Autor: dtj60
Tak dnes trochu něco o cestování v dobách pradávných a družbě mezi národy bratrských socialistických zemí.
V létě roku 87 jsem se s mojí (již) chotí rozhodli uskutečnit několikadenní výlet do NDR. Na vysvětlenou později narozeným – jednalo se o Německou demokratickou republiku, běžně zvanou Východní Německo. Tehdá bylo dnešní jednotné Německo v důsledku poválečného uspořádání rozděleno na dvě části – kapitalistickou SRN a socialistickou NDR.
Podívat se v té době do té západní části bylo sice obtížné, nikoli však nemožné (jak nám nyní občas tvrdí novodobí politruci), ovšem já, v té době důstojník ČSLA v činné službě, jsem na to mohl samozřejmě zapomenout. Zbývaly nám tedy k cestování pouze bratrské státy socialistického tábora, čehož jsem několikrát využil k rekreaci v Bulharsku. V NDR jsem do té doby byl jen jednou – na podnikovém zájezdu Tesly Přelouč, coby učeň téže firmy. Takže jsme se oba těšili.
Plánovali jsme dojet až k Baltskému moři do Rostocku, spát jsme hodlali v autě, neb jsme byli ještě mladí a Škoda 105 nám poskytovala dostatek pohodlí ku spánku i jiným činnostem. Dnes si v tom spánek fakt neumím představit (to druhé už vůbec ne).
Takže poslední kontrola pasů, vyplnit Celní a devizové prohlášení a vyrážíme na hraniční přechod Vojtanov u Františkových lázní. Hranice se nám podařilo překonat bez potíží a k večeru jsme zaparkovali ve městě Plauenu. Parkoviště vypadalo na poklidný a nerušený spánek, a tak jsme uzamkli vozidlo a po krátké prohlídce města zapadli do jakési hospody. Dali jsme (hlavně já) nějaké to pivko a wurst, prostě pohodička. Po chvíli si k nám přisedl německý mladík zhruba našeho věku, od pohledu klasická mánička. Vzhledem k mým znalostem němčiny (žena na tom byla trochu lépe) konverzace zpočátku vázla, ale s přibývajícím čárkami na pivním tácku nabývala na plynulosti a ke konci jsem měl pocit, že šprechtím jako rodilý mluvčí. A protože opilec opilcovi bratrem jest, na závěr jsme si vyměnili adresy, s tím, že se určitě ještě v budoucnu musíme vidět – prostě klasické opilecké kecy. Také jsem to ve dnech následujících zcela pustil z hlavy, papírek s adresou někde zahodil a tím to pro mne skončilo.
Nu což, ráno jsme se sbalili a vyrazili dále. Vyzkoušeli jsme si německou dálnici, kterou nechal stavět ještě Hitler – známá to panelovka, na které bylo nutno zachovat určitou konstantní rychlost, aby vůz skákal z panelu na panel, pak se dalo pohybovat vcelku rychle. Druhá možnost byla jet krokem. Prostě něco jako D1 před opravou násobeno asi 5x. Naštěstí Škoda 105 na to byla stavěná, takže krom našich vytřesených vnitřností žádný problém.
Při nákupech jsme objevili vynikající německé salámy, různě ochucené zeleným pepřem apod. To jsme z ČSSR neznali – suchých salámů u nás bylo pár druhů (turisťák, vysočina + občas lovečák jako úplná špička). Takže ty německé salámy byly fakt bomba. Pochopitelně jsme nakoupili několik štanglí domů, abychom při cestě zpět a zápisu vyváženého zboží do „prohlášení“ zjistili, že na uzeniny se vztahuje embargo. Asi Němci tušili, že by je sousedi brzy vyžrali. Takže před hranicemi salámy ukryté do různých skrýší ve voze a na hranicích půlky patřičně stažené. Naštěstí vše proběhlo v klidu a my jsme živí a zdraví dorazili domů.
Uběhlo pár měsíců a nastal vánoční čas. Sedíme si tak večer mezi svátky v našem 2+1 v činžáku na Gagarince, když tu náhle s chodby jakýsi hluk. Vylezu ven, naproti vyděšená stařičká sousedka:
„Hledají vás nějací vlasatci“
Kouknu dolů ke vchodu, kde se mezi stříbrskými máničkami krčí vzdáleně povědomá postava.
„Asi hledá vás, my mu moc nerozumíme“ volají na mne místní hippies.
Konečně poznávám našeho německého kamaráda. Tak to jsem fakt nečekal, honí se mi hlavou, nu což, přeci ho nevyženu, vždyť jsem ho nakonec sám pozval.
„Kommen Sie herein“, lovím v hlavě zbytky němčiny. Střízlivému mně to pravda moc nejde. Hartmut (tak se ten chlapec jmenoval) se vítá s mojí ženou, která je rovněž trochu v šoku. Žena umí německy o dost lépe jak já a tak se dozvídáme, že náš přítel jede slavit Nový rok za svým kámošem do Maďarska a rozhodl se, že to vezme přes nás. Jelikož jsme střízliví, musíme nadšení z nečekaného shledání trochu předstírat. Hartmut loví v batohu a k našemu překvapení vytahuje štangle těch skvělých německých salámů – buď umí číst myšlenky, nebo prostě ví, co mají v NDR dobrého. Krom toho též láhev nějaké lihoviny (už si nevzpomenu co to bylo) a já vyrážím do sklepní kóje stočit z demižónu pár litrů skvělého dezertního rybízáku (to byl tehdy takový můj koníček – rodiče ženy měli na zahradě spoustu rybízu).
Stejně jako v případě prvního setkání, i nyní se s nastupující opilostí moje němčina zlepšuje a Hartmut naopak zkouší mluvit česky. Jak hladinka alkoholu stoupá, začínáme řešit politiku. Zjišťujeme, že vzájemné názory na stávající režimy v obou našich bratrských zemích jsou totožné a brzy se ozývají výkřiky jako Husák je kokot, Honecker ist ein Idiot, ať jdou komouši do řiti apod. Báječně si rozumíme. V pozdních nočních hodinách (spíše v časných ranních) odchází Hartmut zvracet a poté všichni uléháme ku spánku. Domluva je, že jej vzbudím až půjdu ráno do práce a doprovodím ho k autobusu MHD, aby mohl pokračovat ve své pouti.
Pointou celého příběhu je, že v tom opileckém rauši jsme vůbec neřešili čím se živím a tak přítel uléhal v dobré víře, že je snad ubytován v rodině přímo disidentské. O to větší bylo jeho ranní nelíčené zděšení, když jsem se začal oblékat do vojenské uniformy. Výraz děsu v jeho očích byl nefalšovaný a dalo nám mnoho práce ho uklidnit, že nejsem za prvé policajt, ale voják, a že jsem se s ním rozhodně neopíjel proto, abych jej ráno udal příslušným orgánům. I tak bylo vidět, že do autobusu nastupuje nejistě a stále se otáčí, kdy se odněkud vynoří soudruzi od SNB.
No, myslím, že měl v té Budapešti a doma co vyprávět :). Každopádně jsme ho od té doby neviděli. Copak asi dnes dělá?
105 sedadla tak po lopatky a bez operadel hlavy, no zazitek, jel jsem v tom v devadesatkach do holandska, zazitek, ale co opravit to slo rukama a to je to co si dnes u aut nedokazu predstavit, Nebo wartburg, sekyrka, polinko na zasekly starter a jelo se na vylet a dojelo se. Dnes ? Musim do servisu. Pokrok nezastavis.
Je to zvlastni, ja jsem za sociku cestovala do zahranici vic nez po prevratu.
Tak 5-10x rocne jsme jezdili do NDR lezt na piskovce, nekolikrat rocne na prodlouzeny vikend do Budapesti nebo Polska.
Balkanske hory mam prochozene komplet.
Take jsem se nekolikrat na 2-3 mesice odzamestnala, nebo si vybrala nahradni volno a vyrazila do SSSR na poradne hory. Nemohli jsme do Alp, tak paradoxne nejsnaze dostupne hory pro nas byly TanSan. Rano do letadla v Praze, prestup v Moskve a vecer uz jsme byli ve 3 tisicich metrech nad AlmaAtou.
Nejlepsi pak byl rok 89. To jsem zacala vandrem v unoru na jare v kvetouci pousti Karakum a brala to smerem na sever, az jsem skoncila v zari za polarnim kruhem. Trictvrte roku a porad jaro 😀
Po prevratu uz nejak nezbyvalo dost casu.
Paráda, toto Vám závidím. Kam se hrabou nějaké podělané Alpy v Rakousky na hory v Rusku. A vůbec, příroda je bombová. Západ je dávno vyžilý a všude jen dekadence.
Alpy mě taky nevzaly. Sarek, Padjelanta. Stora Sjofallet, Rondane, celý Island. Vede ovšem Kavkaz. Nakratau, DonguzUrun, šchelda, Elbrus.
👍 To vám závidím.
Já byla jako děcko v Lipecku, v SSSR. Je to dost daleko od Moskvy a pamatuji velkou řeku, kvetoucí stulíky a hlavně ty lidi, dobrosrdečný, žádná přetvářka a faleš.
Nebožtík byl v Mongolsku, řeky plné ryb, projeli celé Mongolsko a část SSSR. Pak tam vlítli zapaďáci, řeky vyrabovali, ulice Ulánbátaru byly plné opuštěných dětí, dokonce i od nás je chodili zachraňovat.
Jakozto dite nespolehlivych rodicu, smulka. O tom vasem cestovani si nemyslim vubec nic.
Hezká vzpomínka.
On byl ten bývalý režim v NDR tvrdší než u nás a náš byl tvrdší než v Maďarsku.
Jugoslávie ta byla úplně někde jinde. Tam jsem vždy byla překvapená, co mohou lidé říkat.
A pak byla válka 🙄
Poláci také mohli ven, nebyli tu držení až tak. Přesto měli prázdné obchody, když chtěli něco koupit, tak jedině na trhu.
My jsme vůbec byli s těmi Němci jinde, stavěli jsme elektrárny, teď jsem se dočetla, že jsme měli vlastní experimentální reaktor A1, který ale byl hodně složitý a nakonec zvítězil lepší VVER, sovětské konstrukce.
Obyčejní lidičkové se domluví vždycky-pokud chtějí. Chcete-li oba, domluvíte se i s Číňanem. Stačí když nechce jeden a nedomluvíte se ani s Čechem- vlastním bratrem.
Toho Číňana mám vyzkoušeného. Jde to, ale dře to.
Krásný příběh a velmi poučný, pro každého.
Všichni máme sklon soudit člověka podle vizáže i podle jiných výrazných atributů.
Často se mi stalo, že jsem si někoho zařadila automaticky do nějaké škatulky, a když jsem ho poznala blíž, tak mě překvapilo, že je úplně jiný, než jsem si myslela.
Naplňuje mě to velkou nadějí, že každé, i to nejškodlivější hnutí, se dá obrodit zevnitř. Fanatici a sekerníci tvoří nepochybně jen menšinu, která je ale hodně hlasitá a viditelná, narozdíl od těch umírněných a rozumných.
Pekne receno. Palec nahoru.
Hezké.
Vzdáleně mi to připomíná vlastní zážitek z první návštěvy „komunistického“ novináře v kasárnách 122.praporu pancéřových granátníků v bavorském Oberviechtachu na jaře 1990 (?). Měl mě tam na starost obrlajtnant Wiegand, a za pár týdnů mi návštěvu oplatil u nás v Plzni. I se snoubenkou a nastávajícím jednorukým tchánem (Stalingrad).
Historka je to velmi košatá… ale vzpomínky starých zbrojnošů – co s nimi……
Jen taková maličkost: Němci tenkrát nazývali vozidlo Trabant hezky „Spitzbart Mercedes“. Pro neznalé: Spitzbart se říkalo Erichu Hoeneckerovi, tehdejšímu šéfovi komunistické strany NDR.
A Poláci si lepili na zadní sklo Uwažuj byku, jestem z plastyku.
Uwažaj, či spíš uważaj – buď opatrný
Dobrý.
Asi ty názory byly tenkrát průřezem podobné.
Jen bych asi dnes, s tím co vím a s tím co máme za sebou, byl k tomu Husákovi tolerantnější.
To já taky. Dokonce jsem si koupil jeho životopis od Macháčka a dost jsem si na něj poopravil názor.
Hezká vzpomínka na nekonečné noci, které jsem trávil v kolonách na Vojtanově.
Jelikož jsem byl vychcaný jak díra do sněhu, najížděl jsem do nich z Hazlova, páč hned za Chebem hlídkovali poliši a dávali majzla na ty, kteří chtěli vpřed mimo pořadí.
Moje doba byla mezi třetí a čtvrtou ráno, hodina vlka.
Samozřejmě, že tam všude byly zákazy vjezdu a sem tam se okolo projeli poliši. Tam jsem se učil se strážci zákona „kvalifikovaně diskutovat“.
Normální řidiči tam stáli 8 – 12 hodin, já byl pryč ze Shönbergu za tři čtyři hodinky i s vyclením na německé straně.
Nehezká vzpomínka – jednou jsme tam viděli soudruhy, kterak vyšetřovali vraždu prostitutky. Jeden kolega šel potmě na hajzlík do blízkého porostu a zakopl o ni.
Od té doby chodím i na velkou pod návěs.
Soudím, že to bylo až po roce 1989. Do té doby byla fronty malé a mrtvá prostitutka ve Vojtanově byl prázdný pojem.
Ještě větší perlička:
Můj starší brácha byl dva roky v AUSu, a ještě před rokem 68 hrál coby voják na Silvestra v baru ve Vídni.
Jen nevím, jestli byl v uniformě, nebo v civilu.
Pozn: v té době nosili obyčejní vojáci tzv. „lisované kopřivy“ a muzikanti v AUSu měli propůjčeny nějaké hodnosti, aby mohli vystupovat v elegantních uniformách.
Musíte rozlišovat pracovní a vycházkovou uniformu. Tehdy dokonce vojáci od letectva nosili modré uniformy. Jeden takový svedl moji sestru.
Vzpomíná Petr Pavel! 😄
JJ. Je to můj spolužák 🙂