Jaký stát vlastně chceme?

Pokud ve společnosti narůstá nespokojenost, pak je nepochybně někde chyba – buď mají občané mylnou představu o funkci a smyslu státu nebo stát nefunguje optimálně. A protože věci nebývají černo-bílé, pak se na nespokojenosti podílí oba důvody různou měrou.

Lidská zkušenost říká a historie dokládá, že při nespokojenosti situaci nevyřeší zákazy a represe, ale dohoda a spolupráce. Pokud tedy chceme odstranit celospolečenské pnutí, pak musí být většinová shoda na představě, jaký stát vlastně chceme – co má a nemá zajišťovat nebo garantovat, jaký má mít smysl. Vše ostatní pak jsou jen prováděcí technikálie. Na vizi českého státu nikdy nebude shoda všech, potřebujeme ovšem rámcovou shodu většiny spoluobčanů. Většina občanů tedy musí mít konkrétní představu o tom, jaký stát chceme a tuto představu pak musí podporovat a sdílet.

Za základní dokument popisující (technicky) smysl a funkci státu je považována Ústava, resp. tzv. Ústavní pořádek země. Pokud se ale podíváme do světové historie, pak zde máme jeden případ, který vyčnívá nad ostatní – „Deklarace nezávislosti Spojených států amerických“. Tento dokument je zajímavý jednak vznikem, ale i obsahem, kdy asi nejpodstatnější je následující text:

Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svoje oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.

Pokud se tímto úhle pohledu podíváme na současnost, pak lze konstatovat, že náš stát má zvětšující se nedostatky co se týče smyslu a funkce pro občany. Za situace, kdy přes milión spoluobčanů nemá svého stomatologa, kdy významně roste množina dětí bez svého pediatra, kdy bydlení se pro mladé rodiny stává nedostupným snem, kdy školství sice vykazuje zvyšující se kompetence žáků, ale reálné vědomosti a schopnosti absolventů klesají, kdy naše armáda není schopna ubránit větší okresní město déle než týden, ale zato má nezvyklý poměr počtu generálů a vojáků „v poli“ … atd., nastává čas položit si otázku, zda je vše v pořádku nebo ne.

Věc totiž není černo-bílá, určitě se najdou spoluobčané s názorem, že o některé záležitosti se stát starat ani nemá a taky lidé s názorem, že stát se má o své občany ve všem starat „od kolébky až po hrob“.

Klíčová otázka ovšem je, jakou představu o funkci státu má většina občanů.

Historicky vzato, lidé se začali organizovat kvůli své bezpečnosti. Zaručení bezpečnosti zajišťovalo produktivitu nejprve v potravinové soběstačnosti a následně se přidávaly další benefity – starost o zdraví, zajištění vzdělávání a důstojného stáří. Požadavek, že stát má v nějaké míře zajišťovat základní potřeby svých občanů je tedy z historie legitimní.

Otázkou pro společenskou diskuzi tedy je, co a v jaké míře má stát zajišťovat nebo podporovat a o co se již starat nemá.

Osobně se domnívám, že stát má hlavně vytvářet podmínky, kdy nebude omezována činnost malých a současně nedojde k privatizaci státu velkými.

Důsledné omezování produktivity malých bylo asi největším problémem minulého režimu. Lidská přirozenost je ale touha po seberealizaci, proto vznikla teorie, že české chalupaření je právě důsledkem omezování tvůrčí činnosti obyčejných lidí. Tady poznámka – v době minulého režimu byla pro většinu Čechů Jugoslávie takový malý Západ, což mohlo být způsobeno mj. tím, že v Jugoslávii byl vedle státních podniků celkem rozvinutý malý soukromý sektor.

Za největší chybu současného režimu považuji problém, kdy velcí hráči mají takovou moc, že si v podstatě privatizují stát. Dá se říct, že jsme se dostali do druhého extrému. Energobaroni jsou schopni si legislativně zajistit státní dotace na své přemrštěné ceny, což způsobuje, že v krizi lidé chudnou, ale tito „velkopodnikatelé“ (srovnej s Baťou) znásobují své zisky. Babiš má např. takovou reálnou moc, že je schopen legislativně prosadit povinné zvýšené přimíchávání biosložky do paliva bez ohledu na následky … tedy přesněji, s ohledem na své zisky. Potravinový trh u nás ovládají v podstatě dvě německé rodiny, kdy jejich zástupce sděluje vládě, co by měla a neměla dělat, aby jeho chlebodárce mohl z Česka vysávat větší zisky za potraviny druhořadé kvality. Tohle jsou asi nejkřiklavější případy „privatizace státu“ velkými hráči, což osobně považuji za špatné.

Vše je otázka míry – v minulém režimu neexistující soukromý sektor bylo zcela nepochybně špatně, v nynější verzi kapitalismu máme druhý extrém, kdy existují jednotlivci se silou diktovat svoji vůli státu a tím jeho občanům ať se jim to líbí nebo nelíbí.

V projektu „Souhlas Česka“ se koncentrují otázky, na které by bylo velmi žádoucí znát odpověď většiny spoluobčanů. Pouze, když většina bude sdílet a souhlasit s mantinely, ve kterých se má stát pohybovat, vznikne předpoklad, kdy stát začne plnit svou funkci ke spokojenosti většiny a tím začne vytvářet podmínky pro sledování osobního štěstí každého jednotlivce. Doba je mimořádně příznivá v jedné věci – stav techniky, resp. online komunikace umožňuje přistoupit k problému velmi efektivně.

Ty základní otázky tedy jsou – má stát garantovat v nějaké míře bezpečnost? … úroveň a dosažitelnost vzdělávání a zdravotnictví pro všechny? … má garantovat podmínky pro důstojné stáří všem? … má vytvářet příznivé podmínky pro zakládání rodin např. výstavbou státních bytů? … nebo nebo se budeme řídit heslem, že „každý je sám svého štěstí strůjcem“?

V koncentrované podobě to je otázka, zda žít jako ovce nebo zemřít jako vlk. Dílčí otázky, resp. úvahy nad nimi, budou průběžně publikovány.

Psáno pro projekt „Souhlas Česka“ (Téma: Jakou má mít úlohu a funkce náš stát?). Zatím sestavené otázky najdete >>> zde <<