OLD SHOOTTERHAND pravil: „Tyvole, kybyste si, vy kokoti, přečetli Majn Kochbuch, tak byste dneska nebyli vůbec překvapený!“
Na Štědrej den měla hospoda sice zavřeno, ale hned na Boží hod Toník otevřel. Když jsem se tam blížil, už z dálky jsem viděl, že některý štamgasti už stáli v hloučku před dveřma. A to bylo teprve za pět minut pět (16:55 v digitálu, jasný?). A ještě ke všemu byla parádní kosa! Jak jsem se přibližoval, rozeznal jsem Bušmena (samozřejmě – vsadil bych boty, že ten tu byl určitě jako první!), Mirečka, oba dva Fořty a Usámu (kdo čet´ Kochbuch, tak ví, že Usáma dostal svoji přezdívku po 11. září po pádu Dvojčat, páč nosil divokej plnovous).
Pomalu jsem se k nim doloudal a pozdravil. Všichni zabručeli v odpověď a zrovna v tu samou chvíli zarachotil klíč v zámku a dveře do hospody se otevřely.
„Tak pojďte, pojďte“ zval nás Toník dovnitř, dneska ovšem nabalenej ve svetru, ne jako vždy oděn v bílý košili s ohrnutýma rukávama a černou vestou. „A poslední zavře,“ zahulákal přes rameno cestou k pípě, „ať sem zvenku nejde zima!“
V hospodě jsme se rozešli ke svejm stolům, jak jsme byli zvyklí. Ne, že by to bylo evangelium – nějakej pevnej zasedací pořádek, ale zpravidla se dodržovaly určitý okruhy kámošů, jen se jednotlivě přesedalo podle toho, když potřeboval někdo něco vyzvědět, poradit nebo vyřešit. A dneska měl zrovna Mireček nějaký řešení s Usámou, kterej byl povoláním zedník, tak si nesednul ke stolu s náma, ale s ním. Nejspíš bude na jaře něco přestavovat nebo stavět.
Všichni se usadili v bundách a kabátech, protože bylo na Štědrej den zavřeno, tak se včera netopilo a ve výčepu bylo ještě dost chladno.
„Tyvole, Toníku,“ ozval se Usáma. „Tady je kosa, že nemám vůbec chuť na studený pívo. Udělej mi grog!“
Dobrej nápad, pomyslel jsem si a zavolal na Tondu: „Mně taky jeden!“ „Mně taky! Mně taky!“ ozvalo se ozvěnou kolem dokola od ostatních. Toník obrátil oči v sloup, otráveně odložil roztočenej půllitr a vzal do ruky rychlovarnou konvici, která stála na pultu za pípou a začal do ní napouštět vodu z kohoutku, aby postavil na grog. „Ale nemám citron!“ informoval nás.
„To je fuk,“ ozval se někdo.
„Mně kafe!“ houknul na Tondu Bušmen. „A dej mi k tomu chladítko.“ Chladítko se u nás na vesnici říká malýmu panáku ke kafi. „Rum! A turka, samozřejmě,“ upřesnil objednávku. „Nejsem nějakej sluníčkářskej hipsterskej kokot z Práglu!“ neodpustil si narážku na svoje ideový nepřátele.
„Fakt si dneska nedáš sójový lattéčko s kapkou citronový šťávy?“ škádlil jsem ho. Bušmen se na mě ušklíbnul a odmítavě mávnul rukou, jako by chtěl odehnat mouchu.
Starej Fořt s mladým se oba naráz uchechtli a mladej se podíval nejdřív na popuzenýho Bušmena a pak na mě. „Dyť Tonda říkal, že stejně nemá citron,“ rejpnul si.
To už před nás Toník postavil první dva grogy, když se prudce otevřely dveře a vešel Pepa. Stačil mu jedinej pohled a nejspíš i čich, protože rum voněl po celý hospodě, a zahulákal: „Tondo, jeden grog!“
„Jo,“ kejvnul hlavou Toník cestou od našeho stolu k pípě a vzápětí na Pepu zařval: „A zavři za sebou!“ Pepa dotčeně zaklapnul dveře s vyčítavým výrazem „no, vždyť jsem to chtěl právě udělat“ a vyrazil k našemu dvojstolu, kde zasednul předposlední volnou židli – rovněž bez odložení svrchního oděvu.
„Jo, rum a grog, to je pravá vůně a poezie vánoc,“ liboval si při tom. „Kdepak vaječňák. To je pro ženský.“
Pepa byl středně vysoký postavy, ale mohutnej podsaditej týpek, takže nabalenej v tý bundě ze židle celej jakoby přetejkal, až by měl jeden skoro strach, jestli se nepřekotí na jednu nebo na druhou stranu.
„Tak co, chlapci?“ položil nám zjišťovací otázku, o čem jde u stolu řeč. Mladej Fořt s Bušmenem pokrčili ramenama. „Ještě jsme nic nevykopli,“ informoval jsem ho. „Zatím se řešil grog a že je tu kosa.“
„Nojo, tyvole,“ souhlasil Pepa a otočil se nemotorně k pípě na Toníka až opěradlo židle zavrzalo.
„Tondo, tyvole, proč je tady taková kosa?“
„No, šetříme. Včera, když bylo zavřeno, tak by se tu topilo Pánu Bohu do voken,“ vysvětloval Tonda, zatímco rozlejval do hrnků před sebou panáky rumu.
„A dyť tady nájem a energie přece platí obec?“ vpadnul do toho od vedlejšího stolu Usáma.
„To platí, ale i obec má zkrouhnutej rozpočet a hlavně vzrostly ceny energií. Dyť i za veřejný osvětlení se musí platit,“ oponoval mu Toník, zalejvaje hrnky s rumem horkou vodou z konvice, která mu v ruce ještě divoce bublala, syčela a hulilo se z ní, jak vod kol parní lokomotivy.
Jak se hospoda začala pomalu plnit a zadejchala se, stoupala i teplota a po druhým grogu jsme začali odkládat bundy a objednávat si konečně pivo. Nějak po půl šestý dorazil i Old Shootterhand a zasedací pořádek našeho stolu se pro dnešní večer uzavřel.
To už byla diskuze v plným proudu a právě se řešily nový vánoční pohádky Český televize. Hlavně ta O třech princeznách.
„Tyvole, sem netušil, že se dožiju toho, že v pohádkách budou řádit feministky,“ řekl znechuceně Bušmen. Starej Fořt s mladým přikyvovali souhlasně kebulema.
„Hlavně to bylo celý nějaký úplně blbý,“ přisadil si mladej Fořt, „nedalo se na to koukat.“
„Ani poslouchat,“ zavrčel starej.
Já tu pohádku neviděl, jen jsem o ní zaregistroval informační a diskuzní hurikán na fejsbúku. A protože ani nemám zájem na ni koukat, abych neztrácel čas hovadinama, tak bez přímý znalosti se k tomu nebudu vyjadřovat. Nechal jsem proto tohle téma bez komentáře.
Old Shootterhand se uvelebil na svý židli, objednal si rovnou Hrabala (naše místní postřižínský pivo) a vrhnul se rovnejma nohama do diskuze. Měli jsme štěstí, že šel právě kolem, protože se říkalo, že na filmy byl „odborník“.
Takže tady byl Old Shootterhand ve svým živlu.
„Volové, kdybyste pořádně četli Majn Kochbuch,“ pravil hledě přitom blahosklonně na Bušmena a spol. (já tomu pohledu uniknul díky tomu, že jsem seděl vedle něj), „tak byste věděli, že jsem si tam přesně z tohohle woke upravování klasickejch témat dělám srandu na příkladu Tří mušketýrů. Prostě od dob Pepy Gobbelse se ví, že film je mocnej prostředek propagandy, takže se využívá k jejímu šíření – tedy včetně ´opravování´– rozuměj přepisování – dějin. A to i v žánru pohádek, protože se tak můžou ty ´správný hodnoty a názory´dostat i k malejm dětem, totiž aby se jim tloukly do hlavy už vod dětství.“
„Co třeba takovej Quasimodo,“ zasnil jsem se. „To je přece krásnej příběh o handicapovaným zvoníkovi. To si žádá novej inkluzivní scénář!“ bavil jsem se tou představou.
Old Shootterhand se uchechtnul. „Hele, asi nejlíp je to vidět na remacích klasickejch témat z historie nebo z druhý světový války. A teď bych nebil po hlavě jen Hollywood, ale i Rusáky.“ Při těch slovech se rusofil a Všeslovan Bušmen začal samozřejmě tvářit trochu nasupeně.
„Viděli jste někdo remaky filmů A jitra jsou zde tichá nebo Stalingrad?“
Jedinej Bušmen přitakal. My ostatní jsme to neviděli.
„A v čem je rozdíl?“ zeptal se Pepa.
„Aha, no tak v kostce,“ začal vysvětlovat Old Shootterhand. „Jako paralelní příklad si k tomu vezmu ještě německej film Most – Die Brücke, původně z roku 1959, kterej Němci přetočili v roce 2008. Rozdíl mezi tím původním – ještě černobílým – a tím remakem z roku 2008 je vlastně v historický vzdálenosti,“ Old Shootterhand se napil. „To platí všeobecně o filmech z druhý světový. I těch našich jako Němá barikáda, Májový hvězdy nebo Osvobození Prahy – čím dřív po roce 1945 jsou ty filmy natočený, tím víc bylo pamětníků a – ať se nám to líbí nebo ne – historická paměť, tedy věrnost zobrazení války, v nich byla přesnější.“
„Hele,“ skočil mu do toho starej Fořt,“ jak to, že voni poslední dobou už vůbec nedávaj tyhlety filmy?“
„Politika, vole,“ opáčil jsem a napil se piva. „Nevšim´ sis, že se už v podstatě nepřipomíná ani 15. březen?“
„Hele, ty filmožroute, bavili jsme se o těch 3 princeznách,“ připomněl mu Pepa.
„Ajo,“ uvědomil si Old Shootterhand. „No, takže tady nemáme remake, ale původní scénář. Místo 3 princů máme 3 holky a scénář splňuje korektní požadavek na feministickej úhel pohledu na pohádku.“
„Mně to připadá podobný jako ty noví Krotitelé duchů. To taky není remake, ale novej scénář, jen ty krotitele hrajou nově 3 ženský,“ připomněl jsem.
„Sodoma, Gomora!“ křižoval se starej Fořt. „Tady už chybí jen aby natočili Tři mušketýrky!“
„Mušketýrky? Tady půjdou wokeři spíš jiným směrem,“ oponoval jsem mu. „Já bych tipoval, že D´Artagnan bude Afrofrancouz, a – třeba Aramis – bude gay…“
„Tak to uvažuješ správně a už se ti to, kamaráde, z poloviny vyplnilo,“ přerušil mě Shootterhand. „D´Artagnana si už zahrál Afroangličan Malachi Latchman v loňským remaku.*“
„Kurva, vraťte se k tý debilní pohádce!“ řekl nedůtklivě Bušmen.
„Jo, Shootterhande,“ přidal se mladej Fořt. „Dyť ty Tři princezny nejsou žádnej remake. To přece nemůžeš s ničím srovnávat.“
„No, na první pohled to tak vypadá, ale podívej se pořádně na to téma. V jakejch klasicejch pohádkách máš tři princezny?“ zeptal se Shootterhand.
„O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku?“ hádal Pepa. „Tři ženichové, tři nevěsty.“
„Princ a Večernice, vole,“ připomněl mu pamětník starej Fořt.
Old Shootterhand mlčel a vyčkával na další příměry.
„No, v Pyšný princezně. Ta má ty dvě ségry, co jedna zpívá a druhá se fintí, ne?“ řekl mladej Fořt.
„To byla Sůl nad zlato!“ sepsul ho starej, kterej se ukázal jako znalec pohádek.
„Byl jednou jeden král,“ opravil ho Bušmen.
„Ale původně je to Sůl nad zlato,“ nedal se starej.
„Jo,“ souhlasil jsem.
„I ten Slunečník, Měsíčník a Větrník. Voboje je vod Němcový,“ doplnil Old Shootterhand. „Mimochodem, víte, že princ Velen – bratr tří princezen ve filmu Princ a Večernice se v literární předloze od Němcový jmenuje Silomil?“
„A Pyšná princezna byla Krasomila,“ zauvažoval jsem nahlas. Old Shootterhand přikejvnul.
„Tyvole, nech buditele spát nebo ti připomenu, že Krok měl tři dcery. Podle Jiráska…,“ zavtipkoval Pepa. Bušmen a oba Fořtové se uchechtli.
Old Shootterhand se nenechal rozhodit, napil se piva a pokračoval: „Prostě pohádek se třema princeznama je hafo. Principem je vždycky ale to, že ta jedna je hodná ´Maruška´ a ty další dvě bejvaj buď zlý, tupý, chamtivý nebo fintivý a ta hodná nakonec dostane prince na bílým koni. Prostě pohádka. A v tradiční pohádce maj ženský postavy – zde princezny – tradiční ženský role od naivek po různý megery.“
„Tady vidíte, jakej maj ty tradiční pohádky na ženský špatnej vliv,“ neodpustil jsem si. „Každá čeká prince na bílým koni a pak si stejně vezme nějakýho kokota, jako sme my…“
„Jo, je to i v tý hollywoodský číčovině Pretty Woman,“ přisadil si starej Fořt. „Zrovna včera to dávali na Primě.“
Celej stůl se pobaveně uchechtnul.
„Jo,“ souhlasil Old Shootterhand. „Americkej sen, vole. Aneb Kterak šlápota z ulice k milionům přišla. A proto je potřeba vytvořit nový, pokrokový pohádky, kde budou mít ženy důstojnou roli. Už směj volit, studovat a chodit do práce, teď ještě, aby se z nich staly ty správný pokrokový ženy naší doby v boji za klima, genderovou a rasovou rovnost. “
„Nejlepší na tom je,“ vložil jsem se do toho, „že jim tu pokrokovou roli vymejšlej chlapi.“
„Jo,“ souhlasil Shootterhand. „Dobrej postřeh. Spoluautorem scénáře byl chlap. Režíroval to chlap. Tyvole, tak jakej feminismus?“
„A to je hovno proti Filovi!“ narážel jsem na aktuální knihu našeho předního mužského feministy.**
Hele, pamatujete si na scénu Fučíkův odznak z Tankovýho praporu?“
Přikývli jsme.
„Tak tam šlo přece u ženskejch hlavně vo co?“
„Vo kozy?“ zeptal se mladej Fořt.
„Ale né, vole, přece vo to, jaká byla tehdejší žena soudruh, totiž soudružka,“ opravil ho Old Shootterhand. „To bylo v souladu s tehdejší ideologií a každá ideologie má svoje představy. Jenže nám, chlapům, jde stejně vždycky vo ty kozy. Proto církevní ideologie zase tvrdila, že žena je nástroj ďábla a hříchu, čarodějnice, no a dneska má být pokrokovou silou v boji za klima atd. Proto se to nasadí do pohádky, aby se to dostalo k co nejširšímu publiku, protože pohádky je pro celou rodinu.“
„Jo, v posledních letech se s vánočníma pohádkama roztrh pytel,“ povídám. „Všimli jste si? Každej rok inzerujou už dlouho dopředu novou vánoční pohádku. A skoro vždycky je to strašná slátanina.“
„No, ale lidi na to čuměj,“ informoval nás Bušmen. „Tuhle pohádku viděly 2 miliony lidí, to je celá jedna pětina národa a na CSFD to dostává šíleně na prdel. Jen 26%.“
„Tak to je na tom líp než Fiala a spol.,“ rejpnul si do politiky Pepa.
„Jak to, že to má tak nízký hodnocení?“
„No, protože soudruzi dělaj jednu hlavní chybu: na ty vánoční pohádky v prime time už děti ani pubiši nekoukaj, koukaj na to boomeři a dezoláti. Televize je ustupující médium,“ vece Shootterhand a napil se piva. „Tudíž boomeři plus generace X – 50 plus – vlastně dezoláti – tohle neskousli a dali tomu nízký hodnocení.“
„Ale průzkumy sledovanosti*** říkaj, že polovina sledujících byly děti,“ namítnul jsem.
„A ty jim věříš?“ povytáhnul obočí Old Shootterhand. „No, možná, že u tý televize i seděly, ale určitě čuměly do mobilu a ne na tu pohádku.“
„Jo,“ souhlasil Pepa. „To by to museli vysílat na Tik Toku, aby na to děti koukaly.“
„Ale psali, že jde vo skupinu 4+, tedy vod čtyř let…,“ namítnul jsem.
Old Shootterhand zakoulel vočima. „Tyvole, nenech ze sebe dělat kokota! Dyť přece víš, že průzkumy mínění a vědecký výzkumy jsou dneska placený, tudíž musej vždycky prokázat to, co chce ten, kdo platí… Navíc, vsadim se, že do tý pohádky ČT zase nalila bambilion…“
„Z našeho,“ utrousil starej Fořt a napil se.
„…a proto se musej zvýšit poplatky!“ pravil ironicky Pepa. „Aby příští vánoce mohla bejt další nová pohádka!“
„Jo, ještě pokrokovější,“ rejpnul si Bušmen. „Napadá mě autistickej princ s takovym tim, no… jak furt vykřikuje a nadává a neovládá to…“
„…s turetovým syndromem,“ pomoh´ jsem.
„Jo, to je vono,“ souhlasil Bušmen. „To sem přesně myslel.“
„…proto chtěj, aby to podle průzkumů vypadalo, že to nebyly vyhozený peníze,“ dokončil svou myšlenku Shootterhand naštvaně.
„Já bych to vzal selským rozumem,“ otočil se na mě Pepa. „Už si, tyvole, viděl 4letý, 8letý, nebo – ať nežeru – třeba 10letý dítě, jak píše nějaký hodnocení na film?“
„Nebo tak,“ přitakal Old Shootterhand.
U stolu se na chvilku rozhostilo mlčení, protože všichni si ty právě nastolený otázky a informace rovnali v kebulích.
„Tyvole, jestli to takhle půjde dál a ten moderní pokrok se nezastaví, tak se dočkáme třeba ´mrkve jakou svět neviděl´ místo klobásy,“ uzavřel to starej Fořt.
……………………………………………………………………….
*Tři mušketýři 2023
https://www.csfd.cz/film/1326722-the-three-musketeers/prehled/
** Kamil Fila a jeho feministická příručka „Velmi pozdní odpoledne“
*** Sledovanost pohádky Tři princezny na Štědrý den
https://www.lupa.cz/aktuality/tri-princezny-sledovanost-vanoce-2024-ceska-televize-pohadky/
……………………………………………………………………….
Upozornění: Účelem Shootterhandových úvah není nalézt nějakou absolutní pravdu či jasný řešení. Old Shootterhand je kokot, kterej chce svýma – někdy i značně potřeštěnýma – úvahama vyvolat další otázky a vyprovokovat vás k hledání vlastních odpovědí.
Chcete vědět víc? Přečtěte si knihu Majn Kochbuch.
Knihu koupíte zde: