Byl pozdní večer a přijít za mnou na virtuální návštěvu se neobtěžoval vůbec nikdo. Proč taky…
A tak jsme seděli s Jahodou u dohořívajícího ohně, ucucávali z láhve vynikající pozdní sběr odkudsi z Burgundska a já alespoň předstíral snahu mluvit o něčem, aby místnost nebyla zahalena hlubokým tichem, občas přerušovaným praskotem dohořívajících polen v krbu.
Ne, žádný obraz ve stylu provedení Doriana Graye se nedostaví. Ti, kteří by snad mohli přijít, už svoje řekli. Jahoda už tisíckrát slyšela storky o pokusech nedošlých návštěvníků vychovat mne alespoň o jeden stupínek nad úroveň věty oznamovací – ten kluk roste pro šibenici.
Facky a výprasky za soustavně pleněné sousedovic zahrady a záhumenky, za téměř podpálený les, za poplivanou a posmrkanou žákajdu třídní bonzačky, za naříznutou rákosku pana učitele, která nás měla naučit slušnosti a poctivosti, za vypuštěné duše na autě pána, který mne naprášil, že jsem se pokoušel sjet tříkilometrový kopec na kole bez držení řídítek, za pytlačení ve všem, co mělo aspoň po kotníky vody, za hromadné rvačky až na krev a na polámané údy, za útěky z domu i ze školy…
Jediné motto z doby malin nezralých bylo nedat se za nic na světě při něčem chytit… Má cenu pokračovat ve výčtu dál…?
Co mám přenést na svá vnoučata, eliminovaná ve stádiu ochutnávání života univerzální pohrůžkou zabavení chytrého mobilu na dobu určitou…?
Jak je to s vymetáním koutů duše, v nichž se autor snaží poctivě zachytit a předat své dávné zážitky, znetvořené prizmatem fantaskních představ dospívající mysli a rozložené v optickém jehlanu času, který nemilosrdně vyplachuje to špatné a v duši nechává jen slunce a milosrdně zhojené šrámy? Šrámy zrad domnělých i skutečných, šrámy zničených kamarádství, jejichž trosky trčí ze zjizvené duše jako němé výkřičníky vybombardovaných mrakodrapů, šrámy beznadějných lásek, utopených v mázech krve, v korcích potu, v žejdlících slaných slz, šrámy beznadějných konců života svého i životů těch druhých.
Život jako přehlídka škod způsobených průjezdem tankové roty skrz mladý les – polámané stromky, vyrvané křoviny, přeoraná tráva, rozježděné pelechy zvířat, slisovaná ptačí hnízda, všude zkáza a zmar…
Bože, kolikrát ještě…?
Jahoda vstala z rozvrzaného křesílka a ovladačem vypnula televizi. Obraz hořících polen se rozplynul ve tmě. Ten levný maďarský hampejz už nekupuj, zahlédl jsem v pronikavém záblesku jejích očí.
Tak ani Soviňón ve slevě z Penny se ti nehodí, poslal jsem němou výčitku za přerostlým trpaslíkem.
Tak ten patok byl z Penny? No…! – křičely koutky bledě modrých očí Jahody.
Ledabyle si přehodila přes ramena bundu a vklouzla do botasek. Pche – Soviňón – vypálila na mne pohrdavý pohled jako střelu z bazuky a mrštně sběhla po schodech ven před dům. Tam popadla popelnici a odtáhla ji na místo, z něhož ji ráno vyzvednou popeláři, aby vysypali její obsah do korby kuka vozu.
Vyhopkovala zpátky na patro, sundala bundu, rozsvítila. Na vlasech stažených do ohonu jí tály sněhové vločky, pod nimi se schovávaly první šediny…
Hynku! Viléme! Jarmilo!
Aranko! Irenko! Madlenko!
… Jahůdko…!
Jen tys to se mnou přežila…
Jak jsi to se mnou přežila…?
Usmála se na mne tak, jak to umí jen ona. Hlavně očima, tvar rtů není důležitý.
Pojď už spát a nečum pořád na Vidláka, řekla mi pohledem. Zítra už jdem do rachoty…
… ani ten Godot nedorazil…
Vědoucí.
Godot je v posilovně.