Kde mohli soudruzi z NSR udělat chybu?

aneb Shootterhandovo proroctví z roku 2020

OLD SHOOTTERHAND pravil: „Tyvole, kdyby si soudruzi z NSR byli bývali přečetli Majn Kochbuch, tak by se jim to bylo bývalo nestalo!“

Na fejsbúku jsem uviděl screenshot článku o tom, že Němce čekají energetický stupně. Tyvole, pomyslel jsem si, to je přece přesně to, vo čem mluvil Old Shootterhand, když jsme sepisovali za c-vidu tu jeho knihu! Horečně jsem přemejšlel, v jaký to bylo kapitole. Jak jsme tam mluvili vo tom energetickým semaforu,… moment…, kde to jen bylo? Došel jsem ke knihovně, vytáhnul Majn Kochbuch, otevřel ji na straně s obsahem a projížděl názvy kapitol. Hm, hmmm…, možná tady: Elektrokokoti? Né, vole! Počkat…, to bude spíš asi tady – Gríndýl über Alles! Jo, tam to, myslím bylo. Nalistoval jsem stranu 120 a proskákal očima text. Jojo, je to tu: energetickej semafor. No fakt! Chvilku jsem na to civěl s otevřenou papulí a když jsem ji zavřel, vytáhnul jsem z kapsy mobil a vytočil Shootterhandovo číslo. Zvednul to okamžitě.

„Čus! Co je?“

„Tyvole, neviděl´s někde, že Němcům hrozí nedostatek elektriky a tudíž energetickej semafor na spotřebu?“

„Ne,“ odtušil Old Shootterhand. „Kde to píšou?“

„No všude, tyvole! Sou toho plný internety,“ informoval jsem ho. „A já čumim jako péro z gauče, že sme vo tom spolu psali do Kochbuchu už v roce 2020.“

„No…“ vece Old Shootterhand. „A co s tím teď jako chceš dělat?“

„No, nic,“ já na to, „ale, tyvole, seš snad jasnovidec nebo co?“

„Ále, hovno!“ nesouhlasil Old Shootterhand. „Na to, tyvole, nemusíš bejt kněžna Libuše ani Ajnštajn, aby ti nebylo s trochou selskýho rozumu jasný, kam se to celý zelený magoření sune a co z toho bude. A to sme ještě v roce 2020 netušili, že si ty blbí skopčáci dobrovolně zavřou atomový elektrárny, že vyletí do vzduchu Nordstream a že se demokraticky a dobrovolně odstřihneme od levnejch ruskejch uhlovodíků.“

„To ne, teda,“ souhlasil jsem.

„Mimochodem, šetření proudem za války, to už je u Němců takový zvyk, jak by řek ´ Větva, totiž Šnejdárek. I za Adolfa museli šetřit proudem. A stejně tak je mi teď jasný, že dřív či pozdějc nás čeká nějakej přídělovej systém na žrádlo a asi i voblečení.“

„Myslíš, jako byl po válce?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě. Vždyť taky brzy bude po válce.“

„Nojo, vlastně,“ uvědomil jsem si.

„Ale to nebude přídělovej systém na lístky jako tenkrát. Víš, že historie se sice furt vopakuje, ale měněj se civilizační kulisy. V rámci dnešní digitalizace společnosti bude přídělovej systém nejspíš na platební kartě nebo v mobilu – žádná mědirytina na cedulce u dveří do bytu, jak to bylo v Majorovi Zemanovi. Spíš v rámci nějaký elektronický formy společenskýho kreditu. A politicky, tedy píárově, to taky nebude přídělovej systém kvůli zdevastovanýmu průmyslu a nedostatku z důvodu dobrovolnejch sankcí, který ovšem dopadaj víc na nás, než na toho, proti komu jsou namířený. Ale bude to zase převlečený do keců o vomezování spotřeby, záchraně planety, snížení uhlíkový stopy a možná i starostí osvícenejch elit o tvoje dobro. Aby si se nepřecpával masem a čokoládou, žral brouky a trávu a byl hubenej, zdravej a šťastnej. Samozřejmě podle nejnovějších vědeckejch a lékařskejch výzkumů. Kapišto?“

„Tyvole,“ povídám užasle, „ta kniha je furt pekelně aktuální a platná, ne-li čím dál aktuálnější a platnější.“

„Pamatuješ, co nám tenkrát napsal Větva, když si to přečet´? Že se k ní budeme muset vracet…“

„A měl recht,“ povídám.

„Jasně, protože jsme ji psali sub speciae aeternitatis, vole. Z hlediska věčnosti a s co možná největším nadhledem a vodstupem. Nejsou to novinový články nebo blogy na jedno použití. Pámbu ved´ naše myšlenky a slova.“

„Jojo, vzpomínám si. To máš pravdu, vo tom jsi taky furt mluvil,“ souhlasil jsem. „Vo tom hledisku věčnosti.“

„Eště něco?“ zeptal se. „Mám tady zrovna něco rozdělanýho, tak se mi nehodí se moc dlouho vykecávat.“

„Ne, jen jsem ti chtěl říct tohle,“ opáčil jsem, „…jako žes to předpověděl. Prostě jsem tě chtěl vlastně pochválit, vole!“

Old Shootterhand se zachechtal. „A sebe taky, viď?“

„…no, když to neudělá nikdo jinej, tak musíme sami, ne?“ zareagoval jsem promptně.

„Tyvole, ostřikovače ostřikují a stěrače stírají! To mi přece nemusíš hlásit, to vidím sám!“

„No tak sorry, že se starám,“ řekl jsem dotčeně.

„…se neposer, vole!“

 „Di do prdele, ty debile!“ odpálil jsem ho.

Old Shootterhand se uchechtnul: „Oukej, jdu. Tak zatím čus!“ rozloučil se.

„Čus!“ zopakoval jsem a Old Shootterhand zavěsil.

Pojďme si zde nyní připomenout první část kapitoly „Gríndýl über Alles“ ze Shootterhandovy knihy Majn Kochbuch napsané v letech 2019-2020, která poprvé vyšla v roce 2021.

(lingvistická poznámka: pro všechny kritiky a „znalce“ češtiny, které by snad popudilo měkké -i- po -r- ve slově gríndýl připomínáme výjimky pravopisu i/y po tvrdých souhláskách v psaní cizích slov: hipster, chirurgie, mikina, kino, triko, kriket, kritika, trimestr, trikolora, tripod apod.)

GRÍNDÝL ÜBER ALLES!

OLD SHOOTTERHAND pravil: Tyvole, jestli tohle fakt prosaděj, tak Karel Gott mit uns!

Seděli jsme se Shootterhandem v hospodě a čekali, až dorazí Pepa. A protože už jsme v sobě měli několik piv, pokračovali jsme v našem ekomudrování.

„Hele, co říkáš na ten gríndýl?“ zeptal se mě Shootterhand.

Zamyslel jsem se a parafrázoval slavnej výrok Neila Armstronga: „No, bude to malý krůček pro lidstvo, ale velkej skok pro Evropu.“

„Jen aby to nebyl velkej skok pro Čínu,“ ucedil sarkasticky Shootterhand. „Podle mě, tyvole, to ještě bude pěkná sranda…“

„Myslíš?“ opáčil jsem.

„Jo, ale asi jen pro nás, smějící se bestie,“ nedal se Shootterhand. „Jestli se to vážně povede zavést, budeme v určitý formě společensky zpátky v tom, v čem jsme byli před rokem 1989. Jen se obávám, že ekonomicky ještě hůř. Nic nebude. Nebude maso, nebudou vložky nebo hajzlpapír a hlavně – nebude elektrika, teda bude nejspíš pekelně drahá, ale média budou přesto určitě dál vesele psát o úspěších ,sovětských kombajnérů na celinách´, totiž o úspěchu gríndýlu, o kolik jsme snížili emise CO2…“

„A ráno by mohli v rádiu místo hlášení o tlaku a okluzní frontě v jednotlivejch městech, jak si z toho dělali srandu Cimrmani, vysílat hlášení o stavu elektrickýho proudu,“ napadlo mě.

„Jo, to je výborný!“ přitakal nadšeně Old Shootterhand. „Úplně to slyšim. Praha 80 % – nedobíjejte elektromobily, Mělník 88 % – OK, Ústí nad Labem 68 % – neluxujte, nežehlete a nedobíjejte elektromobily atd.,“ rozpřádal pobaveně moji představu.

„Já bych to spíš viděl na nějakou zástupnou formu, ty procenta jsou moc konkrétní,“ nesouhlasil jsem.

„Něco, jako jsou energetický štítky na elektrospotřebičích nebo jako byl ten semafor k pandemii,“ navrhoval Old Shootterhand.

„Jo, to je vono!“ zvolal jsem. „Energetickej semafor! Prostě se určej barevný stupně a lidi se budou muset naučit, co která znamená. Zelená – oukej, můžeš všechno, oranžová – zákaz používání malejch spotřebičů nad 1000 W, žlutá – nesměj se dobíjet elektroauta, a červená průser, nefoukalo a nesvítilo, zpátky na stromy!“

Old Shootterhand se zachechtal. „Tyvole, to je fakt dobrý, to mě baví!“

„Možná, že by se to přes den i mohlo měnit. Třeba by se vymyslela appka do chytrejch mobilů a hodinek a chodila by ti tam každou hodinu aktualizace, aby sis třeba nezapnul rychlovarnou konev a nezpůsobil v ulici blackout,“ rozpřádal jsem.

„Ježkovy voči,“ křižoval se Old Shootterhand. „To radši ne, jak by to nechal vyvíjet stát, dopadlo by to jako vždycky s jejich IT projektama. Vznikla by v rozpočtu ďoura na několik desítek, ne-li stovek milionů a pak by to stejně nefungovalo,“ smál se.

Dloubnul jsem do Shootterhanda loktem. Jak se rozjel a zvyšoval pořád hlas, celá hospoda nás začala sledovat.

„Pamatuješ na uhelný prázdniny?“ zeptal se Old Shootterhand.

„Ty v devětasedmdesátým nebo ty v pětaosmdesátým?“ zeptal jsem se. „A kam tím směřuješ? Jakože fosilní paliva taky nejsou spolehlivý. Třeba když zamrzne uhlí, jak to bylo tenkrát?“

„To je fuk, ale tak mě napadlo, že se teď budou možná vyhlašovat prázdniny sluneční nebo větrný,“ glosoval Old Shootterhand. Zachechtali jsme se.

„Nazdar, chlapci,“ ke stolu právě dorazil Pepa. „Máte štěstí, že jdu právě kolem. Co řešíte?“

„Gríndýl,“ povídám. Pepa zakoulel očima, ale už před ním stálo pivo, tak se zhluboka napil.

„Ale teď vážně,“ nedal si přetrhnout niť myšlenek Old Shootterhand, „pamatujete, jak jsme jednou mluvili o tom „přezbrojování“ kvůli novýmu kšeftu na stejný věci – třeba z elpíček na CD a zase zpátky?“

„Jasně, že pamatuju,“ odvětil jsem.

„Tak já vidím Gríndýl úplně stejně – jde zas o přezbrojení. Tentokrát ne pod záminkou lepšího zvuku, jako to bylo u CD, ale ekologie, zelený energie a udržitelnosti.“

„Jasně, ekologická udržitelnost jako s těma peletkama nebo papírovejma taškama v hypermarketech,“ zažertoval Pepa.

Old Shootterhand souhlasně pokejval hlavou a pokračoval: „No, a tady máme super přezbrojení. Víš, jaký v tom jsou prachy? A to na to ještě dostanou dotace, který ale EU vypůjčí a který mi budeme muset zaplatit. Takže sleduj, jak je to nádhernej kšeft – budeme splácet ty půjčky na dotace, zaplatíme za zelenou energii, která bude nepochybně dražší – vzpomeň naše solární barony – a jestli bude muset stát udělat nějaký příspěvky na energii pro sociálně slabší, tak to máme třetí várku peněz, která půjde z našich daní. Tři kšefty v jednom. Geniální!“ dodal sarkasticky.

„Přitom ekologická náročnost výroby a likvidace těch baterií a listů vrtulí je nabíledni…

Takže o skutečnou ekologii fakt nejde,“ řekl Pepa.

„Ne, jde jen o to, aby se uměle udělal megakšeft.“

„Nejlepší kšeft je vždycky válka a obnova po válce,“ povídá temně Pepa. „Na válce vydělaj zbrojovky a na obnově stavební firmy.“

„A na všem dohromady banky,“ dodal Old Shootterhand.

„Zbrojovky ale přece dělaj pro armádu a armádu říděj politici, ne?“ oponoval mu Pepa.

„Hovnajs!“ odpálil ho Shootterhand. „Zbrojovky maj takový prachy, že si kupujou politiky.“

„Tak tohle je v přeneseným slova smyslu válka. Ekologická válka proti neviditelnýmu nepříteli – CO2,“ usoudil jsem. „Jen místo bombardování nepřítele – uhelnejch elektráren – letadlama, se vybombardujou směrnicema a emisníma povolenkama, což ve finále vyjde na stejno – nebudou vyrábět proud. Pročež proud, co?“

„Nebude,“ zasmečoval Old Shootterhand.

„Takže současnejma zbrojovkama jsou producenti energií, ne?“ napadlo mě.

Shootterhand na mě kouknul a zjevně mu šrotovalo v kebuli. Pak přikývnul a napil se.

„Chlapi, já jsem pro atom!“ prohlásil rezolutně Pepa.

„Jasná věc,“ podpořil jsem ho. „Bez atomu nebudou pulsní motory ani hyperrychlost,“

A pozvedl jsem svůj půllitr. „Beam me up, Sco…!“

Poslední slabika ale zanikla v řevu. Někdo pustil televizi, kde zrovna dávali hokej…

(Majn Kochbuch, str. 120-122)

……………………………………….

Upozornění: Účelem Shootterhandových úvah není nalézt nějakou absolutní pravdu či jasný řešení. Old Shootterhand je kokot, kterej chce svýma – někdy i značně potřeštěnýma – úvahama vyvolat další otázky a vyprovokovat vás k hledání vlastních odpovědí.

Chcete vědět víc? Přečtěte si knihu Majn Kochbuch.

Chcete vědět víc?

Knihu koupíte zde:

https://shop.tichadohoda.cz/majn-kochbuch/