Předkládaná stať se zabývá rolí státu v životě společnosti se zaměřením na vzdělávání. Se vzděláváním je totiž přímo propojeno mnoho dalších oblastí, například sociální péče, průmysl, zdravotnictví, a v neposlední řadě resort financí.
Jaký stát je pro většinu občanů žádoucí? Malý a levný, jak již tři desetiletí káže ODS? Nebo snad drahý s celou řadu pravomocí a kompetencí?
Aby na tuto otázku šlo odpovědět, je potřeba definovat konkrétní oblast – a posoudit, jaká funkce státu pro ni je žádoucí, a v jakých souvislostech.
Na jedné straně jsou bezpečí, zajištění sociálního standardu pro důstojný život, kdy je zapotřebí definice pojmu „důstojný“, funkční a dostupné zdravotnictví či bydlení, na straně druhé ochrana soukromí, zajištění práva svobodného veřejného projevu nebo možnosti osobního rozvoje. V prvém případě lze předpokládat shodu na potřebě existence státu pevného a protektivního, u druhé skupiny témat budou požadavky na stát zřejmě diametrálně jiné.
Bez pilířů pád…
Při budování demokratické společnosti není možné pominout tři důležité pilíře její existence:
1) Média, která informují, ale neinklinují k úloze propagační a manipulační.
2) Právní systém, kde jsou si občané bez rozdílu rovni před zákonem, a to bez ohledu na svůj majetek, své sociální postavení, dosažené vzdělání či popularitu.
3) Funkční vzdělávací systém produkující myslící jedince, kteří jsou oporou společnosti, nikoli jakéhokoli režimu.
Dále by měl být zmíněn ještě jeden pilíř, a to vlastně ten nejdůležitější – rodina. Na ni ale tento text není zaměřen.
Ten si klade za cíl pouze zběžné nastínění základních problémů spojených s nastavením vzdělávacího procesu, aby směřoval k rozvoji potenciálu každého jedince, a ne, aby zakonzervoval určitý společenský řad.
Vzdělávací proces provází člověka v podstatě po celý život – někoho více, jiného méně. Od předškolní výchovy po povinnou školní docházku, případné středoškolské nebo i vyšší vzdělání. Dále jsou zde různá nástavbová studia, rekvalifikační kurzy atp.
Každý ze stupňů vzdělávací soustavy klasifikace ISCED (International Standard Classification of Education) s sebou nese minimálně dva základní pohledy, a to hledisko žáků a studentů na straně jedné, a pedagogů na straně druhé.
Ze všech stran často zaznívá klišé o nutnosti stírat rozdíly mezi dětmi. Stejně, jako v případě role státu však i tady není jenom jeden žádoucí parametr. Jsou zde rozdíly plynoucí z postavení rodičů, jejich společenského postavení, kdy každá společnost tenduje k uzurpaci rozhodovacích a řídících pozic z generace na generaci. Jenže právě tato uzurpace je v přímém rozporu s demokratickými principy. Pak tu jsou ovšem rozdíly plynoucí z odlišné úrovně inteligence lidí, ale i jejich manuálních schopností a dovedností. Krom toho někteří lidé svůj talent rozvíjejí více, a druzí méně. V těchto případech by unifikace rozdílů byla nežádoucí.
Vůbec je příhodné pozastavit se nad jednotlivými politickými koncepcemi, co v oblasti vzdělávání propagují jako primární cíl. Již nějakou dobu je v rámci Evropy kladen důraz především na kvantitu. Ve statistických ukazatelích je zdůrazňován trend rostoucího počtu vysokoškolsky vzdělaných, aniž je tento údaj doplněn o potřebnou kvalitu. Není snad ani nutné upozorňovat, že zde platí nepřímá úměra. Čím je vyšší tlak na rostoucí zastoupení vysokoškoláků v populaci, tím musí být nižší nároky pro získání vysokoškolského titulu. Je toto cesta, která přispěje k rozvoji průmyslu, zemědělství, vědy, ale i demokracie jako takové? S klesajícími požadavky na nové absolventy roste pravděpodobnost, že na vysokoškolský titul dosáhnou lidé méně talentovaní a schopní – a naopak někteří talentovaní jedinci budou diskvalifikováni, neboť jejich znalosti a dovednosti nebudou stačit.
Cíle versus prostředky
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky přišlo za vlády Fialova kabinetu s materiálem nazvaným: STRATEGIE VZDĚLÁVACÍ POLITIKY ČR DO ROKU 2030+.
Tento koncept je postaven na protikladnosti předkládaných vizí a prostředků, jimiž má být daných cílů dosaženo. Jako příklad je možno uvést pasáž, která na jedné straně nabádá k redukci vyučované látky – ale na straně druhé apeluje na hlubší porozumění problematice:
„…Důsledkem této proměny bude zamezení přetěžování žáků informacemi. Učivo bude probírané s cílem hlubšího porozumění, v širokých souvislostech bez celé řady zbytných poznatků a informací. Učitelům tak bude umožněno učivo dostatečně probrat a žáci budou mít prostor informacím porozumět a aplikovat je v reálných situacích. Všechny základní školy budou mít k dispozici modelové školní vzdělávací programy, odpovídající podmínky i podporu pro zavádění změn.
V zájmu zkvalitnění výuky a odbřemenění učitelů bude revize rámcových vzdělávacích programů (RVP) znamenat aktualizaci očekávaných výstupů za účelem výrazného snížení objemu celkového učiva obsaženého ve školních vzdělávacích programech.“
Zde je obsažen zjevný protimluv: Bez hlubokých znalostí nelze žádný problém zkoumat do hloubky, natož v širších souvislostech. Vědecké poznatky se neustále korigují a doplňují. Již jen proto není možné akceptovat snižování objemu učiva, aniž by současně nešlo o rezignaci na kvalitu. Jestliže má být cokoli analyzováno, je nezbytné na začátku shromáždit penzum relevantních informací a faktů.
Ovládající, či ovládnuti?
V této souvislosti stojí za přehodnocení dosavadní tlak na ovládání informačních a komunikačních technologií dětmi od nejútlejšího věku. Jejich zvládnutí bude pro další generace patrně nezbytnou složkou života. Ale opět tu proti sobě stojí dva světy. V jednom ovládne umělá inteligence (AI) člověka, v tom druhém s ní člověk aspoň bude držet krok, pokud ji přímo neovládne. Toho, čeho se lze v souvislosti s AI nejvíce obávat, nejsou její schopnosti, ale je jí lidská neschopnost zabránit trendu, kdy lidé budou ovládáni těmito technologiemi. Tak jako si abstraktní malíři potřebují nejprve osvojit krajinomalbu či figurální kresbu, měly by si děti nejprve osvojit rukopis a čtení knih, než se vrhnou do sféry informačních a komunikačních technologií. Virtuální realita by pak u nich neměla převládnout nad realitou hmatatelnou – a nad skutečnými mezilidskými vztahy. Děti by se měly od nejranějšího věku učit i praktickým znalostem, mezi něž lze řadit rovněž orientaci v prostoru a čtení map.
V tomto kontextu je žádoucí zajímat se o mimoevropské učební modely, například malajský či čínský.
Cílem rozhodně nemá být dítě přetížit, ale současně by mělo být usilováno o jeho rozvoj tak, aby z něj mohl vyrůst jedinec samostatně uvažující. Někde tady vzniká pomyslná křižovatka, zda vzdělanostní systém vygeneruje osoby svobodomyslné, nebo otroky závislé na něčí libovůli.
Otázka motivace a objektivity
Vedle náplně výuky je velmi důležitou otázkou také způsob hodnocení výkonu žáků. Ve vládním materiálu se uvádí:
„Formy a způsoby hodnocení ve vzdělávání se vyvíjejí, mezi trendy patří např. zvýšený důraz na sebehodnocení žáků a učitelů, které má často nezávazný informativní charakter a slouží k lepší sebereflexi, portfoliové hodnocení nebo také využívání digitálních technologií jakožto nástroje usnadňujícího a zefektivňujícího hodnocení ve vzdělávání. Zajistíme postupné zavádění formativní zpětné vazby na všech školách s prioritním důrazem na první stupeň základních škol. Tam, kde školy zachovají sumativní hodnocení výstupů, bude formativní zpětná vazba používána paralelně.“
Klasifikace známkou možná není nejdokonalejším způsobem hodnocení, ale je jistou kvantifikací výkonu. Není objektivní, ale může být motivační. Oproti tomu slovní hodnocení nelze kvantifikovat. Každý si v něm může najít něco pozitivního – a tlak na výkon zde jednoduše není.
Mnohem závažnějším problémem je ovšem návrh na několikarychlostní vzdělávání. Že jedněm bude stačit jakási nastavená norma, a druzí, ti aktivní, se budou účastnit různých soutěží, zpracovávat složité projekty atp. Právě zde ovšem výrazně vstupuje hledisko, z jakého prostředí to které dítě pochází, a jaké finanční zázemí má za sebou. Sebetalentovanější jedinec s nepříznivým rodinným zázemím nebude moci konkurovat spolužákům s podmínkami a vybavením, o nichž se mu ani nezdá.
Individualita na pranýři
Do toho všeho vstupuje trend, kdy se žáci a jejich rodiče ocitají pod drobnohledem škol. Každé dítě je posuzováno, zda zapadá do předem daných norem. Jestli se něco ocitá na pranýři, je to individualita. Žák může plynně číst a být skvělý v nějakém předmětu, ale pokud je roztěkanější a jeho chování vybočuje z normy, bude diagnostikován a popotahován po odborných vyšetřeních, aby se v jeho papírech objevila nějaká ta porucha. Tato stigmatizace se s jedincem může vléct po celý jeho dospělý život.
Podmínky pro výuku nevhodné
Má-li vzdělávací systém směřovat k potlačení šikany, je nutné rezignovat na „stokrát dobrý dort“, kdy se v jedné třídě setkají talentovaní s nevzdělatelnými. Počet dětí ve třídě by měl být spíše redukován. Ale současný trend jde proti tomu – počet žáků ve třídě narůstá. Celá řada rodičů nemůže své děti umístit do škol, jež jsou geograficky situovány jejich bydlišti nejblíže. Čím více dětí je ve třídě koncentrováno, tím více se učiteli zužuje prostor pro jejich kvalitní výuku.
Zbrklá rozhodnutí
Jako velmi nešťastný krok lze chápat redukci školek a škol poté, co z hlediska demografie došlo k poklesu porodnosti. Místo zavírání a rušení škol mohlo být této situace využito ke snížení počtu žáků na třídu, což by umožnilo intenzivnější a adresnější výuku.
Stále se hovoří o potřebě slaďování rodinného a profesního života, ale dostupné jesle a školky scházejí.
„Jak myslit“ versus „co si myslit“
Nutné je počítat i s takzvanými vyloučenými lokalitami, kdy hlavním posláním učitele je výuku nějak přežít – a o schopnosti děti něco naučit nemůže být řeč.
Zato existuje hrozba, že o co méně se děti ve školách dozvědí faktů, o to více na ně budou působit nejrůznější ideologie. Jinými slovy namísto rozvoje toho, jak se dítě má naučit myslit, převládne výuka toho, co si má myslit. To je ve vládní strategii rozvedeno zde:
„S ohledem na měnící se prostředí a společenský vývoj budeme v rámci podpory počátečního, ale i dalšího vzdělávání posilovat oblast občanského vzdělávání, jehož cílem je vybavit občana kompetencemi potřebnými pro zodpovědný život v demokratické společnosti, tj. dovednostmi i znalostmi k zastávání a prosazování demokratických hodnot a postojů, ochraně lidských práv a rozvoje občanské soudržnosti. Občanské vzdělávání povede žáky k vzájemnému respektu a toleranci, ke kritickému myšlení a k aktivnímu zájmu o věci veřejné a život kolem sebe. U žáků budeme rozvíjet schopnost jednat jako zodpovědný občan, dbát o ochranu lidských práv, udržitelný rozvoj a plně se podílet na občanském a společenském životě na základě porozumění sociálním, ekonomickým, právním, environmentálním a politickým pojmům a strukturám, jakož i celosvětovému vývoji a udržitelnosti. Podstatná je též mediální gramotnost, schopnost uvažovat o sobě, účinně nakládat s časem a informacemi, spolupracovat v týmech a disponovat povědomím o rozmanitosti a kulturních identitách v Evropě a ve světě.
Neméně důležitá je také schopnost kriticky přistupovat k tradičním i novým formám médií, analyzovat mediální výstupy a pracovat s nimi a chápat úlohu a funkce médií v demokratických společnostech. Spadá sem i schopnost informace efektivně vyhledávat a ověřovat. Tyto intervence se budou týkat jak dětí, žáků a studentů, tak jejich rodičů a široké veřejnosti.
Oblast udržitelného rozvoje, její průřezová reflexe a zohlednění v rámci forem a metod vzdělávání je nezbytným předpokladem pro pochopení propojenosti a vzájemné souvislosti ekonomických, sociálních a environmentálních hledisek rozvoje, a to na lokální, regionální, národní i globální úrovni. Chceme zajistit, aby si všichni osvojovali znalosti a dovednosti potřebné k prosazování udržitelného rozvoje, mimo jiné prostřednictvím vzdělávání zaměřeného na udržitelný rozvoj a udržitelný způsob života, změnu klimatu, lidská práva, genderovou rovnost, toleranci, prosazování kultury míru a nenásilí, občanství a uznávání kulturní rozmanitosti a přínosu kultury k udržitelnému rozvoji.“
Kdo by nechtěl, aby se na školách učilo kritickému myšlení? Ale děje se to? Co si lze představit pod termínem „vybavit občana kompetencemi potřebnými pro zodpovědný život v demokratické společnosti“? Žáci by se měli zejména učit vcítit se do role někoho jiného a zkoušet přemýšlet jako on. Měli by hledat různá východiska, ne memorovat jedno jediné.
Za specifický je možno považovat následující bod: Neméně důležitá je také schopnost kriticky přistupovat k tradičním i novým formám médií, analyzovat mediální výstupy a pracovat s nimi a chápat úlohu a funkce médií v demokratických společnostech. Spadá sem i schopnost informace efektivně vyhledávat a ověřovat. Jinými slovy žáci budou utvrzeni v tom, která média sledovat mají, a kterým se vyhýbat. Takto se ale nenaučí myslit – takto se naučí poslouchat a slepě přejímat to, co je jim předkládáno.
Někde se to odrazit musí…
Jak již bylo v textu předesláno výše, čím více se preferuje kvantita, tím více se tento trend podepisuje na kvalitě. Konkrétně je možno identifikovat tyto problémy:
1) Slabá slovní zásoba a častý výskyt základních hrubých gramatických chyb.
2) Převládání kompilace nad vlastní invencí.
3) Upřednostnění ideologie nad vědeckým rozborem.
4) Plytkost, povrchnost, podprůměrnost.
5) Nedostatečná práce s literaturou a prameny obecně.
Opět ty rozdíly…
Neméně důležitým faktorem v diskusi, kam by se náš vzdělávací systém (ne)měl posunout, je kontrola. Nakolik je ve školství žádoucí, aby nejen učitelé, ale i žáci a jejich rodiče byli pod neustálou kontrolou, zda se neodchylují od nastavených norem:
„Zároveň je nezbytně nutné zapojovat rodiny do procesu vzdělávání. Budeme podporovat odpovědnost rodičů při péči a výchově i jejich roli ve vzdělávání.“
Právě v tomto bodě, tedy zapojení rodičů do vzdělávacího procesu dětí, se naplno projeví ekonomická a sociální nerovnost. Jak již bylo popsáno výše, rodiče s vysokým sociálním statusem se budou snažit svým dětem ve škole vytvořit tu nejvýhodnější pozici. Ani snad není třeba dodávat, jak na tom budou děti z rodin, jejichž rodiče čelí existenčním problémům.
Na řadě školek i škol již dnes platí jako samozřejmost, že děti se zvou vzájemně do rodin na oslavy narozenin. Děti, které by se nezapojily, čelí vyčlenění. Totéž platí v případě, že jsou rodiče zváni, aby ve školách prezentovali své povolání. Dále je tu tlak na to, aby děti vlastnily určité oblečení a jiné předměty (nejde jen o učební pomůcky, ale například i hračky apod.), podle nichž se řadí mezi úspěšné či neúspěšné. Individualita je potlačována na úkor kolektivu.
Peníze nestačí…
Může se zdát, že problematika školství je odvislá převážně od financí. Že by stačilo pedagogy jednoduše zaplatit, a hned by bylo po problémech.
Tak jednoduchá ale situace není. V prvé řadě musí být vytyčen cíl vzdělávacího procesu: Jsou tímto cílem vzdělaní samostatně myslící odborníci, nebo si režim potřebuje zajistit dostatek na sobě závislých opor?
Existují profese, které časem patrně ovládne umělá inteligence. Lze uvést například politologii, novinařinu, práci na recepcích, překladatelství.
Na stranu druhou naší společnosti chybějí řemeslníci. Ale nejen oni. Například zubní lékaři stárnou, a zvláště v regionálním členění je patrný jejich úbytek. Scházejí ale i další lékaři, dětští psychologové a terapeuti atd.
Při pohledu do Evropy, a zvláště do sousedního Německa, je patrný trend, kdy se automobilový průmysl ocitá v čím dále výraznější krizi.
Na tu by česká společnost měla být připravena. Měla by opět vzkřísit své umělecké sklárny, textilní podniky a v neposlední řadě ocelářství, neboť od něj se odvíjí těžký průmysl, například letecký, výroba strojů, ale i mostních konstrukcí či protéz. To by zde ovšem musela existovat rozvinutá ekonomická diplomacie, například s Čínou, ale i mnohými jinými zeměmi, které by byly vhodným odbytištěm našich produktů.
Na úrovni malých obcí by šlo vyzkoušet projekt průmyslových družstev, právě při oživení skláren, ale i cukrovarů či textilních dílen. Chce to vůli, legislativu a finance.
Pedagogy nestačí pouze zaplatit. Je třeba rovněž zajistit jejich nezávislost na rodičích, sponzorech škol, a umožnit jim vytvořit si u dětí přirozenou autoritu.
S poklesem požadavků na studenty došlo i k poklesu požadavků na učitele. To není cesta ke kvalitnějšímu školství, ale právě naopak.
Učitel musí dýchat…
Co se týče vysokoškolských profesorů, bývají často závislí na konkrétních grantech. Schází jim svobodný prostor pro realizaci. Mnozí z nich jsou znechuceni nízkou úrovní studentů.
Pokud kontrolní mechanismy převažují nad invencí a rozvojem, je to pro společnost špatná zpráva.
Rovný start?
Chce-li někdo skutečně řešit statusovou nerovnost žáků, je třeba začít u dostupnosti obědů pro všechny, u zajištění prostoru pro zpracování úkolů a přístupu k technologiím u dětí, kde rodinné zázemí není či je pro ně nepříznivé.
Je třeba rovněž řešit následky pandemie, kdy děti přestaly chodit do škol, a nesou si psychické následky, úzkosti atd.
Dětem nestačí zaplnit čas zájmovými kroužky, nehledě na skutečnost, že se zde opět projevují statusové rozdíly. Pro řadu rodin jsou tyto kroužky finančně nedostupné.
Děti ale potřebují rovněž hru. Prostor pro bezstarostnost a interakci. Učit se respektu k vrstevníkům – i mít rády samy sebe takové, jaké jsou. Cenit si své existence.
Místo toho jsou izolovány ve virtuálním světě sociálních sítí. Existují studie prokazující dopad těchto sítí na pokles schopnosti vlastního úsudku. Navíc kyberprostor je pro děti nebezpečný. Číhají zde predátoři všeho druhu.
Děti potřebují pohyb a přímou interakci s jinými dětmi. Potřebují zeleň, klubovny, sportoviště atd.
Do penze opakovaně…
Vzdělávací systém nevisí ve vzduchoprázdnu. Je propojen s dalšími oblastmi. Hodně se v poslední době řeší problematika odchodu do důchodu. Zde by bylo možné požadovat, aby se do takzvané penze dalo v průběhu života odejít opakovaně, a ne čekat až do chvíle, kdy je na tom jedinec zdravotně špatně.
Lidé by tak dostali příležitost pečovat více o děti a o své nemocné a handicapované příbuzné, a rovněž absolvovat rekvalifikaci či nové studium. To by bylo přínosné jak pro jejich osobní rozvoj, tak zdravotní stav.
Bez rodiny to nepůjde…
Toto je pouze hrubé nastínění dané problematiky, kdy se ale odhalují diskusní oblasti, kde by role státu byla žádoucí (od podpory sítě jeslí a školek přes zajištění prostoru dětem pro jejich rozvoj i hru až po skloubení pracovního a rodinného života), ale i kde by měla být minimální (tlak na produkci opor režimu, snaha mít pedagogy i žáky pod ideologickou kontrolou atp.).
Jedno je jisté. Bez funkční rodiny nemá sebelepší vzdělávací koncepce šanci na úspěch. A na tomto poli bude třeba hodně společného úsilí, aby se stávající neutěšené poměry (zpřetrhání mezigeneračních vazeb, ztráta mužských i ženských rolí včetně identity dětí, traumata z rozvodů, absence času na děti atd.) změnily k lepšímu.
Bez pochybností
Co vlastně má být cílem vzdělávání?
Razítko? Lejstro? Mnoho pojmů v hlavě?
Příslušnost k řádu, jenž absolvent brání?
Že umí stohy frází převyprávět?
Má to být plat a dobré zajištění?
K čemu to všechno, aniž člověk hledal?
Jako mít klavír, na němž kláves není,
a který nemá ani jeden pedál.
K čemu jsou talent, píle, odříkání,
když pak svá záda člověk stejně sklání,
a vzdá se toho, co měl na dosah?
K čemu je znalost, když se člověk neptá?
Otázka marně čeká na adepta.
Bez pochybností utopí se v tmách…
P. S. Psáno pro projekt Souhlas Česka (Téma: Jakou má mít úlohu a funkce náš stát? Zaměřeno na vzdělávání.).
„Jaký stát je pro většinu občanů žádoucí? Malý a levný, jak již tři desetiletí káže ODS? Nebo snad drahý s celou řadu pravomocí a kompetencí?“
Podobnou otázku, jen v měřítku o něco menším, řeší každá rodina, když kupuje auto: jaké auto je pro naši rodinu žádoucí? Malé a levné, nebo luxusní s bohatou plejádou komfortních funkcí?
Rozumně uvažující rodina zváží, kolik na koupi auta může uvolnit peněz, a jaké služby jí za ty peníze musí auto poskytovat. A někde v těchto mantinelech vybere, občas to bude i kompromis. – Se státem (stát je taky jen a pouze zařízení, které slouží – tedy, mělo by sloužit – těm, kdo si ho pořídili) má se to analogicky.
Pokud jde o vzdělání a vzdělanost, tady soudím, že začít je potřeba opravdu od začátku – to znamená od rodiny. Poznatek, že vzdělání je hodnota, si člověk zpravidla osvojí v rodině; a neosvojí-li si ho v rodině, pak se obávám, že si ho neosvojí nikdy.
Panu Řezankovi nabízím spíš jen tak pro zábavu jeden starý text.
Zakladateli, to auto Vám poskytuje pouze pohodlí a rychlost, zatímco stát krom jiného zdravotnictví a vzdělání. Navc peníze, které ušetříte na autu, použijete jinde v rodinném rozpočtu, zatímco peníze, které teď stát nevybere, končí v drtivé většině v cizině. Obávám se, že tato analogie nesedí. Ono podle mého také jde velmi silně o to, jak hospodárně a účelně stát s prostředky nakládá.
Re: AN
Stran výběru auta pro rodinu je základem jednoduché pravidlo. Pořídit takový samohyb, který se kurví naprosto minimálně a zohlednit skutečnost, že co v autě není, to se nemůže pokazit.
Za cenu poněkud menšího komfortu tak získáme nenáročného dělníka.
Děkuji za moudré pojednání.
Zatímco automobil si pořídit můžeme, ale nemusíme, v nějaké podobě státu se vezeme všichni. A ten si nepořizujeme, ten nás obklopuje, ať chceme či nikoli.
Otázkou je, jakou podobu to, co nás obklopuje, bude mít. Zda to bude vyprahlá poušť, nebo úrodná zahrada plná pestrých květů a plodů.
Zatímco my si můžeme pořídit auto, stát může podpořit výstavbu jaderné elektrárny například. Domácnost může úspory prošustrovat v hazardu, stát může rozházet finance v nábojích a předražených zbraních.
Kapka z historie
https://www.youtube.com/shorts/55SCHzU6N8M
Kdyby…….
Je zajímavé, že na min. školství se vždy umistni nějaký veleblb, přitom jak se dnes ukazuje je to skutečně jedno z nejdůležitějších ministerstev, navíc Česko mělo perfektně fungující školství, které zahubila sociální demokracie svou debilni inkluzí, já bych preferoval paní Bednářovou,je to dáma která se nedá zastrašit a politiku za ní může dělat nějaký náměstek ona si je ohlídá a za ministerstvo vnitra bych preferoval Jardu Foldynu,to by se Ogan a ten pšouk pérák mohli jít rovnou sami udat.
Gaussovu krivku neodrbeš! učenlivosť aj inteligencia sú v populácii rozložené v Gaussovej krivke.
Kým sme boli normálni, rešpektovali sme predpoklad, že VŠ je svojím spôsobom výber, elita, jeden z okrajov krivky, teda okolo uvedených 10 % populácie.
Základná škola má poskytnúť zručnosti a vzdelanie pre drvivú časť populácie (okrem mentálne nedostatočných detí, pre tie sú špeciálne školy). Povedzme 99 %. Okrem vedomostí zručnosti aj pre to, že napríklad obyčajné písanie rukou, kreslenie nie je len o písmenkách a kresbičkách, ale cvičí jemnú motoriku a trpezlivosť. Aj bežné počty cvičia logiku. Súčasne základná škola poskytne aj niekoľko rokov sociálnej interakcie naprieč spoločenskými vrstvami. Jej absolvent dokáže bežne fungovať vo všetkých bežných sociálno-spoločenských situáciách.
Strednú školu by malo absolvovať povedzme 90 %, ale tam sa už úrovne diferencujú, od jednoduchých dvoj-trojročných kurzov, voľakedy učňovky bez maturity. A mládež v nej dosiahne vek, kedy môže začať pracovať a je oficiálne zodpovedná, u nás určený na 18 rokov. Proste niekto má nižšie schopnosti, ale prečo by sa nemohol naučiť činnosť ktorá ho bez trápenia uživí, napríklad manuálne práce. Cez zložitejšie vzdelanie, náročnejšie časovo aj úrovňou. Elektrikár, mechanik, strojár, operátor, predavač, ošetrovateľ… často až tak nepracujú fyzicky, ale musia individuálne rozmýšľať a správne reagovať. Až po čisto prípravku pre ten tých, čo pôjdu na úroveň elity, teda gymnáziá, resp. špecializované školy typu napríklad konzervatórií a podobne. Ale vždy sa stane, že aj časť z týchto prípraviek na VŠ utečie do praxe, už z akýchkoľvek dôvodov.
A pre VŠ ostane 10 % populácie, s tým, že väčšina zrejme príde z prípraviek – gymnázií, ale nesmú byť uzavreté aj pre šikovných z iných oblastí.
A nejaké úrovne VŠ 3.stupňa a podobne, to už je len individuálne osoby, tam spadá menej ako 1%, to už nemusí školský systém nijako riešiť
To jejich občanské vzdělávání je bohapustá propaganda a indoktrinace
Učitelé s oborem občanská výchova jsou ohroženi každou změnou režimu. Jak jsme viděli po 1989, pokud měl učitel specializaci na občanskou výchovu a ruský jazyk, neměl moc šancí na rekvalifikaci.
A další společenská změna se blíží. Proto pokud si nějaký student zvolí jako obor pedagogické fakutly občanskou výchovu, riskuje, že jeho úsilí bude zcela marné.
S většinou tezí autora nelze než souhlasit. První krok, který je třeba udělat, je stopnout plánovanou revizi RVP. A už to půjde ztěžka, protože procesy jsou už v chodu, penězovody nastaveny, školící byznys natěšený.
Aby to bylo možné, je třeba v případě vítězství ve volbách co nejrychleji převzít vládu. Protože nejenom ve školství je současná vláda nás schopná ještě více zaháčkovat.
Je jasné, že bez ANO se to neobejde. Takže se docela vážně obávám, že se drahocený čas vystřílí na personáliích (odmítání Vojtěcha a Plagy jakožto covidsymbolů) https://www.seznamzpravy.cz/clanek/volby-do-poslanecke-snemovny-opozicni-strany-odmitaji-podporit-vladu-ano-kdyz-v-ni-budou-vojtech-a-plaga-283896
Namísto řešení obsahu. Jestli má opozice v rukávu erudovanější osoby schopné fungovat od začátku a čelit zabukovaným rodinným klanům na ministerstvech od samotného nástupu, super. Trvejte na nich. „Ne Plaga“ či „Ne Vojtěch“ ale ničemu nepomůže. Než se učitelka z Hirní dolní rozkouká, uběhne rok a za tu dobu zjistí, že je ve vleku událostí a úřadu. Nebo všechno krásně a spektakulárně rozkope, aby za ten rok zjistila, že nedokáže prosadit už vůbec nic.
Je třeba mít připravené plány, co „zrušenou inkluzí“ vůbec míní. Kde na to vezme etc. Jednoduše to nebude žádná prča. Jde-li o výsledek, bude třeba sakra schopných, odborně ale i úředníky respektovaných lidí. Schopnosti jít na kompromis. Orientace v té bažině ministerstvech a navázaných organizací. Nesestřelitelnost novináři za minulost či chování (Chládka sestřeluli na údajném sexismu). Osobní odolnost.
Za sebe musím říct, že reálně moc nevidím k Plagovi alternativu (přes všechny výhrady k němu) – Martina Bednářová to rozhodně nebude.
Ale, popravdě, jak to má Stačilo! třeba s tou inkluzí teď, po zahrnutí socanů?
Souhlasím, že prvním krokem by mělo být stopnutí vládní Straregie 2030+. Pak se lze bavit o nové koncepci.
Co se týče možných ministrů školství, ze Svatopluku mě napadají dvě jména: Michal Semín a Jana Turoňová. Oba se problematice indoktrinace a vzdělavání věnují a oba mají náležitý přehled. Paní Turoňová pak oplývá i cennými politickými zkušenostmi.
A co učitelka Bednářová? Má zkušenosti se školstvím i justicí, tak by byla vhodná kandidátka na ministryni školství, možná spravedlnosti (horší než Decroix by nebyla), ombudswomana.
Zajímavá dolní mez, Gerde. Vy si umíte představit horší ministryni, než je Destroix?
Ja si dokazu predstavit hodne a zivot moje predstavy prekonava, takze…
Alefe ano, a to v případě, že vnitru a spravedlnosti bude ministrovat nějaký Rakušan.
Pokud se podaří, že vznikne vláda ANO, SPD a Stačilo!, lze předpokládat, že Stačilo! vzhledem k předpokládanému volebnímu výsledku kolem 8 procent obsadí 2 až 3 resorty. Musí si tedy vytyčit priority. Jednou z nich by měl být resort zahraničí. Zde předpokládám personální shodu Stačilo! a SPD na profesorovi Drulákovi. Půmysl a obchod by mohla mít Ilona Švihlíková. Pak by Stačilo! mělo usilovat o MPSV. Finance bude chtít ANO.
Jana Turoňová by jako právnička mohla mít Vnitro.
Školství by tak mohl vést Michal Semín za SPD.
Ale toto je daleko. Primárně je potřeba vytyčit programové cíle, a najít u nich shodu mezi SPD a Stačilo!
Personální otázky jsou až poslední krok…
Pane Řezanka
Pokud by opravdu došlo na koalici ANO,SPD,Stačilo, tak bude min.zahraničí Zaorálek, min.MPSV Maláčová a panu Sterzikovi možná něco v parlamentu.
No to by je muselo Stačilo nominovat.
No to by Babiš musel souhlasit,co když ne.
Já jenom chci upozornit na tuto možnost,protože bude tvrdé vyjednávání. I když tak trochu tuším,že se na premiérských post netěší .
Pane Řezanko,
to je vše zajímavé, ale medvěd ještě běhá po lese a SPOLU píše korespondenční hlasy. Vidlák zde někde zmínil, že by měl zájem o post vrchního strategického komunikátora. Nebo toho, kdo zaměstnává Otakara Foltýna. Tak zrušit odbor by zvládl i z pozice nějakého ministra nebo místopředsedy parlamentu, atd.
Stačilo! se proti inkluzi vymezuje jako vůči nefunkčnímu modelu…
….jak to má Stačilo! třeba s tou inkluzí teď, po zahrnutí socanů?
Jenom ta jedna nedůležitá věta ozřejmuje nesnášenlivost dezolátů mezi sebou.
Každý má svou svatou pravdu. Socanství není totéž co dýmějový mor!
Jestli na něco STAČILO! dojede, bude to na rozhádanost.
Právě proto je třeba definovat společné vize, aby rozhádanost byla minimalizována…
Kdo to řekl?
„Národní zájem je přežití a prosperita národa. To znamená bezpečnost, soběstačnost a schopnost adaptace na nové hrozby, ať už jsou vojenské, ekonomické, nebo kulturní.“ „Lidé potřebují vědět, že stát je tu pro ně, ne proti nim. Bez důvěry nemůže fungovat ani armáda, ani společnost jako celek.
Demonstrace rozdílu mezi teorií a praxí.
SK
Přirozená debilizace (AI)?
Zkuste si najít, kdo ta slova pronesl. Budete se divit!
Netřeba napínat, byl to Otakar Foltýn. Ale on si představuje, že národní zájem je to, co si myslí Otakar Foltýn.
A co příkopy – ty už vykopaný má, že panáček marní čas planými řečmi?
Možná je Ota jenom neobratný rétor a myslí to dobře… 😹🤣
Kopáč nemusí být kdovíjaký rétor. Hlavně aby za ním byla vidět práce! 😀
Es kommt der Tag a ještě se rád requalificuje z plukovníka na operátora lopaty.
V tom vedru si dal přestávku. Předtím kopal tak usilovně, že zmizel, teď se objevil.
Co si představuje Otakar F. je něco jiného, než si představuji já.
Neboli: Jeho slova a termíny vypadají stejně, ale ve skutečnosti se diametrálně liší.
Pokud ne – co tam proboha Foltýn dělá?
Čili: dezolát není představitel hlavního proudu, neoliberál jen s opačným znaménkem.
Bohužel vše bylo již dáno . Jsme ve větším Pruseru než se zdá Víme co podepsaly vlády od roku 1989 nic nevíme.Aspon jeden postřeh
Vite proč naše vláda tak rychle nakupuje německé tanky leopard . Jednoduše proto , že pan ministr Stropnický podepsal za Babišovi vlády vytvoření těžké brigády.Ne pod vedením Čechů ale pro Bundeswehr.yTo je panečku věc .My vše zaplatíme i ty F35 A nakonec je bude používat někdo jiný dle pokynů EU. už těch svinaren má české obyvatelé bylo dost. Nevěřím že po dobrém to půjde.Pripravte se bude to jízda.Uz dnes je vidět fašistické bojůvky jenž dostávají zelenou.Dtalo se a nikdo neřeší proč
Máme ještě poslední šanci Volby A pak můžeme jít do občanské nespokojeností ze které si vládnoucí garnitura dělá srandu nebo může být hůře občanská válka
Ale ti nahoře nebudou chtít přijít o zlatou slepici. Jenž snáší zlatá vejce .Jsem pro okamžité opuštění EU a NATA
Bezpečnost a obchody lze zajistit jinak . Proč asi všechny zvané demokratické strany nechtějí referendum jenž je vnáší ústavě již od roku 1993.Ja se už rozhodl co budu dělat a vy.Prvni krok volby a pak občanská neposlušnost
Je třeba tu naši vládnoucí strukturu zničit.
Uf, Vy nás ale zásobujete. Každopádně díky za to, poučné. Mám ale mnohem pravicovější názory, takže dám pár střípků pohledu z jiného úhlu:
– Za komunistů mělo VŠ titul cca 10% populace. Dnes do roku 2030 by mělo mít nejméně 45 % lidí ve věku 25–34 let vysokoškolské nebo ekvivalentní terciární vzdělání. Závěr ať si udělá každý sám.
– Jsem pro Singapurský model, tedy v ZŠ 10 skupin (tříd) daného ročníku po 15 žácích, seřazených dle půlročních testů od nejlepších po nejhorší. Školství placené, od ZŠ (symbolicky) po VŠ (hodně).
– Zapojit AI (každý žák má svého vlastního AI-učitele, který zná nedostatky svého žáka a může je opakováním odstraňovat, nepředstavitelné technické možnosti pomocí výuky „rozšířené AI“). Redukovat docházku do školní budovy a výrazně ušetřit na počtu budov a lidských zdrojů, tedy peněz obecně.
– Zapojit peníze firem do vzdělání jejich budoucích zaměstnanců, tzv. výuka „na míru“. pomocí AI, žádný problém, včetně zpětné vazby.
…
PS: Doporučuji si jen představit, jaké možnosti nabízí spojení Virtuální reality, Rozšířené reality a Induviduálního učitele na bází Rozšířené AI, za účelem induviduálního studia naprosto na míru co do potřeb studujícího, to do potřeb společnosti (businessu)? A toto by mohl stát garantovat každému od 6+ let, chudému či bohatému. A je to řádově levnější než současný systém.
Vznikne společnost rozdělená na třídy s různou mírou vzdělanosti a také finanční silou.
Jednotlivé sociální třídy nebudou chápat, co ty jiné potřebují k životu, dokonce jim to budou upírat.
Při zadělení do určité vzdělanostní třídy bude velmi nesnadné postoupit výše – finanční otázka.
Co s člověkem, který patří do jiné sociální třídy, ale nemá talent – kognitivní schopnosti?
Ad P.S.: Bude se podvádět, aby se jedinec dostal „výše“, tak jak se podvádí s přijímacími testy dnes, ale v mnohem větší míře.
Nevytvoří se spolupracující společnost, ale společnost vertikálně rozčleněná která, právě pro to rozčlenění bude vytvářet velké pnutí. Dotaženo do dokonalosti: Termitiště.
Každý člen vychováván k speciálnímu určení pro které má „předpoklady“.
Tenhle svět by se mi velmi nelíbil.
Errata: Možná lépe „horizontálně rozčleněná“ – jedná se o majetek.
Bohatí umožní získat svým dětem vyšší vzdělání a následně pak lepší postavení. Tak, jak kdysi…
K tomu, aby se člověk „vypracoval“ bude třeba naprosto výrazného talentu a schopností.
Nefunguje to.
Když se podíváte na potomky opravdu bohatých lidí, jsou schopni velice brzy rozházet ten majetek a tedy i příležitosti ke vzdělávání následující generace. Neváží si práce svých předků. Možná je to tak dobře.
Mate uplnou pravdu, jenze celozivotnimu parazitovi a sociopatovi tohle nevysvetlite. Nepochopi. Kdyby chapal, nebyl by parazit a sociopat.
Alespoň jednou bych si rád přečetl Váš názo, proč parazit a sociopat? Dovolím, si tvrdit, že jsem tomuto státu odvedl (dobrovolně i nedobrovolě) tak 100x více než Vy (nemíněno přesně matematicky), každopádně násobně, než jsem čerpal. Jsou tu jiní, kteří čerpali více, než odvedli.
„… Žam-pi-ó-ny na-dí-va-né, máslo, žloutky a pak sůl…“
👍 🤣 🎯 Ta sedla !
Kolik jozka odvedl vám napsal velící na lepík ?
Uz jsem vam to psal nekolkrat, nehodlam nadale hazet hrach na zed. Vyridte velicimu dustojnikovi, ze system, kdy se vic lidi strida na jedne identite je na hovno. Pripadne probrte s osetrujicim lekarem medikaci.
Tak jsem taky nepochopil tu společnost, vertikálně rozdělenou.
1) Proč by měl být každý člen vychováván ke speciálnímu určení? Myšleno jako bonus a možnost navíc. Vše na dobrovolné bázi. Prostě Vám třeba v 8. třídě, na základě zpětné vazby (pokud budete souhlasit se zveřejněním svých výsledků), nabídne firma XY stipendium, pokud se jim upíšete a přijmete jimi navrhnutý studijní program. To samé kdykoliv v budoucnu, několikrát za rok. Nebo si do svého statutu dáte, že nechcete být otravován a můžete studovat jak chcete.
2) Kde vidíte nějaké zvýhodnění bohatých?
3) Rozdělení, každého půl roku dle testování, do tříd podle výsledků umožňuje pro každého studujícího optimalizovat jeho výuku dle náročnosti. Každopádně to takto v Singapuru funguje a porovnávací testy ČR vers. Singapur jsou jednoznačné.
Nebude jednodušší se odstěhovat do Singapuru, když tady je tolik škodíčů, kteří to nechtějí ?
Ani vůdčí strana 99% škodičů mi nezabrání, abych i v ČR nejel s výukou podle sebe. Fungovalo mi to, funguje a bude fungovat. Stát mě nezajímá, tady jde o moje děcka a jejich život.
To se mi ulevilo, zdroj sociopatů máme zajištěn.
Oni by hlavne ti apostolove svobody byli asi ze Singapuru dost rozcarovani.
Myslíte jako že náhle by bylo té svobody pro ostatní moc ? 🤣 😂
Děkuji za postřehy. Teď je úplně jedno, z jakého ideového hlediska problém zkoumáme, zda zprava či zleva. Rozhodující bude, nakolik budou dané návrhy funkční, realizovatelné, a jak velké časti populace mohou prospět.
Mezi námi, ono to stejně nějak podobně dopadne. Když to neudělá stát, udělají to samotní rodiče – prostě někteří zajistí svým dětem výuku přes AI, když se to samo nabízí a výhody jsou obrovské. Srovnání úspěšnost uplatnění absolventů rozhodne o budoucnosti školství.
A snad nikdo nebude bránit těm, co nechají svoje děcka v inkluzivních třídách se spokojeně „učit“ (a mít děcka pohlídané) ve svém kolektivu, bez stresu z opakovaného testování. Každého volba.
Zde bych opět připomenul rozklad rodiny jako velmi závažný problém. Mnoho rodičů svým dětem nezajistí nic.
Co se týče úlohy AI, podívejme se třeba na oblast terapie. Zde se začíná bít na poplach, že AI tady může být až vyloženě destruktivní a nabádat k sebevraždám. Podobné riziko by mohlo nastat ve vzdělávání.
Tuším, že v antice po přednáškách jednoho učence o tom, jak není možno dosáhnout trvalé slasti, tuším, že to byl Hesegias, ale mohu se mýlit, páchali studenti sebevraždy.
AI pro nás může být velice přínosná, ale toliko v souladu s člověkem, ne v nadřazené pozici…
Tak to byl Hegesias z Kyrény, nikoli Hesegias…
My tom můžeme spekulovat. Ale čas rozhodne. Pokud žáci a studenti pomocí osobního AI-učitele budou výrazně úspěšnější v získání prestižních školk a náslkedně uplatění v top pozicích, tak je většina ostatních bude následovat. Bez ohledu na okecávání kolem.
Když bude malá tenistka chodit do tenisového kroužku, tak ji to mezi vrstevníku bude i bavit. Když bude mít osobního trenéra a dřít každý den, tak se tenisem může jednou i krásně živit. Je to jen o volbě a preferencích. Okecat nelze.
Nebo se ji to také může pěkně zhnusit.
Az na jednu malickost. Jak rekl Bill Gates, a on o tom neco asi vi 🙂 : „:Za 50 let nebude prace uz vubec pro nikoho.“
Myslím, že se pro úspěšné zvládnutí vš udávalo iq > 120. A rozdělení inteligence mezi obyvatelstvem se nemění. Tedy, pokud chcete vyšší procento populace s vš, musíte snížit nároky.
Jak to dopadá, vidíme nyní.
Školství neplacené, aby bylo dostupné všem, kdo mají schopnosti.
Bylo by asi správné vyžadovat nějaký závazek po ukončení školy.
To bývalo i v učnovském školství, kde jste se zavazoval odpracovat určité roky pro podnik pro který jste se učil.
Redukovat docházku ne. Kolektiv dětem dává i sociální vazby.
1) Školství zdarma, že Vám jde 20-30% náctiletých studovat lehoučké obrory bez uplatnění, jen aby měli výhody a prodloužili si mládí. Klidně tři VŠ. A potom jdou dělat sekretářku mimo obor. Kdyby si to museli platit, šli by do ooboru, kde budou mít uplatnění.
2) Jaký chcete závazek po studentovi rekreologie či 155. absolventovi hry na balalajku?
3) Netřeba řešit, s tím si poradí čas, podle toho, která děcka budou úspěšnjší, tudy půjde naprostá většina.
A není problem už v tom, že existují obory bez uplatnění?
To není problem náctiletých, ale systemu.
Vždy budou úspěšnější a méně úspěšní. Ono je to i mnohdy kromě dovedností a znalostí i o štěstí.
👍 🎯
Pět kur autorovi za sonet, čtyři a půl za text.
Čtyři a půl proto, že jsem ještě nesnídal a chci se mít dobře.
S několika myšlenkami v textu bych třeba mohl opatrně polemizovat, ale spíše za účelem precizace jejich znění, nikoli jejich popírání.
Jenže musím do rachoty, takže nic.
Když si pak najdete čas, budu za Vaše postřehy rád a předem za ně děkuji.
Pohodový den Vám přeji.