Tak jdem na to. Bez vzrušení a bez respektu. Je to jen další z mnoha pokusů o pracovní poměr, nic, co by mě mohlo vykolejit.
Pokolikáté na cestě k důchodu?
Pokolikáté na cestě do dřevěného spacáku?
Otevřu dveře a vystoupím z auta. Dveře bouchnou, vzápětí klapne zámek a já se starobylou aktovkou kráčím mezi roboše, shromážděné na dvoře svého nového zaměstnavatele.
„Dobré ráno všem,“ halekám, „jsem nová lopata, budu se snažit nekazit vám vaši práci.“ Přitom kormidluju ke skupince, ke které mne posunkem posílá mistr, aniž by přerušil žvanění do firemního kecafonu.
„Čááu, Jaro.“
„Maro. Já dělám parťáka.“
„Já jsem Libor.“
„Vinco.“
„Targus.“
„Tu aktovku máš jako Pávek z vesničky střediskové,“ neodpustí si poznámku na uvítanou Jaro. Má pravdu a nebudu to mít lehké.
„ Mám tam svačinu a izolepu, abych mohl zalepit hubu všem, kteří mě během šichty naserou,“ tvrdě odseknu. Chlapy přejde dobrá nálada.
„Už jsi s tím jezdil?“ máchne rukou parťák k prehistorické atrapě náklaďáčku, jejíž pomocí mám zásobovat chlapy potřebným materiálem na stavbě.
„Nó, dělal jsem na tom týden zácvik, rozvážel jsem polívky po železárenských kantýnách.“
„Kurva, to je zas prezent,“ uleví si Libor na mou adresu.
„Byls někdy na werkové haldě?“ pokračuje ve výslechu parťák.
„Na železárenském odvalu jsem jezdil po vojně asi rok s Tatrou,“ hraju dál blbečka. Namachrovanými kecy chlapy neohromím, je potřeba na ně jít polehoučku. „Chceš mě tam poslat pro strusku nebo pro beton?“
„ Tys jezdil na odvalu?“ vmísí se do debaty mistr. Já tam jezdil v devadesátkách.“
Nečekaně přišla moje chvíle: „Kufa, Cieslar, Wiszczor, Szoloný, Kolonski a já. Áčko šichta,“ sypu z rukávu jména někdejších spolupracovníků.
„Já jsem dělal na cé šichtě,“ zklamaně pronese mistr.
„ Céčko? Supík, Zubek, Koper a Kubisz. Tomu se říkalo Lenin. A Kurek. Víc si jich nepamatuju,“ lovím z děravé paměti jména. Mistr je nadšený, že jsme kdysi dělali se stejnými lidmi. Chlapi čumí s otevřenými chlebárnami. Bude to dobré.
„Ještě Čmiel! Ale Kurek a Čmiel už nežijou,“ hlásí mistr.
„Aháá,“ protáhnu a nasadím zkormoucený výraz. „No, z mojí šichty už toho taky moc nezbylo. Už tu není nikdo, akorát nevím, jak se vede Kolonskému.“
„Táta už taky nežije,“ ozve se Vincek.
Otočím se k němu. „No počkej! Ty jsi jako…?“
„Vincek Kolonski. Slávkův syn.“
„Ty máš mámu Ivanu? S tou jsem chodil do třídy!“
„Už je to tak.“
… Christos vokres …
***
„Targúúús! Náávštěva nabrá něéé!!!“ řval dozorčí roty už potřetí. Chytil jsem nerva.
Otevřel jsem dveře ze světnice do chodby a zařval: „Vyližsíí, debilééé!!!“ načež jsem se s pocitem dobře vykonané práce svalil na postel, na vojně zvanou regál, abych mohl dál peskovat mladého vojáka, že jím vyrobené hranolky jsou příliš slané.
„Namísto mlčení zařval zobák u kamen: „Končit, pozóór!“ a ve dveřích stál nadporučík, důvěrně známý všem vojclům pod přezdívkou Cigi, řídčeji též Kofola. To kvůli své tváři, nesoucí nepochybné znaky indického původu.
„Je tady ten frajtr, co jezdí s autobusem?“
Kurva, co může po mně chtít? Horečně jsem přemýšlel, na jak moc velký průser se přišlo v neděli odpoledne, že to nevydrží do pondělního rána.
„Zde, souhu naprčíku,“ rovnal jsem se z polohy ležícího střelce do stoje spatného.
„Kurva, vy neslyšíte, že máte návštěvu na bráně? To necháte MĚ, abych vám dělal osobního poslíčka? Co si, kurva, myslíte?“
„Jsem myslel, že si ze mě dělají tóo.., prdél,“ zmateně jsem zakvokal. „Já nikoho nečekám…!“ dodal jsem takřka zoufale. Cigi byl známý jako kokot na entou a potrpěl si na rozdávání trestů. A já před koncem vojny opravdu neměl v plánu strávit trojku v base kvůli pošahanému dévéťákovi od ženistů. „Minule mě poslali na bránu, že tam mám návštěvu a stála tam Tatra s pískem,“ přivlastnil jsem si příhodu z poddůstojnické školy. „Opravovali jsme autopark a my zobáci jsme ji měli v rámci utužování fyzické připravenosti vyložit ručně,“ blekotal jsem provařenou historku ze slovenských kasáren.
„Nechte těch keců a plavte na bránu! Kurva, přijede za ním taková kočka a on ji nechá čekat půl hodiny, idiot!“
Kočka? Proboha, kdo si mě s kým popletl? Ta moje mi dala kopačky před půlrokem!
Za poklusu a doprovázen řvaním nadporučíka Cigiho jsem si zapínal kalhoty a bundokošili, s opaskem v ruce jsem rozrazil dveře návštěvní místnosti.
U okna stála Ivana.
… Christos voskres…
***
„A znal jsi taky mojeho dědu?“ ptá se mne Vinco zvědavě.
„Neznal, Vincku, neznal. Tvůj táta Slávek mne několikrát zval, abych se přišel podívat, co všechno dostane zpátky v restitucích. Chystal se, že bude podnikat. To víš, devadesátky. Všichni jsme se viděli už nejmíň jako milionáři někde na pláži minimálně v Monte Carlu. Chtěl rozšířit prostory a zařídit si autodílnu. Řemeslo uměl, měl jsem ho z chlapů na naší šichtě nejradši. Kdykoli jsem mu řekl, vždycky mi ochotně pomohl.“
No, trochu přibarvuju, ale je fakt, že z celé naší šichty s ním bylo nejlepší pořízení. Moc toho nenamluvil, jen to, že má za ženu nějakou Ivanu, která je učitelka a je teď na mateřské. Potkal jsem je spolu až po půlroce ve městě. Tlačili kočárek a usmívali se jeden na druhého.
„Ahoj, Slavo, nazdar Ivi…“
„Vy se znáte?“
„No jistě, chodili jsme na stejnou střední školu!“
„To mě poser!“
Kdyby jen to, Slavo…
… Christos voskres…
***
Neřekla mi, proč se se mnou chtěla vyspat a jak mě vlastně vůbec našla. Vojcla mezi sto padesáti tisíci jinými, kluka, o kterého si předtím v civilu neopřela ani kolo. A i kdyby řekla cokoli, stejně by mi to bylo jedno. Bylo mi čerstvých třiadvacet a devatenáct měsíců jsem neměl ženskou. V sedm ráno jsem ji políbil u zdi autoparku a přešplhal do zelené pakárny. Slíbila, že napíše, že počká. Já jsem jí slíbil, že už žádné průsery a eskapády, vzorný voják a za pět měsíců hezky vzorně domů.
„Miluju tě! Udělám pro tebe cokoli!“
Polibek.
„Napiš mi! Moc tě prosím!“
Plachý úsměv a přikývnutí: „Budu ti psát.“
„Pa, miláčku.“
„Lásko moje, smutku můj…“
… Christos voskres…
***
„Táák! Zas o jednu šichtu blíž do důchodu!“ řve na šatně parťák Maro, bere z lednice vychlazené pivo a nalévá těm, kteří nemusejí za volant, štamprli něčeho k pití. Chlapi se svlékají a postupně pochodují do sprch.
„Kurva, dělééj!“ řve kdosi z koupelny, načež mu jiný hlas odpovídá: „Ručník, cype!“
Chlapi na mne hledí divně, že se nesvlékám, jen si v umývadle myju ruce a obličej.
„Mám ještě práci doma,“ vysvětluju, proč se nesvlékám a nepřezouvám.
„A kdy si se mnou dáš štamprli?“ zeptá se od lednice Vinco. „Pořád jen jezdíš do práce autem, nemůžeš se s někým domluvit, abyste jezdili spolu?“
„Dobrý nápad! A slibuju, že nejpozději si připijem, až budem dělat ve firmě vaječinu,“ narážím na oslavu Svatodušního pondělí, padesát dnů po velikonocích.
„Beru tě za slovo!“ usměje se Vinco a napřáhne ruku k plácnutí dlaně o dlaň. Pak se otočí a jak ho Pán Bůh stvořil, mašíruje přes šatnu do sprch.
Můj pohled automaticky sjede na Vincovo pozadí. Tedy kousíček pod něj, na levé stehno.
„Vinco! Máš na levé noze krvavý flek, popraskané žilky, víš o tom?“
Vinco se otočí: „Jo! Ty sis toho všiml? To mám od narození. A taky mám vykousnuté levé ucho, všiml sis? Jeden doktor mi říkal, že to bude nějaká dědičná vada. Jakože po nějakém předkovi.
Bezděky pootočím hlavu tak, aby Vinco na moje levé ucho neviděl.
Vykousnutý lalůček na levém uchu má i můj synek Pinocchio…
… Voistino voskrese…
Tatru s pískem měl na bráně snad každý!
Pepa
Před odjezdem na odavky vysypat Tatru písku do brány,to je pak pracný žert.
Targu máš Talent!!!
Re: odver…
Ani ne. Mám takových věcí doma mraky a nikdo to nechce.
Btw. tohle není žádné umění. Napsal jsem to za dvě hodiny, vymyšlené jsem to měl asi tak za pět minut.
Rozhodující byl impuls, událost, která mne po dlouhé době natolik nakopla, že jsem usedl ke klábosnici. Opravdu jsem se v nové práci potkal se synem svého někdejšího spolupracovníka, který si kdysi vzal mou spolužačku.
Stávají se věci a svět je malý…
A podle ucha, jste jeho brácha a on vychovává vašeho levobočka?
ešte na odľahčenie k nápisu, k tomuto článku aj zapadne vtip zo sovietskej éry.
Ide na veľkonočnú nedeľu Brežnev po Kremli a jeden z tajomníkov ho radostne pozdraví: „Leonid Iljič, Christos voskres!“
A Brežnev svojím hlbokým hlasom len zašomre: „Da, da. Meňjá užé správili“
(pre menej znalých, významovo zhruba „Áno, áno. Už mi to hlásili.“)
Michal Kubal má taky něco s uchem, má je odstáté jako netopýr.
To bude taky možná dědičné.
Tak je to správné, tak to má být. Boltce soustředí zvukové vlny do vnitřního ucha a člověk hned líp slyší.
Někteří umí ušima i stříhat. Jako většina suchozemských savců.
Re: Sk
Ano, stříhat umím taky. Ohromně se to hodí do domácnosti.
Sám sebe bych charakterizoval jako sbírku těch nejzbytečnějších znalostí a dovedností na světě.
Nikdy nevíte, kdy se co může hodit.
Božínku, může spát se sluchátky na uších a ono se to srovná. Otík použil stejnou metodu a když něco funguje, proč to nepoužít znova?
To budou mít na Seznam zase o čem psát. Když onehdy ležel Miloš Zeman v nemocnici a Ovčáček psal na Twitteru věci z bible, tak jím to řádně zamotalo šišky.
Nejlepší čtení po móóóc dlouhé době. Díky.
Zatím ty nejlepší mikropovídky, které jsem od Tebe Targu četl!
Kdybych já tak uměl dialogy…
Re: Sk
Napsat dialog je velmi jednoduchá věc.
Nejdříve je potřeba nabrat pořádnou praxi. Proto je nesmírně důležité často navštěvovat osvěžovny a poslouchat, o čem si hosté povídají. Časem rozklíčujete mechanizmus jejich myšlení a následné tvorby jejich dialogů.
Pak už si jen doma u kompu představíte situaci a dosadíte si do situace adekvátní typ člověka. V tu ránu se z vás sypou hov… – ééé – věty, které by opilec řekl, kdyby s vámi mluvil.
Takto prý psal i Bohumil Hrabal. Ale mne Hrabal až tak neoslovil. Možná je na mne příliš poetický – nevím.
Poznámka – dialogy vlastně nejsou žádnými dialogy. Naprostá většina lidí si mele svoje pořád do kola s minimálními obměnami.
Re: Sk
Jestli chcete, klidně si ji ukradněte, bude mi potěšením.
Dobré, jen to vykousnuté ucho zní poněkud nepravděpodobně. Mohla to být třeba piha. Ale jinak hezky čtivé.
Pihy sa nededia na tych ‚spravnych‘ miestach
Mpje dcera zdědila po svém otci mateřské znaménko v koutku úst.
Re: Gerd
Vykousnuté ucho možná zní poněkud nepravděpodobně, ale já ho nosím už šest desítek let. A můj Pinocchio taky. Ten jej nosí pochopitelně o něco málo kratší dobu. A jeho výkus je na trošku jiném místě.
Dcery tuto deformaci nepodědily.
A krvavý flíček na noze mám taky.
Ne nadarmo mi tloukli od malička do hlavy, že jsem něpodarek.
Jsem si toho ucha nevšim.
Re: Ládik!!!
Když o něm nevíš, nevšimneš si. V podstatě se jedná o velmi mírnou asymetrii ušních boltců.
Lidi jsou nesouměrní. Zcela běžné jsou kratší ruce nebo nohy. Kratší nohu má moje dcera.
Nejlepší je nic nevědět a nikam nechodit.
To já mám naopak zase jednu nohu delší.
☺
Já mám delší obě.
Re: Ládik!!!
Moje Jahoda zase připomíná nezaujatému pozorovateli přerostlého jezevčíka.
Bacha, ať tě nepokouše!
Jsou i horší dědičné choroby.
Re: Ládik!!!
Když na to přijde, taky kouše.
Kouše dobře, kouše ráda. Jako každý malý vzteklý pes.
https://www.youtube.com/watch?v=Uts4e2-9RYM&ab_channel=filmexporthomevideo
Krásní, symetričtí lidé se správnými proporcemi – a všichni stejní. Jako z výrobní linky. Brrrr!
On mi stačí taková ukázka standardizace:
Člověk se standardním uvažováním. Vychovanec našich médií. Pobyt s několika takovými po delší dobu je pro mě „toxický“. Musím pak rychle pryč, ven, jinak hrozí, že mě popadne tropické šílenství. Amok.
známy mal dcéru, pekné dievča. Na okraji plaviek jej na (peknom) zadku vykúkali nejaké písmená / čísla.
Vysvetlenie bolo prosté, ako dieťa sa v lete, polonahá na chalupe motala kade nemala a oprela sa zadkom o rozpálenú platňu sporáka. Tie občas mali v liatine odliatu značku výrobcu, ktorá sa tým vypálila na zadok.
Známy to zhodnotil tak, že až raz príde s frajerom ktorý si ju bude chcieť zobrať, aspoň bude môcť spísať odovzdávací protokol aj s uvedením čísla a značky, aby nemohla nastať zámena a reklamácia 🙂
Re: kltko
Ano, dobří hospodáři si svůj majeteček značkovali. Naprosto ideální stav je výrobní číslo.
Targusi, jen nesplňujete bruselské směrnice na euroobčana. A to není chybou! V nejhorším případě si zavedete vlastní kategorii druhu homo goralistanis se specifickými znaky.
Re: Gerd
Ideální stav – zavřít do oploceného výběhu.
To ale činí ojrosoudruzi se všemi kusy bez výjimky. Oplocenka se skládá ze sociálních sítí, povinného vlastnictví čipovaných dokladů, bezhotovostních plateb, nesplatitelného zadlužení v podobě několikageneračních hypoték a sběru veškerých dat o daném kusu pomocí monitoringu pohybu mobilů a skrytých kamer.
Zlatí komunisti…
Mimo
Zlatí komunisti…
Má 107 punc?
Jednoznačně. Jenom jestli je zrovna on zlatý…
Re: pd
107 je „ukomunista“. To je rozdíl. Ukomunisti zas tak moc zlatí nebyli.
Lépe řečeno, znal jsem jen jednoho. Ten si přišel na tolik, že nevěděl, kam to zlato schovat. Zalil ho do železných rour, ze kterých měl sloupky vstupní branky ke své velmi skromné vilce.
Našli mu to. Přivezli bagr, vysadili vrátka a sloupky vytrhli. pak je rozpálili a kladivy rozbili beton, kterým dotyčný ty roury vyplnil.
Bylo tam. Bylo toho za nižší jednotky milionů, což bylo za komančů neskutečné bohatství.
A tak tu žijem…
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/prezident-petr-pavel-beranek-velikonoce.A250418_141612_domaci_vank
Targusi, omlouvám se za vložení, ale tomuhle nešlo odolat
(pokud to sem už někdo někde nedal).
Targusi, nemáte někde schované růžové brýle?
Aspoň dneska si je nasadit? [;>D)
(Já je nějak nemůžu najít, už celá desetiletí je hledám…)
Re: Sk
S brejlemi je to na hovno. Spotřeba neustále stoupá a růžová barva došla snad už v mateřské školce…
Ne, to bych kecal. Pro mne skončilo růžové období s nástupem do školy, protože přecvičování na jedině správného praváka. Dodnes neumím nic namalovat, píšu otřesně hnusně a otřesně pomalu, vynechávám písmenka, od prvního dne ve škole jen samé neúspěchy.
C´est la vie…
MNe nepřecvičovali, ale píšu otřesně, byť rychle. A po mrtvicích dostalo mé otřesné psaní novej rozměr. Každej řádek jinej rukopis, všechny otřesný.
Mě se mrtvička zatím vyhnula, ale píšu taky naprosto otřesně, sám to po sobě nepřečtu. Když jsem si před lety psal poznámky v hledišti, donesl jsem papír do režie a tam mi moje žena přečetla, co jsem napsal. Kdybychom chtěli zavést šifrování, tak toto samo o sobě stačilo. Něco jako kód NAVAJO za II. světové.
[;>))
Psaní na PC je moje záchrana. Ale zase můžu dodatečně vkládat slova a protože je občas vložím na nevhodné místo, tak pak vypadám, jako že neumím česky.
Targusi, je to smutné, kde se to dobrovolně řítíme. Ale jak u nás vládli komunisté, i ten západ byl jiný. V tom co posujete, jedou skoro všichni. I ta Čína a Rusko.