Nakladatelství Slovart Praha 2023, ISBN 978-80-276-0579-8, 408 stran.
János Zolcer je spisovatel a novinář středoevropského ražení. Jeho životní příběh je spjat s více zeměmi střední Evropy. Narodil se 1956 jako Maďar na Slovensku v rámci Československa v Balogu nad Ipľom. V roce 1986 emigroval a usadil se v Bavorsku, kde se stal televizním producentem společnosti Zolcer TV zaměřené na reportáže a dokumenty. Vytkl si smělý cíl – dokumentární cyklus s významnými osobnostmi, které stály u radikální změny světové politiky 1889-90, od amerického prezidenta George Bushe staršího, německého kancléře Helmuta Kohla, německého ministra zahraničí Hans-Ditricha Genschera i papeže Jana Pavla II. Provázet dokumentem pak měl jediný prezident Sovětského svazu Michail Sergejevič Gorbačov.
Zolcer využil společné známosti s jiným emigrantem Josefem von Ferenczym, který uprchl z Budapešti po nezdařeném maďarském povstání v roce 1956 a vybudoval v Německu mediální impérium. Ten jej roku 2000 zkontaktoval s Hans-Ditrichem Genscherem a ten rychle zprostředkoval schůzku s Gorbačovem ve Vídni. Výsledkem byl nejen televizní dokument, ale společné setkání s řadou významných lidí (Kohlem, Genscherem, papežem, jihoamerickým prezidentem Nelsonem Mandelou, polským prezidentem Lechem Walesou i s umělci Paulem McCartneym, Alainem Delonem a dalšími, s. 35-36). Gorbačovovo jméno otevíralo dveře.
Zolcerovi se jeho sen vyplnil a navíc vzniklo více než dvacetileté přátelství mezi ním a Gorbačovem, které ukončila až Gorbačovova smrt 30. 8. 2022. Naposledy se viděli v roce 2019 v Moskvě (s. 77). Přátelství se zhmotnilo do knihy Tajemství Michaila Gorbačova. Zolcer při psaní o událostech s různými údaji otevřeně říká: „O každé události jsem slyšel a četl různé názory. Často protichůdné. Rozhodl jsem se však, že v knize přijmu jako „pravdivé“ to, co mi vyprávěl sám Gorbačov nebo jiné kompetentní osoby“ (s. 310). Ovšem člověk znalý historie potvrdí, že Gorbačovova interpretce událostí se s pravdou snese. Kniha je nejen poučná, ale jde o cenný historický pramen, jak věci viděl Gorbačov.
János Zolcer zvolil pro formu své knihy čtivou formu 36 zastavení o různých etapách Gorbačovova života od dětství, původu jeho rodiny, přes studentská léta, seznámení s manželkou Raisou, postupu ve stranické hierarchii Komunistické strany Sovětského svazu až po výstup na post vůdce jedné ze dvou supervelmocí studené války. Jeho setkávání se západními politiky, s nichž někteří se stali jeho přáteli, až po pokus o puč proti němu v srpnu 1991, který sice byl neúspěšný, ale vedl k zániku Sovětského svazu. Kniha však pokračuje i touto další etapou, v níž se autor János Zolcer osobně s Gorbačovem spřátelil. Tato jednotlivá zastavení se z hlediska časové posloupnosti prolínají a někdy na sebe nenavazují. Takže úplně první zastavení je večer, kdy zemřel jeho předchůdce v pozici generálního tajemníka komunistické strany Černěnko a Gorbačov se měl stát jeho nástupcem, o čemž spravil svou manželku Raisu, k níž měl obzvlášť hluboký vztah, s názvem Michail a Raisa – srdíčko vryté do stromu. Gorbačov se i v závěrečné části vrací vzpomínkami do svého mládí. Niterně blízký vztah s Raisou se promítá celým Gorbačovovým životem a tedy i celou Zolcerovou knihou. Zastavení jsou řazena do tří velkých částí: 1. Zvědavý člověk, 2. Vítěz, 3. Nešťastný člověk.
Gorbačovův osud je úžasnou ukázkou, že i v Sovětském svazu mohl člověk prožít americký sen. Gorbačov – dítě z velmi chudých poměrů otce Rusa a matky Ukrajinky, započal život roku 1931 na severním Kavkazu v době hladomoru, kdy i členové jeho rodiny kvůli hladomoru zemřeli. Jeho dědové byli postižení v rámci stalinských represí. On však přežil a přežili i jeho rodiče. Jeho otec pracoval jako řidič kombajnu a traktoru, bojoval celou Velkou vlasteneckou válku na frontě a byl těžce zraněn při osvobozování Československa v bojích na východním Slovensku v Dargovském průsmyku, který Gorbačov navštívil v roce 1969. Dokonce bylo rodině doručeno oznámení o tom, že otec padl, omyl se vysvětlil až za několik dní (s. 373-374). Rodná vesnice Michaila byla obsazena v roce 1942 Němci a on se musel podílet na kopání německých zákopů. Gorbačova podle jeho vlastních slov motivovala touha změnit špatný systém, a když zjistil, „že to nejde zdola, zkusí to shora“ (s. 386).
Československo a konkrétně moravské Brno je přítomno i v zastavení 9. Gorbačovova návštěva v brněnské Zbrojovce, kam zavítal Gorbačov v rámci sovětské mládežnické delegace po okupaci v roce 1968 a byl postaven před situaci, že se k nim dělníci obraceli zády jako výraz protestu proti sovětské okupaci Československa. Gorbačov to zhodnotil slovy: „Tam jsem pochopil, že my, Sověti, něco děláme opravdu špatně!… Často se zamýšlím nad tím gestem, nad těmi obrácenými zády. Kolik odporu a nenávisti museli ti lidé pociťovat k Sovětskému svazu, když se tohle odvážili udělat? A jak velká je naše vina, vina Sovětského svazu, když se k tomu odhodlali“ (strana 111). János Zolcer také v této kapitole podrobně seznámil Gorbačova s osudem obce Slemence, která byla v roce 1946 rozdělena na československé Velké Slemence a sovětské-ukrajinské Malé Slemence (s. 112-117). Zolcer na osudu obce obývané převážně Maďary ukazuje jakýsi malý rozdělený Berlín. I zde byla obec rozdělena plotem a vzájemný styk rodin byl znemožněn, přestože Československo a Sovětský svaz byly součástí jednoho světového politického tábora. I pro československou historii znalého čtenáře jde o zajímavé upozornění, že sovětské Ukrajině nepřipadla po druhé světové válce jen bývalá Podkarpatská Rus, ale i některé obce ze Slovenska (Ašvaň, Batva, Čop, Galoč, Komárovce, Malé Slemence, Palaď, Palov, Rátovce, Surty, Šalamúnová, Téglás). Gorbačov to komentoval slovy: „O té vesnici jsem nevěděl a to, cos mi popsal, mě ohromilo. Slyšel jsem už spoustu příběhů ze sovětského života, ale tenhle mi opravdu ukazuje tehdejší realitu v novém světle. Díky tomu ještě lépe chápu, proč se k nám v Brně obrátili zády.“ (s. 117).
V knize je popsána řada známých události z Gorbačovova pohledu, ale řečeny i nové nebo méně známé informace. Takovou je i to, že za svého nástupce ve svém dopise Politickému výboru Komunistické straně Sovětského svazu označil Gorbačova generální tajemník Jurij Andropov v roce 1984. Tohoto dopisu se však po jeho smrti zmocnil Konstantin Černěnko, upravil jej a místo Gorbačovova jména dopsal své. Dopis pak přečetl členům Politického výboru, kteří jej jednomyslně zvolili (s. 143-145).
Zajímavá epizoda 27. Gorbačov a ochranka vypovídající o Gorbačově povaze je situace, kdy při návštěvě USA 8. 12. 1987 nechal zcela neplánovaně zastavit svou kolonu a dal se do řeči s přihlížejícími lidmi na chodníku. Způsobil tak zmatek u americké ochranky, která u amerických prezidentů na to není zvyklá, i povzdech hostitele Ronalda Reagana, který na něj čekal na místě přivítání v Bílém domě, jenž se nejprve strachoval o Gorbačovovu bezpečnost, ale pak to komentoval slovy: „No, ale mě tedy ještě nikdo čekat nenechal!“ (s. 318). Reagan to pak sovětské straně vrátil, kdy na návštěvě Moskvy 1988 při procházce zvolil jinou, než domluvenou stranu ulice Arbat (s. 318-319).
O nadějích, jaké Gorbačov vzbuzoval u lidu zemí sovětského bloku, vypovídá, že když byl i za jeho přispění donucen východoněmecký režim souhlasit s povolením odjezdu asi čtyř tisícovek východoněmeckých občanů hledajících ochranu na západoněmeckém velvyslanectví v Praze do západního Německa, vznikly ve východním Německu demonstrace, kde dav volal „Gorbi, pomoz nám!“ (s. 378). Západoněmecký ministr zahraničí a pozdější Gorbačovův přítel Hans-Dietrich Genscher to komentoval slovy: „Kdyby nepřišel Gorbačov, všechno by pokračovalo po staru.“ (s. 379, 384).
Po abdikaci Gorbačova 25. 12. 1991 se k němu jeho nástupce Boris Jelcin choval nepřátelský. Gorbačov mu nestál za to, aby si převzal jaderný kufřík a přenést jej musel ministr obrany Jevgenij Šapošnikov. Jelcin se s Gorbačovem již pak nesetkal. Z rozhodnutí hlav států Společenství nezávislých států bylo rozhodnuto, že Gorbačov bude na náklady Ruska vyplácen důchod, bude mít k dispozici automobil, dva ochránce a státní vilu v Moskvě, kterou užíval již jako člen Politického výboru. Z iniciativy Jelcina však byla za pár měsíců zavřena kancelář jeho nadace a Gorbačovovi byl odebrán pas. Teprve na nátlak zahraničních politiků mu byl pas vrácen, ale ruská velvyslanectví dostala pokyn, že jej nemají na zahraničních cestách podporovat a přijímat. Díky obrovské inflaci za Jelcina došlo k tomu, že v přepočtu Gorbačovův důchod činil v roce 1993 dva dolary. Situace se zlepšila po nástupu Putina, který sice ke Gorbačovovi měl chladný vztah, nikoliv však nepřátelský a nedělal schválnosti. Důchod pak činil asi 950 dolarů měsíčně (s. 327-331). Ovšem i nad touto částkou nevěřícně kroutil G. Bush starší, jehož měsíční důchod jako bývalého prezidenta USA činil 16 700 dolarů (s. 332-334).
Aktuální je zmínka Gorbačova, že sovětské vojenské výdaje byly odůvodňovány vytvářením obrazu zákeřného nepřítele – tehdy USA a Západu (s. 190). Mnohé napadne, jak jsou jeho slova aktuální dnes, ať již jsou obrovské zmarněné výdaje odůvodňováni bojem s covidem nebo zbrojní výdaje válečnou hrozbou. Strašení je účinná metoda k ovládnutí lidí.
V knize jsem narazil jen na drobné nepřesnosti. Zolcer na s. 76 uvádí: „Státy východní Evropy, které mohou Gorbačovovi děkovat za svobodu, zatím nepodnikly jediné děkovné gesto, neudělily mu na znamení vděčnosti ani jediné vyznamenání.“ (s. 76). To v případě České republiky neplatí, protože Gorbačovovi zásluhy roku 1999 ocenil nejvyšším státním vyznamenáním Řádem Bílého lva prezident Václav Havel, který s Gorbačovem osobně jednal ještě jako československý prezident. Zároveň udělil tento řád všem protagonistům konce komunismu – americkým prezidentům R. Reaganovi, G. Bushovi, francouzskému prezidentu F. Mitterrandovi, polskému prezidentu L. Walesovi, německému kancléři H. Kohlovi a britské premiérce M. Thatcherové. Gorbačovovi vděčíme za to, že listopad 1989 se obešel bez zásahu sovětských vojsk, kdy československé komunistické vedení jasně pocítilo vzkaz z Moskvy, že je zachraňovat nebude, a také za to, že proběhlo spořádané a rychlé stažení sovětských vojsk z Československa 1990-91. Na s. 373 je uvedeno, že Gorbačovův otec odešel na frontu v srpnu 1940, ovšem správně je až v roce 1941, kdy byl teprve Německem napaden Sovětský svaz. Na s. 380 je uvedeno, že kancléř Kohl odmítl přijmout demisi ministra Hanse-Dietricha Genschera poté, co neuspěly jeho rozhovory s palestinskými únosci izraelských sportovců na olympiádě v roce 1972. Ovšem tehdy byl kancléřem Willy Brandt.
A co říci závěrem. Gorbačov si i mne získal svou politikou. Neměl snadnou situaci. Rozbil totalitní systém a nakonec to vše skončilo kolapsem jedné velké říše, za což jej v Rusku nemělo mnoho lidí rádo, což komentoval slovy: „Šťastní reformátoři neexistují.“ (s. 321, 376). To, že přes všechno byl nakonec spokojený s životem, vyjadřují jeho slova: „Měl jsem těžký, ale krásný život!“ řekl 89 letý Gorbačov (s. 11). Zolcer vše komentuje slovy: „Svět se změnil, ale Gorbačov zůstal stejný. I dnes věří, že udělal správnou věc, a kdyby mohl, udělal by ji znova!“ (s. 358). „Nechtěl změnit lidi, chtěl změnit svět!“ (s. 361). „Udělal to, co dosud nikdo jiný nedokázal – pokojnou cestou změnil svět.“ (s. 406).
Kniha Jánose Zolcera je cenným svědectvím doby očima hlavního aktéra převratných dějinných událostí. Je čtivá. Projevuje se v ní autorova novinářská, producentská a podnikatelská zkušenost. Je doplněna QR kódy, na základě kterých lze načíst další doplňující informace. Nejsou však pro čtenáře znalého reálií konce komunismu zásadní, kniha je určena čtenářům prvotně ve své papírové, klasické podobě.
Gorbacov je v Rusku vniman nikoliv jako osvoboditel a reformator, ale jako nejhorsi zradce.
Jenom cast spolecnosti diskutuje o tom, jestli byl spis nebetycne blbej naivka, nebo zradce.
V dobe padu zelezne opony zkuseni sovetsti diplomate a politici starsi generace pozadovali (a jednali o tom s nemeckymi politiky), aby za sjednoceni Nemecko zaplatilo reparace za druhou svetovou valku. Jednalo se o splatkach cca ve vysi jednorocniho HDP zapadniho Nemecka, kdy splatky mely bezet 50 roku ve vysi 2% nemeckeho HDP (tedy sumy, kterou obvykle staty davaji na armadu a Nemecko armadu nemelo). Nejvyssi politicke kruhy Nemecka tento pozadavek braly jako realisticky a politici byli s veci srozumneni. Ale Gorbacov „udelal granda“ a tyto rozhovory nechal prerusit a za sjednoceni Nemecka nic nechtel, dokonce ani nahradu za majetek a budovy, ktere sovetska armada v Nemecku postavila a nechala k sispozici nemecke armade.
Tim se Gorbacov ukazal na Zapade jako slaboch a zapadni politici uz si s nim dal jenom vytirali zadek, i kdyz navenek mu jakoby prokazovali uctu. Ale fakticky zacali zemi vykradat a prostrednictvim jakoby nezistne poskytovanych zapadnich „poradcu“ sovetskou a pak ruskou (a koneckoncu i ukrajinskou a kazasskou) ekonomiku zcela zdevastovali a vyrabovali, co se dalo.
Naprosta vetsina starsich Rusu, kteri osobne zazili ten neuveritelny pad do propasti, ktery pro Rusko pripravil Gorbacov, ho z cele duse nenavideli a dodnes nenavidi.
budoucí🕎 „architekti perestrojky“ byli vyškoleni (naverbováni) na Kolumbijské univerzitě v roce 1958: Alexandr Jakovlev (člen politbyra ÚV KSSS, vedoucí oddělení propagandy ÚV KSSS za Gorbačova – foto vpravo) a
Oleg Kalugin (vedoucí vnější rozvědky KGB za Gorbačova). A když se zamyslíme nad agenty vlivu z řad „properestrojkových aktivistů“ (A. Bovin, F. Burlatskij, G. Arbatov, G. Šachnazarov a další)… Tyto „svorky“ a přebírání kontroly prostřednictvím ideologických, ekonomických a zpravodajských pák jsou jednou z oblíbených strategií UNWTO. V naprosté většině případů postačí dvě páky – ekonomická a zpravodajská. Takto byly
svrženy nežádoucí režimy v zemích třetího světa.
Zvláštností sovětské perestrojky byla dlouhá přípravná fáze na změnu dominantní ideologie, která probíhala téměř přesně podle doktríny Antonia Gramsciho o hegemonii.
Antikomunisté se v případě potřeby nebáli uchýlit k neomarxistickým teoriím.
Souběžně s harvardským projektem se rozvíjely i další směry. Na konci 50. let 20. století předložil člen CFR a profesor Harvardovy univerzity John Galbraith koncept konvergence – sbližování dvou světových sociálních systémů. Tuto myšlenku převzala a přijala CFR, kde byla značně přepracována: jelikož se koncept inspiroval sovětskou ideologií, změnil se význam „sbližování“, nikoli jako spojenectví „rovných“, ale jako začlenění socialismu do kapitalismu na periferii prostřednictvím jednostranných ústupků až do úplné demontáže socialismu.
✡️Kissingerem vedený proces „détente“ proběhl v rámci konvergenčního paradigmatu, došlo k
ratifikaci Helsinských dohod o lidských právech (které donutily SSSR přijmout liberálně-demokratické hodnoty).
Římský klub, další nástroj globalizace, formoval od roku 1970 agendu „udržitelného rozvoje“, která vyvolala vlnu neomalthusiánství a ekologického alarmismu. Právě na základě ekologické agendy se Římskému klubu podařilo navázat trvalé kontakty se sovětským vedením (reprezentovaným horlivými zastánci teorie konvergence Jurijem Andropovem a akademikem Germanem Guishianim). V roce 1972 společně založili
Mezinárodní institut pro aplikovanou systémovou analýzu v Rakousku. Sovětští absolventi jsou dobře známí: Jegor Gajdar, Anatolij Čubajs, Alexandr Šochin, Pjotr Aven, Andrej Nečajev a Alexej Uljukajev. Není těžké uhodnout, co se méně sofistikovaní studenti naučili: absolvovali rychlokurz neoliberální ekonomie sepsaný Friedmanem a Hayekem, sponzorovaný skupinami CFR, a přijali pravidla Washingtonského konsensu jako návod k jednání.
V polovině 70. let, v kontextu globální ekonomické krize a zdánlivě blížícího se kolapsu kapitalistického systému, dokázala CFR mobilizovat své think tanky a radikálně restrukturalizovat samotný model fungování kapitalismu. První housle v této transformaci hrál
další orgán CFR, 👹„Trilaterální komise“, vytvořená v roce 1973, aby sdružovala a koordinovala tři think-tanky
(CFR, Chatham House, Pacific). Komisi předsedal prezident CFR David Rockefeller a na její činnosti se přímo podíleli Brzezinski a Kissinger.
http://euro-synergies.hautetfort.com/archive/2022/09/23/le-council-of-foreign-relations-l-arme-miracle-de-la-geopolitique-atlantiqu.html
Jen drobná poznámka – pan Gobačov byl pravděpodobně „pod pantoflem“ a možná v Rusku vládl ve skutečnosti někdo jiný ??.. V Rusku se traduje, že prodal SSSR za „zlatou kreditku pro paní Raisu“..
Ale to hlavní – směr dějin je neúprostný – západ pořád touží po nerostném bohatství Ruska a na tom nic Goračov nemohl změnit. V jistém smyslu ale Rusku udělal dobře – rozpadem SSSR se Rusko pod Jelcinem dostalo do katastrofického hospodářského stavu, který Rusům ukázal pravou tváž západního kapitalizmu. A proto se pak Rusové semkli kolem Putina, který jasně řekl „A dost !!“
Nebýt této etapy, kdy fakt Rusko padlo na dno, tak západ mohl Rusko plíživě ovládnout přes další generace – komzumerismus, výchova mládeže směrem k západu, západní filmy, hudba, neziskovky atd..
Takže těžko říci – nebo lehko říci „Všechno špatné je pro něco dobré“..
Raise neslo ani tak o penize, ale o slavu a natrasani se mezi zapadni smetankou.
Na zlate kreditky naopak velmi slysely zenstiny kolem Jelcina, jeho manzelka a obe dcerunky.
A byl to Jelcin, nikoliv Gorbacov, kdo znicil Sovetstky Svaz, kdyz v rozporu s vysledky referenda „rozpustil“ SSSR. V referendu na jare 1991 se vetsina obyvatel SSSR vyslovila pro jeho zachovani, odejit chteli jenom obyvatele pidistatu z Pobalti a Zakavkazska.
V jednotlivých svazových republikách byly výsledky hlasování tyto:
Svazová republika Hlasující „ano“ (v procentech)
RSFSR 71,3
Ukrajinská SSR 70,2
Běloruská SSR 82,7
Uzbecká SSR 93,7
Kazašská SSR 94,1
Ázerbájdžánská SSR 93,3
Kyrgyzská SSR 96,4
Tádžická SSR 96,2
Turkmenská SSR 97,9
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%92%D1%81%D0%B5%D1%81%D0%BE%D1%8E%D0%B7%D0%BD%D1%8B%D0%B9_%D1%80%D0%B5%D1%84%D0%B5%D1%80%D0%B5%D0%BD%D0%B4%D1%83%D0%BC_%D0%BE_%D1%81%D0%BE%D1%85%D1%80%D0%B0%D0%BD%D0%B5%D0%BD%D0%B8%D0%B8_%D0%A1%D0%A1%D0%A1%D0%A0
Ale Jelcin patologicky touzil po moci a znicenim SSSR se mohl stat prezidentem samostatneho statu, zatimco predtim byl jenom prezidentem nejvetsi svazove republiky.
Raisa chtěla nosit západní hadry a chtěla se v módě považovat za novou Jacquelinu. To samé chtějí teď dělat z naší první dámy a 100 litrů na repre. Ale doba pokročila, svět zavalen textilem a fast fashion schytává oprávněnou kritiku. Vše končí brzy na skládkách. A z francouzské paní z planety opic neudělají nic hezkeho žádné šaty, stejně tak z ta naše myška nic repre nebude nikdy.
Pančovina, řekla by moje babička.
A jestli to Gorby činil z hlouposti, nebo záměrně, to je to tajemství, ale to nikdo neidhalí. Záměrně.
„Michail Gorbačov, pragmatický, až po samu gumu flexibilní a ctižádostivý politik, byl právě tím mužem, kterého si Andropov ještě před svou smrtí v roce 1984 vybral jako hlavního aktéra následujících změn. Gorbačov byl také od svého nástupu k moci v roce 1985 přijímán a mocně propagačně, později též hmotně podporován reprezentací Západu, především USA, a to i navzdory jeho drastickému postupu vůči předčasným „národním revolucím“ v Pobaltí.
🕎
Podle scénáře KGB a CIA, začala příprava disidentů v celé východní Evropě. Nejméně obtížná byla tato akce v Československu, kde byla již v normalizačních prověrkách let 1969 až 1970 vytvořena z bývalých funkcionářů KSČ dostatečně početná strategická záloha pozdější opozice, disentu a „nových mocenských garnitur“. Vytvořením Charty 77 dne 1. ledna 1977 pod přímou patronací Sorose, KGB a StB byl tento proces obratně završen.
Spontánní, tj. bezpečnostními složkami nekultivovaný odpor jednotlivců, byl okamžitě a brutálně potlačen. „Svobodný Západ“ mu nevěnoval sebemenší pozornost, a to ani po naléhavých prosbách a žádostech příbuzných obětí. Šlo totiž o cosi mimo scénář, co režiséři na obou stranách nepřipouštěli.
Perfektně zinscenované divadelní představení, realizované za štědrých finančních dotací USA pro herce a komedianty, se v celé východní Evropě rozběhlo ve druhé polovině roku 1989. Kabaretní představení „sametové revoluce“ 17. listopadu 1989, v němž byla zneužita nespokojenost snadno manipulované mládeže, mělo sice drobné vady na kráse v podobě fingované „hrdinné smrti“ demonstrujícího studenta Růžičky alias poručíka StB Žifčáka, ale kdo by o takové maličkosti dbal ve víru „omamné revoluce“.
Poslední skutečně významné detaily scénáře k finále již rozehraných „sametových revolucí“ byly dojednány na summitu Gorbačova a prezidenta Bushe, stejně jako mezi vrcholnými experty KGB a CIA, na Maltě dne 3. prosince 1989. Byly zde přijaty garance nedotknutelnosti pro odstupující komunistické garnitury, jejich kompenzace podílem na ekonomických krádežích a dofinancování vytvářených Občanských fór či jiných delegovaných „iniciativ“. Jediný, kdo se z tohoto scénáře dramaticky vymkl, byl komunistický vládce Rumunska Nikolai Ceausesku, kterému už tak patřila bezmála celá země, takže ho bylo obtížné korumpovat, navíc byl znám svou zatvrzelostí proti diktátům z Moskvy stejně jako z Washingtonu. Pro výstrahu a varování skončil spolu se svou ženou na malém dvorku pod palbou z kalašnikovů, rozstřílený jako řešeto dvojitými agenty vlastních bezpečnostních složek za dozoru KGB. Reportáž z těchto krvavých jatek byla okamžitě přenášena prominentními televizními stanicemi do celého světa. Pohled na zmítající se těla v palbě samopalů jistě pozitivně ovlivnil mysli váhajících a uspíšil rozhodování komunistických poslanců Federálního shromáždění ČSSR, které dne 29. prosince 1989 zvolilo v dojemné shodě predestinovaného Václava Havla prezidentem republiky. Rezignující Gustáv Husák přijal triumfujícího Havla za pokřiku jásajících davů pod taktovkou biskupského kandidáta Malého na hradě českých králů a rukou podáním mu fakticky předal moc v zemi. Objetí se nekonala, neboť na nich netrvala ani KGB ani CIA. Tím byla celá lidová fraška, perfektně vymyšlená, dobře režírovaná KGB a ze strany StB obětavě sehraná, dovedena do radostného konce. Je pozoruhodné, jak dnešní tzv. „odpůrci komunismu“ rychle zapomněli, že za volbu svého „nejoblíbenějšího a světově proslulého“ prezidenta vděčí právě komunistům! Skutečně mocní bossové na obou stranách se konečně dostali k pohádkovým majetkům. Dluhy na gážích „trpícím“ disidentům a aktérům OF byly po „kupónové privatizaci“ bezohledně odvedeny s miliardovými úroky a zisky jsou z nás i nadále bezohledně ždímány v částkách bilionů korun. Na své si přišli i všichni ti sluhové, lokajové a prostituti nejrůznějších forem a kalibrů. Nejprve byli finančně vydržováni ze zahraničí, později rovněž tolerováni při spekulacích s národním majetkem, privatizačních podvodech, krádežích a rabování nedozírných rozměrů, ale též při plánovaném kulturním zhovadění celé společnosti. O tom všem, jakož i o neodvratných důsledcích „sametu“, je
ANALÝZA 17. LISTOPADU 1989 Miroslava Dolejšího (1931-2001)
Stan. Novotný, jak to v 89 bylo
https://youtube.com/watch?v=e4GRV1_Cjtg&si=2CFKGCwdx0Hzg9yD
https://ocemsemlci.cz/?s=jak+to+v+89+bylo+
Pane doktore, Váš článek mne neuchvátil a jsem teď … jak to říct … dost rozpačitý …
Mám svůj názor na Gorbačova ,ale vím že on jedinný nerozhodoval. Stará garda Sovětský svaz vedla správnou cestou ,byli to lidé kteří aktivně bojovali v IIsvět.válce a pak přišla sebranka vedená Gorbačovem a otočila kormidlem dějin.Jaký obrovský rozdíl mentality oproti Číně.Dnes Rusko slintá po vymoženosti komunistické Číny a musí válčit na Ukrajině.
Gorbačov byl Žid a ty v Číně, štěstí pro ně, nemají
Akademici utoci zolcerem a gorbacevem do nas. 40 let starou propagandou a tupejma hovadama na ktery vozralej Jelcin sam stacil.
Kolik let tezkych studii a kolik tisicu ucebnic se naucit nazpamet , asi koudelkove potrebujou na takovy vobjasavani tupych hovad. Ktery temer znicili Rusko.
Bingo
Přeletím článek, pročtu diskusi, ale zjišťuji, že to podstatné ani v článku ani v diskusi zatím nezaznělo, a sice, že Gorbačov je odpovědný za současný totálně rozes…ý stav světa, kde situace mezi válkou a mírem visí na vlásku. Gorbačov je odpovědný za to, že KoZa v neuvěřitelné chamtivosti po ruských zdrojích stojí v předpolí Ruska, tj. na Ukradině, že Rusko je obklíčeno snad sedmi stovkami US vojenských základen, z nichž nejvážnější jsou ty v podobě států, zemí, které leží na východní hranici Ruska včetně pobaltských republik, a dokonce i uvnitř hranic bývalého Sovětského svazu, ne jen na jejich okraji.
Byl to totiž Gorbačov, který s Američany jednal o podmínkách sjednocení Německa. Byl to Gorbačov, který se nechal oblafnout /přesnější výraz je „ojebat“/ kecy o – „ani o píď NATO na Východ“, aniž byl ten slib explicitně kodifikován v mezinárodní smlouvě včetně záruk.
Samozřejmě, je dost takových, kteří si pochvalují „svobodu a demokracii“, ve které prý od té doby žijeme.
Budiž.
Jestli ovšem týmž „licam“ nevadí, že se zítra, za týden, měsíc, rok mohou vypařit v jaderném hřibu, který je v mezistátní politice den ode dne blíže, tak na to platí „kdo chce kam, pomozme mu tam“.
Na nás starých už nesejde.
Jsou tu ale ještě další generace, z nichž zdaleka ne všichni jsou progresivističní libtardi.
Kdo nevěří, ať tam běží – myslím tady, kde to Marián Moravčík dohledal v US a jiných dokumentech, větu po větě, slovo od slova jak probíhala jednání a jak se slibovalo a ubezpečovalo.
https://www.belobog.sk/podvedeny-gorbacov-slub-nerozsirovat-nato-na-vychod/
Naprosto s Vámi souhlasím. Naprosto.
Mám ten dokument stažený přímo z National Security Archive. Bohužel je docela dost zabělený a trochu i začerněný, ale ujištění Gorbačovovi že NATO ani palec směrem na východ tam je.
Odkaz na dokument NSA – Genscher – Gorbačov
https://drive.google.com/file/d/1HI-gAvXEEiLfArs5MYFlg-_F1m_o1BAt/view?usp=sharing
Když se jednalo o sjednocení Německa a nerozšiřování NATO, byli u toho západní politici jako Helmut Kohl, Francois Mitterrand, Margaret Thatcherová a George H. W. Bush. Rozhodně takový slib na veřejnosti zazněl, už nevím přesně kdo a co jak formuloval, oni to ale věděli a potvrzovali svým jednáním, že míní zcela vážně, že se NATO už nikam dál rozšiřovat nebude, byl to veřejný a jimi veřejně potvrzený slib a sdílený konsensus. Pravděpodobně tomu věřil celý svět, který to dění kolem sjednocení Německa sledoval v televizi. Já, tehdy student, jsem v upřímnost všech zúčastněných stran věřil také, výše jmenovaní měli tehdy obrovský morální kredit.
Nemyslím ani si, že by to bylo od samého začátku podobné divadlo jako Minské dohody s účastí Angely Merkelové. Těm už jsem nevěřil ani trochu, jelikož jsem si dobře pamatoval ten předchozí podvod. Ti, co dohodu z Gorbačovem uzavřeli, postupně z politiky odešli a jejich nástupci se už necítili slibem vázáni. Tak to aspoň zpětně vnímám a pamatuji si já.
Možná byl Gorbačov hloupý nebo ješitný, možná zanedbal písemné záruky takové dohody, také perestrojkou inicioval pozdější rozpad SSSR a měl toho na svědomí ještě kdo ví co. Dobrá. Ale pak byste se měli také ptát, jak je možné, že Vladimír Putin, bývalý agent KGB, tomu stejnému, proradnému Západu po desítkách let naletěl u Minských dohod (a zřejmě nejen tam, byl by to hodně dlouhý seznam).
Dvě naprosto nesrovnatelné „epizody“ mezinárodní politiky.
„Minské dohody“ byly proti globální přestavbě světové POLITICKÉ architektury spočívající v likvidaci bipolárního rozdělení světa jen „mušincem na zdi“.
To za prvé.
A za druhé – v Minských dohodách se Ukrajina a KoZa zavázali, že něco udělají ale neudělali to.
V jednáních 4 + 2 se rozhodující západní lídři verbálně zavázali, že „něco“ /rozšíření NATO na západ/ neudělají, ale UDĚLALI to.
„Minské dohody“ měly mít lokální rozsah i dopad, totální rozšíření NATO má globální povahu i zásadní změnu VOJENSKÉ architektury světa. Rovněž nesrovnatelné veličiny.
PS
Že nevíte „kdo a jak formuloval“ ten „slib“?
Otevřete si link, který jsem dal na souhrnné dílo Mariána Moravčíka o příslušných jednáních, tam okamžitě najdete funkční odkazy na faximile příslušných dokumentů i s překladem. „Navaja“ Moravčík udělal úžasně záslužnou práci mj. ve vyhledání a vytěžení ohromného množství archivních materiálů, které US zpřístupnily.
Bohužel, jen málokdo se s nimi seznámí, ačkoliv o problematice hovoří nebo píše….
Lexi, ty rozdíly, o kterých píšete, uvádíte sice správně, ale jinak je to úplně nepodstatná věc.
Podstata je v tom, že někdo nedodrží závazek, jednou, podruhé, pokaždé – až se to stane axiomem mezinárodní politiky. Když na to někdo naletí, je trubka – a to tím větší, čím větší je pořadové číslo toho podrazu (k tomu nemusím ani číst ten Váš link). Jako v tom pořekadle o blbci a kamnech.
Vy a pár lidí v diskuzi berete na události a jejich aktéry dvojí metr a já poukazuji na to, že je to špatně.
Nas nezajimaji stada moravciku ,ani stovky kilo potistenych papiru, materialu,souhrnnych del , funkcni odkazy ,fuck/ faximilie prislusnych
dokumentu , s preklady „navaja „,vyhledavani a vytezeni ooohroomnyyych ,materiaalu ,uzasne zasluznych …
To at si kazdej strci i s moravciakma a vsecko akorat doprdele.
Nas zajimaji fakta a skutecnost..Ty se vejdou na jednu dve stranky,
Malokdo se seznamuje ,cas maji jenom akademicko vedecky pijavice, sedet a cumet do papiru a pak delat chytry za nase penize , my se musime starat vo sebe,aby sme se uzivili a nase rodiny.
Rozhodujici lidri a zkurveny svine vcera a valky dneska.
Ctete ty uzasny zasluznosti..
Neměli byste brát na Gorbiho jiný metr než na Putina, který naletěl Západu mnohem víckrát než Gorbačov a to dlouho a dávno po něm. Vy jste za „perestrojky“ neměli o Západu jiné mínění, než máte dnes? To, co si Západ dovoluje k Rusku v současnosti, by za SSSR bylo nemyslitelné, ať už byl u moci kdokoli.
V každém případě, se srovnáváním obou doporučuji počkat, než bude jasné, jak moc opravdově Západ změnu ruské jaderné doktríny vzal. Otrne jim, či ne? Nebyl to Gorbi, kdo léta přesvědčoval Západ, že své jaderné zbraně použít nemíní. Až to skoro vzali vážně, chyběl už jen vlas…
Nemáte pravdu, Putin nenaletěl, on chování západu moc dobře zná a předpokládal to – byl přece rozvědčíkem…
Putin jen chtěl celém světu – mimo KOZa – ukázat, jak je západ proradný, jak nedodržuje smlouvy, jak má dvojí metr atd.. Ano, Rusko za to utržilo šrámy, ale má čistý štít a světový Jih dneska Rusku věří a západu Ne..
A svět za doby SSSR byl jiný než dneska – nevstoupíte 2x do stejné řeky.
Putin zapadu nenaletel. Naopak, Putin prinutil zapadni firmy platit v Rusku plnou cenu za ropu a plyn, platit dane za podnikani. A ze to nebylo jednoduche, nepomahala zadna soudni rozhodnuti. Jednou dokonce musel nechat zablokovat valecnymi lodemi pristav, kam si Exxonovske tankery jezdily pro ropu. Ctvrt roku se ropa netezila a neodvazela a teprve potom Exxoni zaplatili dane tak, jak meli a prestali sachovat. A Rotshildum pro zmenu zase zabasnul Chodorkovskeho (kdyz ten chystal statni prevrat) a sebral Jukos. To oboje se udalo hned v prvnich letech jeho prezidentovani.
A od te doby zapadni vetshuska a politici Putina nenavidi.
Ne od té doby. Nenávidí Rusko od 2. světové,že vyhrálo. To se neodpouští.
Vedle stojící, Marie Divišová: Už jsem kolem toho napsal dost, nemá cenu stále opakovat stejné argumenty. Chápu, blbě se to čte nebo poslouchá, protože to bere naději, že je někde přece jen svět lepší. Přesto si myslím, že pravda je lepší než iluze, protože, jak říkal jeden moudrý muž a duchovní učitel – pravda osvobozuje. Už bych ani neodpovídal, ale narazil jsem na toto shrnutí událostí a současné situace:
https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/paul-craig-roberts-v-teto-dobe-svet-ceka-pouze-jedno-dulezite-rozhodnuti/
Je to názor z druhé strany oceánu, ale autor není nepřítel. A cenné je především to, že dobře osvětluje, jak jsou Putinovy kroky chápány ze strany kolektivního Západu.
Jo, putinův Mnichov.
Robertsův text je určitě zajímavý a cením si na něm to, že přináší ucelený chronologický pohled na tuto krizi. Přesto mám o správnosti Robertsových závěrů místy pochyby; občas totiž udělá něco podobného, čemu v matematice říkáme umělý obrat.
Například píše:
„Putin byl opět nepozorný, tentokrát ho rozptýlila olympiáda v Soči, a tentokrát neudělal nic. Není jasné, proč Putin dovolil Ukrajině, aby se stala loutkovým státem Washingtonu nepřátelským Rusku a kandidátem do NATO.“
Jak to může Roberts (obsah první věty citace) vědět? Vidí Putinovi do hlavy? To sotva, když vzápětí píše, že „Není jasné, proč…“ Není to jasné Robertsovi, jistě. Ale Putinovi to třeba jasné je; Robertse bych mohl v tomto bodě brát vážně, kdyby napsal, co Putin dělat mohl a dělat měl. Takových míst je v Robertsově článku víc.
Výše popsané je vůbec kámen úrazu debat o Putinovi a SVO. Jako by se implicitně předpokládalo, že diskutující vědí vše, co ví Putin, ba někdy i více. – Což je poněkud, řekněme, nadsazený předpoklad. Ve skutečnosti víme málo, téměř nic.
Nevím, jestli to chronologicky sedí s olympiádou v Soči, ale v rozhovoru s Oliverem Stonem Putin sám říká, že proti Majdanu na Ukrajině nezasáhl (ačkoli měl v Rusku i legitimně zvoleného prezidenta Janukovyče) na telefonickou žádost z Washingtonu, které se rozhodl vyhovět. Tento případ bych právě řadil k těm mnoha jiným, kdy to dost věrohodně vypadá, že Putin Západu naletěl.
Samozřejmě nevíme, čím byla americká žádost podpořena, jestli slibem nebo nějakou výhružkou a neznáme (jak správně píšete) to, co věděl Putin – například reálný stav ruské armády, o němž můžeme podle dost nepodařeného začátku SVO a později odhalené korupci kolem ministra Šojgu, potopení křižníku Moskva a řady dalších podobných „úspěchů“, událostí kolem Wagnerovců a Prigožina,…, hodně usoudit. Stav armády, její zefektivnění armádní reformou – tzn. přetvoření podle západního vzoru a původní představy, že Rusko vlastně ani početnou armádu k ničemu nepotřebuje (k datu SVO to bylo cca 380 000 vojáků pozemního vojska!), to vše jde na vrub Putinovi a lidem, které do funkce dosadil. Tyto představy nebyly tajné, Západ je jistě znal a plánoval je využít ve svůj prospěch. Možná dokonce část z nich Rusům poradili ti správní poradci a think-tanky a protože se to shodovalo s ekonomickými představami ruských oligarchů, byly realizovány. Že to byla chyba a další ze série „naletění“, dnes už není třeba dokazovat.
Mně nevadí na Putinovi jeho lidská stránka a dopuštění se chyb. Jen ta glorifikace, kterou část alternativy prosazuje (např. „šachista“, přehrávající všechny o několik koňských délek) je zcela mimo realitu a navíc bere úplně jiný metr na svého oblíbence a na všechny ostatní (např. na Gorbačova).
Představte si kapitány českého rozkrádání, eufemismem privatizace. Klausem počínaje, přes Dlouhého, Tupolánka,… po dnešní kapitány českého národního úpadku – profesorem Nutellou konče. Jejich vazby na české oligarchy. Nakolik tam asi šlo o nějaké národní zájmy, vlastenectví nebo blaho celého národa? Úsměvné, že? Realita nás už z iluzí vyléčila.
Střih, v původní ČSSR zaměňte první písmeno za S. Země řádově větší. Lidé ze stejného těsta, Slované jako my. Asi o něco tvrdší povahy. Jaké to tam asi bude? Takových Kožených, Romanů, Bakalů,…, Babišů,… je tam možná stokrát víc. Strana bolšaja. Tihle pánové (a možná nějaká ta dáma) mají přestavu, že se budou o světový koláč zisku dělit se svými západními kolegy. Ukrajinští oligarchové mají trochu menší zemi, ale nechtějí zůstat pozadu za těmi ruskými. A ti západní se nechtějí dělit už vůbec s nikým. Jejich vlastní zdroje jim pomalu docházejí a navíc nemají nikdy dost. Takže své ruské bývalé „partňory“ chtějí okrást, ukrajinské zadlužit a okrást a až se tyto možnosti vyčerpají, budou na okradení hledat někoho dalšího. O tohle tam jde, ostatní je bohužel jen divadlo pro naivní publikum, které má hlavně tleskat a celou tu show zaplatit.
České ODS a ostatním privatizačním stranám zhruba odpovídá Jednotné Rusko s vazbami na oligarchy, přičemž prakticky všichni ti politikové, co se v Rusku podílejí na moci, jsou jejich lidé. Neumím si představit, že když se mi u nás nad jedněmi zvedá žaludek, ty druhé, jen protože jsou z Ruska, budu obdivovat a velebit.
A teď malá kontrola, že se v odhadu (pravděpodobně) nemýlím. Přečtu si články na ruském internetu a za nimi diskuzi a vidím, že je to zhruba stejné jako u nás, v rámci statistické chyby…
Ano, může to tak být, jak píšete – s tím, že mnoho věcí opravdu nevíme. Proto jsem, pokud jde o hodnocení některých ruských (Putin, armáda,..) kroků, opatrný.
Mezi UA a RF, odmyslíme-li si rozlohu a zdroje, je jakási podobnost. Moji přátelé z UA, dokud jsem s nimi byl v kontaktu (vyhasl dávno před začátkem SVO), jsouce tázáni, jak to jde u nich doma, odpovídali s pokrčením ramen: je tam bordel. Stejnou informaci přinesli kamarádi, kteří se jeli na UA podívat jako turisté.
Není důvod domnívat se, že v RF tomu je principielně jinak.
A ještě dodatečně mě napadlo:
Onen jakýsi nekritický pohled na Putinovy kroky je – myslím – do určité míry vyvolán působením médií „hlavního proudu“. Všimněte si: Rusko je současně podáváno ve dvou podobách, které se vzájemně téměř vylučují:
– benzinka obývaná tlupou hloupých nemytých ožralých mužiků, obutých do březových láptí, kouřících machorku a bydlících v zemljankách
– démonická říše zla, která svými dlouhými pařáty zasahuje do všeho světového dění, najmě do amerických voleb a českého veřejného mínění
Když to lidi čtou/poslouchají, nutně dojdou k závěru, že na tom Rusku a jeho schopnostech musí sakra přece něco být, když mainstream do nás valí takovou křeč.
Tento stav věcí vnímám jako svého druhu polehčující okolnost 🙂
Na Rusku a Rusech je toho hodně k obdivování nebo následování, mnohým se lze inspirovat a vzít si příklad. Určitě bych nedokázal vyjmenovat všechno, tak jen namátkou: historie, tradice, umění, hloubka myšlení i emocí a citů, které je neradno zranit. Patří k tomu i schopnost projevit soucit a empatii i s nepřítelem, ale někdy také opak (jarosť blagorodnaja…). Schopnost nevzdávat se a tak otočit i zdánlivě prohraný boj. Je obdivuhodné, jak dokázali porazit stroj na zabíjení – Wehrmacht, opravit válkou zničenou zemi, poslat prvního člověka do vesmíru a vyvinout jaderné zbraně na svoji ochranu. Mnohé z toho doslova „na koleně“, bez předtím rozvinuté průmyslové základny v dnešním nebo západním smyslu. Z každé konfrontace, kterou Rusové zvládli, vždy vyšli silnější.
Není ani trochu rozumné mít Rusko za nepřítele – naopak, rozumné je nechat Rusy na pokoji, aby si žili po svém.
Ono také mezi ČR a UA nebo RF je jistá podobnost, zase tak moc se mentalitou nelišíme. Odlišnost je hlavně v tom, že jsme malá země a o nějakém mezinárodním významu už staletí nikdo vážně neuvažoval. Naše tzv. elity hlavně koukaly, jak se přilepit na nějakou velmoc a rektem jí vlézt až do krku.
Muselo by se na to jít úplně jinak, než ekonomickou nebo vojenskou silou, což je cesta velmocí. Například slušností, spolehlivostí, šikovností, vzdělaností a umem – což předpokládá dlouhou a trpělivou cestu budování ztraceného mezinárodního kreditu. Je možné se inspirovat malými úspěšnými zeměmi (nechci je tady jmenovat, asi to každého napadne, není jich tak moc), s přihlédnutím k tomu, že ne všechno na nich je hodné následování.
Naší zemi rozhodně nesluší ani neprospívá být válečným štváčem – kromě toho, že vzhledem k naší trpasličí armádě a švejkovským či pacifistickým tradicím je to vysloveně trapné. Úspěch bychom mohli mít místo toho např. v diplomacii, kdybychom na mezinárodní scéně zároveň dokázali být i poctiví a čestní, vědomí si svých národních zájmů – což je především klid a mír ve světě, Evropě a především našem bezprostředním okolí. To je nutná podmínka pro to, abychom mohli rozvíjet obchod, výrobu, kulturu, umění a vědu.
Přes vazby na velmoc to po určitá období to u nás tak aspoň částečně fungovalo, za dob ČSSR a krátce po roce 1989, už za kapitalistické éry. Chtělo by to znovu (po mnoha letech) jasně formulovat české národní zájmy (zná je přesně a explicitně vůbec někdo???) a podle toho volit konzervativní vlády (ve smyslu prosazení a zachování zformulovaných národních zájmů a hodnot). Vytrvale a dlouho – neříkám, jestli víc doleva nebo doprava, o to tolik nejde. Neustále lidem ty zájmy připomínat a vysvětlovat. Taky vytrvale a dlouho – jako sebeobranu, jako imunitní systém společnosti. Pak se tu může něco změnit…
Poněkud mělký to článek, poněkud mělký zřejmě i onen zdroj. Zato hutný má nadpis. Překvapen, že něco tak, zrovna pan Zdeněk Koudelka, něco natolik prázdného publikuje.
Já třeba přímo vidím ty Čechy, jak se snad po dvaceti letech od invaze, obraceli zády. K takové funkci a s takovou tehdejší popularitou. Když se, ke všemu, významní soudruzi rozhlíželi. Jako bych to tady neznal. Z naší fabriky měl Svaz Československo Sovětského přátelství každoměsíčně narvaný autobus k návštěvě sovětské posádky kdesi, tuším na Ralsku. Protože cesta byla zadarmo a ke koupi tam měli levné a docela chutné cukrovinky.
Takoví ti hrdí Češi. Spíš tedy Češky. No však, Tatranky a tak byly, někde doma, o něco dražší.
Doporučuji číst ještě jednou a pozorně. Pokud máte problém s pochopením psaného textu, požádejte třeba někoho z rodiny o vysvětlení. Gorbačov navštívil Brno jako mládežník, v r. 1968.
JDK, poučení tohoto druhu , jsem si všimnul, se dostalo i jiným. Ano, čtu nepozorně. Zvlášť, když přichází pocit, že tohle nebude třeba dočíst.
Inu, doktore, každý máme nějaké ty kamarády.
Údajná role v reklamě na pizu byla také ona „změna“ světa?
Nebo tam došlo ke změně člověka Gorbačova, či byl už dávno takový, kdo ví?
Rozbít něco je možná snazší a pokud má být Gorby nějakým vzorem, pak jedině snad,
že ani ta EU tu nebude na věčné časy a někdo jako on se zase najde a může mít srovnatelný úspěch.
Kacířská otázka je, zda by bylo dosud tolik mrtvých nejen na té Ukrajině, pokud by místo měnění světa radši změnil Gorby tehdy jen sebe a nebo místo pro své touhy po „změně světa“ …
A to si fakt nedělám o tehdejším SSSR žádné iluze.
Ale ono patřit Západu s trvajícími koloniálními sklony a servilní (každou) vládou a „elitami“
také není kdoví co…
Není pochyb, že svět se mu změnit podařilo. Určitě jsme Peklu blíž. Je podstatné, zda jednal o vůli své či někoho jiného? Finálně je i jedno, zda cestu dláždil s dobrými úmysly.
To hlavní tajemství asi neprozradil. Jestli činil z blbosti, nebo nás záměrně prodal.
Jak to měl s manželkou a čím se živil jeho táta, to je jen taková vata a zajímá jen báby, co čtou rády bulvár
No, kdybych to měl přirovnat k něčemu, co pochopí většina dvounožců, Gorbačov udělal totéž, jako bych se já vypravil s ostře nabroušeným nožíkem – rybičkou a na lov ledního medvěda.
Pokud bychom se já a méďa potkali, průběh setkání by probíhal v Míšově režii a můj osud by závisel pouze na tom, jestli by byla méďa právě přežraný nějakou dobrůtkou, anebo by jej bolela stolička vpravo dole.
Zrovna takový průběh mělo to, co spustil Miška – tentokráte ovšem Gorbačov.
Jestli to šlo udělat jinak?
Ano!
VŠECHNO šlo udělat jinak.
První přikázání – od příštího týdne jedeme každý za svoje a za světové ceny. Bez milosti a bez výjimky. Kdo nestíhá, nebude mít co žrát. Starejte se, soudruzi.
Druhé přikázání – kdo se zvedne z přidělené židle, dostane přes hubu od federálního vojska. Starejte se, soudruzi.
Třetí přikázání – z opratí vás pustíme tak za dvacet třicet let, pokud budete hodní a pokud budou vyřešeny VŠECHNY otázky. Například „domestikace“ Rusů v zemích SNS a „domestikace“ ostatních národů v Rusku. Starejte se, soudruzi.
V tu ránu by bylo po problémech.
Tentýž způsob měl být aplikován na celý tábor míru, potažmo na vztahy se státy sdruženými v NATO.
Rozpustíme Varšavskou smlouvu v momentě, kdy vyklidíte poslední evropskou základnu. Konec – zvonec.
No vidíte, jací jsou ti Němci machři! Rybičky zakázali, takže i kdybyste tomu nápadu podlehl, jste zachráněn.
No a co dělá z toho Zolcera odborníka?
Řeší tam teorie, že byl napojen na západ. Rozebírají konkurenci, co měl Gorbačov doma. Zamýšlí se nad transformací, kterou prošla Čína a proč to nešlo se SSSR?
Když kdysi kritizoval Putina, ten mu jen vzkázal, že rozbil Sovětský svaz a bylo ticho po pěšině.
S tím důchodem to je sice pravda, ale bejvalé hlavy státu se velmi dobře živí přednáškama. Gorbačov to taky dělal.
Ty důchodu jsou relativní. Gorby mohl za litr doláčů a zdarma vilu v Rusku slušně žít, jeho americký protějšek v USA jistě ne.
Re: Anonym
Tak, jak na tom byl s důchodem Gorbi, byli na to ÚPLNĚ stejně všichni důchodci v tehdejším Rusku.
To jest, pokud dostal ruský důchodce důchod s tehdy naprosto běžným půlročním zpožděním, dostal kulové hovno s přehazovačkou.
Bez jakékoli výjimky. Kdo neměl daču, anebo příbuzné na vesnici, případně neměl co ukrást a následně prodat, byl odsouzen ke smrti hladem.
Ještě pořád si dobře pamatuju, jak mne ve frontě kamionů před hranicí v Užgorodu oslovila důchodkyně s nabídkou sexu za DVĚ ZÁPADONĚMECKÉ MARKY. Slovo dalo slovo, dal jsem jí polovinu toho, co mi zbývalo (patka chleba, jedna játrovka a polívka v sáčku) a byl jsem pak dva dny o hladu, protože Ukroši si zrovna vzpomněli, že nebudou dělat.
To je něco k úvaze….Čína měla oproti SSSR výhodu, že Chanové tvoří asi 90 % obyvatel a je to unitární stát jen s autonomními oblastmi. Země s tisíci lety tradice sjednocování různými dynastiemi.
SSSR s 15 republikami a mnoha národy s vzájemnou historií mnoha křivd nemohl být tak stabilní. Držela je pohromadě idea komunismu, ve kterou už většinou lidi v 80. letech nevěřili, aparát strany a KGB jako meč a štít strany. SSSR jako stát po odstranění monopolu strany nevěděl, jak fungovat, když strana byla prorostlá celým státem a učinila se nepostradatelnou. Čína je odolnější, systém se může měnit, ale stát přetrvá.
O rozbití SSSR západ usiloval,hned po skončení druhé světové války.
V určitém spolku vysokých politiků s jarmulkou,se to projednávalo, jak na to připravit veřejnost. V současnosti můžeme tvrdit,Dubček předběhl Gorbačova, ale SSSR,staré vedeni strany,veřejnost,nebyly připraveni, proto to u nás nemohlo projít.Takže jen díky Putimovi,není Rusko tak rozkradeno,jak naše republika.
Nelson Mandela nebyl jihoamerický, nýbrž jihoafrický president.
Rusové Gorbačova moc rádi nemají. Vyčítají mu jednostranné stažení svých jednotek z východní Evropy, které měly následovat i jednotky NATO rozmístěné v západní Evropě. Tento jednostranný krok oslabil pozice Ruska a v konečném důsledku vedl i k válce na Ukrajině, kam se chystalo expandovat NATO. Dnes je Ukrajina sud se střelným prachem, milionem mrtvých a zmrzačených lidí. Všichni, kdo za to mohou by měli nést zodpovědnost.
Pěkný článek, děkuji.
Je v knize něco o dohodách o nerozšiřování NATO na východ ? Některý z našich prorežimních notorických lhářů tvrdil, že mu to Gorbačov negoval.
Můj pozdrav ze září 1983:
https://postimg.cc/3dWdjY7r
He he…to bude Volchov nebo Dvina…
Vú 6110 Ketkovice.
Jeden ze čtyř palpostů kolem Brna, já byl v Nížkovicích u Slavkova.
Já nejdříve PŠ v Karviné a pak Vú 3066 Rohovce okr. Dunajská Streda. V Ketkovicích sloužil
kolega Bárta, ale až od září 84😁
Pro střední Evropu byl Gorbačov pozitivní, že neposlal tanky a východní blok se rozpustil mírově s výjimkou Rumunska. Západ zvítězil bez jaderné války a to tam taky ocenili. V SSSR se ale lidem nedivím, že kritizovali Gorbyho odkaz. Protože rozpad SSSR byl asi nevyhnutelný, jenže provedení bylo zbrklé. Zůstala spousta potenciálně konfliktních oblasti Karabach, Krym včetně Sevastopolu, Abcházie, Jižní Osetie, Bajkonur atd. Hodně věcí mezi nástupnickými státy se neošetřilo smlouvami. A pokusy o nové smlouvy za Jelcina byly nedostatečné, když se například parlamenty ani neobtěžovaly ratifikovat Budapešťské memorandum. Pronájem Sevastopolu a Bajkonuru se stal minou v mezinárodních vztazích. Je to pokušení pro jiné velmoci třeba podpořit revoluci v Kazachstánu. Nová vláda by vypověděla smlouvu o Bajkonuru. Ruští kosmonauti by se museli buď vystěhovat nebo by Kreml si práva na Bajkonur začal prosazovat silou a už by to bylo kritizováno jako imperialismus. Pro porovnání USA daly nezávislost Kubě výměnou za nevypovědititelnou smlouvu o Guantánamu. Britové uznali nezávislost Kypru výměnou za to, že si na ostrově nechají dvě své základny, ne v nájmu, ale jako britské zámořské území. Řekové se s tím možná smířili, když můžou vydělávat prodejem zboží vojákům a základny snižují riziko další války s Tureckem, ale jde o princip, jak si Britové vychytrale zajistili dlouhodobý vliv. Možná nešlo rozpad dokonale naplánovat, ale některé chyby byly zbytečné.
Četl jste Rosko v troskách od Solženicina ? Tam jsou devadesátá léta a vztahy mezi post SSSR republikami i jejich dopady na Rusy hodně podrobně popsány.
Tymákovan: Zatím jen část. Solženicyn byl liberálními demokraty veleben, dokud kritizoval komunismus, ale když si dovolil kritizovat i některé jevy na Západě a varovat před úpadkem, byl zatracován, že ruší Americe jejich vlivové kruhy. Byl příliš konzervativní, aby tleskal neomarxismu nebo nějaké postmoderně.
Parasiti podporujou a propagujou dalsi parasity. Nic normalniho je nezajima..A nikdy nezajimalo.
Bohužel, on to byl spíše Jelcinův převrat a Gorby už s tím moc nadělat nemohl, natož řešit nějaké smlouvy.
PivoJ: Pravda. Gorby chtěl SSSR uchovat a naopak posílit reformami a vymklo se mu to z rukou. Myslel, že nejdřív může uvolnit svobodu slova a potom reformovat ekonomiku a v tu chvíli národy vyšly ven z pomyslného porouchaného sovětského mrazáku po 70 letech. Staré křivdy a ambice ožily. A například Azerové a Arméni hned pokračovali ve válce, kterou museli ukončit v době nastolení sovětské moci ve 20. letech. Jinak to vidí v Pobaltí, kde svobodu dokázali využít v míru k rozvoji a jinak tam, kde to přineslo spoustu problémů jako Karabach nebo Tádžikistán s tamní občanskou válkou.