Tvrzení nelze nezávisle ověřit

Dnešní text jsem nesměl napsat dřív než včera, nesměl jsem se o něm dřív ani zmínit, musel jsem zkrátka počkat do středy 18.5.2021 a do té doby ho nosit v hlavě. Mám pro vás dneska jeden třeskutý materiál a věřte, dalo mi hodně přemáhání o něm dopředu ani nepípnout. Ode dneška mám povoleno ho zveřejnit.

Ale začnu od začátku:

Bylo to někdy v prosinci loňského roku, kdy mi zavolal jeden můj čtenář, co už u mě byl kdysi dávno (ještě za mého působení na Kose) za zabijačce. Tenkrát jsme popili, potykali si, vyměnili si čísla i maily, ale další kontakt už nenastal. Teď najednou telefonát, jestli může moje číslo předat jistému člověku, který by se mi chtěl svěřit s jedním zajímavým příběhem, že to bude stát za to.

Jasně, řekl jsem mu, zajímavých příběhů není nikdy dost, nějaká témata pro blog potřebuju jako sůl, dej mu číslo, ať se mi ozve.

Pak bylo dlouho ticho. Nikdo se pořád neozýval, já už na to úplně zapomněl, protože nové téma se vynořilo samo v podobě války na Ukrajině, pak už byl duben a najednou jednou večer – volání ze skrytého čísla.

Dobrý večer, dovolal jsem se správně k Apoštolovi?

Ano, dovolal jste se správně.

Mám pro vás jednu informaci, ale musíte mi slíbit, že ji nezveřejníte dřív než 18. května.

Snadno jsem slíbil, nevěděl jsem vůbec, o co jde.

Můžeme se potkat v jedné nejmenované kavárně v Brně začátkem května?

To už bylo zajímavější, ale samozřejmě jsem to potvrdil. Ještě jsme si řekli, jak se poznáme a já tam pak jel. V kavárně jsme se pak bez problémů našli.

Proti mě seděl urostlý třicátník (nebo mi tak alespoň připadal) s plnovousem. Nepředstavil se. Asi půl hodiny se pořád ujišťoval, že to co mi řekne, nikomu neprozradím předčasně, dával mi otázky ohledně mojí poctivosti a upřímnosti, lustroval moje smýšlení, co si myslím o tom či onom, nepůsobil nervózně, ale mě teda znervózňoval dost. Už jsem jen čekal, kdy se mě zeptá na covidové spiknutí nebo ilumináty. Ale nic takového nenastalo. Ještě chvíli pokračoval tento hovor k ničemu, už jsem ztrácel trpělivost a měl stále větší pocit, že jsem naletěl nějakému internetovému čtenáři fantasmagorických historek, který mi teď vysvětlí, že v Aspenu jsou pedofilové a ať o tom napíšu.

Chlapík se ale po půlhodině asi ujistil, že se mi dá věřit, že to neřeknu předem, že neprozradím víc, než co mi dovolí prozradit, v jednu chvíli se ke mě neklonil a říká mi: „Já jsem ten člověk, co pustil přes vrátnici do Vrbětic ty dva rusáky, co tam odpálili ten muničák“.

To víte, že se mi hned zavřela huba, žaludek mi vystoupil až do krku a pak už jsem jen napjatě poslouchal.

Všechno, co napíšu dál, si dejte do uvozovek. Řekl mi to prostě jeden (zřejmě) bývalý voják, který podle svých vlastních slov mizel z republiky pryč. Může to být jen prostá provokace, mohl si to celé vyfabulovat a hrát přede mnou divadýlko. Prostě celá tato informace nejde nezávisle ověřit. Na chlapa nemám žádné číslo, kromě plnovousu na něm nic zajímavého nebylo a zřejmě byl z Ostravska, protože tu a tam se zapomněl a dával přízvuk na druhou slabiku. Jeho příběh je jiný, než co jsme prozatím probírali, ale logiku podle mě má. Já vám ho teď nějak převyprávím:

Onoho výbušného dne seděl na vrátnici. Areál Vrbětic byl přístupný různým soukromým společnostem, ale na hlavní vrátnici sedí vojáci. Ti kontrolují vstup do areálu, hlídkují dokonce i kolem a mají přehled o příchodech i odchodech. Areál měl prý plot v pořádku a zajištění bylo standardní. Ne, do areálu se nemohl dostat kdo chtěl a jak chtěl, třeba tím, že přelezl dráty. Takhle to prostě nefunguje.

Prý už několik týdnů měl na nástěnce řadu fotografií se jmény, které nesmí pustit do areálu. O tom, že se ve zmíněných skladech dějí nějaké černoty, si tam už cvrlikali vrabci na střeše. Že ve skladech bylo podstatně méně munice, než se uvádělo. Celá léta tam jezdili různí „rusáci“ co předkládali patřičné papíry a vyváželi zcela podle předpisů různé materiály. Ve Vrběticích se černoty dělaly zcela legálně s posvěcením z vysokých míst. Dělostřelecké náboje a rakety nikdy nerozkrádají poručíci, ale generálové a ministerští náměstci. Poručíci rozkrádají pistole.

A najednou… kdo by to byl řekl… na vrátnici se objevují dva „rusáci“, jejichž ksicht mu visí na nástěnce, že je tam nesmí pustit. A tak je tam nepouští. Hoši vytáhnou telefony, chvíli před areálem někam telefonují a po chvíli přijíždí vojenské auto a v něm major, který vydává našemu vojáčkovi přímý rozkaz, aby je vpustil. A tak je vpustil.

Za dvě hodiny přišel první výbuch a půl hodiny po něm druhý.

Ano, takhle se to prý dělá, víme? Když potřebujete odpálit opravdu hodně výbušnin a nechcete, aby tam zařvaly desítky či stovky lidí, protože to je pak příliš velké haló a může se vám do toho zamotat nějaký nezávislý vyšetřovatel či nezkorumpovaný novinář. Odpálíte relativně malý výbuch, čímž všechny varujete, aby vypadli pryč. A pak to odpálíte všechno.

Ještě se do toho zamotali hasiči, kteří nevěděli, že tam nemají jezdit, ale „byli včas staženi“. Pak přišel druhý výbuch, který uklidil všechny stopy i důkazy.

Ona totiž měla přijet kontrola. Hoši zbrojařský byli příliš nenažraní a zásobovali černý trh příliš okatě. Začaly se stahovat mračna a mafie si prostě udělala pořádek. Samozřejmě, zbraně šly na východ do ruskojazyčných zemí. Byli v tom namočení i hlavouni z ministerstva a špiček armády a je možné, že i na druhé straně v tom byli namočení různí úředníci a generálové. Z celého postsovětského prostoru. A ti se prostě postarali, aby se v tom dál nikdo nevrtal.

Jak do toho zapadají agenti Čuk a Gek? Ne, oni tam ten den nebyli. Zřejmě měly ruské tajné služby lepší přehled o situaci než ty české a naši dva agenti si šli pokecat s majiteli skladu o tom, že FSB ví. Ale odpal udělal někdo úplně jiný. Možná i na základě toho, s čím ruští agenti přišli.

Prostě to byla úplně normální zlodějna do které byli namočení i vysoce postavení vojáci a ministerští úředníci. Obchodním partnerem byla ruskojazyčná mafie. Všichni dohromady se pak postarali o úklid, protože hrozilo, že se informace vynesou ven. Možná to byli právě Čepiga s Myškinem, kteří přinesli vzkaz z ruských oficiálních míst, že se o tom ví a tak začali všichni horečnatě jednat.

Proto také byl šest let klid. Všichni měli zájem na ututlání. Až pak přišel Koudelka s tou fantastickou zprávou, že sklad odpálili Putinovi agenti. Neodpálili, jen se toho využilo. Proto ta historka s různými pasy. Byli tu ruští agenti, kteří zřejmě o všem věděli. A pak tu byli ruskojazyční mafiáni, kteří tam uklidili a udělali to tak, aby kolem toho bylo co nejmíň řečí a co nejmíň obětí, protože příliš mrtvol přináší potíže.

Jak jsem koupil, tak prodávám. Vůbec netvrdím, že to takhle bylo, tvrzení nelze nezávisle ověřit. Prostě mi jeden neznámý chlapík řekl, že ti dva, co přišli do areálu udělat ten výbuch, nebyli Čuk a Gek a dovnitř se dostali díky osobnímu rozkazu poměrně vysokého důstojníka a že je tam pustil on sám osobně. Výbuch pak nastal, protože se tam kradlo ve velkém a byli v tom namočení „hlavouni z Prahy“.

Můj chlapík se pak už rychle loučil. Znovu mi kladl na srdce, ať to nikde nemám ani v poznámkách dřív než toho 18. května. Proč právě včera? Já nevím. Třeba to má dneska zveřejnit ještě i někdo jiný. Nebo nám naše BISka dnes předloží novou verzi. Nebo prostě jen potřeboval čas.

Ještě mi na závěr řekl, že i celá ta válka na Ukrajině je úplně jinak. Žádný boj dobra se zlem ani z jedné strany. Je to prostě sovětská občanská válka, která byla o třicet let posunuta. Všechno je jen propaganda, na žádné video není spoleh. Na obou stranách fronty se dějí děsné věci, protože na obou stranách jsou síly, které si toto měření sil přály. Nemá smysl v tom hledat vojenskou logiku, protože tam nic takového není. Prý se do konfliktu postupně zapojí prakticky všechny země Sovětského svazu, protože si mají co vyřizovat a za co se mstít.

Tož tak…

Tvrzení nelze nezávisle ověřit.