Ozbrojená loupež aneb Pušky a děla

OLD SHOOTTERHAND pravil: „Tyvole, Lennona by v Evropě dneska nechal zavřít prokouš!“

Sešli jsme se v hospodě hned 2. ledna, po Novým roce – to měl Toník zavřeno, protože se musel vyspat a potom uklidit bordel na sále (a hlavně asi nejspíš na hajzlech) po silvestrovský veselici.

Sešli jsme se postupně v průběhu hodiny po otvíračce – doslova jako švábi na pivo. Nakonec jsme u našeho dvojstolu byli po delší době úplně všichni: já, Old Shootterhand, Mireček, Bušmen, Pepa a starej i mladej Fořt.

„Tak chlapi,“ pozvednul jsem půllitr se svým Hrabalem k přípitku, „tak na ten novej rok!“

„Jo, ať si ho namažeme na chleba jako Nutellu,“ zavtipkoval Pepa.

„…jako Babiš Fialu,“ dodal jsem. Chlapi se při tý mý poznámce uchechtli, samozřejmě kromě starýho Fořta, kterej, jak známo, volil tradičně Konečnou.

„Hlavně zdraví,“ prohlásil teda aspoň.

„A taky mír,“ přisadil si Old Shootterhand. „Give Peace a Chance!“

Přiťukli jsme si a napili se.

„Hele, tyvole,“ otočil se Pepa na Shootterhanda, „bacha s těma řečma vo míru, na to je dneska prokouš!“

Při vzpomínce na legendární hlášku ze seriálu Chlapci a chlapi jsme se my, pamětníci, zachechtali.

„Mimochodem,“ vstoupil jsem do debaty, „jeden známej nedávno na fejkbúku psal, že prej z YouTube ten seriál zmizel.“

„Jóooo…?“ povytáhnul nedůvěřivě obočí mladej Fořt a začal datlovat do svýho inteligentního telefonu.

„Je to tady…, né,… počkej…“ scrolloval po touchscreenu. Pak zvedl oči od mobilu vece: „Fakt tam celý díly nejsou. Je tady nějakej sestřih, ta titulní píseň od Ivety Bartošový, pár krátkejch ukázek, ale celý díly opravdu ne.“

Informace vzbudila všeobecný zaražení. Mlčeli jsme a každej asi přemejšlel, co má tahleta ,cenzura´ zase znamenat.

„Já to nechápu,“ přerušil naše mlčení svojí obvyklou replikou pomalejší Mireček. „Teď se všude mluví a píše o tom, jak se máme připravit na válku s Ruskem, že se zase zavede povinná vojenská služba a tady ten seriál o vojně stáhnou? To nedává smysl. Neměli by to spíš naopak propagovat?“

„Jo, co je tohle zase za další progresivistickou kokotinu?“ rozčiloval se Bušmen. „Myslím všechny ty chciválkovský kecy*. To je samý bude válka, musíme zbrojit, Rusáci nás určitě napadnou za rok nebo nejpozdějc do roku 2027…“

„No, za mejch mladejch let,“ vstoupil mu do toho lání starej Fořt, „se všude pořádaly koncerty za mír.“

„Jo,“ přitakal jsem, „když jsem na vejšce studoval semestr ve východním Berlíně, taky jsem na jedný takový akci byl. Byl to normální rockovej fesťák, ale páč se tenkrát normální festivaly moc nedělaly, spíš politický písně, tak to museli nazvat mírovej koncert a hned to šlo.“

„Viď?“ souhlasil Old Shootterhand a setřel si pěnu z pod nosu, protože mu Toník právě přines dalšího čerstvě načepovanýho Hrabala.

„Já si třeba pamatuju,“ vzpomněl si Pepa, „že dřív, když byla volba Miss, tak skoro každá ta blbka, co tam trdlovala, musela říct, že si přeje světovej mír…“

„…a boj za práva zvířat,“ přisadil si mladej Fořt.

„Ale chlapci,“ pravil blahosklonně Old Shootterhand. „Žádná válka s Ruskem nebude, vždyť na to nemáme. Myslím my, jako celá EU a Američani od toho zjevně dávaj ruce pryč, takže jde jen vo byznys. Každopádně představa sněhovejch vloček, takovejch Kyslíků, co jsou slabý na prsa, rotných Maňasů s jogurtama, co píchaj s tankem** a různejch Jasánků z neziskovek – jak jsou na vojně, mě docela baví…“ Old Shootterhand se napil a pokračoval, „ale tady nejde o válku jako takovou, ale o ozbrojenou loupež.“

Zbytek stolu se celej zavrtěl, protože mezi nás padnul zase jeden Shootterhandův filozofickej granát.

„A to myslíš jak?“ vzpamatoval se první Bušmen.

„No, normálně,“ pousmál se Old Shootterhand. „Viděl jsi někdy nějakej film, kde lupič nebo lupiči někoho přepadnou s bambitkou nebo pistolí a zařvou ,peníze nebo život´?“

„Jasně,“ přitakal Bušmen.

„To je ozbrojená loupež, vydírání strachem o život,“ vysvětloval nám Old Shootterhand. „A tohle hrození Ruskem máš v přeneseným smyslu slova a ve velkým měřítku přece to samý. Když nám nedáte peníze na zbraně, přijdete o život, protože vás přepadne a obsadí, ne-li přímo zabije Rus.“

Mlčky jsme zpracovávali Shootterhandovo tvrzení. Mladej Fořt polknul a radši se hned napil aby to spláchnul.

„To je jako s tou klimatickou změnou, že jako do pár let tu uhoříme anebo s tím covidem, žejo?“ tipnul si Pepa. „To byl stejnej princip: dej si, totiž kupte si vakcínu nebo život?“

„Bingo!“ zaradoval se Shootterhand. „A když došla hrozba ,covid´, tak se nasadila válečná hrozba. Dejte peníze na zbraně nebo vám půjde o život.“

Starej Fořt se sice ošíval, ale současně pokyvoval hlavou, jakože na souhlas.

„A proto byl nejdřív prokouš na kecy proti covidu a vakcínám a dneska je prokouš na chcimíry,“ pokračoval Old Shootterhand. „Vzpomeňte si na Ericha Remarka, jak ho vyobcovali z Německa a pálili jeho knihy jako ,ne-německé´, protože se jim nehodil do krámu popis krutý reality války v jeho knize Na západní frontě klid, když chtěli další generaci mládeže nahnat do zákopů. Kdyby žil dneska John Lennon, tak by ho tutově zašili za War is Over a Give Peace a Chance.“

„No, ale ty zbraně se za ty prachy vyroběj, takže tady budou,“ oponoval jsem mu. „A když se vyrobí hafo zbraní, tak co s nima potom? Musej se použít, jinak žerou peníze za údržbu a skladování nebo garážování, ne? Ergo produkce zbraní je cestou k jejich použití – tedy k válce.“

Old Shootterhand mávnul rukou. „Takhle byznys nepřemejšlí. Jde jen vo ty prachy. Co se pak s těma krámama stane je pro změnu zase ukradený byznysu.“

Pousmáli jsme se s Bušmenem a Pepou tomu bonmotu.

„Jestli v těch tancích a bévépéčkách zařvou nějaký mladý kluci nebo starý chlapi a jestli ty pušky a děla, bomby, rakety a drony někoho zabijou nebo roztrhaj na cimp campr, to už je z jejich úhlu pohledu jen ,uživatelská chyba´, špatná manipulace s výrobkem po nákupu. To máš stejný, jako když si někdo koupí auto, vyseká se v něm a zabije se nebo zabije někoho jinýho – to přece není vina výrobce aut!“

Mlčeli jsme nad těmahle jeho rozumama čím dál víc.

„Válka je vůl. V každý válce vždycky umíraj lidi. Na obou stranách, takže já, jakožto hipík, jsem chcimír,“ prohlásil rezolutně Shootterhand. „Give peace a Chance,“ zopakoval, „ať mě za to klidně i zavřou!“

To bylo Shootterhandovo novoroční poselství.

Pušky a děla

https://www.youtube.com/watch?v=M3ba7vbD9OM

*Kecy – kec bez kecu – podle vzoru hrad – kecy – hrady. Výjimky psaní tvrdého Y po C v češtině jsou hlavně v domácích (přejatých) slovech a tvarech, kde se C chová jako obojetná souhláska (např. cylindr, cyklista, encyklopedie) nebo v plurálových koncovkách některých podstatných jmen vzoru hrad (např. tácy, puncy, kecy), kde se píše Y, i když je C měkké.

**„Kolem nás skotačil bujný srnec se svou družkou a mně se tehdy tak prudce zachtělo se s někým polaskat… a pohladil jsem Tebe, můj věrný druhu, tanku T-34!“ (Tankový prapor)

Upozornění: Účelem Shootterhandových úvah není nalézt nějakou absolutní pravdu či jasný řešení. Old Shootterhand je kokot, kterej chce svýma – někdy i značně potřeštěnýma – úvahama vyvolat další otázky a vyprovokovat vás k hledání vlastních odpovědí.

Chcete vědět víc? Přečtěte si knihu Majn Kochbuch – Chleba, špek, zelí a chlast aneb Hipíkova nekorektní kuchařka s úvodem Svět podle Old Shootterhanda & Základy Agroanarchie.

Chcete vědět víc?

Knihu seženete zde: https://shop.tichadohoda.cz/majn-kochbuch/