dětskýma) očima (bo nevydařéénystróójařcype) Targuse přes disciplínu, zvanou výroková logika.
1/ Kdysi jezdila na motorce. Na stará kolena se k tomu vrátila.
2/ Má problém s pracovním uplatněním, protože 50+.
Dělá STEJNÉ koniny, jako ten blbec, kterému zavolala.
Takže taky hledá cosi, co se nedá dohnat. Hledá hnusný socík, kdy byla tráva zelenější, nebe modřejší a deštík mokřejší.
Hledá svého Targusa, kterého kdysi „po použití“ odložila (před použitím zatřepat – znáte to) s naivní nadějí, že když ho najde a zatřepe, šťastné časy se vrátí. Že se vrátí smrad z dvoutaktních doutníků (pro myšlenková prasata – doutník je výfuk na motorce), že na louce bude malý stan, že se vrátí pálící slunce a chladivá voda v přehradě a za deset minut se vrátí Targus s proviantem z nedaleké sámošky a …
Nevrátí…
No kdo ví, třeba je to úplně jináč. Ono v dnešní době sehnat odborníka na cokoliv je docela kumšt. A tak si vzpomělas, že jednoho docela šťouru, co si nedal pokoj dokud potřebné neopravil a zavolala. Podle popsaného chování b ych to spíš typovala na tohle.
Nic ve zlým to mne jen tak napadlo
To se mi nezdá, jednak „motorku – funglovku, na tachometru rovných třináct kilometrů“ a jednak by se jinak chovala, nenaštvala a neodešla aniž by řekla co chce za pomoc.
Tak to bylo dobre jak c*p pi*o.
Dobře to napsal Targus. „Stará láska nerezaví“ – jen my ano.
Rok po vojně v „68“ jsem si koupil na tzv. doplňkovou půjčku /kdo ten termín ještě zná?/ skůtr Jawa Manet Tatran 125 – ausgerechnet takový i v téhle barevné kombinaci.
https://www.tipmoto.com/motorky/ostatni/534430-tatran-s-125.html
jenže tenkrát nestál 63 tisíce, ale „jen“ 6 /leč kdybychom vzali v úvahu inflaci od té doby, bylo by to dneska nějakých 150 tisíc – i když vlastně, ono to dneska nějak tak stojí, že, byť technicky lepší, prostě „nová doba“/. Prodal jsem ho za rok kamarádovi za 4 tisíce, přece jen jsem koukal po něčem lepším. Dodnes si pamatuju jeho SPZ FM-2-32-70.
Tím „lepším“ měla být Jawa 350 Sport. V roce 1969 zlevnila z více jak 10 tisíc na 7800,- Kčs. Moje tehdy padesátikilová „budoucí“ v tu dobu pracovala ve fabrice na telefonní ústředně, tak měla za úkol volat do prodejen mototechny za účelem koupě, přesněji „sehnání“. Obtelefonovala snad všechny v České republice a většinu i ve Slovenské, narazila jen na jediný kus, a to v Žilině. Po Jawách se slehla zem, byly vykoupeny natotata. Když jsem za pár dní volal do Žiliny, abych si ji zajistil, už byla taky pryč.
Náhoda tomu chtěla, že za pár dní u našich vrátek zastavil známý, který právě takový kus vlastnil. Už dost jetý, ale dobrý /kdo znal tehdejší Jawy, ví, že „generálka motoru“, tedy výměna výbrusových válců s písty a renovované klikovky se zvládla klidně za tři hodiny, i se zpětnou montáží motoru na místo, což se týkalo kterékoliv součástky motocyklu/.
Oslovil jsem ho, že „prý prodáváš motorku“ – blufoval jsem. Ale ujalo se to, protože v tu dobu se chystal koupit novoučkou Felicii. Plácli jsme si a motorku za 5500,- jsem měl za čtrnáct dní doma. Devatenáctky kola, „rychlopal“, řídítka s hrazdou. I její SPZ si dodnes pamatuju – FM-2-19-86.
O Jawu jsem přišel za šest let poté, kdy jsem řadu měsíců marodil „s plotýnkami“ a doktoři mi řekli, že na motorku mohu zapomenout. Při dlouhodobé nemocenské ani peněz nebylo nazbyt, syn měl rok.
Tím pro mne motocyklová éra měla skončit. Také jsem si to myslel.
Jenže „stará láska nerezaví“, že, tak nějak.
V roce 2012 už jako důchodce jsem čím dál více prohlížel na internetu stránky inzerce motocyklů. Většinou nad mé tehdejší možnosti.
Až jsem narazil na inzerát z České Třebové na Cagivu Canyon 500 https://www.bikes.cz/2006/cagiva-canyon-500
Krasavice a pro „dědka“ láska na první pohled. Tohle bych měl zvládnout i víc jak pětatřicet let poté, co jsem naposled seděl na motorce.
Telefonát do České Třebové, domluva, líbilo, plácli jsme si a do týdne jsem ji měl na dvoře.
Říká se, že jezdit na kole se nedá zapomenout.
Jezdit na motorce ano.
Jízda na enduru, byť cestovním, které je nestabilní jako koza a samo od sebe nedrží ani směr, vyžaduje v současném silničním provozu stoprocentní soustředění. I na udržování otáček motoru v určitém rozmezí, podčtvercový jednoválcový motor vyžaduje trvale někde mezi čtyřmi a šesti tisíci otáček za minutu, ne jako dvouválcová „jawka“, která na čtyřku v zátahu klidně bublala i nějakých tisíc otáček, i méně, a ani neškubla.
Na velké kochání krajinou to není – na rozdíl o bývalé Jawy, která právě tohle umožňovala.
Ale naučil jsem se to. Příští rok to bude dvanáct let, co ji mám. Pravda, žádná kvanta kilometrů za rok, průměr mi vychází zhruba na tisíc /dříve víc, později méně/. Sedlo Canyona není na dlouhé jízdy, usedět se dá tak do stovky. Takže kam také jezdit jinam, než „kolem komína“. A byť enduro, tak všechny cesty mimo hlavní, kam by se v Beskydech dalo, mají zákaz vjezdu, lhostejno zda od „církve svaté“ nebo od Lesů ČR.
Tak si Cagiva /ona je to vlastně MV Agusta – rám i motor, ta Cagiva je víceméně obchodní značka/ po většinu roku dřímá v garáži. Přes zimu občas nastartuju a protočím, aby případná nečistota v benzínu nezanesla některou trysku karburátoru, což se mi jednou už stalo, a tak jednou za měsíc připojit na nabíječku.
Tož tak „na dvou kolech“.
Štěstí a zdraví do nového roku a spoustu kilometrů bez nehody přeje
L.
PS
Už jste něco opravovali na současné motorce, už jste se potřebovali dostat k nějakému celku, neřku-li součástce?
Nepřeju ani nepříteli.
Kde jsou ty doby Jawy s její generálkou motoru!
Re: Lex
Ke „generálce za tři hodiny“ asi tolik – chudáček motorka.
Jinak z hlediska nabytí kusu (kus je motorka) jste provedl tu nejkatastrofálnější volbu, jakou jste mohl udělat. Na rozježdění po xyz letech to nejhorší, co může být.
K opravám současných motorek – naprostá shoda. Ale na autech to není o nic lepší. Oni soudruzi dělají všechno pro to, abychom zapomněli, že máme ruce na práci a ne na škrábání se fpééérdeli.
Žádný chudáček motorka.
I táta měl třistapadesátku, ale na „šestnáctkách“.
Doma byly vždy k dispozici náhradní válce a klikovka, které se v bednách poštou poslaly – už si tu firmu nepamatuju – na výbrus a repasi klikovky. Vracelo se to včetně výbrusových pístů s kroužky, klikovka s vyměněným středovým kuličkovým ložiskem a novými vložkami ojničních ok.
Asi jste to nikdy nedělal. Byla to jednoduchá práce se stahovákem primárního kolečka a s přípravkem na vylisování ojničních čepů a jejich zalisování.
Brnkačka. Skládačka jako lego. Všechno naprosto přístupné. Samozřejmě, k tomu potřebné ruce, které nesmí být obě levé. Strojní vzdělání bonus k tomu.
Co představovala na Canyonu demontáž startéru pro repasi komutátoru /který na Canyonu velmi trpí v důsledku debilního složení startovacího ústrojí/ a co výměna volnoběžky /naštěstí se mi na Bazoši podařilo sehnat originální stahovák/, raději nebudu popisovat. Ale ač kmet, zvládl jsem.
Ano, souhlasím s těmi současnými auty.
Na druhé straně, už chybí i zájem /ochota?/ dělat tyhle věci na autech sami.
Pokud jde o volbu motorky, nekupoval jsem to na „rozježdění“, ale ježdění ve svých podmínkách. To „rozježdění“ trvalo tak asi první rok. Rady jsem nepotřeboval.
Re: Lex
1/ Jak jste si poradil s výměnou ložisek v karterech? Kladivo a šroubovák?
2/ Jak jste vymezoval vůli na předlohové hřídeli?
3/ Jak jste si poradil s řadicím automatem?
4/ Jak jste opravil první zub na startovacím segmentu?
5/ Jak jste rovnal kartery, aby vám z toho do týdne po „kladivózní“ opravě znova nechcal olej?
Za tři hodiny to nestihnete ani rozebrat, vyčistit, odmastit a udělat revizi, co je třeba vyměnit.
Targusi,
nebudu s vámi vést polemiky o banalitách, které jsou pro strojaře fakt srandičky. Ale přesto stručné odpovědi –
1/ – profi stahováky /brácha nástrojář, tehdy se ve fabrikách dělalo „na fušku“ všechno
2/ – vůle se „rozborkou a sborkou“ neměnila, zůstávaly původní vymezovací podložky
3/ – „řadící automat“ – pokud máte na mysli automatické vypínání spojky /kulisu a páčku s kulovou hlavičkou, která zajišťovala axiální posuv vypínací tyčinky/ nevyžadoval žádný zásah – vy o nějakém víte
4/ – jestli vy jste na něčem vylamoval zuby, já jsem žádný opravovat nemusel, vše OK
5/ – rovinnost karterů se před montáží kontrolovala na plátu broušeného skla s adhézní tekutinou – bez závad. Těsnění karterů se dělalo pomocí „Hermosalu“ – obecně „hermetiku“. Dnes už jistě /asi/ neexistuje, k dispozici jsou např. „žáruvzdorné“ silikony, jaké jsem použil i na Canyonu po výměně volnoběžky.
Targusi, zkoušet si běžte „bábu Dymákovou“ nebo nějaké „intoše“ z mimovládek, ne mě.
Jakkoliv je tomu už více než padesát roků.
L
PS
„co je třeba vyměnit“
Nic. Měnila se jen kliková hřídel s postranními kuličkovými ložisky /ložiska byla součástí dodávky repasované klikovky/, válce, písty, pístní čepy, samozřejmě těsnění. Možná ještě lamely spojky.
Re: Lex
ad 2/
ta vaše „vůle mezi rozborkou a sborkou“
se tvořila za jízdy, milý Lexi, jednoduchým vymačkáním, protože materiálu, ze kterého se plácaly Jawy, se lidově říkalo „zhoven“.
Aby řazení jakž takž fachčilo nejen v holandských dřevácích, anebo v pevně zavázaných kanadách, dodnes je potřeba vymezovat vůle na převodových hřídelích, jinak zkracujete životnost převodovky dosti brutálním způsobem.
Doporučené rozmezí je 0,2 – 0,4 mm.
ad3/
řadicí automat není dublované vypínání spojky přes excentr ovládaný řadicí pákou (levá noha), nýbrž bazmek v převodovce zvaný též nesprávně kulisa, v němž jsou nasunuty řadicí vidličky. Pokud to nepohlídáte, máte z toho bezva trsátka určená leda tak ke hře na sólovou kytaru.
ad4/
zuby na startovacím segmentu se nevylamují, nýbrž otlačují – viz „zhoven“. Časem pak dochází k zasekávání startovací páky při náběhu na startovací kolečko v převodovce a k následné deformaci ozubení tamtéž. Takže to prostě neprokopnete, dokud nepootočíte hřídelemi v převodovce.
Zapomněl jste na ta postranní ložiska. Profi vytlačovák, který byl jakože z Jawy, velmi rád tlačil „na bok“ takže se ložisko vzpříčilo a nové ložisko už šlo do karteru „nasunout“ rukou namísto lisování do předehřátého karteru. A nalisování nových je dodnes docela kovbojka.
A po cestě jste ztratil primární řetěz. A taky sekundár, i když ten se dal na Jawách opravdu měnit v příkopě.
No vidíte, co všechno víte.
ad 2/ – nevím, jak „vy“ o sto let později než „my“, ale za našich dob se na motorce jezdilo v teniskách, kraťasech a košili /tedy – v létě, nikoliv v zimě, kdy jsem jezdil také/.
A moje jawka šlapala jako hodinky bez toho, aby cokoliv z toho, co píšete, se nám přihodilo. Čas od času kontrola nebo i seřízení přerušovačů zapalování v poměru k horní úvrati pístů a co do velikosti mezery odtrhu. Za celou dobu ani jedna porucha To víte – záleží na těch rukou.
Nevím, jak vy, ale já jsem měl plně zapouzdřený převodový řetěz, k jeho výměně byl zapotřebí delší drát s háčkem na konci na provléknutí do krytem…
Za šest let, co jsem ji měl, najela hádám tak třicet tisíc kilometrů. Nic moc ale také ani málo. Jenže tenkrát nebyla auta, až v posledním roce Octavia Super.
Na Canyonu za dvanáct let pouhých osm tisíc kilometrů, z toho za poslední čtyři roky od TP 2019 do letošní pouze 1100 km. Nějak není důvod jezdit – navíc, jak jsem psal, „kolem komína“.
Tož tak nějak.
L.
Re: Lex
No jo, vy jste rady nepotřeboval a rozjížděl jste se rok.
Nebo si to aspoň myslíte, že rok.
Druhý by si koupil přívětivější motorku a za rok by byl tam, kam se na této koze dohrabete za tři až pět sezón, jestli vůbec.
Ale uznávám, že každý to máme jinak. I proto statistiky hlásají, že nejvíc smrťáků je v řadách magorů, kteří si v padesáti vzpomněli, že kdysi byli místními mistry světa na Jawě ve všech vesnicích okolo.
Čímž vůbec nechci tvrdit, že to je váš případ. Já jsem před cca 10 lety poslušně znovu začínal na Mustafovi ze Severního Maďarska.
Targusi,
nejsem závodník, jako jistě vy.
Já i jako mladý na té Jawě jezdil pro radost, ne jako „mistr světa“. Vždycky s respektem.
To samé a mnohem více platilo a platí v mém seniorském věku.
Canyon je co do výkonu 29 kW takový „beránek“.
Mnohem horší je to s „vyvážením“. Oproti Jawě má toto enduro podstatně vyšší těžiště /i výšku sedla 795 mm/ – a samozřejmě i hmotnost /s náplněmi 185 kg/. Což není problém při jízdě, ale při stání nebo otáčení na místě, kde už při mírném náklonu se ve stařeckém věku těžko udržuje nohama ve svislé poloze.
Z Povážské Bystrice jsem měl jen toho Tatrana /který šel po roce pryč/. Nicméně jezdit jsem začínal /autoškola i ve firmě/ na Jawách 350.
L.
Re: Lex
Právě proto jsem psal o tzv. rozježdění. Na začátek něco na šestnáctkách a se sedlem zvaným lavice, kterážto umožňuje pohyb vsedě.
Móda, která nyní panuje a napodobuje tvar koňského tzv. španělského sedla neumožňuje ani minimální pohyb právě při těch činnostech, které jste letmo zmínil – otáčení, zastavování, nasedání.
Což je pro dědky našeho typu naprostou katastrofou. Výsledkem jsou docela těžké úrazy dolních končetin.
S tím ježděním s respektem asi tak. Kdysi jsem jezdil BEZ respektu k čemukoli a popravdě řečeno, divím se, jak je možné, že ještě žiju.
Dnes jezdím se DVĚMA respekty.
Přeloženo do češtiny – jsem posraný dřív, než odemknu vrata od garáže.
Samotný výjezd je pak podobný něčemu, jako je někdejší nahazování srdce při totální zástavě – koňská injekce adrenalinu přímo do srdečního svalu. Syn sice tvrdí, že za mnou nestíhá, neb nejezdím jak hovado, nýbrž jako dvě hovada, ale jsem přesvědčen, že chce dědkovi jen udělat radost.
Re: Lex
Ad Tatran
Skútry jsem samozřejmě pouze opovrhoval, protože to:
1/ jelo, ale málo
2/ nedalo se s tím klopit v zatáčkách a
3/ nedal se zvednout výfuk (to hlavně)
Nedávno syn přitáhl jeden kousek i s notami, ale byl v krabicích. Mělo to i dynamostartér, takže pro mne to byla vyšší dívčí.
Nakonec se dobrá věc podařila a Tatran fičel k dalšímu ženichovi, protože byl předem určen k nabytí „škváry“.
Na stáří jedině chopper nad litr. To je ta pravá kochačka. Rozjížděl jsem se na Dráčkovi Yamaha 650 a bylo to o ničem, furt se řadilo. Tak jsem ho vyměnil za Suzu Vetřelce 1400 a to bylo to pravé ořechové. Takový pérák ze starých časů s o cosi větším motorem. Kde ty loňské sněhy jsou. Kdepak polemrdal. No proti gustu, žejo.
Re: nemesis
Chopper nad litr je pro mamlasa, který vyrostl na lehkých motorkách a ještě FURT chce skákat přes kaluže, naprosto nevhodný kus.
Abych řekl pravdu, moje nynější kobyla má 170 kg a je to pro mne moc. Přemýšlím, jestli bych se neměl podívat po nějaké malorážce, která nemá víc než 120 kg.
http://www.ajpmoto.cz/ajp-pr5-250-enduro-lc-2020-model-doprodej-!!-5?item=1#items
Jediný problém – úzké motokrosové sedlo. Musel bych to předělávat, jenže těžce nestíhám.
No vidíte, že to jde i bez špičkování.
Ano, ten Tatran byla z nouze ctnost. Potřeboval jsem jezdit do práce a „za paničkou“. Švagr měl Čezetu 175/502, hanlivě nazývanou „Prase“. To byl skutečný skůtr, Tatran něco mezi motorkou a skůtrem.
Ta čezeta byla nadčasová, ne nadarmo byla nedávno replikována a to i jako elektrická verze. Vy si jistě na povolený posaz slečny „bokem“ ve „vyhlášce“ nepamatujete. Ano, tak to v „šedesátkách“ ještě bylo.
L.
PS
Všímáte si, že vzpomínky starých zbrojnošů na motorky a to okolo nich nikoho nezaujalo?
Ahoj příteli,
aby ti nebylo smutno, i já byl „motorkář“. Od patnácti jsem rejdil na JAWA 50 typ 05 vytuněném do nepříčetna. Zdvojené kruhy, snížená hlava, místo řídítek „hrazda“, rychlopal, tranzistorové zapalování domácí výroby, … no prostě divočina. Dopředu jsem namontoval kolo z devadesátky s úzkou gumou a pak jen machroval na podobně starý holky. Maximálka k 75, děsný kravál, bo první vylepšení bylo ubrat něco z tlumiče ve výfuku. Nádhera.
Dál už jsem bohužel nepostoupil, od 18 mne začala brát auta…
Ahoj, starý brachu!
Tebe bych nečekal, že se chytíš.
Ale myslím, že už jsi také ve věku, kdy by ses měl znovu poohlédnout po „dvou kolech“. Vedle těch „čtyř“.
Já na to téma říkám, že auto je dopravní prostředek, kdežto motorka je ROZMAR.
Hezký konec roku a moc dobrého do toho následujícího.
L.
Re: Lex
Samozřejmě, že si na boční posez spolujezdkyně v minisukni a bez přilby pamatuji velice dobře.
Moje údajná první fotka, která se zachovala, je jakési hnusné mimino v květované košili, které právě vyplivlo cumel, chystá se brečet, při tom sedí na nádrži ČZ 175 a drží se hrazdy na řídítkách.
Targusi,
byly doby, kdy byla růžová barva barvou, kterou nosily (a držely :-)) holky, srdíčko by cti dbalý muž nenamaloval, ale nechal si posílat a hlavně – muž byl ten, kdo ženě pomáhal, tahal jí z bryndy a byl vždycky tak trochu „nad ní“, ale hlavně nad věcí. Dětské oči a humor se cení taky, ale až po aktu (ne nezbytně sexuálním).
Holt kdo chvíli močil, již močí opodál. Poslední, co chybělo, je, abyste si sednul na obrubník a začal bulit.
Sorry, ale jsem na straně lvice. Časy jsou zlé.
Hezké Vánoce, Kamil
Re: Oj
Pro vás, jakož i pro ostatní, kteří ABSOLUTNĚ nejsou schopni rozlišit objektivní realitu od tzv. autorské licence:
1/ !!!VŠECHNO!!! (uplněganccype, bosemkurvaostravakpobabině) píšu proto, abych POBAVIL především SÁM SEBE, v menší míře pak všechny, kteří se spletou a můj text dokonce i přečtou.
Pozn. berte na vědomí, že slovem „pobavil“ NEMÁM na mysli slovo „rozesmál“.
2/ tak nějak mne nenapadá výraznější barva, která by byla vidět na černém pozadí, než vyřvaná červeň se stříbrným leskem, která vypadá, jako růžová.
3/ na čí straně jste, je mi (uplněganccype, bosemkurvaostravakpobabině) jedno. Už jen proto, že vypelichaná lvice s motorkou sice existuje, ale to je z mé strany asi tak všecko.
4/ schopnost vnímání svého okolí dětskýma očima jsem si bohužel zachoval až do pokročilého věku a nemám závažný důvod na tom něco měnit. Už jen proto, že to velice oceňují mí potomci, zejména pak vnoučata.
Ze strany dvounožců neschopných této metamorfózy se mi pak dostává nálepky „pořád stejný blbeček“.
5/ co si o mé osobě myslí ostatní dvounožci, je mi totálně u řitního otvoru, protože jejich myšlení už nijak zásadně neovlivní mé směřování do hlíny (už brzy).
Ještě nějaké dotazy či připomínky?
Ještě dodateček.
Už jsem tu mockrát uváděl, že čeština není mým prvním jazykem. Proto se občas může stát, že použiju slovo, které má pro většinovou populaci lehce posunutý význam, po většině vyplývající z pozvolné změny významu v češtině oproti archaičtějšímu lašskému nářečí, kteréžto běžně užívám.
Z tohoto důvodu uvádím
ZABAWKA – HRAČKA .
„schopnost vnímání svého okolí dětskýma očima jsem si bohužel zachoval až do pokročilého věku“ – proč bohužel ?
Re: Tymákovan
Proč bohužel?
Protože vás celé okolí považuje za idiota.
Už jste viděl pitomce, který si 25. 12. staví s vnukem výtah z Merkuru?
No, to je toho. Ty toho naděláš..
Už jsi viděl pitomce, který 24.12. nechá nejstaršího (dospělého) vnuka, jenž touží po „someliérských zkušenostech“, přetrhnout zátku v lahvi chateau Cantemerle 2013 (haut medoc) ?
Chybami se člověk učí (každý si vylož podle své planety).
Pro jistotu: 🙂
Re: Godot
Tak to je hovado.
Oba jsou hovada – mladý i starý.
Tuto schopnost jsem si taky zachovala a jsem moc ráda, že to tak je. Možná mne taky mají za pitomce, ale je mi to u zadele. Vidět věci, jako by to bylo poprvé. Jdu po ulici a zsatavím se u kvetoucího keře a pozoruji. Dovídám se stále nové a nové věci. Na to je internet dobrej. S vnukama ani vnučkama nic nestavím a to proto, že je bohužel nemám a bohužel je nejspíš ani mít nebudu.
Re: Katango
Tak si ochočte něco ze sousedství!
Malé děti jsou nesmírně vděčné i za minimální pozornost, kterou jim věnujete!
Jo, uvažovala jsem i o tom, státi se náhradní babičkou.
Rozumím co píšete, ale nefiltruje Vám to také docela užitečně okolí, kdo za co stojí, kdo co považuje v životě za podstatné, kdo je jak tolerantní ?
Pan Cílek tomu říka vnitřní a vnější kontrola a mně nepřijde, že Vy byste měl tu vnější.
To je vul… Mohl zasunout… 😀
Kdo ví, kvůli čemu se ta dotyčná dáma urazila. Ženy jsou z Venuše a muži z Marsu.
Vstup pouze pro pobavení. Ale i zamyšlení:-)
Byl takový článek v bulváru, kde si náš jeden céčkový herec stěžoval, že vždy byl pouze tzv. Rozvibrovávač (jeho vyraz), ale pak přišel alfa samec a s dotyčnou, jím rozvibrovanou, odešel do tmy. A on z toho má i po 50 frustraci. Ty ženy prostě nemůže pochopit.
A nejlepší jsou vždy diskuze, čím stupidnějsi článek, tím jsou lepší. Jede pisatel mu odpověděl jednou větou: „ženám netřeba rozumět, ženy třeba klátit. „
Tento problém má zcela triviální řešení.
Je potřeba vzít dívku na vandr. Nejlépe někam jako je třeba Fatra, Nízké/Vysoké Tatry, Apuseni/Fagaraš, i Pyreneje nebo Julské Alpy dobře poslouží. Tam za vámi žádný nablblý alfa samec nepoleze a dívka bude po celodenním pochodu po vašem boku fantasticky rozvibrovaná. Bude u vytržení z přítomnosti borca, který horami i bez mapy prochází jako parkem, a supermanovi, který si ví rady za všech okolností, dokonce i tehdy, když si neví rady, ráda a nadšeně otevře svou náruč.
Je ovšem třeba poctivě přiznat, že ne každá je ochotna něco takového podstupovat. Až na vrcholky hor…
Divil by jste se, jak dokáže ledvinku rozvibrovat projížďka na tandemu u choppera. A je to bez té šichty, po které bych byl vyřízený především já.
🙂 Divit se budete možná vy. Já totiž vůbec nevím, co to je tandem a chopper, jen matně tuším, že to má nějakou spojitost s motorkou.
A motorka a já, to jsou mimoběžky: vypozoroval jsem, že to kdekoho náramně vzrušuje, ale nechápu, proč. Jezdím v autě.
Re: AN
Při jízdě na motorce vás nejvíce vzrušuje nebezpečná blízkost megaprůseru, který vám sedí na tandemu.
Tandem je to, co zbývá na motorce za vámi, když zrovna omylem jedete. Obvykle to je sedlo pro spolujezdce, anebo tzv. nosič – znáte z jízdního kola.
Ty vibrace z nadlitrového dvouválce do V jsou lepší jak Venušiny kuličky.
Při nebezpečí nebo fyzické námaze se vyplavují feromony, které zvěstují toho borce, po kterém daná žena touží jako po partnerovi. Zvláště, když jsou geneticky kompatibilní. Proběhne to čichem během pár vteřin. Nešťastné ovšem je, když má dotyčná žena rýmu. 🙂
Targusi, nezklamal jste. Díky.
9 z 10 psychiatrů doporučuje, nevzpomínat.
Re: Gaia
10 z 9 psychiatrů by potřebovalo hospitalizaci, anebo aspoň pracovní terapii. 14 hodin denně čistého času – dalekonosnou lopatu, rychlopalný krumpáč a denní dávku obroku podmíněnou splněním denní pracovní normy – 50 metráků uhlí.
V našich podmínkách, kdy ještě není zdaleka samozřejmé ani dostupné mít pomoc v domácnosti, jsou psychiatryně v kontaktu s realitou až až. A při současné ceně řemeslných prací jsou psychiatři vyčerpaní taky, neb co můžou a umějí, si musejí dělat sami.
Ostatně mohl byste si na tejden zkusit jejich práci, se vším všudy. Možná byste zjistil, že i duševní práce je dřina a unaví, akorát z tý únavy vám tělesnej odpočinek nepomůže.
Re: katango
Na vyčerpání z duševní práce je nejlepší fyzická zátěž. Mnohokráte vyzkoušeno a propagováno.
Ne. To je dobré na relaxaci. Ale na okamžité vyčerpání psychické (které se projevuje i fyzickou únavou) je nejlepší se vyspat. Můj konec pracovního týdne vypadat tak, že jsem přišla domů, z posledních sil se převlékla a padla na kanape. Tam jsem ležela i čtyři hodiny, neviděla jsem, nehejbala jsem se, jen jsem slyšela. Po sebrání zbytku sil jsem odešla spát a budila jsem se druhý den po poledni. Kdyby mi někdo po návratu z práce nabídl třeba ostrou procházku, vezmu ostrý nůž a z posledních sil ho do něj vrazím, ať by byl jakkoli mladý, krásný a chytrý. I když ten opravdu chytrý by mi to nenavrhoval.
Na psychiatry celkem kašlu.
Vzpomínat klidně. Snažit se obnovit…. ani náhodou, smutné konce.
Velice pěkné povídání.
Děkuji.
dobrééééééé 🙂 🙂 PF 2024