Autor: Petra
Stáří je obvykle ke zlosti. Je jen málo seniorů, kteří se do poslední chvíle těší výbornému zdraví a absolutní soběstačnosti a zemřou ve spánku ve věku 106 let. Proto téměř každý časem potřebuje nějakým způsobem pokrýt péči ve stáří. Nebudu uvádět ani statistiky, ani všezahrnující popis. Neumím to. Jen zkusím vyprávět o tom, co jsem viděla tady, v Mississippi a v Illinois – v případě June.
První moje setkání s péčí o seniory bylo, když jsme jeli navštívit Billovu sestru June. June byla o 16 let starší než Bill a pokaždé, když jsme jí volali, mohli jste „slyšet“ jak se jí rozzářila očka a vyhrkla: „Oh, my little brother!“ (Jé můj bráška!). Byla silně nahluchlá, ale na telefonu a na televizi měla zařízení, které převádělo mluvenou řeč do psaného slova. Sice to občas psalo hlouposti, ale byla to pro ni možnost, jak zůstat v kontaktu se světem. (Nejsem si jistá, jestli něco takového existuje v češtině. Čeština je krásná, ale asi tíž převeditelná ze zvuku na psané slovo.) Když jsme ji přijeli poprvé navštívit, bydlela ještě ve svém domku a péči o ni zajišťovala čerstvě provdaná vnučka se svým manželem. Byť se všechny strany snažily, co to jen šlo, tu a tam prosvitly nějaké mrzutosti. Proto dalšího roku došlo k jejímu přesunu do pečovatelského domu, jehož provozovatelem byli Menonité. Pobyt byl velice nákladný, nicméně se to řešilo se tak, že June prodala dům a výtěžek šel na účet provozovatele zařízení, který se smluvně zavázal, že poskytne June péči do konce života i kdyby June žila déle, než by pokryl výtěžek prodeje domu. Zařízení to bylo fešácké – no bodejť ne, za ty peníze. Přijeli jsme za ní tak, abychom ji překvapili. Zrovna seděla s ostatními ve společenské místonsti a poslouchala živý country koncert. Ještě teď mě hřeje, když si vzpomenu na ten její úsměv od ucha k uchu, když nás spatřila. Okamžitě si nás odvedla do svého bytečku, který se skládal z obýváku, ložnice a sociálního zařízení. Kuchyň nepotřebovala – jídlo se podávalo ve společné jídelně. Pokud však přijela klientovi rodina, bylo možné pro ně přiobjednat jídlo a tak jsme mohli v klidu poobědvat odděleně od ostatních v jiné místnosti. Při obědě si stěžovala, že se ji pokouší sbalit nějaký senior, který jí nechává za dveřmi zamilované dopisy a drobné dárky. Jo, jo, láska kvete v každém věku… No, a po obědě rozhodla, že půjdeme všichni ke kadeřnici, že nás zve. Moc jsme si to odpoledne užili. Žila potom ještě asi 2 roky.
Další zkušeností s péčí o seniory byla tchýně Billova syna – Iris. Před nějakými 20 lety si nechala postavit domek asi 100 metrů od své dcery, protože do té doby žila v obrovském domě na samotě, daleko od všech příbuzných. Je to moc hezky řešený bungalov, s obývákem, jídelním koutem, kuchyňkou, 3 ložnicemi, 2 koupelnami, garáží a zasíťovanou verandou. Kdybych někdy stavěla dům, určitě bych se jím inspirovala. Bohužel, postupně se její zdraví zhoršovalo, zvlášť zrak. Několik let jsem za ní chodila 3x denně uvařit jídlo a zajistit běžnou péči, pak ale ji začaly zlobit kromě očí i nohy a hlava. Párkrát spadla a jednou ve dvě v noci sbalila svého psa, nasedla do svého auta, s tím, že se musí postarat o své rodiče. Naštěstí mělo její auto odmontovanou baterii. Nicméně to byla poslední kapka po níž následoval přesun do zařízení nazvaného Assisted living – česky bychom asi řekli domov důchodců s pečovatelskou službou. Má tam svůj pokojík se sociálním zařízením a komorou, pečovatelky 24 hodin denně. Měsíční poplatek se pohybuje někde kolem 1800 dolarů.
Také bych vám ráda popsala Senior village (Vesničku pro seniory). Jedna paní mi nabídla občasný úklid v její „Seniorské vesničce“. Tatínek téhle paní nechal v padesátých letech postavit vesničku 10 domků pro seniory. Každý domek sestává ze 4 malých bytů, jež jsou určeny pro seniory s nízkým příjmem, za něž poplatky hradí stát. Podmínkou je, že senior se dokáže o sebe postarat. Sympatickým rysem je to, že si senioři mohou ponechat kočku nebo malého psa. Byty umožňují přivolat si pomoc v případě nesnází jako například pád či nefungující spotřebič. Pokud se však klientova soběstačnost výrazně zhorší, musí se přesunout do výše zmíněného Assisted living. V tom případě, než nastěhují dalšího seniora, majitelka nechá byt uklidit, vymalovat, opravit a případně vymění opotřebované spotřebiče. Byt je řešen úsporně, ale myslím, že splňuje požadavky na důstojný život ve stáří. Hlavními dveřmi vstoupíte do obýváku. Odtamtud vedou dveře do kuchyňky a do ložnice, za níž se nachází koupelna se sprchovým koutem a komora. V domku není pračka a sušička. Pokud si obyvatelé potřebují vyprat, chodí na hlavní budovu, kde jsou pračky a sušičky na mince.
Poslední zkušeností s péčí o seniory je moje kamarádka Helen a její manžel Tom. Tom trpí Alzheimerem, ale jinak se těší dobrému zdraví. Tomovo pojištění pokrývá nárok na ošetřovatelku, která přichází každý všední den od 7 do 2 odpoledne. Dělá Tomovi společnost, zaměstnává jej činnostmi, kterých je schopen, pomáhá s hygienou a běžnou péčí v domácnosti. Zbylé 3 hodiny se musí postarat Helen. Pak už jde Tom spát. Je otázka, jak se to bude řešit, pokud se Tomův stav výrazně zhorší.
Poslední takovou instancí, bývá nursing home nebo veteran home. Obě zařízení slouží pro pacienty s těžkým postižením, ať už fyzickým nebo psychickým. V nursing home jsem zatím nebyla, ve veteran home jednou. Je to taková lepší česká LDNka. Pacienti jsou ubytováni po dvou, uprostřed budovy je centrální pult, kde sedí sestry a ošetřovatelky. Bohužel, víc o tom nevím. Jediné, co mi v té souvislosti v mysli naskočí je „Nadějí zanech, kdo mnou ubírá se.“.
První dnešní fotografie zachycuje June v jejím pečovatelském domově. Na druhé fotografii vidíte byt v Senior village po vystěhování posledního nájemce, a čekající na velký úklid.
Z Mississippi zdraví Petra
Vypadá to, že v Americe je o nesoběstačné staříky dobře postaráno. Ale o všechny asi né, to by erární kasa nemohla utáhnout.
Pokud si někdo nikdy neplatil sociální pojištění, tak asi plně hrazený pobyt v nějakém zařízení pro nemohoucí nemá. 🤔
Moje tchýně měla alzheimera, ale ne v nejhorším stádiu. Po ovdovění souhrou okolností skončila u syna, v jeho 3+1 na sídlišti.
Měla svůj pokoj, v něm strašný binec a zápach, protože byla sběratelka a sbírala pytlíky od mléka, nevymyté .
Chystala se, že z těch pytliků našije zástěrky pro ošetrovatelky Červeného kříže.
Dokonce si našla i přítele, podobně postiženého pana H.
Ten zase vybíral popelnice a chutné úlovky nosil babičce Betynce, aby mu mohla uvařit výživné jídlo .
Jednou našel celé syrové kuře, Betynka řekla, že ba to chtělo ještě Božolé, protože kuře na Božolé je ještě lepší, než kohout na víně.
Pan H vyrazil zjistit ceny Božolé, prototože málkdo vyhodí Božolé do popelnice.
Kuře si mezi tím schovali do zdímačky, protože správně tušili, ze by ho pan syn v ledničce nerad viděl .
Asi po třech dnech začali ze ždímačky vylézat červi a z koupelny se linul děsivý puch.
Synátor otevřel ždimačku a pro sichr jí vyhodil do kontejnéru i s rozkládajícím se hrabivým opeřencem.
Nakonec bábinka zemřela potichu doma , ve vlastní posteli, konec šťastný , byla to veselá a podnikavá žena.
Jednou sprdla pana doktora, který ji přišel doma navštívit.
Doporučil jí, ze by se mohla občas i vykoupat, protože je už celá taková hnědá. ( Babička se zásadně nekoupala, tvrdila, že voda škodí její jemné pleti. )
A pan doktor nestačil počítat schody, Betynka mu dala co proto :
“ Co si to dovolujeme, vy jeden!!! Já jsem bývalá sestra Červeného kříže o o hygieně jsem školila děti , když vás ještě pan otec nosil v pytlíku .”
A měl to!
😀
Opr .: hrabavým operencem
Moc děkuju za milý příběh.
2 roky v pečovateláku a hodnota prodaneho baráku? Jakou motivaci mají zřizovatelé ji tam udržet co nejdéle?
June bylo 96 let, když zemřela. Byla tam zhruba 4 roky.
Možná tou motivací mohla být jejich víra? Konkrétně „Nezabiješ!“.
Ani to nechci obhajovat, ani hanět. Na to mi chybí hodně informací. Za mě to bylo sympatické, že její děti se k tomu postavili stylem: „Ano, je to hodně velká pálka. Ale my všichni máme každý svůj dům, daří se nám dobře, tak ať se má maminka dobře taky.“ Mohli se cuknout a dát ji do jiného, podstatně levnějšího zařízení aby na ně zůstalo víc dědictví. Chápu, že takové řešení by nebylo pro každého.
Dodnes vidím ten úlevný úsměv na tváři Billovy neteře, že to zařízení našla a že je o maminku dobře postaráno.
A tak je to správné. Všichni přece jednou zemřeme a .. rubáš nemá kapsy.
Co utratíte, to je investice. Co ušetříte, to je dědictví…..
Muj tata se na takove misto podival, mel tam i zname, byvale sousedy. Ale zdalo se mu to predrazene, a nechtel, aby vse schlamstla po nem nejaka instituce. Mel pravdu…
Co se mi na tom taky nelibilo, ze oni lakali lidi na cele predelani honosneho bytu. Clovek si mohl vybrat parkety, kuchynske police, sporak a lednici, no sakum prask vsecko. To, co tam bylo, se vyhodilo? (V tomto zarizeni meli kazdy malou kuchynku i kdyz je zivili dole v jidelne).
Bylo to, jak zit v hotelu. Nic co bych ja rada na posledni leta.
Já budu ráda, pokud budu jednou moct důstojně dožít. Na takové zařízení, jaké jsem popsala, na to mít nebudu. Ale kdyby se přihodilo, neofrňovala bych se. Tady, kde bydlíme je to prima dokud člověk je zdravý a silný. Kolikrát si říkám, co budu dělat, až mi dojdou síly.
Ja bych na to taky nemela, ale netouzim. Taky jsem videla, co delaj s lidma, co mirne dementujou. Neprala bych to ani svemu nejvetsimu nepriteli.
Na konec? Dam si postel ven, bude-li leto, medvedi me sezerou. V zime usnu ve snehu. Prijdou lisky. 🙂
Lišky dávají dobrou noc. Moc se nespoléhejte.
Lišky jsou chytré,starou rašpli by neokusovali.
TY lišky by neokusovalY.
Fakt jste, Gaio, bývalá učitelka?
Hele, Gaio, nepřemýšlela jste někdy o změně lokálu?
Určitě je někde na netu nějaký Žlučákov. cz nebo tak něco. A tam byste mohla svobodně ventilovat ty své jedy a ještě byste za to třeba sklidila pochvalu.
Začínáte to totiž dost přehánět.
Já nevím. Třeba Sibyla měla aprobaci tělocvik/pozemky, tam by nějaké i/y nevadilo. A taky je možné, že je Sibyla dříve narozená. To já sice začínám být už taky (mám čerstvě podanou žádost o důchod, heč!), ale možná je narozená o dost dřív než já. Těžko posoudit.
Moje maminka, dokud měla jasnou hlavu, běžně používala infernet – cca do svých 85 – 86 let, přesné číslo bych musel z něčeho odvozovat, nechce se mi. Pak to šlo prudce dolů, teď je jí bude 91, krátkodobá paměť nulová, dlouhodobá paměť se zvolna vytrácí. – Přemýšlím o partnerech, partnerkách svých dětí: budou se jednou o mou ženu starat tak příkladně, jak se moje žena stará o moji maminku?
Filemon a Baucis. Nebo Kainar, Obelisk. – Realita bývá daleko trpčí, krutější.
Ona je to i otázka možností. Budou-li zdraví, budou-li mít prostor, jestli bude mír, energie…
Anebo špatně vidí a tu chybu udělal automatický opravovač chyb.
Často se mi to stane. Napíši to dobře, opravovač to opraví blbě a já si toho nevšimnu.
Občane pozor, už máte diagnózu. Poučujete druhé,co by měli dělat a udílíte nevyžádané řady.
Máte recht, nedejte se!
Přeci tady nejsme na základce. Důležitý je obsah sdělení, né gramatika.
Prosím. Nechte maličké přijíti ke mnè 😇
Sibyla je mé alter ego. Skoro. Mám ji prostě ráda
Hela a Liska nam nazorne ukazuji, jak utuzovat Cesko v nerudnosti. Chran pambu, aby se nekdo ozval na obranu! Bude vic tech, co nerudnym tleskaj.
Ono s tema deprivantama, co se vam tam namnozili, to bude asi podobne.
Za předpokladu, že nebudete mít bolesti nebo křeče, nebudete se dusit, nebudete inkontinentní, zvládnete tu postel vytáhnout ven atd.
Já mám, bohužel, z praxe zkušenost spíš s tím, že i relativně schopní staří lidé potřebují spoustu pomoci, protože jejich tělo zesláblo a není již schopno fyzického výkonu. Leckdy to je i odnesení síťovky s půlkou chleba a litrem mléka nebo hrnku kafe…
Tady si dovolím trošičku oponovat.
Pokud člověk není po těžké nemoci, nemohoucnost nepřijde ze dne na den.
Pokud jeden den unese tašku s pětikilovým nákupem , tak jí unese i zítra.
Myslím to tak, že co se nehejbe, musí pod zem.
Jeden stařík si nechá nakoupit od svých blízkých.
Druhý stařík se přemlouvá třeba půl dne, na nákup se mu nechce, ale nakonec se přemluví a ten nákup si vyřídí sám.
Asi víte, jak to myslím.
Ano, jsou senioři, kteří budou své blízké honit jak nadmuté kozy, i když by se byli schopni obsloužit sami – a pak se diví, že jejich mobilita jde do háje. Místní majitel rehabilitace razí heslo: „Use it or lose it.“ (Užívej to, jinak o to přijdeš.) Má tím na mysli pohybový aparát. Jenže jsou i případy, kdy člověka ze dne na den vyřadí úraz, nemoc.