Nebezpečný precedens

V jedné ze svých minulých statí jsem upozorňoval na stav, kdy lidé nemohou mít důvěru v justici, a jako příklad jsem uvedl dvojí metry při hodnocení činů Martina Langa na straně jedné – a Tomáše Čermáka na straně druhé.
V současnosti zde máme další výrok soudu, který důvěru v nezaujatou justici znemožňuje. Džamila Stehlíková, která v době, kdy Miloš Zeman bojoval o život, vyslovila názor, že má silně a trvale poškozený mozek. Než se budu věnovat výroku soudu, neodpustím si poznámku, že mnoho politiků by mohlo Zemanovi jeho „trvale poškozený mozek“ v osmdesáti letech závidět.
Výrok Městského soudu v Praze nyní Džamila Stehlíková interpretuje tak, že měla pravdu. Takže lež a nenávist opět zvítězila nad pravdou. Před lety jsem si dal práci a sestavil seznam výroků hrubě za čarou, které ve veřejném prostoru směřovaly právě na Miloše Zemana:
https://ceske-narodni-listy.estranky.cz/clanky/prispevky/uhnile-pilire-demokracie–aneb-obycejny-fasismus—–marek-rezanka.html
Soud zaujal stanovisko, že Miloš Zeman musí jako politik vydržet více. Navíc do svého rozhodnutí zapletl Zemanovy výroky v době jeho prezidenství, které se týkaly hodnocení mravního profilu pana Bakaly a jisté skupiny, která si říká Pussy Riot (to byly dva případy, kdy Miloš Zeman použil sprosté slovo, ve druhém případě jen přeložil slovo „pussy“), kteréžto by ale v této kauze měly být zcela irelevantními. Tady ale nejde o politickou satiru. Zde se jedná o hodnocení pravdivosti výroku, který by možná obstál v konfrontaci s mluvou a pohyby J. Bidena, ale v žádném případě Miloše Zemana. Pouze na okraj dodám, že se neztotožňuji s postoji Miloše Zemana v otázce dění na Blízkém východě, kde jednoduše nemohu přehlížet genocidní antipalestinskou politiku, která dopadá i na kojence.
Pojďme si trochu připomenout, o co vlastně v kauze Džamily Stehlíkové šlo:
Když se Miloš Zeman začal v roce 2021 zotavovat, bylo znát, jak to jistí jedinci nedokážou unést. Jejich míra zloby a nenávisti hraničila s fanatickou posedlostí.
Exministryně Džamila Stehlíková byla jednou z nich. Šla tak daleko, že zpochybnila rozhovor s Milošem Zemanem. Prý bylo ono interview předtočené a sestříhané tak, aby vzbuzovalo dojem kompetence hlavy státu. Marně se moderátor Luboš Procházka takovému nařčení bránil. Džamila Stehlíková pro svou teorii neměla v ruce jediný důkaz, a dalo by se tvrdit, že záměrně šířila dezinformace.
Za těchto okolností by někdo mohl přijít s hypotézou, že Džamila Stehlíková možná dostala následující zadání: Svým dílem přispět k porážce A. Babiše ve volbách parlamentních – a hned poté podpořit odstavení M. Zemana z prezidentského úřadu.
Vezměme to popořadě. Tato žena zneužila profesi psychiatričky v dosažení politických cílů. To by mělo být naprosto nepřijatelné.
„Z odborného psychiatrického hlediska nejsou v současné době žádné kontraindikace k aktivní účasti výše jmenovaného (míněn Babiš junior) v trestním řízení a není pochyb o jeho faktické schopnosti účinně se účastnit řízení“, konstatovala před parlamentními volbami psychiatrička, Džamila Stehlíková.
Nebylo to zase tak dávno od tohoto výroku, kdy ale veřejně burcovala, že by se nemocnému člověku měla věnovat patřičná pozornost:
„Nechci se k tomuto případu vyjadřovat z odborného hlediska, ale pouze z lidského. Jako maminka stejně starých dětí mohu říct, že Andrej Babiš mladší je člověk bezradný, který má obavu, aby nezpůsobil problémy svým chováním, a zároveň volá o pomoc, jinak by s novináři nemluvil, jinak by neposílal e-maily, jinak by neposílal SMS, neoslovil by policii“, uvedla Stehlíková a upozornila, že nelze brát jeho prosby na lehkou váhu jen proto, že je nemocný.
„Naopak – o to větší pozornost tomu musíme věnovat“, dodala Stehlíková.
Před volbami se mu věnovala natolik rychle a ochotně, až jsme se dozvěděli, že je pan Babiš mladší „jako rybička“. A to na základě posudku zcela prokazatelně zaujaté osoby vůči A. Babišovi staršímu:
„Je tu tak prostor pro Krysaře typu Babiše, Okamury nebo Zemana, kteří dokáží přinést alternativní varianty rozvoje Česka. Z tohoto hlediska je tento trend velmi nebezpečný. Právě posílení nesnášenlivosti a extrémistických nálad může rozhodnout o našem směřování, tedy zda se vydáme směrem k vládě silné ruky, k odklonu od západních hodnot, dokonce i k odchodu z Evropské unie”, domnívá se Stehlíková.
Střet zájmů dnes nevadí?
„Pokud nevyměníme premiéra, nezbavíme se covidu“, vyslovila se před lety paní Stehlíková.
Když shledala, že jí ani covid nepomůže, vypracovala své hodnocení.
Odbornice „Stehlíková“ vlastně na určení diagnózy pacienta ani osobně vidět nemusí. Stačí jí letmý pohled na televizní obrazovku, a diagnóza je na světě. Aspoň co se týče těch, které nesnáší. Jako například bývalou hlavu státu, Miloše Zemana. Na jeho adresu bez uzardění napsala: „To, jakým způsobem ale prezident vystupuje na veřejnosti, ukazuje na to, že došlo k dalšímu masivnímu poškození nervové soustavy. Už to není jen polyneuropatie, která vedla k paralýze dolních končetin, kvůli čemuž skončil na vozíku, ale i poškození mozku.“
Na první pohled je zde podle mě vidět jediné – paní Stehlíková je ve své profesi nedůvěryhodná. Nesvěřil bych se s vážným problémem do péče člověku, který je schopen vynést takto jasný soud bez jakéhokoli podrobnějšího zkoumání.
Kromě toho paní Stehlíkovou podezírám z podjatosti, a to silné. Krátce před volbami dvakrát zneužila svou profesi, aby se vyjádřila ke dvěma předním českým politikům, které nenávidí, což dokládají její výše uvedená vyjádření. Nejprve bez hlubšího vyšetření komentovala duševní stav premiérova syna – a krátce nato bez jakéhokoli kontaktu s Milošem Zemanem sdělila ničím nepodložený závěr o jeho nemoci.
Koncem listopadu 2014 v rozhovoru pro Parlamentní listy Džamila Stehlíková obsáhle popsala, jak moc Miloši Zemanovi nemůže přijít na jméno. Svůj výčet završila slovy: „Vždyť Zeman říkal, že z toho (17. 11.) děláme mýtus, a zpochybnil i úlohu mas, která chodila v revolučních letech na demonstrace, což opravdu dělat nemůže! Je důležité, že lid dal vědět, že jeho rétoriku již neakceptuje, a proto mu vystavil červenou kartu, aby se vzpamatoval. Ovšem to Zeman nedělá a pokračuje vesele dál. Rozkolísat takto identitu společnosti, která někam směřuje, která má nějaké cíle a historii a hrdost, tak to je hloupé. Ty jeho opilosti a výroky nám dokonce dělají podobnou „reklamu“ jako kdysi Boris Jelcin Rusku.“.
Již v roce 2014 tedy Stehlíková hovořila o údajné Zemanově „opilosti“. Proti tomu ovšem hovoří zpráva tehdejšího šéfa konzilia lékařů prezidenta republiky, Martina Holcáta, jenž na otázku Lidových novin zareagoval: „Lidovky.cz: Pan prezident má povoleno denně vypít kolem 2 deci vína nebo 3 deci vinného střiku či malé pivo. Dodržuje to? Ano. Na tom jsme se dohodli a myslím si, že to dodržuje. Je možné, že někdy dojde k nějakému výkyvu, třeba že si nedá nic, nebo se napije trochu více“.
Nemusíme být myslitelé, abychom si spočítali, že pokud by Miloš Zeman byl notorickým alkoholikem již v roce 2014, dnes by tu patrně několik let patrně nebyl – nebo by byl vskutku „dementním“, jak lživě prohlašuje paní Stehlíková.
Jenže jeho myšlenkové pochody jsou stále – zcela objektivně – na míle daleko před mnoha jinými politiky, o paní Stehlíkové ani nemluvě. Možná právě proto tu existovala snaha ze strany politiků „Demobloku“ (kromě paní Stehlíkové lze jmenovat senátory Pavla Fischera či Miloše Vystrčila) líčit prezidenta Zemana před veřejností jako neschopného vykonávat svůj úřad. Což je ale v příkrém rozporu s realitou.
Paní Stehlíkové ale ani v minulosti nečinilo potíže si realitu poněkud přibarvit – a pravou barvu přiznat až tehdy, když nebylo zbytí: „V neděli 29. června (2008) jsem se mylně vyjádřila pro TV Nova na otázku, zdali vláda projednávala materiál o cestě premiéra na ukončení fotbalového mistrovství do Rakouska: „Nebylo to předmětem jednání ani na vládě. Takže já o tom nic nevím.“ Toto mé sdělení se nezakládá na pravdě a uvádím jej proto na pravou míru,“ prohlásila v písemném prohlášení Stehlíková.“ Je zvláštní, že k tomuto jejímu minulému pochybení soud nepřihlížel, zatímco u Miloše Zemana hledal zjevně negativa, kde mohl.
Počátkem října 2021 se paní Stehlíková těšila na Zemanův konec: „Za pár dnů Parlament aktivuje čl. 66 a odvolá prezidenta bez ohledu na to, kdy proběhne vytažení ze zásuvky.“
Tato věta by ji jako psychiatričku měla totálně diskvalifikovat, a to ze dvou důvodů: 1) Jednak z hlediska veřejného šíření nenávisti vůči hlavě státu a podněcování k jeho svržení. 2) Pro naprosto mylnou diagnózu, kdy podle jejích slov člověk těsně před smrtí se náhle probere k životu a spočte to všem, kdo se radovali nad jeho hrobem předčasně.
Miloš Zeman se zotavil – a od té doby i bez pomocného papírku a zadrhávání mnohokrát promluvil k občanům této země. Ti tak zjistili, že se žádné jeho „vypínání ze zásuvky“ nekoná – a že by spíše měli vypnout paní Stehlíkovou. Aby nedošlo k mylným interpretacím, myslím tím jednoduchý proces vypnutí přenosu s ní či přepnutí na jiný program.
Místo toho, aby se Stehlíková za své krajně neodborné, neprofesionální a povážlivě nenávistné jednání omluvila, zaplétala se do svých nesmyslných konstrukcí:
„Poslechla jsem si projev prezidenta Zemana třikrát, absence kritičnosti k závislosti na alkoholu je pro tuto nemoc běžná, ale popírání veškerých chorob mimo nechutenství plus sliby jmenovat vládu v Lánech jsou už za hranou normality a splňují kritéria velikášského bludu.“
Tady si okamžitě vybavím citát z J. Haška o dobrém vojákovi Švejkovi: „Níže podepsaní lékaři bazírují na vrozeném kreténismu Josefa Švejka vyjadřujícího se slovy: Ať žije císař František Josef I., kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav vyšetřovaného jako notorického blba.“ Parafráze na dnešní dobu by zněla: „Níže podepsaná Džamila Stehlíková bazíruje na aktivaci článku 66 ke zbavení úřadu prezidenta republiky vyjadřujícího se slovy: „Vládu Petra Fialy jmenuji v Lánech“, kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav vyšetřovaného jako zcela dementního.“
Za totální ztrátu soudnosti bych označil následující komentář paní Stehlíkové: „Byla to imitace novinářské práce na objednávku ke zpochybnění závěrů konzilia, rozhovor objednala hradní kancelář, důsledně to nacvičila, nahrávalo se to po kouskách a následoval velmi obratný střih.“
Po tomto vystoupení doporučuji odbornou pomoc právě paní Stehlíkové. Žije totiž evidentně ve svém vlastním světě, který s tím reálným ale nemá společného vůbec nic.
Objevily se četné hlasy, že Džamila Stehlíková by měla být coby lékařka popotahována, protože vypouštěla o Milošovi Zemanovi informace, podle kterých by se mohl jeho stav hodnotit slovy: „Nad hrobem.“ Přitom ho nevyšetřovala.
Již proto jsem si v předchozím textu dal záležet, abych ukázal angažování paní Stehlíkové v širším kontextu.
Z toho, co jsem uvedl, myslím jednoznačně vyplývá, že takovéto chování pokládám za silně neprofesionální.
Ale není zdaleka sama.
Tomáš Halík se pobouřeně a dotčeně ohrazoval, že údajně M. Zemanovi smrt nepřál – a ten si vše vymyslil.
Mohl by mi tento kněz vysvětlit, jak myslil větu: „Mám pocit, že Zeman už zesnul, ale jeho okolí mu to ještě neřeklo“? To se snad modlil za jeho zdraví?
Platí tu to samé, co pro paní Stehlíkovou. Kněz, který veřejně šíří nenávist, není kněz hodný následování.
Navíc připomenu Halíkův výrok před druhou prezidentskou volbou v roce 2017: „Dát hlas pro Zemana bych považoval za těžké morální provinění proti zájmům naší země. Ten člověk z mnoha důvodů – od morálních po zdravotní – je naprosto nezpůsobilý vykonávat funkci prezidenta republiky.“
Toto pokládám za něco naprosto odporného až zrůdného. Jde o snahu zastrašit a vydírat voliče, že když budou volit svobodně, ale jinak, než chce pan Halík, propadnou Peklu. V tom případě panu Halíkovi vzkazuji, že raději budu v „Pekle“, než ve státě, kde by byl prezidentem Tomáš Halík – a kde o zdravotní způsobilosti občanů rozhoduje paní Stehlíková a její „křišťálová koule“.
„Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením? Co vede k tomu, že se z doktora Jekylla stává Mr. Hyde? Je to snaha překonat vlastní frustraci vytěsněním té menšiny, ať jakékoli, ze společnosti, a v tomto smyslu holokaust začíná první lavičkou v parku, na kterou si nesmí sednout Žid. A plynová komora je teprve dovršením, nikoliv začátkem tohoto holokaustu. A my se musíme ptát, zda je možná dokonce ještě ve větších rozměrech recidiva, která tentokrát nezahrne šest milionů Židů, ale zahrne příslušníky celé řady vyznání, ateisty, a dokonce i muslimy.“
Máte pocit, že si tato slova nevybavujete? Není se, co divit. Mediálně byla nahrazena zkratkou „Hitler je gentleman“. Na M. Zemana se snesla silná mediální kritika, že ocitoval nesprávný článek – ale málokdo se již zabýval obsahem Peroutkových statí z konce třicátých let dvacátého století.
F. Peroutka v Přítomnosti z 9. 11. 1938 v článku Úvaha o stranách doslova píše: „Naše dosavadní demokracie byla systémem pro doby klidu a blahobytu, kdy se bralo z plného a kdy chyby nebo otálení neměly osudných následků. Tato šťastná situace minula a ať se nám to líbí nebo nelíbí, jsme nuceni zavést systém tužší.“ Zmíněný citát by šel parafrázovat pomocí metafor, že když už nejde zpívat s anděly, jsme nuceni výt s vlky.
V jiném svém článku v Přítomnosti, v Dynamickém životě z 26. 4. 1939 na počest Hitlerových narozenin, Peroutka píše: „Adolf Hitler mluví jako Němec, myslí jako Němec a jedná jako Němec. Nebylo by většího, a pro toho, kdo se mu oddá, osudnějšího omylu, než domnívat se, že se pohybuje jedinec tam, kde ve skutečnosti se pohybuje vůle celého národa…“ Jistě, doba byla vypjatá – ale také mnozí spisovatelé již do novin nepsali – a celá řada jich žila v nucené emigraci. Mnoho lidí, zvláště z řad německých komunistů a sociálních demokratů, poznávalo, co jsou to tábory na smrt. Nebylo by od věci znát například názor L. Feuchtwangera na výše citované řádky. Nebo dokonce na řádky z dalšího Peroutkova článku, tentokrát datovaného k 22. 2. 1939 (Židé, Češi a Němci): „Musím učinit jedno přiznání: nemám žádného talentu k antisemitismu, ale při pohledu na bývalou německou literaturu několikrát jsem si pomyslil, že by ve mně mohlo vzniknout pokušení kulturního antisemitismu, kdyby, podobně jako tam, málo asimilovaní židé se zmocnili ducha naší literatury a našich novin a kdyby svými způsoby a svým myšlením zastírali naše způsoby vlastní a přehlušovali ráz myšlení našeho.“
Pokud někdo namítá, že není možné šťourat se ve článku, který přispěl k Peroutkově zatčení, znemožňuje oprávněnou debatu. Řekněme si zde jedno. Je zcela irelevantní, jaké měl kdo rodiče, jakého si vzal partnera či do jaké rodiny se provdaly či přiženily jeho děti. Někdo může mít židovského dědečka, a sám může být antisemitou, a naopak. Za každého z nás mluví především naše činy.
Na jakoukoli dobu bychom se měli dívat zejména v souvislostech. Měli bychom být schopni určit, čím byl kdo ovlivněn, o co usiloval, jaké cesty k prosazení svých idejí hledal. Jakmile si vytvoříme tabu, že ten byl „bílý“, zatímco tamten „černý“, uvězníme se v dogmatech, která nám škodí. Proto svého času Masaryk vystoupil s tím, že rukopisy Královédvorský a Zelenohorský nejsou pravé.
Zeman pak byl řadou lidí označen za „soudem uznaného lháře“, což ovšem není pravda. Soud konstatoval, že F. Peroutka skutečně selhal – jen se holt nepodařilo nalézt článek s titulem Hitler je gentleman. To je ale vzhledem k meritu věci okrajová záležitost.
M. Zeman varoval před genocidou a před selháním tzv. elit. Místo tohoto poselství se však média většinou zaměřila na jeho dehonestaci.
Když následně Tomáš Halík tvrdil, že k němu Miloš Zeman přistupoval jako k Peroutkovi, měl pravdu: V obou případech totiž obsah Zemanových slov sedí. Peroutka skutečně na konci třicátých let dvacátého století prokazatelně selhal – a Tomáš Halík se k prezidentovi republiky zachoval způsobem, který by měl být s postoji katolické církve neslučitelný.
Za nepřijatelné a proti všem etickým kodexům považuji zveřejňování fakty nepodložených mýtů, které vznikají toliko na základě chorého fanatismu. Jako příklad zde uvedu článek Štěpána Maláta pro Forum24 z 12. června 2020: „Z tragické smrti Jaroslava Kubery by si měl Miloš Vystrčil vzít několik ponaučení. Například nepovídat si mezi čtyřma očima s čínským velvyslancem a nechodit na oběd k prezidentu Zemanovi.“ Toto by podle mě mělo být na žalobu, neboť autor tohoto paskvilu bez důkazů viní hlavu státu z travičství.
Jistá Veronika Kučíková v témže Foru24 zcela vážně 25. 10. publikovala stať, v níž bez uzardění píše: „Vidím pavouky, jak lezou po stěně a jak jim padají nohy. Vidíte to taky?“ řekl v jednu chvíli prezident Miloš Zeman, když byl právě v alkoholovém deliriu.“
Potřebujete názornější důkaz šíření hoaxů?
A to si vezměte, že Forum24 je hlavním médiem, které tlačilo koalici Spolu k vítězství v parlamentních volbách v roce 2021.
Nezapomínejme, že Pavel Novotný není zdaleka první morální zrůda, která v politickém boji zneužila rakovinu (Neváhal v rámci verbálního útoku na Kateřinu Konečnou zmínit s rakovinou statečně bojující Aničku Slováčkovou, a odepsat ji). V listopadu 2017 se Svatopluk Bartík neštítil zveřejnit status, že Miloš Zeman má rakovinu – a že mu zbývá sedm měsíců života. Lhal, aby Zemana politicky poškodil. Dostal směšně nízkou pokutu (pouhých čtvrt milionu korun). Jak by asi média zacházela s člověkem, který by něco podobného vypustil na adresu Petra Pavla? Takový „dezolát“ by již jistě „bručel“ hned vedle Tomáše Čermáka. Džamila Stehlíková zase pro změnu odepisovala Miloše Zemana v říjnu 2021, kdy byl vážně nemocný – a s jasnozřivostí hodnou Bartíka mu prorokovala brzký konec. Individua jako Stehlíková, Bartík či Novotný by měla být jednou provždy znemožněna – a neměla by mít možnost cokoli veřejně komentovat. Tito lidé totiž vlastně přestali být lidmi – staly se z nich fanatické zrůdy, které pro likvidaci svého názorového odpůrce učiní cokoli.
Na jedné straně Miroslav Ševčík nesmí být děkanem, že si dovolí demonstrovat proti Fialově kabinetu, na straně druhé Džamila Stehlíková na základě pohledu na televizi stanovuje zdravotní stav prezidenta republiky, a je glorifikována.
Někteří lidé výrok soudu oslavují. To mi ovšem přijde velice krátkozraké a nebezpečně. Nejedná se totiž výhradně o to, že se svých práv nedovolal bývalý prezident republiky, Miloš Zeman. Značná část naší společnosti tento výrok může vztahovat na sebe – a utvrdí ji v tom, že občané „s nesprávnými názory“ stojící na druhé straně barikády jsou de facto bezprávnými. Ti, kteří dnes jásají, nechápou, že již zítra se to může otočit proti nim. Jde o velmi nebezpečný precedens, který zpochybňuje jeden ze základních kamenů demokracie – a to ten, že před soudem jsme si všichni rovni.

Následující verše jsou alegorické a jakákoli podobnost s konkrétními osobami je čistě náhodná.

Ježibaba s koulí

Jednou vracela se v dešti
stará ježibaba
s tím, že hlava přímo třeští,
kýchá – a je slabá.
Bylo jí to ale jedno
ve chvíli, kdy poulí
oči, které věkem šednou,
na velikou kouli.

„Ukážu ti“, zlobně sykla,
„ty náš hrozný králi.
Na vyhnanství nejsem zvyklá.
Dřív mě k dvoru brali.
Teď se těšíš značné přízni,
počkej na má kouzla.
Ať tvé tělo supi trýzní.“
Vtom jí noha sklouzla.

Jak dosedla na kopřivy,
strašně sprostě klela.
„Mé čáry tvá slova zkřiví,
duši vyrvou z těla.
Všichni ti, jimž ukradená
je tvá existence,
budou svorně křičet: Změna,
a chystat ti věnce.

Očaruji jejich smysly,
mysl, city, vjemy.
Ať jen, co já chci, si myslí.
A ty? Budeš němý.
Proměním tě bez prodlení
v odporného švába.
Že jsi moudrý? Lid však není.
Tvá šance je chabá.

Za pravdu tě nazvou lhářem,
za hrdinství sketou.
Označí tě za hrobaře:
Plivnou. Takto je to.“
Baba vzteky sotva dýchá,
vztekem zalyká se.
Ať je vidět její pýcha
v celé zrůdné kráse.

Nechlubí se tím, že slouží
u černokněžníka:
Žije jako žabák v louži,
co má říct, jí říká.
Ta se opakovat snaží
vše, co jí kdo zadá.
Těm, kdo mluví o blamáži,
ukazuje záda.

V jednom babizna se mýlí:
Lid za králem stojí,
Neboť král je na něj milý
a hájí ho v boji.
Baba do své koule civí,
co je krásně lesklá.
Křišťálová umí divy,
ta její je ze skla.

Prahla vidět to, jak strádá,
kouli rukou hladí.
Většina má krále ráda,
v menšině jsou hadi.
Ježibaba do skla ale
zírá, jak se bojí,
že na místo tváře krále,
spatří v něm tu svoji…

Namluveno: muamarek.cz/files/mp3/jezibaba-s-kouli.mp3