V zemi na draka

Byla země daleká:
Pojďme o ní říci.
Lidem do bot zatéká,
vládnou loupežníci.

Žabák smutně zakváká.
Dvě strany má mince:
Král se školil na draka,
pak vzal roli prince.

Ač tam lidé prohráli,
mnozí v krčmách slaví:
Pějí písně o králi,
který má tři hlavy.

Nikdo ani necekne,
že je drak snad divný.
Udat řeči nepěkné
vynese tři hřivny.

A tři rádci královi?
Všichni svorně kradou.
Svému vládci napoví
jedinečnou radou.

Že kdo o nich vypráví,
jak lžou víc než trochu,
lhář je, navíc špinavý,
a má skončit v lochu.

V pokladně moc nezbývá,
když z ní berou lotři.
Kdo, jak oni nezpívá,
toho musí potřít.

Kdo tam někdy zavítá,
hledí, jak by zmizel.
Píše zákon bandita?
Pak má země svízel…

Výročí vzniku samostatného československého státu, k němuž došlo 28. 10. 1918, má pro mě osobně velice hořkou pachuť. Zejména proto, že nejenže Československo již neexistuje, ale i z důvodu, že to, proč se náš stát dočkal existence, bylo pošlapáno a zmařeno. Kolik jen stálo úsilí, abychom se vymanili z lokajského područí – a mohli o sobě rozhodovat samostatně. Speciální poděkování si ovšem zaslouží všichni ti, díky jejichž odhodlání vyklíčilo a rozkvetlo národní obrození.
Setkáme se dnes s hlasy, že období Temna zase tak temné nebylo – a že nám rekatolizace dala architekturu a navrátila lesk Karlo-Ferdinandově univerzitě atp. Důležité ovšem je, jak na tom po roce 1620 byl český národ. A zde je jednoznačná odpověď: Byl odsouzen k poněmčení a zániku. Proto také bylo zapotřebí český jazyk v podstatě znovu vytvořit – a spolu s ním národní povědomí. Byl to složitý a bolestný proces, ale s nasazením obrovského úsilí mnoha lidí byl korunován úspěchem.
Ocitli jsme se v době, kdy bychom takové obrození zase potřebovali. Opět jsme se stali lokaji – a vláda, která má hájit naše zájmy, je plně oddána zájmům cizím.
Indoktrinace na školách připomíná jezuitskou násilnou rekatolizaci. Postih lidí s odlišným názorem evokuje osud Karla Havlíčka Borovského a jeho vyhnání do Brixenu.
Premiérem České republiky je člověk, který je pro mnohé z nás symbolem ubohosti i směšnosti současně. Po několika letech v roli premiéra dospěl k „překvapivému“ závěru, že v Německu mají potraviny kvalitnější i levnější než u nás. Tuto epizodu můžeme shrnout pod termín Nutella.
„Naše firmy obtížně soupeří s čínskými nebo americkými konkurenty. Musíme je podpořit“, povzdechl si na sociálních sítích premiér, jehož ministr průmyslu a obchodu dělal, co mohl, aby kvůli mizerné vládní energetické politice řada českých firem nemohla těm zahraničním konkurovat. To je nehorázný výsměch elementární lidské inteligenci. Zřejmě s ní u svých voličů Petr Fiala nepočítá, ale měl by si zapsat za uši, že většina voličů jí v parlamentních volbách disponovat bude.
Petr Fiala vyloženě spoléhá na to, že jeho voliči trpí lobotomií. Jinak by totiž do éteru nemohl vypustit následující signál:
„Všichni musíme mít čas na kampaň a na to, abychom oslovili voliče. To fakt není o komkoliv z nás jako jednotlivci. Náš úspěch záleží na tom, jestli dokážeme přesvědčit lidi, že politika, kterou děláme, je pro ně správná.“
Co Petr Fiala sliboval svým voličům minule? 1) Nízké daně, 2) Nízké ceny, oproti takzvané Babišově drahotě a 3) Snížení státního dluhu.
Co se Petrovi Fialovi podařilo?: 1) Daně rostou přímo nehorázně, včetně daně z nemovitosti. 2) Ceny takřka všech komodit se za působení Fialova kabinetu zvýšily skokově, zatímco reálné mzdy většiny lidí poklesly. To jen politici mají pocit, že si zaslouží přidáno. Fialovi se tu bouří lékaři, učitelé, soudní zaměstnanci, policisté – a dalo by se pokračovat. 3) V roce 2023 byl v České republice překročen státní dluh ve výši 3,3 bilionu korun. Tento dluh navíc neslouží k ozdravení české ekonomiky, ani ke zlepšení domácího zdravotnictví či školství. K čemu chce ještě Petr Fiala dělat jakoukoli kampaň. Výsledky jeho vládnutí pociťujeme na vlastní kůži. Nepotřebujeme, aby nám někdo vysvětloval, jak je vlastně dobře, že se máme tak neskutečně špatně.
Petr Fiala ve svých výrocích zašel ještě dále. Jak jinak bychom měli chápat jeho výrok?:
„Přece nabízíme lidem lék nebo řešení problémů, které je trápí. Je to jednoduché: Nelíbí se vám, co se děje ve školách a co se učí vaše děti? Tak to pojďme změnit.“
Petr Fiala zde jednoznačně sází na to, že většina lidí netuší, o čem je Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2030+. Kdo tento materiál studoval a analyzoval, ví, že penzum vědomostí na školách se má snížit, aby byly nahrazeny indoktrinačními agendami. Komu se nelíbí, co se učí jeho děti na školách, by měl především volit kohokoli kromě stávající vládní koalice a Pirátů.
Za naprosto nehorázný lze považovat i další Fialův „trumf“:
„Každý další rok naší vlády přináší o něco lepší čísla, a tedy i lepší možnost, jak se k tomu všemu, co jsem tu zmiňoval, přiblížit.“ Těmi lepšími čísly má Petr Fiala na mysli onen rekordní státní dluh? Někdo by mu měl vysvětlit, že nejvyšší není vždy synonymem pro nejlepší, naopak, že často bývají tyto pojmy ve vzájemném protikladu. Nebo je snad úspěchem Fialova kabinetu, že zkrachovaly České aerolinie?
Kam se podíváme, zjistíme tristní stav: Za likvidaci sociálního systému je zodpovědný večírkový lhář Jurečka. Z nedostatku léků a zhoršující se kvality a dostupnosti zdravotní péče by se měl lidem zpovídat ministr Válek. Ministr Bek ničí již tak zdevastované české školství. Ministr Síkela, jak již bylo zmíněno, v přímém přenosu pohřbívá český průmysl – a ministr Výborný pro změnu české zemědělství.
S ministrem Rakušanem se nám vrátily cenzura, udávání a kriminalizace „nevhodných“ názorů.
Speciální pozornost si zaslouží fakt, že za vlády Fialova kabinetu došlo k bezprecedentnímu zhoršení vztahů se Slovenskem. To má na svědomí zejména bakalář Lipavský, který si počíná jako náladový spratek, ale ani trochu jako diplomat. Nadutě pronesl, že: „Ještě nenadešel čas, aby Česko a Slovensko obnovilo zrušené mezivládní konzultace.“ Musíme si uvědomit, že aby ten čas nadešel, je nezbytné se jednou provždy rozloučit s celým Fialovým kabinetem – a válkychtivým bakalářem obzvlášť. Pevně věřím, že většina z nás upřednostňuje přátelské vztahy se Slovenskem před nenávistnou a neschopnou Fialovou vládou.
Faktem je, že Fialova vláda nás za pár let dostala tam, kam Habsburkové za 300 let. Abychom tento vývoj přežili, je nezbytné se jí jednou provždy zbavit.
Mít v čele politiky, kteří ani trochu nemyslí na „své občany“, ale zato jsou ochotni udělat cokoli, aby se zalíbili zahraničním zbrojním lobbistům, je nejen nemoudré – je to hazard a zločin. Jako odpuzující a odstrašující příklad mohou sloužit vládnoucí kruhy na Ukrajině. Zbytečně zmařené životy již nikdo nepočítá – o stavu celé země ani nemluvě. Nic z toho nemuselo být, kdyby se politici dohodli na dodržování Minských dohod, a nefavorizovali přípravu na válku s Ruskem.
Nebo snad toužíme dopřát Janě Černochové, aby mohla vystoupit z organizace OSN, které se ani trochu nezamlouvá genocidní antipalestinská politika, a aby se pak mohla plně věnovat válečným choutkám, které plně vyjevila, když Ukrajina zasáhla polské území, a kdy ministryně války, pardon, obrany, hodlala bez vyšetřování události vést válku s Ruskem?
Tady už nejde o to, že si hochštapleři typu Rakušana opatří další mobil se šifrováním nějakého zločineckého gangu. Jde o to, zda chceme být těmto lidem vydáni na milost a nemilost. Zda chceme riskovat nejen budoucnost svou, ale i generací dalších.
Jsem bytostně přesvědčen, že má-li mít datum 28. 10. v našich dějinách ještě nějaký význam, je nezbytné, abychom prošli druhým národním obrozením. Abychom se vrátili k otázce, proč vůbec máme samostatně existovat – a co je smyslem této existence. V opačném případě je možné konstatovat, že veškera snaha lidí jako František Palacký, Josef Jungmann, Josef Dobrovský, Božena Němcová, Karel Havlíček Borovský, Jaroslav Vrchlický, Edvard Beneš, Tomáš Garrigue Masaryk, Egon Erwin Kisch či František Kriegel (toto je pouze nepatrný zlomek těch, kteří by si zasloužili být zde vyjmenováni) byla na draka.