Glosy k historiografii

Z Tesařova Traktátu o „záchraně národa.“ Trojí druh historie pro život. Utopie unaveného muže. Chceme být tím, čím jsme?

Předznamenání

Původní naučení a v dřívějšku pilíř historiografie tvrdí: Historia est testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis. Historie je svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života, zvěstovatelkou dávnověku (Marcus Tullius Cicero: O řečníkovi). Celý citovaný výrok bývává zkracován – Historie je učitelkou života. Z celku citace a významu tak zmizí „světlo pravdy a život paměti;“ jsou snad nadbytečné? Klasické naučení zejména pro mladší generaci (i-Gen, internetová generace či Gen-Z, narození po r. 1995 a v novém století) se jeví snad být překonané, neplatné. Je to výsledek zjednodušeného systému vzdělávání s přispěním učitelstva, jak je až na výjimky podrobené tlaku vládnoucího liberalistického doktrinářství (lat. doctrina – docere = učit). Mládežnictvu by asi mohl imponovat výrok básníka a kritika G. E. Lessinga: „Dějiny nemají žádný smysl, je to pouze bezcílná hra náhod.“

Šířeji sdíleným tvrzením starších lidových mudrlantů je, že „historie se opakuje.“ Publicista a bezpečnostní analytik Jan Schneider originálně říká, že „historie se neopakuje, ale rýmuje.“ Rýmování (s výjimkou uplatnění „absolutního rýmu“ všeuměla Járy Cimrmana, v němž se rýmuje duplikát slova) v poetice spočívá ve zvukové shodě koncových hlásek s rytmickou a významovou funkcí.

Jinou populární frází lidových dějepravců je výskyt historických analogií, tj. podobností dějinných událostí. Připomeňme si poznatek, že kulisy, herci i masky historických dějů se proměňují, avšak morální matrice, tj. vzorce chování a jednání protagonistů ve scénách přetrvávají (příkladů z literatury a dramatické tvorby o typech figur a jejich rolích je přehršel). Analogie jsou klamné, viz dále.

Úryvek z Traktátu o „záchraně národa“: Zatímco v rozvrácené Evropě se každý snaží za jakoukoli cenu (a nejraději na cizí účet) vyhnout se válce, jsou Češi národem válečným. Ve veřejném mínění lze zaznamenat příznaky válečné paniky (strach z polského bombardování apod.) a úzkosti z nastávající války, ty nejsou v rozporu s převažujícím přáním, aby nevyhnutelný konflikt přišel co nejdříve. V pravém slova smyslu tu nejde o touhu po válce – existovala naděje důrazné pohrůžky Německu ze strany spojenců (USA a SSSR), kdy Hitler kapituluje (J. Tesař: Traktát o „záchraně národa;“ část studie z r. 1968: Nacistická okupační politika v protektorátě v r. 1939, s. 59).

Trojí druh historie

Součástí spisu Nečasové úvahy klasického filologa a myslitele Friedricha Nietzscheho je pojednání „O užitku a škodlivosti historie pro život.“ Autor se ve své úvaze pokouší rozumět dobově žravé historické horečce. Prý polehčující okolností bylo, že čerpal ze starší řecké doby, kterou studoval. „Historie patří k životu v trojím ohledu: patří k životu jako živému a usilujícímu, jako uchovávajícímu a uctívajícímu, jako trpícímu a potřebujícímu osvobození. Tomuto trojímu vztahu odpovídá trojí druh historie: lze-li rozlišovat monumentální, antikvární a kritický druh historie“ (s. 94).

Monumentální historie klame analogiemi (viz zmínka v textu výše). „Svůdnými podobnostmi podněcuje srdnatého k opovážlivosti, nadšeného k fanatismu, a představíme-li si tuto historii v rukou a hlavách nadaných egoistů a blouznivých zlosynů, pak vidíme zanikat říše, vraždit knížata, osnovat války i revoluce. Takové škody může monumentální historie způsobit, zmocní-li se jí mocní, činní, dobří nebo zlí a co se stane, když se jí zmocní bezmocní a užívají nečinní“ (s. 98).

„Antikvární historie souvisí s uchvácením a uctíváním; antikvární smysl člověka, městské obce, celého národa má vždy krajní omezený obzor; velké většiny si ani nevšimne, a to málo, co vidí, vidí příliš zblízka a izolovaně; nemůže měřit, tudíž považuje všechno, i každou jednotlivost, za stejně důležité. Antikvárnost dovede život právě jen zachovávat, ne plodit, proto vždy podceňuje vznikající, neboť jí chybí instinkt, jímž by mohla odhadovat – (ten má kupříkladu historie monumentální, s. 102).

Kritická historie: „vedle monumentalistického a antikvárního pohledu na minulost člověk nutně potřebuje pohled třetí, kritický: a to opět ve službách života jak svého jedinečně osobního, tak i širšího společenského. Aby mohl dobře žít, musí mít a občas užít sílu minulost rozlomit a rozložit: docílí toho tím, že ji přivádí před soud, vyslýchá ji a vposled odsoudí (každá minulost si zaslouží být odsouzena, protože tak se to má s lidskými věcmi: vždy jim vládlo lidské násilí i slabost). Soudcem tu není spravedlivost, nýbrž jedině život, ona temná, pudící a nenasytná, sebe samé žádostivá moc“ (s. 104).

Druhý úryvek z Traktátu o „záchraně národa: Pro současné poměry, v nichž žijeme a jednáme, je charakteristické nikoli to, že by moc uskutečňovala nějaké (jakékoli) ideály. Nynější moc neuskutečňuje od svého počátku žádné ideály, vůbec nic, kromě sebe samé. Je to nejenom ta nejcyničtější, ale nejšpatnější vláda, jakou kdy tento stát měl. Proto není divu, že valem narůstá kritika. …hloubka úpadku naší země je tím prvním, co nás všechny spojuje, ať přísahá někdo na Lenina nebo Masaryka, anebo nepřísaháme vůbec na nikoho a držíme se vlastního rozumu. Spojuje nás víc a silněji to, že skutečná hloubka všeobecného úpadku zatím prostému člověku se „zdravým rozumem“ ještě v celém svém dosahu zjevná není a že se rovná nadcházející katastrofě (J. Tesař: O potřebě třetí síly mezi vládní, opoziční frontou aneb Leninská výzva; odpověď na samizdat Vlasty Tesařové „Co a jak dál, únor 1978).

Z obou citací Tesařova Traktátu o „záchraně národa“ můžeme vyvozovat, že jak vláda protektorátní v r. 1939, tak vláda komunistická v 70. letech 20. století, byly v různých časech ve vleku událostí; byly údržbáři stavu a v pasivním postavení vůle a moci cizích politických sil. Připomene-li si mezidobí 2021-2025 nedávné loutko-vlády fachidiotské, mohli bychom Tesařovsky třikrát seknout: Pod tlakem neúspěchů v různých oblastech české společnosti vláda „řešila“ hlavně své přežití. Samu sebe odsoudila do pozice potlačovatelů a ignorantů možností k rozkvětu pospolitosti. Přes podporu svých vlastních opěvovatelů včetně oslavných výtoků z hlavních mediálních kanálů předváděla neschopnost pečovat o blahobyt českého státu.

Utopie unaveného muže

U muže z nejasné budoucnosti jsem se domáhal odpovědi na otázku: „A co se stalo s vládami?“ Odpověděl: „Traduje se, že postupně vyšly z módy. Organizovaly volby, vyhlašovaly války, určovaly daně, konfiskovaly majetky, zavíraly lidi a snažily se zavést cenzuru, ale nikdo je už nebral vážně. …Politikové byli nuceni poohlédnout se po nějaké poctivější práci; někteří se stali docela dobrými komedianty nebo obstojnými ranhojiči. Ve skutečnosti to však bylo nepochybně mnohem složitější, než je tenhle prostý výčet“ (Jorge Luis Borges: Utopie unaveného muže, povídka ze souboru Kniha z písku; přeložil František Vrhel).

Chceme být tím, čím jsme?

V Lucembursku, malém evropském velkovévodství, mají na jednom domu nápis z 19. století:
Mir wëlle bleiwe wat mir sinn; Chceme zůstat tím, čím jsme. Oficiální slogan země vyzývá k národní identitě a suverenitě. Jak jsou na tom Češi, Moravané a Slezané? M. C. Putna, T. Halík i další usilovní demagogové vyvolávají, že patříme na Západ (v reálu jakožto kolonie náležíme Západu), že nejsme Slované, ale spíše Keltové a všichni jsme nejdříve Evropané. Vysněný Západ naopak posuzuje český prostor s jeho obyvateli jako jazykově nesrozumitelný, okrajový barbarský svět sluhů, použitelný snad jen jako spotřebitelský koš. Češi, Moravané a Slezané nepotřebují sepisovat nové pojednání o „záchraně národa.“ Vytrvale by se měli pokoušet být svébytní.

Literatura ke studiu:

F. Nietzsche: Nečasové úvahy I., část O užitku a škodlivosti historie pro život. Mladá fronta 1992, 2. vydání; překlad Jan Krejčí.
J. Tesař: Mnichovský komplex; jeho příčiny a důsledky. Prostor 2014, 2. vydání
J. Tesař: Traktát o „záchraně národa.“ Texty z let 1967 – 1969 o začátku německé okupace. Triáda 2013.
M. Téra: Zapomenutý ostrov. Západ, Rusko, střední Evropa a otázka naší identity. Pavel Mervart 2022

Ilustrace: perex Pavel Kantorek (upravil ZH) a závěr – Vladimír Renčín
Volně spojitý blog Národní mentalita neexistuje?/!