Hluboce znesvářená společnost

Den 17. listopadu by pro nás všechny měl být mementem. Rok 1939 je symbolem naší poroby a zničení našeho státu. Je symbolem útlaku, nesvobody, ale i vzdoru. Tehdy naši vysokoškolští studenti bojovali proti nacismu. Někteří, jako například Jan Opletal, zaplatili cenu nejvyšší.
Nezapomínejme na násilné uzavření našich vysokých škol. Nezapomínejme na vyhánění našich lidí z pohraničí. Nezapomínejme na všudypřítomný teror a strach.
Bohužel z mainstreamových médií mizí jak připomínka událostí 14. až 16. března, tak 17. listopadu 1939. Nejhorší, co se národu může stát, je, když přichází o svou historickou paměť.

Selektivní výklad dějin

Žijeme v době, kdy je démonizováno cokoli komunistické, socialistické či ruské, a naopak, kdy dochází k bagatelizaci až ospravedlňování fašismu a nacismu. Kdy méně vadí Konrad Henlein než Ivan Olbracht.
Je příznačné, že v této době je naše společnost rozdělena do nesmiřitelných táborů, které mezi sebou pomyslné příkopy stále prohlubují. To je velmi tragický vzkaz celému našemu národu. Ten československý měl být přitom vystavěn na diskusi a vzájemném respektu. Realita ovšem byla jiná. Poválečné Československo čelilo sociálním bouřím. Střílelo se do dělníků. Ti, kdo dnes oslavují výdaje Československa na zbrojení, již nedodávají, jaké zde byly propastné sociální rozdíly.
Je smutné, že si nepřipomínáme výrazné antifašisty (I. Olbrachta, E. E. Kische, V. Vančuru ad.) jen proto, že byli komunisty. Jako by to nebyli hrdinové.
Když historik sklouzává k černobílému vidění, a někoho odsoudí pro jeho postoj vytržený z kontextu jeho životního příběhu, jako to činí pan Kudrna (ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů) v případě Ivana Olbrachta, historii doslova znásilňuje. Argumentuje údajným fanatismem dotyčného, ale již nedodává, jakým fanatickým údobím byly roky 1939 až 1945. Zkušenost s takovým obdobím člověka zradikalizuje. Kdo denně vnímá kolem sebe utrpení, bezpráví a zkázu, bude nutně poznamenán.

Stálé posouvání limitů

Co by nás mělo velice znepokojovat v těchto dnech, je návrat ke společnosti zfanatizované, zabarikádované a dogmatické. Společnosti, kde jsou neustále posouvány mantinely omluvitelného a tolerovatelného. Ani jedné ze znesvářených stran možná nedochází, že jakékoli vybočení z normy se vlastně stává novou normou. Jakmile je připuštěno, že jedni na sociálních sítích mohou beztrestně schvalovat atentáty a nabádat k likvidaci svých oponentů, druhá strana nezůstane pozadu. Jsou-li jedni nálepkováni a démonizováni jako občané druhé kategorie, jako „dezoláti“, neuniknou nálepce „libtardů“ ani ti, kdo etiketizují.
Ti, kdo jednoho prezidenta republiky nazývali „ovarem“, zahrabávali jeho portrét do hnoje či ho zobrazovali jako součást exkrementu (nemluvě o těch, kdo si vymýšleli, že má rakovinu, jen aby ho poškodili v prezidentské volbě), nemohou nyní apelovat na slušnost a chtít, aby další hlava státu byla nedotknutelná.
Jakmile se jednou povolí, že jeden ministr navzdory korupční aféře neodstupuje, nelze to vyžadovat u druhého.
Zavede-li se jako norma udávání za odlišný názor či používání kompromitujících materiálů ze života nepohodlného politika, obojí bude fungovat jako bumerang, a obrátí se proti těm, kteří si s těmito nástroji zahrávají.
Rovněž není možné jedny demonstrace odsuzovat jako „dezolátské“, a druhé adorovat jako „obranu demokracie“ s tím, že možná přijde i Mikuláš (Minář). Ten sice rád mluví o „mafiánské vládě“, ale nikdy ve spojení s kauzou Dozimetr, bitcoinovou aférou či kauzou IKEM nebo VZP.
Jakákoli aplikace dvojích metrů a selektivního výkladu práva se vymstí. Buď něco platí univerzálně, nebo vůbec.
Kdo se chová k druhým neuctivě, nedočká se jejich úcty. Kdo se chová věrolomně, nebude důvěryhodným. Každá rezignace na obecně platná pravidla nese své zkažené plody v podobě zrcadlení toho, co bylo obejito a porušeno.

Rok zásadního rozhodnutí

Rok 2025 se na české politické scéně nesl v duchu vládní hysterie. Koaliční strany a jejich představitelé hlásali do širého světa, že „jde o všechno“, že „nedopustí návrat Andreje Babiše k moci“, a že je třeba „stát na té správné straně“, čímž mysleli sebe.
Bohužel tuto hysterii přiživovala i četná mainstreamová média, která i po volbách bagatelizují roli pana Rakušana a potažmo celého STANu v kauze Dozimetr, zato jsou plná kauzy pana Turka. Bitcoinová aféra, kauzy IKEM či VZP nebo Taxis jsou zmiňovány jen okrajově, neboť se týkají „našich demokratů“. Společným jmenovatelem těchto afér je organizovaný zločin. Toho se občané zjevně obávat nemají. Jako hlavní hrozbu mají vnímat facebookové příspěvky (jakkoli nechutné a trapné) či plakáty varující před dopady nekontrolované migrace.
Vzpomeňme si na rok 2021 a rozhořčení například Mariana Jurečky, že si Miloš Zeman dovoluje váhat se jmenováním bakaláře Lipavského na resort zahraničí. Lze dohledat, kdo všechno tehdy kázal, jak prezident republiky musí dodržovat Ústavu a navrženého kandidáta na daný resort bez řečí jmenovat.
Často ti samí nyní vzývají všechny svaté, mimo jiné Petra i Pavla, aby různí kandidáti na post ministrů jmenováni nebyli. Ne proto, že jsou podezřelými z účasti v korupčních kauzách, ale proto, že nestojí na správné straně ideologické barikády.
Tento postup již značně připomíná bájné občany města Kocourkov. Velice smutným aspektem je, že se tohoto počínání dopouštějí i mainstreamová média, která okatě stojí za kabinetem Petra Fialy, a na rodící se vládě nenechají nit suchou (v kontrastu k tomu, jak se bila za vládu
Fialovu). Jakýkoli věcný rozbor programu nastupujícího kabinetu se v podstatě nekoná.
Kapitolou o sobě je Milion chvilek (údajně pro demokracii, ale spíše pro Fialu s Rakušanem). Tato organizace se nemůže smířit s výsledky demokratických voleb, a hodlá proti nim demonstrovat. Tím protestuje proti demokracii jako takové.
Její pokrytectví je přitom nebetyčné. Nikdy nesvolala demonstraci k vůli cenzuře a kriminalizaci názorů za působení pana Rakušana, který s ohledem na kauzu Dozimetr již dávno nemá v politice co pohledávat, natož moralizovat.
Zato nyní se Milion chvilek houfuje proti vládě, která ještě ani nevznikla. Voliči ANO si přitom byli vědomi, že Andrej Babiš nemůže vládnout s nikým z pětikoalice, stejně jako si to uvědomovali voliči SPD a Motoristů. Těch byla ve volbách většina, což by ostatní měli respektovat.
Dočkáme se plamenného projevu B. Kartouse? Ten již nelenil, a sepsal stať o nové normalizaci. Jen jaksi necílil na KRIT, ani na nezákonné vypínání webů, ani na trestní stíhání učitelky Bednářové. Je příznačné, že tento „obránce demokracie“ byl odvolán z funkce ředitele Pražského inovačního institutu kvůli neprůhlednému hospodaření.
„Alena Schillerová mě na ministerstvu nevystřídá“, tvrdil ještě 25. 9. sebejistě Zbyněk Stanjura. Očividně si nepřipouštěl, že by mohla nastat varianta, v níž Fialův kabinet nedostane další čtyři roky. Pan Stanjura si nyní klade nepřípustné podmínky pro to, aby novému kabinetu zaslal návrh státního rozpočtu na příští rok. Milion chvilek proti tomuto Stanjurovu svévolnému jednání nijak neprotestuje ani nedemonstruje. Mafiány totiž vidí jinde. Nelíbí se mu, že rok zásadního rozhodnutí, jak rok 2025 charakterizoval Petr Fiala, přinesl jiný výsledek, než Milion chvilek očekával.

Manipulace kněze nehodná

Tomáš Halík si zjevně plete století, když „prostý lid“ varuje před Peklem kvůli jeho volbě: „Ti, kteří nezodpovědně volili demagogy a populisty, se budou zodpovídat před Božím soudem!“ Jednak lze toto jeho prohlášení vnímat jako rouhání – a jednak lze předpokládat, že v mnoha lidech vyvolá oprávněné pobouření.
Pan Halík se tak zařadil po bok těch, kdo neuznávají opozici – a kdo ji bez důkazů nazývají bezpečnostní hrozbou.

Diskuse místo holí

Před čím chci naléhavě varovat, je proces dehumanizace názorových oponentů. V okamžiku, kdy někdo souhlasí s postojem, že „dezoláty“ je třeba vymýtit všemi prostředky, tedy i vydíráním, zastrašováním, útoky na jejich rodiny atp., posvěcuje stejné jednání vzhledem k sobě samému.
Má-li být naše společnost svobodná, nemůže být rozleptávána nenávistí znepřátelených bloků. Čím dříve se navrátíme ke vzájemné diskusi a k oboustrannému dodržování základních pravidel ohleduplnosti, tím lépe pro nás všechny.
Začněme tím, že nebudeme podporovat koncept nadřazených elit a podřadných občanů nižší kategorie. V demokratické společnosti není pro pojem „dezolát“ místo. Všichni jsme rovnoprávnými občany. Stejně tak neexistují „dezinformace“. Zato lze rozlišit zprávy podložené fakty, fámy, zavádějící či manipulativní výroky atp. Ty najdeme jak v případě alternativní scény, tak u mainstreamu. Oddělení zrna od plev nespočívá v kriminalizaci toho, co ta která vláda označí za závadné, ale v síle argumentu.
Vytvářejme v tomto ohledu tlak na média i na školy. Odmítejme propagandu. Postavme se proti odlidšťování našich spoluobčanů. Naslouchejme různým argumentům, aniž se proti nim apriori obrníme s česnekem a dřevěným kůlem v ruce.
Odsuzujme násilné projevy – ale jedině plošně. Jakmile je u někoho začneme omlouvat a ospravedlňovat, je to z podstaty věci špatně. Postavme se proti vrhání vajec či rajčat na kohokoli, neboť od toho je již jen malý krok k házení kamenů.

Obal, nebo obsah?

Zamysleme se nad tím, čím pro nás sedmnáctý listopad má být: Zda pouhým obalem pro pokrytectví a faleš, nebo hlubším a smysluplnějším obsahem, kdy se vracíme ke své bolestivé minulosti.

Hledejme člověka…

Kde zejí propasti, tam se až na dno padá,
kde není žádný most, tam lidi srázy dělí.
Kdo chytá do pasti, sám pozná, co je zrada,
kdy zraje chamtivost, a ctnost je na příděly.

Kde metr dvojí je, a právo lotři kroutí,
tam kvete pouze strach a zášť mu půdu hnojí.
Zášť plodí kopie, z nichž tyjí darmožrouti.
Je sypký strmý svah, na němž jsou lidé stroji.

Ty mosty stavme zas, kde jeden druhé potká,
ty mosty stavme v nás. Vždyť řeka není krotká,
co dole protéká, a která kalná bývá.

Chtějme si rozumět, ne prorůst do depresí,
kdy zbydou hlásky z vět, z nichž prázdno význam svěsí:
Hledejme člověka, ne masivnější zdiva…