Zamrzlý svět

Zamrzl svět, jenž duši nehojí.
Z pozlátka stal se klenot místo zlata.
Namísto lidí mluví se stroji
člověk, jenž proto, aby strnul, chvátá.

Zamrzl svět, v němž světlo zachází,
v němž číše strachu je již vrchovatá.
Svobodu slova mají zákazy,
a obří zisk si odnáší jen ztráta.

Zamrzlý svět se dočká svého jara,
již začal tát. O to se slunce stará,
konečně do tmy opírá se svit.

Zamrzlý svět má kousek do oblevy.
Snad jen sám mráz, že bude končit, neví.
I tuhá zima musí polevit…

Jsem přesvědčen, že v době adventu nepotřebujeme znovu a znovu opakovat, v jakém hodnotovém, ekonomickém a politickém marasmu se nacházíme, že třetí světová válka svého druhu je již dávno v plném běhu, a že se denně probouzíme s obavami, aby tento stav neeskaloval v naprostou apokalypsu. Již jsme unavení z toho, jakým odporným zločinem je zasažená sanitka na Ukrajině, ale kolik sanitních vozů vyletí do povětří v Gaze, nám má být ukradené, protože civilisty v Gaze, dokonce ani kojence, nemáme pokládat za lidský druh. Z toho, že když mainstreamová média líčí obludné mučení v temných kobkách, a nám na první dobrou naskočí Guantánamo, mainstream jistě píše o něčem jiném, například o Sýrii za B. Asada.
Každopádně je nepopiratelné, že v posledních několika letech prochází svět, jak jsme ho znali, zásadní a nevratnou proměnou. Stávající systém vykazuje všechny znaky disfunkce, a již to ani nedokáže retušovat.
Zapalme tedy pomyslnou svíčku za to, abychom se dočkali něčeho kvalitativně lepšího pro většinu lidí. Abychom již nemuseli znovu a znovu s obavami vzhlížet k dalšímu rozvrácenému státu, uměle rozdmýchávaným občanským válkám, chaosu, k vraždění civilistů včetně žen a dětí a hegemonistickým snahám diktovat celému světu, jak má žít.
To, v čem se nyní nalézáme, charakterizuji jako zamrzlý svět – či lépe řečeno zamrzlou ideologii v určité jeho části. Tato ideologie se vzpírá uvěřit tomu, co jí zbytky rozumu našeptávají jako Janovi Tunovi ve hře Zrádci, že pokud chce peníze, musí vyřadit Nicole. Jenže co jsou platné zbytky rozumu, když imperativ v podobě vyprázdněného hesla o pravdě a lásce velí spoléhat na šablony, a na rozum kašlat?
Není náhodné, pokud se nám kromě klasických dystopických románů vybavují Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války či Kronika města Kocourkova. Je otázkou, samozřejmě ryze řečnickou, jak svobodně a plnohodnotně lze v takové atmosféře žít.
Jak ale píši na konci svého sonetu – jestliže nás nespálí plameny pekelné, je tu jistá naděje, že ta neúprosně tuhá zima kolem nás jednou provždy poleví.