Na co bychom měli být připraveni…

Než kdokoli z občanů oprávněných volit do Poslanecké sněmovny ČR dá svůj hlas kterémukoli politickému subjektu, nebylo by od věci sepsat si hlavní body, co je pro něho prioritou od budoucí vlády.

Volba žlabu

Toto nemusí řešit pouze ti, kdo vědí, že jejich blahobyt je spojen se stávající vládou, respektive se zájmy těch, jimž tento kabinet slouží.
Podíl těchto lidí ve společnosti nelze podceňovat, na druhou stranu se ani náhodou nejedná o většinu.
My ostatní bychom si výše uvedenou otázku položit měli.

Važme si míru, aneb Pilíř existenční…

Co se mě týče, zcela zásadním je pro mě téma míru. Život v prostředí, kde je podporována válečná eskalace, pro mě není životem. Proto jsem také napsal sonet, a později hudební text, nazvaný Pro lásku boží.
Nepřeji si zde vládu, která mě bude přesvědčovat, že jsme ve válce, když s nikým neválčíme. Vládu, která bude uvažovat o vysílání vojáků do cizího konfliktu, místo aby napnula všechny své diplomatické síly k jeho ukončení. Vládu, která bude vydávat finanční prostředky na podporu války na úkor našeho sociálního systému, zdravotnictví či průmyslu.
Ve společnosti, kde je diskuse nadřazena nad tabu, by se především řešila otázka, co vlastně znamená obrat „podporovat Ukrajinu“. Osobně se domnívám, že zájmem Ukrajinců je především právo na život – a neztratit úplně vše. Bohužel byla zvolena strategie „bojovat až do hořkého konce“, která Ukrajincům příliš naděje nedává – vlastně žádnou. Byly zde přitom výzvy – za všechny uvedu Mír a spravedlnost z ledna 2023, které apelovaly na diplomatické řešení konfliktu. Fialův kabinet byl silně proti. Na to nezapomínejme.
Tento první pomyslný pilíř bych nazval existenčním. Válka je s lidskou existencí v příkrém rozporu.
Abyste mohli existovat, potřebujete kromě práva na život i hmotné zabezpečení. Z toho plyne, že budu volit toho, kdo zamezí výrazným sociálním otřesům ve společnosti a bude hájit zájmy českého průmyslu a zemědělství.

Nebuďme stádem, aneb Pilíř autonomní…

Druhý pilíř spatřuji v míře svobody každého z nás a v diskusi. Bez diskuse není demokracie, neboť právě dialog, výměna argumentů, je jejím základním stavebním kamenem.
Proto budu volit toho, kdo necenzuruje, neuzurpuje si právo stanovovat, co je dezinformace, a toho, kdo k výkladu pravdy nepotřebuje strategické komunikátory z řad armády, kde se, jak známo, poslouchá a nediskutuje.
Svobodná společnost se vyznačuje médii, která neagitují, ale informují, a školstvím, které neindoktrinuje, ale vzdělává.
Tento druhý pilíř označím jako autonomní. Umožňuje jedinci samostatně myslet, vzdělávat se, umožňuje mu přístup ke všem relevantním informacím, a neperzekuuje ho, když o tyto cíle usiluje.

Ne dvojím metrům, aneb Pilíř stabilizační…

Posledním pilířem je pro mě rovnost před zákonem, tedy další atribut demokracie. Budu volit toho, kdo nedělí občany na různé kvalitativně nesouměřitelné kategorie, kdy jedni jsou zvýhodňováni před jinými.
Nelze vymáhat jakékoli pravidlo či jakýkoli zákon, pokud jejich aplikace není univerzální. Jakmile jsou u čehokoli nastaveny dvojí metry, je zaděláno na podhoubí křivdy, frustrace a nenávisti.

Vzdělanost a informovanost versus indoktrinace a propaganda

Jsem dlouhodobým zastáncem nástrojů přímé demokracie. V souvislosti s ní jsem v minulosti opakovaně upozorňoval, že tyto nástroje mohou být občanům prospěšné jen za určitých podmínek. Ty jsou v zásadě dvojí: Abyste si na cokoli mohli vytvořit skutečně svůj vlastní názor, potřebujete mít k dané problematice dostatečné vědomosti a relevantní informace. Jinými slovy, obecné referendum nebude občanům ku prospěchu, budou-li pod vlivem manipulativních médií a indoktrinačního školství. Stačí si vzpomenout, jak problematiku referenda zneužili Piráti či politici z Věcí veřejných.
Čímž se dostávám zpět k pilíři, jejž jsem nazval autonomním.

Je třeba analyzovat…

Více než možnosti hlasování v referendu o členství v NATO či EU uvítám, bude-li daný politický subjekt připraven na konkrétní praktické kroky, pokud se tyto organizace v brzké budoucnosti rozpadnou či jestliže zaniknou. Takové scénáře by vzhledem k mezinárodnímu dění měly být na stole (podpora války na Ukrajině, podpora Green Dealu a imigrace, zadlužení, destrukce průmyslu včetně automobilového). Je třeba být na ně připraven a mít v záloze alternativu.
Spolek Svatopluk v tomto ohledu dlouhodobě varuje před závislostí na některé z velmocí, ať USA, Rusku nebo Číně, a volá po vytvoření silného subjektu na půdorysu V4, kam by se připojily i další státy, například Rakousko. Takovýto subjekt by byl i pro velmoci respektovatelným hráčem, s nímž je třeba počítat, a který dokáže účinně hájit své ekonomické i bezpečnostní zájmy.
Je ovšem zřejmé, že toto je možné jen tehdy, budeme-li mít schopnou diplomacii, a ne to, co z ní učinil bakalář Lipavský.

Než bude pozdě…

Připravenost pak od politiků žádám rovněž v oblasti ekonomické. Před hrozbou zavírání automobilových závodů a masového propouštění nelze zavírat oči, a pokud k němu dochází, je to pro celou společnost nebezpečné. Zodpovědný politik by měl počítat s možností odchodu nadnárodních korporací ze země, a měl by mít přichystané náhradní řešení.

Oblasti prioritní

Osobně počítám s tím, že do září 2025 se svět ještě výrazně a zásadně promění.
V této chvíli je však třeba vycházet z předpokladu, že dominantní bude po volbách ANO, a bude-li potřebovat koaličního partnera, dovolí mu obsadit tak tři čtyři resorty. Důležitější však bude, aby potenciální koaliční partner nebyl jen ozdobou do počtu, ale aby mohl naplňovat svou vizi.
Pokládám za podstatné, aby tento partner mohl rozvinout svou představu ekonomické diplomacie. Jako jedno z klíčových křesel tak vnímám post ministra zahraničních věcí.
Chceme-li zabránit trendu indoktrinace, měla by alternativa přijít s koncepcí vzdělávání a usilovat o resort školství.
Do třetice bychom se měli bavit o garanci rovnosti před zákonem a o resortu spravedlnosti.
Kdyby bylo ve hře ještě čtvrté ministerstvo, mělo by nesporně jít o resort průmyslu a obchodu či zemědělství.
Andrej Babiš ani nyní nemá potenciál na sestavení jednobarevné vlády – a lze očekávat, že čím dále se dějinné události posunou, tím nižší tento potenciál bude. Rovněž by mělo být zřejmé, že ten, kdo volá po striktní „pravicové politice“ (Motoristé, Petr Macinka), nepředstavuje ani omylem systémovou alternativu, ale maximálně alternativu k ODS.
Jestli jsme měli možnost něco 4 roky pozorovat, potom skutečnost, jak vypadá vláda bez jakékoli levicové účasti. Ihned jsme zaznamenali tlak na základní sociální práva nás všech – a jejich významnou redukci. Nejde zdaleka pouze o výpověď bez udání důvodu, ale rovněž takzvanou důchodovou reformu či zdražování dálničních známek, o anti-populační politice ani nemluvě. Jediným levicovým subjektem se šancí na zvolení do Sněmovny je hnutí Stačilo!

Bez ruské rulety…

Toto je v kostce recept, jak budu já osobně při své volbě uvažovat a rozhodovat.
Tím i vysvětluji, proč jsou pro mě ve všech ohledech strany vládní pětikoalice nevolitelné. Mimo jiné totiž vůbec nepočítají s reálnými scénáři vývoje, a společnost na ně nepřipravují.
V žádném případě tak nechci být závislý na někom, kdo obrazně řečeno hraje ruskou ruletu, a navíc se přitom bije v prsa, jak je „prozápadní“.

Následující verše věnuji všem, kdo odmítají srovnat svůj krok a svůj jazyk s davem poslušných – a vyjadřuji jim svou vděčnost.

Pocta Villonovi

Jen krákot havranů se vznáší nad ruinami,
zdivo je zbořené a dřevo na popel.
Bard se nám snažil říct, ať nejsme nikdy sami.
Bard, opět uvězněn, svou tklivou píseň pěl.

Až slzy tekly mu, když vyřkl svoje slova,
a jeho plnovous byl smutkem rozechvěn.
Kam půjde, chápal již. I že se těžko schová.
Tak rád by ještě hrál – tak rád by z těsných stěn.

Vždy věděl trochu víc – a to se nepromíjí.
Jde zemí spálenou – v něm oheň hoří dál.
Múzy spí v okovech, když zbabělci jsou v říji,
a kdy ryk přehluší, co mudrc povídal.

V něm ještě plane žár – když jiní zhasínali,
v bezduchých nástrojích se neprojeví cit.
Svět spíše vojska chce – a prázdné kardinály,
to jenom básníků je na něm deficit.

Čím více toho znal, tím trpěl víc. Však tiše.
Přesto se usmíval, když pro něj přišli si.
„Mě chrání znalost má – to nechcete však slyšet,
tam totiž nazí jste i s těmi kyrysy.“

Jen krákot havranů se vznáší nad mršinou.
Bard hledí do dálky – na jednu ze všech cest.
Své dráby popíchl, že se prý příliš šinou:
On v sobě jasno měl, co že chce nepřenést.

Namluveno: http://muamarek.cz/files/mp3/pocta-villonovi.mp3
Než půjdeme volit, řekněme si též, jaké hodnoty jsou pro nás nejcennější – a konfrontujme současné „hodnoty na papíře“ s realitou všedního dne. V básni „Na konci stránek“ píši o nezměrném pokrytectví, o falši, o pohodlnosti nepřemýšlet a nechat se táhnout „jediným správným postojem“. Taková cesta je však zhoubnou pro celý organismus.

Na konci stránek…

Na stole leží nepřečtená kniha,
je vcelku tlustá, spousta kapitol:
Houf malých písmen na stránce se míhá,
na první straně chtějí zapít bol.

Otočit stačí zaprášené desky,
příběh se zjeví, tvrdý, syrový.
Na pýchu míří, také na poklesky,
o strachu rovněž mnoho vypoví.

O době prázdné jak děravá kapsa,
kdy výsměch šalby nějak vynikl.
Dav dvojích metrů nelze ani zapsat,
a to, co šlape, není bicykl.

Autor jen stěží dopsal, co chtěl říci.
Přišel si sám – a nikdy pochopen:
O bouři mluvil, také o vichřici
a že je všude příliš mnoho stěn.

Že je vše jako, všechno na povrchu,
a místo světa máme kulisy.
Hluboko klesli, kdo shlížejí svrchu,
odvahu nikdo ani nekřísí.

Zločiny nyní slouží za hodnoty.
Kdo v pravdu věří, tomu řeknou: LEŽ.
Hraje se silně – ale jenom pro ty,
kdo značnou faleš vyznávají též.

Svědomí nemá doba mletá v stroji,
lhostejnost zatím triumf slavila.
Největší špína za čistou se strojí,
na tuny je jí, nejen na kila.

Na stole leží rozevřená kniha,
a my jsme uvnitř součást sdělení.
Zas další stránku kdosi prsty zdvihá
s dotazem, zda se příběh nezmění…